Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Ujgurové čelí v Číně perzekuci,“ říká Ujgur, který dostal azyl v Česku

 

abdusami rahmonov big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

25

září
2019

Abdusami Rahmonov pochází z Uzbekistánu z etnické skupiny Ujgurů. Jeho rodina, podobně jako další lidé tvořící inteligenci tamní společnosti, čelila po desetiletí perzekuci. Jeho bratr strávil několik let ve vězení, postarší rodiče čelí konstantnímu teroru. Před několika lety se z bezpečnostních důvodů rozhodl z vlasti odejít do Moskvy, kde požádal o azyl. Namísto toho ho chtěli vyhostit, a proto se obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který se ho zastal. Později přesto z Ruska za pomoci mezinárodních organizací uprchl do Prahy. Přestal se cítit bezpečně. A Česko mu udělilo doživotní politický azyl. Dnes pracuje na recepci jednoho z pražských hotelů a sní o shledání se svou rodinou, která mu moc chybí.

Kdo jsou Ujgurové?

Ujgurové jsou součástí našeho uzbeckého národa. Žijí na území Turkistánu a jeho východní část je nyní pod čínským vlivem. Ta část se jmenuje Východní Turkistán nebo Sin-ťiang. Uzbekové a Ujgurové mají stejnou kulturu a náboženství. S čínskou vládou ale mají Ujgurové problémy a ty sahají až do historie. Během čínské kulturní revoluce jich bylo hodně povražděno. Před zhruba deseti lety se dostala k vládě nová moc a tím také začala nová politika v Sin-ťiangu. Byla opravdu extrémní. Na začátku se například projevovala tím, že mladí vzdělaní lidé nemohli dostat práci.

Nebylo jim to dovoleno?

Čínská vláda jim to prostě nedovolila. Začal asimilační proces a Ujgurové začali být internováni v koncentračních táborech, které v té oblasti vznikly, a vláda do oblasti začala posílat čínské obyvatele. Pokud byl do té doby poměr obyvatel 75 ku 25 procentům, během dvou let se dostal na 50 na 50 procent. Ujgurové proti tomu začali protestovat, docházelo k násilnostem jak ze strany demonstrantů, tak policie. Zahynulo při nich kolem 150 lidí. Tyto protesty byly pak pro čínskou vládu dobrou záminkou, aby mohla začít s extrémní, já bych řekl nacistickou, politikou v Sin-ťiangu.

Proč Ujgurové Číně tolik vadí? Proč se rozhodla zavést represivní politiku vůči této skupině lidí?

Ujgurové byli mnohokrát vůči moci v opozici. V dřívějších dobách se vedlo také několik válek. Při jedné Ujgurové vyhráli, ale Stalin unesl vůdce a ten pak byl v domácím vězení v Taškentu. Armáda byla rozprášena. Samotná Čína pak potlačuje náboženské projevy už od dřívějších dob komunismu a nezměnilo se to dodnes. Před dvěma nebo třemi lety se svět dozvěděl o existenci koncentračních táborů pro Ujgury. Některé rodiny hovoří o tom, že režim vězní i šest nebo sedm členů jejich rodiny.

Z jakého důvodu?

Říkám tomu tichá genocida. Důvodem je, že jde často o vzdělané a respektované lidi. Rodiny jsou roztrhávány. Děti vyrůstají se svými prarodiči, zatímco jsou jejich rodiče vězněni. Human Rights Watch hovoří až o milionu vězněných. Nevíme, kolik jich je ve skutečnosti. Já to vnímám jako naprostou katastrofu. Začínají se tam projevovat totiž praktiky, jaké měli nacisté - koncentrační tábory, mučení, diskriminace. Čína v Sin-ťiangu buduje policejní stát monitorovaný kamerami. Mohou člověku jen tak vniknout do domu, omezují náboženské aktivity. V roce 2005 byl například cenzurován Korán. Čína oficiálně tvrdí, že islám je duševní nemoc.

Zmiňujete koncentrační tábory, co se tam děje?

Dochází tam neustále k mučení. Pokud člověk nesouhlasí nebo něco nechce vykonat, je zbit. V malých místnostech se tísní mnoho lidí a někteří z internovaných mizí. A jejich rodiny o nich nic neví. Čína je komunistický režim, kde jsou popravy a silná kontrola. Může cokoliv.

abdusami rahmonov 1

Jak dlouho v nich jsou? Mohou se dostat ven?

Ne, nedostanou se ven. Člověka tam zavřou bez důvodu a internovaní netuší, kdy a jestli se dostanou ven. Zavírají běžně oba rodiče. Pokud dítě nemá příbuzné, dají ho do ústavu. Podle mě to je tichá genocida.

Jak tyto své aktivity Čína obhajuje?

Říká, že tím bojuje proti extremismu, terorismu a separatismu. To říkají všechny diktátorské režimy. Těm táborům říkají vzdělávací. Učí tam prý vězněné patriotismu, komunistickému smýšlení a učí je, jak nebýt muslimy.

A nemá Číná pravdu, že mohou být Ujgurové propojeni s terorismem? V minulých letech k několika teroristickým útokům rukou Ujgurů došlo.

Možná. Kvůli dlouholeté represi, které Ujgurové čelí, jsou někteří jednotlivci v kontaktu s teroristickými organizacemi. Ano, to se skutečně děje, zejména z frustrace z útlaku. Já vnímám komunismus podobně jako nacismus. Můj dědeček byl zavražděn, pradědeček zrovna tak a prapradědeček i další předci byli věznění. Perzekuce se dotýká každé generace naší rodiny. Mě, mého bratra i dalších.

Vaše rodina žije v Uzbekistánu. Hovoříte ale o perzekuci Ujgurů v Číně. Současně zmiňujete, že perzekvována je a byla i vaše rodina. Jak to celé souvisí s Uzbekistánem?

Jsme z většiny muslimská země, žije u nás mnoho Ujgurů. Ujgurové byli perzekvováni také v okolních zemích napříč historií. A nejde jen o Ujgury. V Číně jsou terčem represí také například Kazaši, Turkmeni i Uzbeci. Jde o muslimské náboženství.

abdusami rahmonov 2

Dochází ale k perzekuci Ujgurů v Uzbekistánu, tedy státu, odkud pocházíte? Říkal jste, že vaše rodina je perzekvovaná po desetiletí.

Má rodina patří k vysoce vzdělaným obyvatelům země. Spisovatelé a kulturní elita se scházeli v domě mého dědečka. Někteří z nich pak byli zavražděni, někteří uprchli. Za Sovětského svazu totiž docházelo k represím vůči inteligenci, a to se samozřejmě dotklo také vzdělaných Ujgurů, tedy i mé rodiny. A to pokračuje dodnes. Nemáme základní práva. Například odbory, které by se zastávaly práv zaměstnanců, neexistují. Nemáme občanskou společnost, nemáme neziskové organizace nebo ekonomickou svobodu. Nemáme právo na soukromé vlastnictví. Pokud by totiž docházelo k rozvoji společnosti, neměl by režim kontrolu nad obyvateli. Začali by se liberalizovat.

Je Uzbekistán demokratickou zemí?

Ani náhodou. Máme politickou strukturu jako v Sovětském svazu. Náš režim je vysoce agresivní, jde v podstatě o polovojenský režim. Represe za bývalého prezidenta Islama Karimova byly katastrofální. Karimov zničil jakoukoliv ekonomickou svobodu. V době pádu Sovětského svazu se částečná ekonomická svoboda, podnikání a možnosti začaly objevovat. Po jeho nástupu k moci tomu ale byla učiněna přítrž. Vláda lidi kontroluje skrz státní policii. Aktivity aktivistů a opozice proti režimu byly problémem. Proto začal s represemi vůči protestům a začaly postihovat inteligenci. Političtí vězni byli brutálně mučeni, někteří zabiti. Pak Karimov začal vysvětlovat, jako například dnes Čína, že bojuje proti revoluci. Lidé v opozici byli označeni za extremisty a teroristy. Někteří se pak při mučení k terorismu doznali, což se ale nedá brát vážně. K doznání jsou mnohdy přinuceni násilím. Dokonce OSN upozornila na to, že takové výslechy a procesy nejsou legitimní a měly by tyto vězně propustit. Opozice a náboženští političtí vězni jsou ale stále v mnoha případech za mřížemi.

A kdo jsou ti náboženští političtí vězni?

Často to ani nejsou věřící lidé. Ten proces je z nich udělá a prohlásí je za nepřítele státu. Někteří věřící jsou, ale nejsou politicky aktivní. Někteří byli například duchovní, kterým naslouchalo mnoho lidí. Byli zadrženi a někteří podle všeho zavražděni.

Pokud jsou tito vězni zavražděni, děje se tak trestem smrti nebo za záhadných okolností?

Tajně. Například kolem dvacítky imámů bylo uneseno a nikdo neví, co se s nimi stalo. Někteří byli zastřeleni v zahraničí, kde se snažili najít úkryt. Jeden z nich, který žije ve Švédsku, atentát přežil. Jsou to tajné operace.

Jsou tyto represe směřovány na Ujgury jako v Číně nebo obecně vůči opozici?

Uzbeci a Ujgurové mají společnou kulturu, náboženství, sounáležitost, ale jsou v jiné situaci. Mnoho Ujgurů má i v okolních zemích status uprchlíka, někteří jsou v zemi nelegálně a někteří to, že jsou Ujgurové, zakrývají. Vydávají se za Uzbeky. Represe ale uzbecká vláda směřuje vůči opozici, ne Ujgurům jako takovým. Panuje cenzura a kritika vlády nebo státu není dovolena. Proto lidé z Uzbekistánu stále odcházejí. Já jsem spolu s přáteli v Moskvě, kde jsem žil pět let, založil neziskovou organizaci, která pomáhala a ochraňovala uprchlíky z centrální Asie. Organizaci nám oficiálně povolili po tom, co jsem vyhrál vlastní spor s Ruskem u Soudu pro lidská práva. Dnes se věci v Uzbekistánu začínají pomalu měnit. Současná vláda ale nechce potrestat ty, kteří se na perzekuci podíleli - tajné služby, prokurátoři. Můj bratr byl zatčen po tom, co poslal prezidentu Karimovi dopis, ve kterém se stavěl za práva studentů a farmářů. Průměrný měsíční plat u nás totiž byl asi 24 dolarů. V roce 2005 proto byly protesty, ale nic se nezměnilo, řada z nich byla zabita. Bratr pak ve vězení strávil 9 let.

abdusami rahmonov 3

Jak jste se dostal do Prahy?

Zpočátku samostatnosti Uzbekistánu prezident Karimov zavedl sovětské metody na bázi otrocké práce, kdy musely v podstatě děti sbírat bavlnu zdarma. V roce 1991 jsem zorganizoval studentský protest proti této praxi. Později jsem vystupoval v médiích, pořádal jsem debaty na univerzitě a vymezoval se proti Karimovu režimu. V roce 2011 jsem byl na několik týdnů zadržen a měl jsem mnoho problémů s tajnými službami.

Kdy jste se rozhodl z Uzbekistánu odejít?

V roce 2010 jsem z Uzbekistánu urychleně odešel a na pět let jsem se usadil v Moskvě. Můj bratr byl krátce po mém odchodu uvězněn. Požádal jsem v Rusku o politický azyl. Oni mě namísto toho chtěli vyhostit. Evropský soud pro lidská práva se mě ale na základě článku 39 zastal a zajistil mi tak ochranu na jeden rok. Po roce mi ho ale nechtěli v Rusku prodloužit, věnoval jsem se totiž dál aktivismu, a tak jsem se musel znovu obrátit na Evropský soud.

Proto jste pak z Ruska odešel?

Ano. Měl jsem ochranu od Evropského soudu, chtěl jsem proto pomoci lidem v nouzi, kteří byli v nebezpečí. Uprchlíka je snadné zabít a pak to obhájit tím, že šlo o teroristu. Stávaly se pak absurdní situace, kdy je třeba křesťan nařčen z toho, že je terorista Islámského státu nebo jiné teroristické organizace.

A proč jste odešel?

Protože jsem byl v nebezpečí. Obrátil jsem se podruhé na Evropský soud pro lidská práva. Lidé, kteří mají jeho ochranu, mohou být uneseni. Necítil jsem se bezpečně, a proto jsem ještě během procesu odjel.

Vybral jste si Česko?

Ano. Bylo to mé rozhodnutí. V Česku docházelo ke změně po pádu komunismu. Fascinovalo mě Pražské jaro a Havel, který se mimo jiné zastal Čečenců proti Putinovi. Do Česka jsem přijel v roce 2015.

Jak se vám povedlo sem odjet?

Některé organizace mě sem pozvaly a pomohly mi vyřídit vízum. Odletěl jsem nejprve do Kyjeva, pak do Prahy. Měl jsem štěstí, že jsem jako aktivista věděl, jak to funguje a na co mám právo. Na letišti v Praze mě pak zastavila policie. Nechtěla mi umožnit vstup. Řekl jsem jim, že mám pozvání neziskových organizací, že jsem bojovník za lidská práva a venku na mě čekají novináři. Oni ale chtěli vidět, že mám peníze, zpáteční letenku a rezervaci v hotelu. Nakonec ale byli velmi milí a sami policisté mi rezervovali letenku a hotel a pak mě pustili dál. Bylo to nakonec vtipné (smích). Pak jsem hned s pomocí neziskových organizací požádal o azyl a za osm měsíců jsem ho dostal. Když jsem pobýval v uprchlickém táboře, jednali se mnou lidé dobře. Musím přiznat, že jsem to měl jednoduché, protože jsem věděl, co mám dělat, na co mám nárok. Sám jsem tohle v Rusku pomáhal lidem vyřizovat. A dostal jsem zde doživotní azyl.

abdusami rahmonov 4

Po udělení azylu jste se rozhodl zapustit kořeny v Praze. Proč právě hlavní město?

Praha je pro mě skvělá. Je nádherná. Miluju zdejší architekturu. Praha celá je v podstatě živoucí muzeum. A cítím se tu konečně bezpečně. Upřímně musím říct, že jsem se první roky vyhýbal zdejším Rusům a Uzbekům. Bál jsem se, aby se mi něco nestalo. Dnes už je to ale dobré, už to tolik neřeším.

Jaká byla vaše integrace do české společnosti? Jací k vám byli zdejší lidé?

Jsou skvělí. Potkávám ale hlavně aktivisty a zaměstnance neziskových organizací. Ano, slyším tu protimigrantskou propagandu v médiích, vím o Okamurovi, ale na mě tenhle populismus nedopadá. S Čechy nemám žádné špatné zkušenosti. Češi nejsou agresivní.

Čím se živíte dnes v Praze?

Pracuju dnes v jednom hotelu v Praze na recepci. Rád bych pracoval časem v kanceláři, i když to není snadné. Občas vyučuju, měl jsem nějaké hodiny na Karlově univerzitě. Ale rád bych byl prospěšný a učil nebo pracoval pro nějakou lidskoprávní organizaci. Integrace je ale pomalý proces. Člověk musí začít úplně od začátku. V první řadě se musím naučit dobře česky.

Co jste dělal v Uzbekistánu?

Měli jsme rodinnou firmu na projektový management, vedl jsem jeden její segment. Do toho ale zasáhla perzekuce mé rodiny. Bratr byl, jak jsem řekl, uvězněn na 9 let, nedávno byl propuštěn. Moji rodiče čelili permanentnímu nátlaku a zavřený byl také můj strýc. Bratr má kvůli vězení velké problémy se zdravím, potřebuje okamžitou lékařskou pomoc. Také moje sestra na tom není po zdravotní stránce dobře a ani rodiče.

Čemu konkrétně musela vaše rodině čelit?

Před dvěma lety v půlce srpna například více než deset lidí v civilu s automatickými zbraněmi vpadlo do domu mých rodičů v Buchaře. Můj otec se jich ptal, co je opravňuje jednat tímhle způsobem, chtěl vidět povolení. Vůdce skupiny ale začal mému otci nadávat do teroristů a ukázat jakékoliv doklady odmítl a křičel, že mají právo udělat cokoliv. O rok dříve se zase jiná skupina ozbrojenců vloupala do jejich domu, otce zbili, když se domáhal oprávnění k domovní prohlídce. Jeden z mužů pak otci vyhrožoval: „Mohl bys klidně zmizet a nikdo by si toho ani nevšiml!” Pak odešli a nechali ho ležet u vstupní branky s infarktem. Tátovi je totiž třiasedmdesát. S sebou si vzali naše rodinná fotoalba a korán v ruštině i uzbečtině. Předloni v zimě zase našim v tom nejstudenějším období odpojili plyn a elektřinu. Skoro umrzli.

Jaký je důvod takových násilných intervencí?

Předloni v srpnu se snažili mého otce ve sklepě donutit napsat dopis žádající o odpuštění a vymazání jména mé rodiny z jakéhosi vládního black listu. Ptali se také na mě. Tehdy odešli bez toho, aniž by si cokoliv odnesli s sebou. Můj otec řekl, že aktualizovali mé fotografie v databázi hledaných osob. Uzbeckým úřadům se nelíbí mé aktivity pomáhající politickým vězňům. Někteří z nich jsou ve vězení víc jak čtvrtstoletí a ta doba je stále prodlužována. Mnozí také v uzbeckém vězení zemřeli. Byli mučeni tím nejkrutějším možným způsobem. Já se k tomu často v médiích vyjadřuji a požaduji okamžité propuštění obětí politické represe Karimova režimu. Doplatili tedy na můj aktivismus a také můj otec má svůj názor a nebojí se ho říct nahlas. Obviňují je z terorismu. Jeden můj bratr ale žije ve Spojených státech, pracoval v Afghánistánu pro americkou armádu. Je to skvělý kluk.

V Praze jste úplně sám?

Ano. Pět let bylo nebezpečných na to, abych tu založil rodinu. Mám tu kamarády a různé vztahy, ale nemám rodinu.

Je šance, že byste svou rodinu v dohledné době zase viděl?

Mohl bych je sem zkusit pozvat. Zde by se jejich zdravotní problémy daly řešit, lékařská péče tu je na velmi dobré úrovni. Proto bych byl rád, kdyby sem mohli přijet.

Jste v Česku šťastný? Nebo vám něco chybí?

Přál bych si strašně zase vidět svou rodinu. Já je navštívit nemohu, museli by přijet oni. Devět let měli spoustu problémů a bylo by skvělé, kdyby za mnou mohli rodiče se sestrou a bratrem přijet. A byli v bezpečí. Až pak budu opravdu šťastný.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.