Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Zapomenutá krabice v britské skříni odhalila život české židovské rodiny. Novinář z Prahy její obsah rozplétá

 

welsovi big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

ledna
2020

Liberální židovská rodina Welsových žila v Čechách po staletí. Rudolf Wels  byl známým a úspěšným architektem ve 30. letech. On i většina členů jeho rodiny pak zahynuli v Osvětimi. Přežil jen syn Tomáš, kterému se podařilo uprchnout do Velké Británie. Po válce se do Prahy vrátil, aby zjistil, že jsou všichni jeho blízcí po smrti. Vyzvedl si u známých krabici s osobními věcmi, které u nich rodina před transportem do Terezína uschovala. Tu on sám zřejmě nikdy neotevřel. Trauma bylo příliš veliké. Zavřel ji na několik desetiletí do skříně svého britského domu. Objevil ji až jeho syn Colin poté, co otec Tomáš prodělal mrtvici a nemohl mluvit. Před jeho potomky se tak náhle začal vynořovat příběh, o kterém nikdy neslyšeli. O osudu rodiny svého otce neměli tušení. Britský novinář David Vaughan, který žije v Praze a působil několik let jako šéfredaktor Českého rozhlasu Praha, nyní rodině pomáhá její historii na základě množství dochovaných unikátních pramenů rozplétat. Natočil o tom pětidílný rozhlasový dokuseriál Prohrabuji v kamnech oheň, ve kterém vedle klasického dokumentu promlouvají také přímo členové rodiny Welsů. Dochovaly se totiž  kromě jiného také jejich zapsané dialogy.

welsovi 2

Ida Wels

Jakou úlohu jsi v celém svém dokuseriálu o rodině Welsových hrál ty?

Ten seriál je v něčem skoro až autobiografický. Do příběhu jsem se ponořil, protože jsem se silně s tou rodinou identifikoval. Obzvlášť s částí rodiny Welsových, která žila před válkou tady na Praze 7, kde bydlím dnes i já. Mluvili doma takovou směsicí jazyků, jak to znám z vlastní rodiny. Měl jsem pocit, že to jsou lidé jako my, jako já. A pak se stalo něco tak strašného a nepředstavitelného, co ani oni sami nemohli tušit. A to byla pro mě velká motivace. Nechtěl jsem dělat historický dokument, chtěl jsem natočit něco o naší době. O tom, co různí členové rodiny Welsových mohou vyprávět, co se od nich dozvíme. Konkrétně té pražské rodině Welsů to, myslím, dlužíme. Na oběti takových zločinů se zapomínat nesmí. Tím by jejich vrazi zvítězili. Nacisti chtěli, aby se na ně zapomnělo. Tady za rohem přitom máme jeden z nejhezčích domů, který Rudolf Wels navrhl. Málokdo to ví, ale vědět bychom to asi měli. Tím, že jsem hodně bádal v místech, kde se sám pohybuju, to bylo takové hledání sebe sama. A současně hledání moci v bezmoci.

welsovi 1

Colin Wels s knihou U Bernátů

Co byli Welsovi za rodinu?

Byla to rodina velmi zajímavá. Kořeny rodiny Welsů, nebo Wedelesů, jak se původně jmenovali, byly v západních Čechách. Už od 18. století žili v obci Osek u Rokycan. Byla to taková venkovská židovská rodina, která tam žila několik staletí. Ten antisemitský stereotyp o židech, že nemají kořeny, u nich neplatil. Šimon Wels se pak narodil tři roky po Masarykovi. Rád to říkám, protože ho hodně obdivoval a měli i něco společného. Šimon byl syn chudého vesničana. Pár let jako teenager strávil v Praze jako učeň. Pak jeho otec zemřel a on se vrátil domů, kde se stal respektovaným maloobchodníkem. Jeho otec nejprve hauzíroval, tedy nosil zboží v batohu a chodil po vesnici, ale byl šikovný a nakonec si pořídil hezký kamenný obchod přímo ve vesnici, bydleli na návsi v Oseku, kde se Šimon narodil. Šimon měl několik dětí a jedním z nich byl Rudolf, který se pak stal architektem. Na tom Šimonovi je zajímavé, že na konci života, asi v sedmdesáti letech, napsal paměti. Měl obrovský literární talent. Vypráví příběh svůj i svých rodičů a prarodičů. Je to hodně v dialozích a tím je to nesmírně živé a krásné. Je to svědectví o soužití židovských a křesťanských vesničanů v západních Čechách v 19. století.

welsovi 5

Martin Wels, Hagibor

To napsal ručně? Nebo mu jeho spis i někdo vydal?

Napsal to ručně. Dochovalo se to na různých papírech. Ironií je, že by se to asi celé ztratilo, nebýt Protektorátu. Jeho syn Rudolf už nesměl pracovat jako architekt. Měl z toho psychické problémy a jeho manželka Ida, která byla taková praktická žena, mu řekla, aby s těmi papíry konečně něco udělal. A on to celé dal dohromady, přepsal to, nechal to svázat a jeho syn Martin na obálku udělal kresbu. Je to pečlivé dílo, které na rozdíl od Rudolfa, Martina a Idy přežilo válku. Bylo by lepší, kdyby to bylo obráceně, ale není.
Šimon byl vesnický Masarykovec. Měl silné sociální cítění, byl liberální humanista, zároveň byl velmi pobožný žid. I své děti vychoval v liberálním duchu. Syna Rudolfa například poslal na gymnázium premonstrátů v Plzni. Přesvědčil je, aby ho na křesťanskou školu coby žida vzali. Čtyři roky tam chodil, ale nelíbilo se mu tam. A Šimon, místo toho, aby mu vyčetl, že za jeho přijetí bojoval, za vedením školy šel a řekl, že jejich škola synovi nevyhovuje. A poslal ho do reálky. Ti mniši byli samozřejmě naštvaní, říkali, jakou má ten žid drzost takhle pohrdat jejich dobrou školou. Rudolf se ale díky tomu vydal na cestu stát se skvělým architektem. Odešel do Vídně studovat k architektovi Ohmannovi, který například postavil Kramářovu vilu v Praze, později byl dokonce žákem světoznámého Adolfa Loose. Zachovala se z té doby nádherná korespondence mezi ním a rodinou od Rokycan. Rudolf současně přejal sociální vidění světa od otce a matky, což je vidět i v dalších generacích těch, kteří přežili. On navrhl spoustu škol, nemocnic, sociálních zařízení. Byl citlivý architekt.

welsovi 8

Rudolf Wels

Co se s Rudolfovou rodinou stalo za Protektorátu?

Měl obrovské úspěchy. Už v roce 1933 se přestěhovali do Prahy.

Z jakého důvodu?

Měl spoustu práce v Karlových Varech a okolí. Myslím ale, že po tom, co se dostal v Německu Hitler k moci, začalo to být v Sudetech složitější. A v Praze měl také mnoho nabídek práce. Spolupracoval také s filmařem Martinem Fryčem, stal se spolu s partnerem Guidem Lagusem hlavním architektem filmu Hej rup. Po tom, co se do Prahy Rudolf s rodinou přestěhoval, bydleli na Praze 7 v nejhezčím prostorném bytě v domě, který sám postavil v Dobrovského ulici. Myslím, že jeho dva synové Tomáš a Martin tak měli hezké dětství. A podle knížky, kterou pak v roce 1938 napsali rodičům k Vánocům pod názvem Sancta Familia, bylo poznat, že to byla liberální a moderní rodina. Taková ta představa autoritativních rodičů První republiky tam vůbec není. Hádají se, děti si dělají z rodičů srandu, a to vše je v knize nesmírně příjemným způsobem poznat. A na to zapomínáme. Když se díváme do minulosti, myslíme si, že byl svět jiný. Ale nebyl, byl podobný jako ten dnešní. Byly ale různé proudy a ty horší v této době bohužel vylezly na povrch, byla válka.

welsovi 11

Kniha Sancta Familia

Mluvíš o knize, kterou napsali synové Tomáš a Martin pro rodiče k Vánocům v roce 1938. Úryvky, které zazněly v tvém dokumentu, zněly i přes dost nepříznivou dobu poměrně idylicky. Promítly se do ní nějak předválečné události?

Idylicky jen na první pohled. Ta kniha je skutečně velmi pozitivní a zábavná. Knížka je sestavena z dialogů z každodenního života rodiny. Když ji čteš, sedíš s nimi v pokoji a úplně ty situace vidíš. Zároveň je tam další vrstva, která jde znát. Kniha vznikla měsíc a půl poté, co požádali o vízum do Ameriky a dva a půl měsíce po Mnichově. Oni už věděli, co se stane, že to už nebude v Praze pro židovskou rodinu dobré. Přestože kniha vznikla na podzim 1938, odehrává se na jaře 1939. Nemohli samozřejmě vědět, že dojde v době, do které knihu zasadili, k okupaci. A už v té knize Tomáš emigroval.

welsovi 13

Kniha Sancta Familia

Takže ta kniha byla psána v blízké budoucnosti?

Přesně tak. Počítali s tím, že Tomáš odejde a oni za ním pojedou taky. Tam je jedna velmi vtipná scéna na Můstku v Koruně, kde se Martin baví s matkou o tom, že až budou v Americe, otevřou si stánek s vepřenkama. A že tam Tomáš bude vařit a matka Ida prodávat. A ona se ptala syna, co bude dělat táta. A Martin navrhl, že by mohl mýt nádobí. Pak přemýšlí a pokračuje: „Ne, ne, tomu musíme vymyslet něco jiného. On bude ředitel! A pak pozveme Roosevelta.” Takže je tam cítit humor, ale také strach z budoucnosti. A jsou i jiná místa, kde to probublává. Na konci knihy Martin píše: „Doufám, že se vám rodina líbí. Takový je náš život. Kniha nemá začátek ani konec, protože takový je život. Nás čekají změny, budeme se muset přesunout jinam. Jsem ale přesvědčen, že náš život takhle půjde dál.” Což samozřejmě, když člověk ví, co se stalo, je hodně smutné. Z knihy je poznat, že tušili, že to nedopadne dobře.

welsovi 15

Kniha Sancta Familia

Jak ta kniha Martina a Tomáše vypadá?

Je trochu menší než formát A4 a má asi sedmdesát stran. Je psaná na stroji ve směsici čtyř různých jazyků. Neustále se střídají, což je strašně milé. S matkou mluví německy, s otcem česky a neustále se ten mix jejich prostředí prolíná. Například i podle míst v Praze, kde se to zrovna odehrává. Na Příkopech se například mluví německy, na Můstku už česky. Jsou to strašně zajímavé detaily. Je psaná na velmi tenkém papíře, vždy jen na jedné z dvoustrany. A je plná kreseb od tehdy třináctiletého Martina, někdy na celé straně, někdy na okraji nebo mezi řádky. Pomalovaná je i obálka knihy, jsou na ní vánoční motivy.

Proč vznikla?

Myslím, že z lásky k rodině. Na první pohled je jasné, že se mají rádi. Stále se objímají, pusinkují. Je cítit, že je v té rodině uvolněná atmosféra. Vzniklo to zřejmě proto, že chtěli rodiče potěšit. V úvodu knihy stojí, že chtěli zachytit ten rodinný každodenní život. Současně byl ale Martin velmi výtvarně nadaný, chodil i na soukromou výtvarnou školu, takže ten svůj um zřejmě chtěl i trošku předvést. Ta kniha opravdu není jen taková amatérská záležitost. Ukázala se být velmi důležitou. Nejen pro ně samotné, ale i pro pozdější rodinu Tomáše, který stihl emigrovat. Colin, Tomášův syn, tak v ní nyní má vstupní bránu do minulosti svého rodu.

welsovi 16

Tomáš Wels

Co bylo s rodinou Welsových po vzniku Protektorátu?

Chvíli ještě mohli žít ve svém bytě v Dobrovského ulici. Babička, která byla z Chebu, se hned po Mnichově přestěhovala k nim. Drželi asi i nějakou iluzi normálního života, možná i po březnu 1939. Ale postupně to bylo horší a horší. Rudolf už nemohl pracovat, přestože byl velmi úspěšný architekt. Živil se tedy tím, že dělal různé kresby Prahy a grafické listy, které prodával. Později se museli přestěhovat do Mánesovy ulice, kde soustředili větší množství židovských rodiny. Měli tam malý přízemní byt spolu s další rodinou. Během té doby trávili spoustu času s rodinou českobratrského pastora Josefa Štiftera, který byl výjimečný v tom, že se nebál intenzivně stýkat s židovskou rodinou, která v té době už navíc musela viditelně nosit židovskou hvězdu. Měli velmi blízký vztah. Rudolf, Martin a Ida se dokonce stali i členy Českobratrské církve. Myslím, že ne z praktických důvodů, ale spíš vzhledem k prostředí a přátelství s rodinou Štifterových.
Když pak byli přivolaní k transportu, rozhodli se zanechat krabici s osobními věcmi právě u Štifterů. Jako každý totiž měli dovoleno vzít si s sebou jen padesát kilo. Tady hned vedle, kde sedíme (pozn. Café Jedna ve Veletržním paláci v Praze), čekali tři dny na transport. Pak museli pěšky po Veletržní dolů na bubenské nádraží a pak vlakem do Terezína. Rudolf tam byl v mužských kasárnách, Ida s Martinem v Hamburských pro ženy s dětmi. Zachovala se k tomu ročenka z roku 1942.

welsovi 17

Pasy rodiny za Protektorátu

Jaká ročenka?

V Terezíně měl každý barák svou samosprávu. Byly tam různé komise, třeba pro výchovu dětí. Na konci roku pak museli napsat zprávu, tedy ročenku. A je krásná. Je umístěna v pražském Židovském muzeu a je plná kreseb. A pod ní je podepsaná i Ida Welsová, která byla v ubykací komisi. Některé z ilustrací jsou určitě dílem Martina.
Ještě v Terezíně mohli vést do určité míry důstojný život. Zachovaly se i dopisy, které Ida a Rudolf psali jednomu známému do Prahy. Je v nich ještě vidět jiskra života. Pak na podzim 1943 museli do Osvětimi. Celá rodina. Poslali je do takzvaného rodinného tábora, kde byly trochu lepší podmínky než v ostatních částech tábora. Z posledních dopisnic, které se zachovaly, je poznat, že už byli zlomení. Taková vzdělaná, důstojná žena nebyla najednou schopna napsat víc než dvě věty velmi křehkým písmem. „Máme se dobře. Pracujeme.” Při likvidaci rodinného tábora v březnu 1944 byli zavražděni.

welsovi 3

Idina dopisnice z Osvětimi

Co se stalo se synem Tomášem?

Ten stihl v dubnu 1939 uprchnout. Utekl přes Polsko a pak lodí z Gdyně do Británie. Napsal pak takový dojemný popis o tom, jak se stal uprchlíkem. Ten končí takhle: „Ještě stále jsme byli uprchlíci, ale uprchlíci ve svobodné zemi, a byli jsme rádi, že jsme uprchlíci.” Takové další poselství do dnešní doby. Sloužil pak v britském letectvu.

Jak jeho život v Anglii vypadal?

Začal studovat na univerzitě ve Swansea ve Walesu. Stal se stavebním inženýrem. Vzal si hned na začátku Angličanku. Hned po válce se vrátil do Prahy, kde zjistil, že nikdo nepřežil. Šel za rodinou Štifterových a vzal si tu krabici, kterou u nich rodina nechala, do Anglie. Zavřel ji pak doma do skříně a bylo to tak velké trauma, že o tom nikdy s rodinou nemluvil.

welsovi 4

Takže jeho děti o tom nevěděly?

Měl tři děti. Jeho dcera už nežije, dva synové ale ještě žijí - Ivan a Colin. Oni o rodině vůbec nic nevěděli, jedině to, že byl otec z Prahy. Nic jiného jim neřekl. V 80. letech, když bylo Tomášovi šedesát čtyři let, dostal infarkt a v nemocnici svým dětem řekl, že by jim rád o své minulosti něco pověděl. Tragická ironie toho je, že v zápětí dostal mozkovou mrtvici, vůbec nic už vyprávět nestihl. Ještě nějakou dobu žil, ale už nepromluvil ani slovo. A tehdy Colin otevřel krabici, o jejíž existenci věděl, ale nikdy před tím se do ní nepodíval. Věděl jen, že tam otec uchovává věci z Prahy. Colin měl shodou okolností anglického kamaráda Gerryho Turnera, který byl překladatel a měl za manželku Češku, a proto uměl dobře česky. Protože rodina neuměla německy ani česky, nebyli schopni tomu materiálu v krabici porozumět. Jako první tam našli knihu pradědečka Šimona Welse a okamžitě jim došlo, že jde o výjimečný materiál. Gerry s Alicí, která shodou okolností pochází stejně jako Šimon Wels z Rokycanska, si to přečetli. Celé to zkopírovali a Alice to v roce 1986 vzala s sebou do Prahy. Šla za básníkem Zbyňkem Hejdou, ten si to přečetl a rozhodl, že se to musí vydat. Šimonovy paměti tak vyšly ještě ten rok v samizdatu pod názvem U Bernatů. Je to krásné vydání.

Jak ses k tomu celému dostal ty?

Nejdřív tím, že kamarád Antonín Petruželka mi dal vydání U Bernatů, které před několika lety vydalo nakladatelství Triáda. Znám se ale také shodou okolností s Gerrym Turnerem. Jednou mi řekl, že bude Colin v Praze a zda bych s ním nechtěl něco natočit. Sešli jsme se a nahrál jsem s ním pro rozhlas v angličtině rozhovor. Pořád jsem se toho nějak nedokázal zbavit, a protože kousek od místa, kde Welsovi žili, bydlím, dostalo se mi to pod kůži. Začal jsem v tom víc bádat, odjel jsem za Colinem Welsem do Oxfordu a poprvé jsem se podíval do té krabice. A došlo mi, že tam je neskutečně cenného materiálu.

welsovi 9

Váza od Rudolfa Welse

Takže oni až díky tobě zjistili, co všechno dalšího tam je?

Částečně ano. Gerry jim samozřejmě taky hodně pomáhal a byl to on, který rodině přeložil knihu U Bernatů do angličtiny. Do dneška nebyl rodinný archiv systematicky zmapován, ale někdy to chci dělat. Chtěl bych naskenovat každý dopis nebo dokument, popsat je a se souhlasem rodiny zveřejnit přes internet. Povedlo se mi získat spolupráci s nadací Post Bellum, společně chystáme o rodině výstavu v krásné Winternitzově vile od Adolfa Loose na Praze 5. Pořád ale hledáme finanční prostředky, které by vznik takové výstavy umožnily. Měla by být příští rok na podzim. Příští léto by také mělo dojít k vydání faksimile knihy Sancta Familia od Tomáše a Martina v nakladatelství Triáda. Bude tedy vydána ve své reálné podobě.

Tobě se podařilo v dokuseriálu rodinu do určité míry oživit. Kromě klasického dokumentárního přístupu totiž divadelně zachycuje také některé rodinné situace.

To odráží to, co je na tom, podle mě, krásné. Že ač byla rodina zavražděna, žijí tu díky svému odkazu s námi dál. A to jsem se snažil také do seriálu přenést.

welsovi 10

Dům od Rudolfa Welse, Veverkova 25, Praha 7

Ty divadelní situace, tedy dialogy mezi členy rodiny například u nich doma, jsi vymyslel ty?

Ne. Všechno jsou jejich originální slova. Tak, jak je zapsali do svých knih nebo dopisů. Z těch dialogů jsou tam asi jen tři věty, které jsem vymyslel já, aby byly spojovací a v kontextu. Bylo pro mě zásadní, aby to tak bylo. Když se jejich slova dochovala, nemám ani právo do nich zasahovat. Chtěl jsem je nechat mluvit samotné za sebe.

Myslíš, že objevení té krabice a skutečnost, žes to začal systematicky mapovat, je pro tu dosud žijící rodinu důležité?

Je to individuální. Pro Colina je to naprosto zásadní. Dnes má velmi blízké vztahy s potomky Josefa Štiftera, u kterého si osobní věci rodina před transportem uschovala. Prožívá to, jezdí do Čech. Například ale mladší generace rodiny o to zatím neprojevila takový zájem. Domnívám se ale, že to přijde. Je to tak důležitá součást jejich identity, že to dříve či později objeví. Současně si myslím, že to je pro Colina nesmírně těžké. Je to sice příběh jeho rodiny, ale současně je to příběh, který mu je úplně cizí. Sám jsem se ho ptal, jestli to vnímá jako součást vlastního příběhu. A on asi deset vteřin mlčel. Nevěděl, co říct. Je to součást jeho světa, ale je to něco, k čemu přišel až mnohem později. Nejsou to ty vzpomínky z dětství, které my o své rodině máme, protože nám o tom rodiče nebo babičky vyprávěli. Musel se aktivně rozhodnout, že to k sobě chce pustit, musel překonat jazykovou bariéru a v roce 1991 byl poprvé v Československu. Tehdy také poprvé zajel do Oseka, kde pro něj bylo všechno nové. Každý detail.

welsovi 7

Židovský hřbitov v Oseku

Několikrát jsi zmínil slovo poselství. Jaké je celkové poselství příběhu rodiny Welsových, který se ti podařilo rozplést?

Pro mě možná ten moment, že příběhy Colina a poválečného Československa jsou si strašně podobné. To zapomínání. Nacisté se rozhodli, že vedle dalších vymažeme jednu rodinu z mapy, že už se o nich nebude mluvit. Tím, co se stalo Colinovi, který se narodil v Británii a jeho otec neměl sílu o tom vyprávět, se to skutečně podařilo. Byl odříznutý od minulosti. A bohužel se v poválečném Československu stalo to samé. Nesnažilo se z ideologických důvodů napravit, co se odehrálo. I my v Česku jsme ztratili vazbu k minulosti. Když jsem se bavil s dětmi z Oseku o historii té rodiny a židovského osídlení obce, šli jsme k budově, která byla dříve synagoga. A někteří ti žáci to nevěděli. Přišlo mi zajímavé, že je ta kontinuita i v Oseku přerušena. Oni hledají svou minulost stejně jako Colin.
Líbí se mi okamžik v knize U Bernatů, kdy Šimon píše o tom, jak vždy jako učeň chodil do Stavovského divadla. Hodně ho dojalo představení Lessingovy hry Moudrý Nathan. Je to hra z 18. století, která je apelem proti náboženské nesnášenlivosti. Je to nesmírně silné drama, kde jsou ty tři prvky – křesťanský, islámský a židovský. A nakonec tam dojde ke smíření – že nikdo nemá monopol na poznání pravdy. Šimon se ve svých pamětech, které napsal na začátku 20. století, zamýšlí, jak se mohou lidé vzájemně zabíjet kvůli víře. Když v dnešní společnosti slyšíme lidi, kteří tvrdí, že jsou „proti islámu“, tak myslím, že je třeba zdůraznit, že se tím hlásí k ideologii Třetí říše. Příběh Welsů je silnou ilustrací toho, o co jde.

Foto: Archiv Davida Vaughana

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.