Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Lidé si myslí, že nepracujeme, jsme blbí a žijeme na jejich úkor,” říká muž bez domova

 

jelen big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

4
prosince
2019

Šestašedesátiletý Libor Jelínek, přezdívaný Jelen, žije už přes 10 let střídavě na ulici, v ubytovnách či holobytech. „Štve mě, že nás hážou všechny do jednoho pytle. Dělají to s Romama a náma taky. Každý člověk je jiný,“ říká Jelen, který se na ulici dostal po rozchodu s manželkou a dodává, že na ulici se může dostat každý. „Stačí nějaká blbost, třeba dvakrát nezaplatit nájem, exekuce, rozvod… Cokoliv. Jednoho krásného letního večera jsem přijel domů a manželka s dětma byla pryč. Byt byl prodaný, já jsem tam našel cizí lidi, skončil jsem na ulici,“ popisuje Jelen začátek příběhu. „Byl rok 2008, byla ekonomická krize, tak mě před Vánocemi prostě vylili. Neměl jsem práci, neměl jsem ubytování, neměl jsem nic. Měl jsem něco málo peněz, koupil jsem si vybavení, abych mohl spát venku: karimatku, spacák, stan.“ Co je podle něj u života na ulici nejtěžší? „Hlavně problémy s hygienou. To je nejhorší v zimě. Chodím třeba se jednou týdně sprchovat na charitu. Jinak se člověk myje u řeky, holí se u řeky, ve studené vodě.“ Strádání ale rozhodně nekončí u hygieny. Jelen popisuje, že u mnoha lidí bez domova je rozhodujícím faktorem alkohol. „Podle mě to už jsou lidi, kteří to vzdali. Když to ty lidi vzdají, tak už je to jenom sešup dolů. Dokud člověk bojuje, tak má ještě šanci,“ vysvětluje. On sám je nesporný důkaz, že ne všichni lidé bez domova jsou stejní. Hraje divadlo, dělá slam poetry, zpíval v operních sborech. „A co mi zpívání dává? Je to takový relax, bych řek. Tak trochu i léčba, muzikoterapie je známá věc. Já se při tom cítím šťastný a v pohodě. Už od děcka.“ Jelena můžete podpořit prohlídkou města Olomouc skrze Pragulic Olomouc, kde vám zazpívá úryvek oblíbené opery, či nákupem Nového prostoru před obchodním centrem Šantovka v Olomouci.

Z jaké jste rodiny?

Táta byl strojař, dělal energetika. Maminka byla slezská děvucha, učitelka na zvláštní škole. Mám bratra, který byl třikrát na olympiádě jako masér národního mužstva v triatlonu. Taky je vystudovaný strojař inženýr. Já jsem z normální rodiny (smích).

Studoval jste i vysokou školu?

Ale nedokončil jsem ji. Studoval jsem provoz a ekonomiku zemědělství, Mendelova univerzita v Brně, to bylo v roce 1972. Neuměl jsem ale matiku. Na střední zemědělské jsme ji měli málo, proti gymnazistům jsem byl úplně pozadu.

jelen 1

Litujete toho?

Ani ne. Dělal jsem rok zootechnika u koní v dostihové stáji. Celkem mě to bavilo, je to zajímavá práce. Pak jsem byl na vojně a po vojně začal dělat v papírnách. Taky jsem pracoval v továrně Sigmě, tam jsem dělal galvanotechniku. To byly dodávky pro atomové elektrárny.

Vy rád zpíváte?

Na základce jsme měli učitele hudební výchovy, který byl fanda do opery. Zařídil nám předplatné do divadla. Díky tomu jsem taky začal hrát divadlo. Zpíval jsem v operním sboru v Opavě a taky v Ostravě. S nimi jsem se dostal dokonce do Milána do La Scaly. To je jedna z nejlepších scén na světě. Nebyl jsem tam zpívat jen jednou, ale dohromady už pětkrát. Naposledy jsem tam byl před 2 týdny. A co mi zpívání dává? Je to takový relax, bych řek. Tak trochu i léčba, muzikoterapie je známá věc. Já se při tom cítím šťastný a v pohodě. Už od děcka.

Takže byste doporučil lidem, aby více zpívali? A co třeba?

Určitě! Já mám rád všecko, ale hodně tu operu a lidovky, folklor. Moje oblíbené opery jsou Rigoletto, ta je perfektní, taky Aida. A z českých Dalibor od Smetany.

Jak se člověk bez domova dostane do La Scaly?

Poslali mi pozvánku ke konkurzu, ten jsem udělal. Jsem tam vedený v podstatě jako člen sboru. Když se hraje výpravnější opera jako Nabucco, Aida, Carmen, tam je velký obsazení, tak berou všecko, co má ruce, nohy a umí zpívat. Naposled jsem si ušetřil na letenku, tam mi ji pak proplatí. A mám tam ubytování na fotbalovém stadionu a stravu. Chodíme na zkoušky, trvá to asi týden. Zkoušíme, zkoušíme, zkoušíme, pak je představení, pak se rozejdem a jdeme domů.

jelen 2

Jelen se svým majetkem

Jak jste se dostal na ulici?

Pracoval jsem v Pardubicích, a bydlel v Opavě. Byl jsem ženatý, měl jsem tři vyženěná děcka. Domů jsem jezdil jednou za měsíc. Jednoho krásného letního večera jsem přijel a manželka s dětma byla pryč. Byt byl prodaný, já jsem tam našel cizí lidi, skončil jsem na ulici. Nebyl to pro mě takový šok jako pro člověka z paneláku. Já jsem od děcka dělal turistiku i horolezectví. Byl jsem zvyklý spát venku. Uměl jsem si poradit.

Neměl jste peníze, nemohl jste si něco pronajmout?

Vrátil jsem se do Pardubic. Byl rok 2008, byla ekonomická krize, tak mě před Vánocemi prostě vylili. Neměl jsem práci, neměl jsem ubytování, neměl jsem nic. Měl jsem něco málo peněz, koupil jsem si vybavení, abych mohl spát venku: karimatku, spacák, stan.

Našel jste někdy ženu a děti?

Viděli jsme se pak až u rozvodu. Bavili jsme se. Já myslím, že přestala platit nájem. Vystěhovali ji, pak byla v holobytu. Tam se chytla nějakého čučmáka, frajera, který dělal štukatéra a měl peníze. Tak si myslím, že ji zlákaly peníze. Já jsem jí vytýkal to, že mohla zavolat, že se něco děje. Takhle jsem přijel domů a koukal jsem jak Alenka v říši divů. Já vůbec nevěděl, že se něco děje.

Na ulici jste od roku 2008, teď je to přes deset let?

Mezitím jsem ale i bydlel. Po třech letech v Olomouci jsem sehnal ubytování v azyláku. Rok jsem bydlel v sociálním bytě. Blbé je, že tam je vždycky podmínka jeden rok. V jednom bytě mě třeba okrad majitel, takový polomafián, tak jsem se naštval a odešel jsem na ulici znovu.

jelen 5

Jelen na prohlídce Olomouce

Co vám na ulici život vzal? Existuje i něco, co vám naopak dal?

Na ulici je absolutní svoboda. Můžu vstávat, kdy chci, spát jít, kdy chci. Když nemusím, nejdu na nocležnu. Tam často přijdu i o věci, do rána mě okradou. Venku se člověk cítí svobodný.

A co je tedy pro vás na životě na ulici nejtěžší?

Kolikrát hlavně problémy s hygienou. To je nejhorší v zimě. Chodím se třeba jednou týdně sprchovat na charitu. Jinak se člověk myje a holí u řeky, ve studené vodě. Řek bych, že život bez teplé vody. Člověk se opláchne v řece, ale není to ono. Není to, jako když si člověk zaleze pod sprchu. Taky mi vadí vlhko, nejhorší je na jaře a na podzim. Každé období má nějaké výzvy. Další věc je oblečení, to by se mělo střídat. Co dva měsíce si můžu nějaké na charitě vzít. Ale dva měsíce to oblečení prakticky nesvlečete. Podle toho vypadá. Kam člověk přijde, tam zapáchá. Elektřina je problém. Nabíjení telefonu není jednoduché. Jsou to často věci, které jsou pro lidi samozřejmé a jednoduché. Lidi na ulici taky často řeší problém s doklady. To se často ztrácí, přece jenom občanka je malá, kus plastu. Na to je potřeba si dávat pozor. Většina bezdomovců doklady nemá.

Měl jste někdy problémy s dluhy?

Chvíli jsem se snažil podnikat, měl jsem v Ostravě koloniál. Potom postavili blízko obchodní centrum, neměl jsem zákazníky. Když jsem zavřel obchod, měl jsem velký dluh. Já jsem si nedávno požádal o důchod. S dvouletým zpožděním, takže mi přišlo 350 tisíc. Stovku mi strhli za poslední dluhy. Zbytek šetřím na bydlení. Nemám teď žádné dluhy ani exekuce.

Jak se vám ten velký dluh podařilo splatit?

Prodal jsem zboží, pracoval jsem a splácel. Byl jsem schopen si najít brigády. I když je člověk na ulici nebo v ubytovně, tak si sem tam dokáže sehnat nějakou placenou práci. Ale u některých bezdomovců je to tak, že do stálé práce nepůjdou právě kvůli exekucím.

Kde lidi na ulici nejčastěji spí?

Já nespím v Olomouci, ale mimo město. V lese pod stromem, když prší, tak prší. Teď mám jen karimatku a spacák. Vlastním tady ten jeden batoh. Lidi spí ve vybydlených budovách, třeba ve zrušených kasárnách. Hodně u parovodů a teplovodů na kraji města. Na nádraží. Tam je ale vyhazuje policie a ochranka. Stejně tam chodí. Já jsem to řešil na začátku tak, že jsem si koupil lístek a na celou noc vyjel vlakem, pokud byly peníze. Člověk musí pořád přicházet na nové způsoby, jak se vyspat.

jelen 3

Jelen na slam poetry (Foto: Petr Palarčík)

Hledáte teď práci?

Já jsem si zaplatil 50 korun na rok v knihovně a chodím na internet. Jednak hledat nějakou šikovnou práci, pak mně píše spousta lidí na Facebooku. Chodím taky na e-mail. A snažím se hledat to bydlení. Uvažoval jsem o nějaké zahrádce s boudou. Asi bych měl trochu přitlačit na pilu a víc šetřit. Chtěl bych být na svém, když už mi nehrozí, že mi to sebere exekutor. Něco bych si tam pěstoval…

Jak se vůbec dá přežít zima na ulici?

Celkem dobře, zima není tak hrozná. Pár lidí umře, ale je to tím, že chlastaj. Já vždycky říkal, alkohol je dobrý na zahřátí, když jdu odněkud někam. Když jsem na ulici, tak je to volovina. Chystám se spát pod strom, tak se nevypiju flaškou rumu, protože do rána zmrznu. To někteří nedodržují. Já jsem na začátku dokonce měl horolezecký spacák do minus 25, kolikrát jsem spal na sněhu, mráz, pod nulou, a mně bylo vedro. Pomáhaly mi zkušenosti z hor, věděl jsem, jak na to.

Měl jste někdy přesto strach?

Teď nedávno, když byly silné větry. Přemýšlel jsem, kdy to na mě spadne. Člověk to slyší v rádiu, jak padají stromy… Jednou jsem to zažil na vlastní kůži. Modlil jsem se, chodil jsem z místa na místo, nebylo se kde schovat. To bylo u Domašova.

Jsou mezi lidmi na ulici velké rozdíly?

To, co je vidět, třeba u nádraží, jak tam posedávají – podle mě to už jsou lidi, kteří to vzdali. Spousta lidí bez domova žije na ubytovnách a snaží se žít jakž takž normálně. Když mají štěstí, seženou práci nebo jsou na sociálkách a hmotné nouzi, ale snaží se žít normálně. Tohle, co je nejvíc vidět, je ale jenom špička ledovce. Proto mají lidi hodně špatné názory na bezdomovce. Když to ty lidi vzdají, tak už je to jenom sešup dolů. Dokud člověk bojuje, tak má ještě šanci.

A jaké jsou mezi lidmi na ulici vztahy?

Známe se, zdravíme se. Ale jinak jsou jak Montekové a Kapuleti. Když se někdy sejdou dvě party, tak z toho taky může být pěkná bitka. Kvůli pitomostem, to by člověka nenapadlo. Blbé řeči, rozhádají se, pobijou se. Někdo někomu něco veme, špatně si lehne, tady je moje místo a tak.

Pomáhají si někdy navzájem?

Na ulici si lidi hodně málo pomáhají, ale jsou takoví, kteří si pomoct dokážou. Já jsem to zažil i osobně. Třeba jeden můj kamarád mi někdy pomáhá finančně, hrávali jsme spolu divadlo. Ten už teď bydlí na azyláku. Kdyby šlo o život, tak si myslím, že si lidi nakonec pomůžou.

jelen 4

Jelen na slam poetry (Foto: Petr Palarčík)

S jakými reakcemi se vy osobně na ulici setkáváte?

Tak půl na půl. Mě třeba odněkud vyhodí, to se mi stávalo hlavně na začátku. Tady na Šantovce je to v pohodě, tady si pokecám s ochrankou. Někdy mi na ulici lidi nadávají, blbě koukají. Třeba když prodávám Nový prostor, tak mi říkají: „Běž dělat něco pořádného!” Oni to nepovažují za práci, pokud člověk nestojí u soustruhu osm hodin ve fabrice. Tak mi dobře radí do života. A já se pak ptám: „A máš pro mě práci?” - „Nemám.” No tak co s tím? Ale třeba jedna paní mi každý den nosí kafe, jak tu sedím. A někdy mi nosí oblečení. To je povzbuzení. Pro mě je to důležité. Ale ne všichni se na bezdomovectví dívají stejně. Já jsem třeba dělal i živé knihovny. Tam já mluvím o tom, že na ulici se může dostat úplně každý. Stačí nějaká blbost, třeba dvakrát nezaplatit nájem, exekuce, rozvod… Cokoliv.

Co vám přijde jako nejvíc nesmyslný stereotyp, v čem se lidi nejvíce pletou?

Štve mě, že nás hážou všechny do jednoho pytle. Dělají to s Romama a s náma taky. Každý člověk je jiný. Když uvidí ožralu, tak je to ožrala, tím to končí. Posuzovat někoho, kdo se ale o něco snaží, prodává časopis, hraje na kytaru, to není žádný flákač. Znám spoustu bezdomovců, kteří nepijou vůbec. Lidi si myslí, že nepracujeme, žijeme jen na úkor společnosti. Že bezdomovci jsou blbí. Přitom jsou mezi náma i vysokoškoláci. Mám kolegu v Pragulicu, který má VŠE.

Co vás na provázení městem baví?

Člověk je mezi lidma. Já jsem nějaký čas dělal v cestovce a mám průvodcovské zkoušky, asi jako jediný bezdomovec (smích). Povykládám si, normálně by si mě na ulici nevšimli. Skupiny jsou různé, některá se ptá, jiná je taková: „My jsme si to zaplatili, tak se předveď!” Mají různé nároky. Já prezentuju svůj příběh, do toho montuju něco o Olomouci, nějaký místopis, historii. Třeba jdeme na místo, kde zavraždili posledního Přemyslovce. A taky u každé prohlídky zpívám.

Jak vám osobně Pragulic pomohl?

Je užitečný v tom, že právě bourá ty stereotypy. Že nejsme jen banda ožralů, ale lidi, co taky dokážou něco udělat. Nebo divadlo Úlet, které jsme založili na charitě. Nejdřív jsme hráli klasické hry a pak jsme se vrhli na improvizaci. Na YouTube najdete naše představení z Ostravy, jmenuje se to Lavička. To mělo 5 hodin.

 

Podílíte se také na akci Noc venku. O co jde?

Ta se koná většinou v letním kině, na konci listopadu. Lidi si můžou vyzkoušet jednu noc na ulici. Policajti to tolerujou. Každý člověk pak dostane certifikát, že je bezdomovec (smích). Má to ale taky kulturní program, vystupujeme tam s divadlem. Taky jsem začal dělat slam poetry. Kolegovi chyběl partner na duo slam. Ptal se mě, jestli bych do toho šel. „No, když se připravíme, tak jo!” Sedli jsme na chvíli do restaurace, měli jsme jen hodinu na přípravu. Co teď? Dali jsme si jedno pivo a za dvacet minut jsme to vymysleli. Tam byli pak samí bardi, lidi, kteří to dělají leta. A my jsme šli jako poslední. Tak jsem to poslouchal a říkám si: „Do prdele, co já tu vlastně dělám (smích)?” A skončili jsme druzí. Zrovna nedávno jsem taky jednu básničku přednášel na Majálesu v Olomouci.

Kde berete inspiraci pro básničky?

To je různé. Třeba jedna je na 30. výročí výbuchu Černobylu. Jedna je o Majálesu, jedna o psu baskervilském. Mluvím i o bezdomovectví, ale to není moje hlavní téma.

Foto: Jiří Pasz a archiv Pragulic Olomouc

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.