Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Aby na mně nebyly vidět stopy násilí, trhal mi vlasy,“ říká paní Daria

 

daria capkova big

richterovaKateřina Gamal Richterová
Autorka

Absolventka Blízkovýchodních studií a praktikující muslimka. Členka týmu HateFree Culture.

8

října
2019

Daria Čapková pochází z Havlíčkova Brodu a je matkou tří dětí. Pracuje jako krajská koordinátorka organizace Síť pro rodinu a působí také jako ředitelka Informačního a poradenského centra Vysočina. V rámci své práce řeší rodinné vztahy a se svým týmem realizuje aktivity, které vedou k posilování hodnoty rodiny a mezigeneračních vztahů. Angažuje se také v boji proti domácímu násilí. Sama se totiž stala jeho obětí. „Organizujeme spoustu přednášek o výchově a vztazích v rodině, tak jsem si vždycky říkala, že mně se to přece nemůže stát, protože jsem v podstatě odborník na vztahy v rodinách,“ říká Daria.

Jak zpočátku vypadalo tvé manželství?

Moje manželství zprvu vypadalo naprosto idylicky, měla jsem pocit, že si beru prince, kterého jsem si vysnila. Ale když se dívám zpětně, vidím, že v tom vztahu vždycky byly nějaké známky manipulace.

Jak se ta manipulace projevovala?

Často jsem nemohla dělat věci, které mě baví. Ráda zahradničím, ale to jsem mohla dělat, jen když nebyl doma. Když přijel zrovna ve chvíli, kdy jsem pracovala na zahradě, začal mi nadávat, co to dělám. Miluju pěstování zeleniny, takže na jaře zaseju a pak se o všechno pečlivě starám a jsem venku každý den. Jenže manžel, dnes už bývalý, přišel občas vzteklý domů a zeleninu před sklizní mi všechnu vytrhal. Možná se tomu někdo zasměje, že jde o zeleninu, ale když jsem se o ni celou dobu starala a pak bylo vše vytrhané na hromadě, přemohl mě pocit bezmoci a beznaděje. Ptala jsem se sama sebe - bude někdy líp? Skončí vždycky moje záliba na „kompostu"?
U mě byl velký problém v tom, že jsem z rozvedeného manželství. Vždycky jsem vnímala rozbroje mých rodičů i to, jak jsme to s mým bratrem špatně nesli. Říkala jsem si, že nikdy nedopustím, aby moje děti zažívaly to, co já, nikdy se s otcem mých dětí nerozvedu a zajistím jim pevné rodinné zázemí. Takže si myslím, že jsem spoustu věcí přehlížela jen proto, že jsem v sobě měla utkvělou představu o rodinné harmonii.

Kdy nastal zlom?

Po nějakých 15 letech manželství se můj manžel v podstatě zbláznil. Začal mě fyzicky napadat i ty psychické útoky byly čím dál častější. Dostala jsem se do stadia, kdy jsem věřila, že nic nedělám dobře. Že jsem „neschopná kráva, tlustá a hnusná“, bylo na denním pořádku. Pak už to dospělo do takové fáze, že jsem si říkala, že ani nemůžu vyjít mezi lidi, protože na něco tak hrozného, jako jsem já, se nemůže nikdo ani podívat.

Uvědomuje si vůbec člověk, který v domácím násilí žije, ty jeho první náznaky a projevy? Jak jsi to vnímala ty?

Nechtěla jsem si ani připustit, že se jedná o násilí. Tím, že pracuju jako krajská koordinátorka Sítě pro rodinu v Kraji Vysočina a organizujeme spoustu přednášek o výchově a vztazích v rodině, tak jsem si vždycky říkala, že to, co se u nás doma děje, budu umět nějak vyřešit a že mně se to přece nemůže stát, protože jsem v podstatě odborník na vztahy v rodinách. Takže jsem si celou situaci dlouho nepřipouštěla. Ale když jsem se dostala do fáze, kdy jsem se bála, až můj manžel přijede domů, při konfliktech jsem si přála, aby mě zabil, jediné, co jsem měla v hlavě, bylo, ať už je klid a konec. Pak jsem si uvědomila, že tady mám tři děti a musím začít „něco“ dělat, někomu zavolat o pomoc, s někým se poradit
Manžel navíc, když mi nadával a já jsem si s ním o tom chtěla druhý den promluvit, to celé popřel. Začala jsem si říkat, jestli nejsem blázen já. Protože přece mi nemůže ubližovat člověk, kterého miluju a se kterým mám tři děti. Vlastně jsem to jeho chování omlouvala, i když mi přerazil prst a měla jsem vytrhaný vlasy. Ani v tuhle chvíli jsem si pořád nechtěla připustit, že jsem obětí domácího násilí. Vždycky jsem si říkala, že si určitě musí uvědomit, co mi dělá, a bude se chovat líp. Několikrát se za svoje chování omluvil a zase následovalo idylický období, kdy by mě nosil na rukou, kupoval mi dárky a s dětmi jsme jezdili na výlety. Ale potom se zase všechno zlomilo a začalo to nanovo.

daria capkova 1

Jak jsi tuhle situaci zkoušela řešit?

Za tu dobu manželství jsem třikrát volala policii, z toho byl vykázaný jen dvakrát, protože v jednom případě zůstal na moji žádost doma.

Ty jsi tedy žádala policii, aby manžel zůstal doma, protože jsi mu nechtěla způsobit potíže?

Už jsem znala to martýrium, které bude muset podstoupit. Navíc když byl poprvé vykázaný v roce 2013, bylo to hrozné. Starší syn každý večer po dobu těch deseti dnů chodil zamykat dveře, zavírat okna, odpojovat elektriku z garáže, protože máme vrata na ovládání. Nemohl spát a pořád jsme se všichni hrozně báli. Sice jsem po tomto vykázání zažádala soud o svěření dětí do své péče a soud mi vyhověl, ihned poté jsme však vyhledali odbornou pomoc. Manžel plakal, omlouval se a zůstali jsme spolu. Opět jsem mu uvěřila.
Za půl roku, to jsem zrovna měla narozeniny, mě napadl a rozbil mi nos. Zavolala jsem Policii ČR, ale na moji žádost jsem nechtěla, aby ho vykázali, a to kvůli dětem, protože na tom byly psychicky špatně. A stále jsem věřila v dobrý konec. On už se potom bál mě udeřit tak, aby to bylo vidět, protože jsem měla občas monokl pod okem a modřiny. Takže pro něj bylo nejjednodušší tahat mě po domácnosti za vlasy. Vytrhané vlasy tolik vidět nejsou. Zamykal mě do sklepa...

Zamykal do sklepa?

Myslím, že to trvalo vždy od několika minut do dvou hodin. Ve sklepě jsem byla úplně paralyzovaná strachy, nebyla jsem schopná si ani rozsvítit, jen jsem se klepala hrůzou a bezmocí. On si většinou sedl k televizi a hrál na Xboxu bojové hry. Až když chtěl, tak mi odemkl. Ze sklepa jsem jednou vylezla okénkem, ale měla jsem na sobě jen spodní prádlo a on mě nechal v zimě venku. Klepala jsem na okno obýváku, tam máme velké francouzské okno, za ním je sedačka a televize. Tam on seděl a hrál a ani se nepodíval. Brečela jsem a nevěděla, co mám dělat. Kdybych někam šla ve spodním prádle a hledala pomoc, tak jsem měla pocit, že bych udělala ostudu všem.

daria capkova 2

Co bylo dál?

Takhle to pokračovalo až do posledního vykázání, to už jsem měla podanou žádost o rozvod. Jenže v době toho posledního vykázání přišel domů. Napadl mě před mojí dcerou a škrtil mě u radiátoru. Na základě této události šel do vazby, kde byl tři měsíce vyšetřován, a poté ho soud obvinil z týrání osoby ve společné domácnosti a odsoudil ho na tři roky se čtyřletou podmínkou.

Bránila ses nějak jeho útokům? Jak jsi na ty výpady reagovala?

Člověk má ze začátku tendenci se bránit a na hádky reagovat, a potom se dostane do takové pasivity, kdy si řekne ,hlavně ať už to skončí´. Obrečela jsem to, ale pak přišlo stadium, kdy jsem si říkala, že jsem jak hadr na podlahu, nezasloužím si nic nebo že si to naopak zasloužím. Postupně člověku ubývají síly bránit se.

Ptala ses manžela někdy, proč to dělá? Proč ti ubližuje?

Ubližoval mi kvůli tomu, že jsem si to podle něj zasloužila, on to prý dělal nerad. Když jsem se ptala, proč mi nadává, nebo když jsem něco uvařila a on řekl, že se to nedá žrát a vyhodil to do koše nebo to dal sníst psovi, tak řekl, že jsem si to zasloužila, že bych se sebou měla něco dělat, protože jsem neschopná a nikdo by si o mě neopřel ani koště. Takže jsem to nakonec vnímala tak, že si to asi opravdu zasloužím.

daria capkova 3

Máš nějakou představu, co vedlo tvého bývalého manžela po patnácti letech manželství k takovému obratu v chování a proč se později po obdobích klidu opět uchyloval k násilí?

Doba klidu byla vždy, když u nás někdo byl nebo jsme měli nové přátele. Mohl se totiž před nimi ukázat jako dokonalý manžel, společník, podnikatel a podobně. Bývalý manžel má pokrývačskou firmu a většinu svého času manuálně pracoval. V zimě mu jeho práce neumožňovala pracovat, a to byla vždy doba, kdy naše manželství zažívalo krizi a podle něj nebylo nic dobře. Myslím si, že potřeboval fyzicky pracovat, aby zvládl udržet agresivitu pod kontrolou. A vždy, když přestal pracovat, neuměl svoje pocity zvládat. Ke konci manželství se rozhodl, že už nebude manuálně pracovat, ale bude firmu řídit, našel si i milenku a od té doby nebyl schopen svoji agresivitu kontrolovat.

Vím, že jsi dočasně přišla o hlas. Mělo to s domácím násilím souvislost?

Mám papilomatózu hrtanu. Podle vyjádření lékařů má 90 % populace nějakou chorobu, akorát jde o to, kdy se objeví její spouštěč, díky kterému se choroba projeví natolik, že už se musí léčit. Já se domnívám, že to s domácím násilím souviselo, protože jsem často měla vnitřní pocit, že ty situace nejsem schopná vydýchat. Takže moje papilomatóza dospěla do takového stavu, že jsem přestala dýchat. Nemohla jsem se dva roky pořádně nadechnout a nemohla jsem mluvit. Podstoupila jsem celkem tři operace hlasivek, ale vlivem stresu mi do měsíce po operacích ty nárůsty v krku znovu dorostly. Dostala jsem na jeden rok částečný invalidní důchod. Když jsem se potom rozvedla a začala jsem pracovat sama se sebou a se svými strachy, postupně se mi hlas začal zlepšovat, bez pomoci léků. Sice mám doteď chraplavý hlas, ale jsem ráda, že už můžu dneska normálně komunikovat.

Jak na ty útoky reagovaly děti? Jak byly v té době staré?

Dceři bylo 17, synovi 12 a nejmenšímu byly 4 roky. Dcera to nesla hodně těžce, vždycky když začal být větší hluk, přiběhla do kuchyně, co se děje. Syn si začal okusovat nehty a ten nejmenší říkal ,maminko, ať už je tady klid, ať už se tady nekřičí, udělej něco.´ Takže to bylo hodně těžký. Děti už později nechtěly, abych s ním zůstávala sama doma a jezdily dřív ze školy, aby mě nenechávaly samotnou doma. Měly o mě strach. Ale i když spoustu věcí viděly, tak když mělo přijít na to, že půjdeme od sebe, tak mě znovu přemlouvaly, ať dám taťkovi šanci, že se určitě změní. Ale při tom posledním vykázání už jsem řekla, že ne, že se nikdy nezmění a že to nikdy lepší nebude. Teď postupem času, i vzhledem k tomu jak se chová ke starším dětem, samy vidí, že by nikdy líp nebylo a že jsem udělala dobře.

Lidé se často ptají, proč žena nadále zůstává ve vztahu, kde je násilí. Jak to bylo ve tvém případě?

Já to vnímám tak, že toho člověka miluju, a kdyby tam to násilí nebylo, zůstala bych s ním. I ve chvíli, kdy jsem podávala žádost o rozvod, jsem si to v sobě musela hodně zpracovat a uvědomit si, že odcházím od člověka, kterého jsem sice dříve milovala, ale ze kterého se postupem času stal člověk, který s tím původním neměl nic společného. Není lehké ze vztahu odejít, protože nás mimo „lásky“ spojuje spousta věcí - děti, přátelé i majetek.

daria capkova 4

Když člověk udělá první krok a odejde, co následuje potom?

Potom je spousta dalších kroků, se kterými se člověk musí vypořádat. Pro mě to bylo i to, že jsem celou dobu pracovala na částečný úvazek a byla jsem na něm ekonomicky závislá. Bála jsem se, jak to zvládneme, jestli budu schopná najít si další práci, která mě s dětmi uživí. Na klidu mi nepřidalo ani to, že jsme měli společné dluhy na nemovitost. Potom jsem ale jednou našla odvahu a rozhodla jsem se odejít. Nebylo to ze dne na den, ale byl to pocit, kdy jsem si musela říct, že než žít takový život, tak raději budeme žít i v bytě 1+1 a že snad rodina, kterou mám, nějak pomůže. V tu chvíli mi pomohli přátelé, kteří mi nabídli pronájem bytu. Ale udělat ten první krok bylo hodně těžký a hlavně zůstat pevná v tom svém rozhodnutí. Myslím si, že my ženy často tíhneme k pohádkovým příběhům. V pohádce každý hrdina musí projít nebezpečnými situacemi, ale nakonec se vše vyřeší a všichni žijí šťastně až do smrti. Ovšem to není můj šťastný konec, já jsem zjistila, že nikdy líp nebude, že s tímto člověkem bude vždycky jenom hůř.

Jak tvůj odchod vnímal manžel a děti?

Když jsem chtěla odejít, tak vždycky začalo přemlouvání a slibování. A děti samozřejmě nechtěly přijít o tátu. Manžel jim říkal ,pomozte mi přemluvit maminku, ať si to rozmyslí´, takže ten nátlak byl nejen od něj, ale i od dětí a nakonec i ze strany jeho rodiny. Není vůbec jednoduchý to ustát.

Udržují děti se svým otcem kontakt?

V tuto chvíli se soudíme už asi rok o nejmenšího syna. Bývalý manžel ho chce do své výhradní péče. Starší děti se s otcem nestýkají nebo spíš on s nimi. Dceři (21 let) a synovi (17 let) vyčítá, že ho nedostali z vazby před čtyřmi lety. Řekl jim, že si nikdy nemyslel, že bude mít tak zasrané děti, které ho nedostanou ani z vazby. Dcera svého otce neviděla víc než rok, naposledy, když u něj byla, ji tahal za vlasy a shodil ze schodů, staršímu synovi neodpoví na pozdrav a v ničem je nepodporuje. Hrozné je, že ani manželovi rodiče neumějí přijmout to, co jejich syn udělal. Mají pocit, že musejí syna chránit i v jeho skoro padesáti letech. Je smutné vidět jeho rodiče, kteří o všem věděli, jak nyní lžou. Jeho matka věděla, že mi její syn trhá vlasy a i to viděla. Vždycky říkala, to snad není pravda, to je hrozné. Nyní vypráví, jak jsem psychicky labilní člověk, který si v době manželství s jejím synem sám trhal vlasy a podobně.

daria capkova 5

Jak se s tím, co člověk prožil, může vyrovnat? Jsou už pro tebe tyhle události minulostí?

Nemůžu říct, že by to bylo minulostí. Jsou to čtyři roky, co jsme rozvedení a v květnu 2019 mu skončil podmínečný trest. Dosud na mě podal několik lživých trestních oznámení, která se nikdy nepotvrdila, a jak už jsem se i zmínila, nyní se se mnou soudí o nejmladší dítě, které chce do své výlučné péče. V tuto chvíli nejsme ani majetkově vypořádaní, takže na mě je vyvíjen velký ekonomický tlak, protože veškeré půjčky platím já, bydlím v domě, na kterém je hypotéka. Není mezi námi v podstatě žádná komunikace ani ohledně dětí. Před soudem svou vinu popírá, i když je odsouzen za týrání osoby ve společné domácnosti.
Takže co vnímám jako nejhorší, je, že on za celou dobu nikdy nevnímal to, že by někomu ubližoval. Před soudem a dalšími úřady pokaždé říká, že jsem si to všechno vymyslela. Ovšem v roce 2015, když se jednalo u soudu, který ho měl uznat vinným z týrání osoby ve společné domácnosti, se ke všemu přiznal, plakal, bylo mu to líto, ale do měsíce řekl, že to bylo účelový a že celý život, který teď má, mi bude dělat ze života peklo a všechny finance, které vydělá, použije na to, aby mě zničil, což se děje.
V naší republice je propracovaný systém pomoci obětem násilí a je tu spousta organizací, které umějí pracovat s obětí, ale nemáme tady systémově řešenou práci s agresorem a pomoci mu zpracovat jeho pocit.

Dá se tedy říct, že toto je dnes tvým cílem, když šíříš osvětu a o svých zkušenostech s domácím násilím mluvíš?

Ano. Myslím si, že s osobou, která je uznaná vinnou z domácího násilí, se musí systematicky pracovat. Ve chvíli, kdy je ta osoba vykázána, by jí měla být nařízena nějaká psychologická nebo psychiatrická pomoc a mělo by se s tím člověkem pracovat. Protože si myslím, že v prvopočátku jde umět zvládnout tu agresi, ale jde taky o to, aby si ten člověk uvědomil, že tu agresi páchá.
Co je v mé situaci paradoxní, můj bývalý manžel byl odsouzen před čtyřmi lety, ale já jsem dosud neustále vystavovaná soudnímu procesu. Nikdo totiž není schopen zastavit to, aby na mě na policii neustále podával nesmyslná trestní oznámení. Policie to navíc musí řešit, protože, jak mi bylo sděleno, žijeme v demokratickém systému. Kdyby tedy on každý den podával trestní oznámení, tak já i moje rodina musíme neustále podávat vysvětlení. Mně by třeba neuvěřitelně pomohlo, kdyby naše majetkové vypořádání bylo u konce a mohli jsme jít každý svou cestou. To bych chtěla, aby se do budoucna v těchto případech urychlilo. Teď to u nás vypadá tak, že mně se v tom našem domě nežije dobře, protože nevím, zda tam přijde, nebo nepřijde. Takže i po těch letech zamykám dveře, zamykám si dveře u ložnice a nevím, co bude.

Co bys vzkázala ženám, které dosud zůstávají ve vztahu, kde je násilí?

Aby se nebály obrátit se na odbornou pomoc, která je i anonymní. Dobrou zkušenost mám s Bílým kruhem bezpečí, s intervenčními centry a s Policií ČR u nás v Havlíčkově Brodě. Neváhat je kontaktovat a začít pracovat s odborníky. Chápu, že je z domácnosti, kde je násilí, těžké odejít, ale nejdůležitější je udělat ten první krok a potom už to nějak jde. Pořád říkám, že i když to finančně nebylo jednoduchý, žijeme v sociálním státě a ten stát je schopný se o osoby a děti nějak postarat. Je to samozřejmě i o tom, že nemohou mít všechno jako dosud, ale myslím si, že je lepší odejít od násilníka hlavně kvůli dětem. Vždyť my sami pak předáváme tyhle vzorce chování do života našim dětem.

Daria Čapková byla jednou z protagonistek dokumentu České televize Z lásky nenávist o domácím násilí na ženách. Pokud jste se stali obětí domácího násilí vy sami nebo víte o někom, kdo si něčím takovým prochází, obraťte se na organizace Profem nebo Bílý kruh bezpečí. Na jaře letošního roku byla vydána brožurka Už se nebojím o ženách, které se vzepřely násilí.

Foto: Archiv Darii Čapkové

Čtěte dále

Český středoškolák vozí seniory na místa, kam se vždy toužili podívat. Pomocí brýlí

Devatenáctiletý Adam Skokan je studentem maturitního ročníku Smíchovské střední průmyslové školy. Kromě studia zvládá řadu aktivit. Díky svým znalostem virtuální reality například pomáhá seniorům. „Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život,” přibližuje pro HFC. Tato mezigenerační setkávání přinášejí mnohé zkušenosti i jemu samotnému. „Co mi přijde obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet,” říká Adam, který je také členem mezinárodních týmů a projektů. Věnuje se tak prosazování práv studentů učňovských oborů na mezinárodní úrovni i organizaci festivalů. Za svoji aktivitu a přínos ...

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně.