Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Lidé vědí, že jim nic nehrozí,” říká komentátor Bosák. Agresi anonymů čelí často

 

bosak big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

28
června
2019

„Lidi, neblbněte. Není to válka. Není to hladomor. Není to živelná katastrofa. Bavte se,“ říká o fotbale dlouholetý sportovní komentátor Jaromír Bosák. Emotivní odezvy na svou práci zažíval odjakživa, emoce podle něj k fotbalu a komentování patří. Nenávistné reakce se ale zhoršily s nástupem internetu a sociálních sítí. „Bylo to jiné v tom, že když píšete dopis, tak přece jen musíte vynaložit určitou námahu. Říkal jsem si, ten člověk si s tím dal alespoň nějakou práci, i když mi nadává, tak si to přečtu. Většinou jsem se tomu smál, tehdy to nebylo tak agresivní jako dneska. V dopisech se nehrozilo smrtí,“ popisuje Bosák a dodává: „Dnes můžete reagovat na kohokoli, kdykoli, jakkoli, stala se z toho najednou ta nejlehčí věc na světě. Mluví se o tom, že internet zdemokratizoval prostředí komunikace. Ale zároveň z toho udělal takové temné jezero.“ Podle něj je problémem to, že lidé nejsou ochotní přemýšlet, nemusí používat relevantní informace, věc prostudovat, než se k ní vyjádří, nemusí mít důkazy, nepřemýšlí se o podstatě problému – což označuje za dojmologii. Proč jsou podle Bosáka lidé na sociálních sítích agresivní? „Víte, že vám takřka nic nehrozí, pokud nepřepísknete ten limit do kriminálu. Tím myslím vyhrožování smrtí, že pošlete někoho do plynu, hodíte někam bombu, to už je pochopitelně trestně stíhatelné,“ říká. Jemu samotnému výhrůžky chodí průběžně. „Málokdy je autor podepsaný jménem, jen podepsaný nějakou přezdívkou, nickem, cítí se strašně silný. Tihle lidi si vylívají zlost na svět. Umění diskuse, až na maličké výjimky, absolutně vymizelo. Mně jsou hejtři úplně ukradení. To jsou lidi, kteří fakt jsou sami nešťastní.“ Ve veřejném prostoru by se pak podle Bosáka měla dodržovat pravidla. „Neměl byste nikdy lhát. Neměl byste nikoho atakovat apriori z důvodu barvy kůže, sexuální orientace, sociálního původu. To je prostě tabu.“  Slavný sportovní komentátor si myslí, že je sport především příležitost, jak se naučit mnoho životních dovedností. „Sport je extrémně důležitý sociálně, protože vás učí žít s kolektivem. Měl by lidi učit, že vítězství, potažmo prohra, není alfou a omegou. Sport by měl učit lidi pohybovat se v rámci pravidel, psaných nebo nepsaných. Sport vás učí radosti. Dokonce si myslím, že je důležitější, že vás naučí přijmout porážku než slavit vítězství.“

Jste sportovním komentátorem od 90. let. Zažíval jste odjakživa emotivní reakce na vaši práci?

Vždycky. K sportovnímu komentování to patří. Jsme hodně vidět, jsme hodně slyšet a tím pádem taky lidi reagují. Na začátku jsem se komentování snažil dělat jinak než ti přede mnou. To se logicky některým, hlavně v té době starším, nemuselo líbit. Já to respektuju, byli zvyklí na úplně jiný systém práce a hlavně styl. Pochopitelně, když komentujete fotbal, Sparťan bude vždycky říkat, že jste Slávista. A Slávista, že jste Sparťan. A Plzeňák, že fandíte Bohemce. A kluk z Bohemky, že jste Plzeňák, až to hezké není. To je úplně normální. Lidi, jak jsou zamilovaní do těch svých klubů, tak nemají rádi, když jejich klub kritizujete. Tak to mají asi všichni, co komentují sport. Snad kromě moderní gymnastiky (smích).

V čem byl váš přístup jiný oproti starší generaci komentátorů?

Starší generace komentátorů typu pana Holubce hodně žila ve světě popisu. Já jsem se spíš snažil, aby zápas měl nějaký náboj, aby měl příběh, aby to lidi bavilo, aby se u obrazovky nenudili. I kdyby se na ten fotbal koukat úplně nedalo (smích). Chtěl jsem to udělat živější, zábavnější. A hlavně, aby to nevypadalo, že fotbal, potažmo sport vůbec, je středobod světa. Pro profesionálního sportovce ano, pro toho je to práce, obživa. Pro diváka to má být zábava.

Berou sport lidé často jako středobod světa?

S těma je právě veliký problém. Nejvíc s těmi, kteří svůj život s klubem spojili do té míry, že pro ně nic moc jiného neexistuje. Když jim na něco takového šáhnete nějakým kritickým slovem nebo kritickou poznámkou, mají obrovský problém. Jsou schopni člověka absolutně vyřadit ze světa živých, abych tak řekl.

bosak 1

Proč si myslíte, že na něčem takovém někteří lidé postaví svou identitu?

Protože žádný jiný život nemají. Nemusíte mít vždy nějakou velkou ideu, pro kterou žijete. Ale mějte práci, která vás baví, koníčky, které vás baví, rodinu, přítelkyni, kočky, psy, to je prostě jedno. Budete mít o co se starat, na co myslet. Pak nikdy nebudete tak fanatický fanoušek jako ten, kdo prostě nemá nic jiného. Člověk je třeba neúspěšný, nic se mu v životě nepodařilo, tak se přimknul aspoň k tomu klubu. Nedá se to paušalizovat na sto procent. Existují lidi, kteří jsou velmi úspěšní ve svých oborech, a přitom jsou fanatičtí fanoušci.

Pamatujete si na první zkušenost s nějakou extrémně negativní reakcí?

To byly většinou dopisy, než začala éra internetu. Ten s tím hodně pohnul. Stačilo, aby člověk komentoval derby Sparta-Slávie. Pak přišly dopisy, že jsem antisparťan, antislávista, stejný slovník, stejné vyjadřovací modely. Mně to ale nikdy moc nezajímalo. Bylo to jiné v tom, že když píšete dopis, tak přece jen musíte vynaložit určitou námahu. Musíte najít papír, musíte to napsat rukou, pak to zalepit, obálka, jít na tu poštu… Říkal jsem si, ten člověk si s tím dal alespoň nějakou práci, i když mi nadává, tak si to přečtu. Většinou jsem se tomu smál, tehdy to nebylo tak agresivní jako dneska. V dopisech se nehrozilo smrtí. Jen, že dostanu přes držku, že si na mě někde počkají. Ale tomu se fakt smějete, protože z toho cítíte, že ten člověk to psal po deseti pivech, když prohráli zápas. Seděl v hospodě, přišel domů a nevěděl coby. Tak si to musel někde vybít.

Co se změnilo s tím příchodem internetu a sociálních sítí?

Můžete reagovat na kohokoli, kdykoli, jakkoli, stala se z toho najednou ta nejlehčí věc na světě. Sednete k počítači, otevřete ho a něco naťukáte. Mluví se o tom, že internet zdemokratizoval prostředí komunikace. Ale zároveň z toho udělal takové temné jezero. Nebo jezero s temnými proudy. Dneska se fakt může vyjádřit kdokoliv, nemusí mít důkaz, nemusí mít věc nastudovanou, nemusí mít relevantní informace, může napsat, co chce. Lidi nejsou ochotni přemýšlet o podstatě, proč se ty věci dějí, jak se vyvíjejí, jaký mají základ. Ne, dojmologie, všechno je jenom dojmologie. Oni včera seděli s Frantou v hospodě a tam si o tom povídali. Podle mě je nejlepší obrana proti hejtrům a trollům a těmhle lidem, když na vás s tímhle vyrukují, tak říct fajn a teď konkrétně. Kdy, kde, co? A máš nějaký důkaz? V životě vám ho nepodají. V životě ne.

bosak 2

Proč jsou podle vás lidé na sociálních sítích tak emotivní až agresivní?

Víte, že vám takřka nic nehrozí, pokud nepřepísknete ten limit do kriminálu. Tím myslím vyhrožování smrtí, že pošlete někoho do plynu, hodíte někam bombu, to už je trestně stíhatelné pochopitelně. Ale takové to „ty šmejde, ty hajzle“ a to používám jen ty výrazy, které se dají říct, to je v pohodě. „Debile, já ti přeju, ať chcípneš na leukemii, ať tě přejede auto, ať ti pochcípají všichni z rodiny“, to je normální.

Vám se to děje?

Průběžně. Lidi vědí, že jim za to de facto nic nehrozí. Málokdy je autor podepsaný jménem, jen nějakou přezdívkou, nickem, cítí se strašně silný. Když odmyslím profesionální trolly, kteří jsou za to placení, tak tihle lidi si taky vylívají zlost na svět. Od úspěšného člověka jsem hejtovací vzkaz nedostal. Proč by to dělal? Ten má svých starostí dost a má se čím bavit. Nemusí se snížit k tomu, že hejty jsou jeho jedinou radostí. Večer si nesedne a nebude tu svoji bolest a tu špínu, kterou v sobě má, házet na někoho jiného. Ostatní ale za jeho zpackaný život fakt nemůžou.

Když jsme u toho úspěchu, máte vy sám nějakou jeho definici?

Můj hlavní úspěch je to, že dělám práci, která mě baví. Živil jsem se v životě lecčím i manuálně u lopaty, chvilku jsem byl bezdomovec. Myl jsem okna. To jsou strašně užitečné zkušenosti a já se naučil vážit si jakékoli práce, když ji děláte. Cokoli, co děláte, stojí úsilí. A pořád říkám, že dobrý dlaždič je daleko důležitější pro lidi a pro společnost než super dobrý komentátor. Komentátora můžete vypnout, jeho výkon prošumí, za minutu po přenosu je pryč. Ale po dlažbě budete chodit dlouho. Jestli si tam na nějaké díře zlomíte nohu, tak si budete sakra pamatovat, že to dělal nějaký idiot, který tu práci neumí.

Vy jste známý svým humorem. Legraci si neděláte, ale humor, ten vám jde.

No kromě domova, doma jsem zamlklý a zádumčivý.

bosak 3

Pomáhá humor tlumit napětí ve společnosti? Má pro vás i hlubší význam?

Humor očišťuje, to je jednoznačné. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. Určitě si vzpomenete na pár situací z vlastního života, kdy byla napjatá atmosféra. Všichni koukali, co bude, jestli to skončí hádkou, rvačkou. A najednou někdo řekne vtípek. Nebo pod někým vrzne židle, lidi se zasmějí a to napětí zmizí. V tomhle je humor extrémně užitečný. Já mám možná trošku nevýhodu v tom, že miluju humor hodně ironický, sarkastický. Mám rád Monthy Pythony, Cimrmany. Jeden čas jsem hodně sledoval němé grotesky. Můj nejoblíbenější komik nebyl Chaplin nebo Laurel a Hardy, ale Buster Keaton, teda Frigo. To byl komik, který se nikdy neusmál a vždycky měl velmi vážnou tvář i v těch nejkomičtějších situacích. To mě bavilo vůbec nejvíc. On nemusel smíchem dávat najevo, hele vtip. Poznáš, nepoznáš, tvůj problém. Nejvíc ze všeho mě baví, když člověk udělá vtip a nedává to pět minut dopředu najevo: „bacha přijde vtip“ a potom když skončí, tak zase dva vykřičníky „konec vtipu“. Můj humor může být pro někoho příliš silný nebo zaobalený. Rozhodně na tom nehodlám nic měnit. Obecně platí, že bez humoru věci dělat nejdou. Zvlášť, když se pohybujete v zábavním průmyslu a já sem sport počítám. To přece nemůžeme brát jako tragickou událost, že někdo skončí čtvrtý místo toho, aby vyhrál. Nebudu skákat z okna nebo si tahat vlasy. Dobrý závod, fajn,a překvapivě všichni chtějí vyhrát! Nejen ten můj favorit. Všichni trénují, všichni jsou připraveni. Tak to tak musím brát. Mě taky baví, když Češi vyhrávají, když komentuju, lidi se u toho baví a mají radost. K tomu všemu humor jednoznačně patří už jenom proto, aby těm lidem ukazoval: není to pupek světa! Lidi neblbněte. Není to válka. Není to hladomor. Není to živelná katastrofa. Bavte se.

Může sportovní komentátor veřejně mluvit o politice?

Ano, vzhledem k tomu, že je i voličem a že všichni placení politici jsou jeho zaměstnanci, což tak prostě je. Například prezident není nikdo jiný než můj zaměstnanec, byť nejvyšší státní úředník, ale já ho platím, tak proč bych se k němu neměl vyjadřovat? To je úplný nesmysl. Tím spíš se k těmhle událostem vyjadřuju na svých vlastních soukromých účtech na sociálních sítích. Ten argument, že sportovní komentátor by měl mluvit jenom o sportu, mě fascinuje. Zrovna ten člověk, který mi píše, teď plácnu instalatér, těžko asi píše jen o své práci někde s trubkami a odpadem. Taky se přece vyjadřuje ke sportu a politice, i když to není jeho práce. A mně by to zakázal. To je prostě dementní záležitost, která se stala módní, protože to někdy někdo na sociálních sítích napsal a další se toho chytají, protože nemají jiný argument, nedokážou diskutovat. Umění diskuse, až na maličké výjimky, absolutně vymizelo. Kultivovanou polemiku lidi dneska nejsou schopni, ne že ochotni, nejsou schopni ji akceptovat v devadesáti pěti procentech případů, protože jim na to chybí background. Za druhé se dneska stalo normou, že jakákoli kritika na konkrétní osobu se nebere jako kritika, ale jako útok. A ten druhý se podle toho taky začne chovat. Takže diskuze není možná. Dnes se tomuhle způsobu vyjadřování učí i děti. Lidi chtějí mít pořád pravdu. A chtějí, abyste v podstatě v přeneseném slova smyslu klekl na kolena, bil hlavou do země a říkal ano, ano, vy jste ti jediní, kteří máte pravdu! Tak to se mnou asi moc dobře nepůjde.

Jak vnímáte takzvanou politickou korektnost?

Jako něco, z čeho se otřásám. Já nemám politickou korektnost rád. Vadí mi, když nemůžu říct o hajzlovi, že je hajzl, o zloději, že je zloděj. Já netvrdím, že se ve veřejném prostoru nemají dodržovat jisté zásady. To je bez diskuse. Neměl byste nikdy lhát. Neměl byste nikoho atakovat apriori z důvodu barvy kůže, sexuální orientace, sociálního původu. To je prostě tabu. I pro mě. Ale říct o někom, že je černý, když je černý a být za to trestaný, mi přijde fakt divné. Když začneme stírat reálné kontury z věcí, tak se dočkáme nepěkných konců. Tohle nás zavede do světa, kde sami budeme tak trošku jako to bylo za bolševika. Já si to pamatuju, protože už jsem starý, kdy lidi absolutně normálně používali cenzuru. O něčem se prostě nemluvilo na veřejnosti, nesmělo, nebo se říkalo něco jiného, než co se myslelo, a to nikdy nevede k ničemu dobrému. To nemůže dobře dopadnout. A stejně je to se snahou o politickou korektnost za každou cenu. To mně přijde fakt ujeté. Já nevím, jestli ten můj názor je správný a spoustu lidí asi naštvu. Ale já bych byl pro to, abychom neustále nazývali věci pravými jmény a nesnažili se je halit do nějakých nesmyslných obalů. To je přece blbost.

bosak 4

Dokážete lidem přiblížit, jaké je to být známým člověkem? Jaké je být hodně viděn, jaké tlaky to obnáší a jak se s tím celý život vyrovnáváte?

Je to divné, ale já se s tím vyrovnávám čím dál hůř. Když je člověk mladý, všichni ho znají, tak mu to vlastně dělá svým způsobem dobře. Ale to bylo v 90. letech, když byla jenom Česká televize. Kamarádi se mnou nechtěli chodit do hospody, protože já jsem si sedl k pivu a okamžitě se tam zastavili lidi. To ještě nebyla doba selfíček, to ještě byly krásné časy, tak chtěli alespoň podpis na nějaký účet. V podstatě jsme neměli klid, protože nás komentátorů bylo jen pár. Teď je to jiné, v televizi je nás strašná spousta a hvězdami se stávají i třeba lidi ze sociálních sítí. Už je to trošku rozprostřené. Zaplaťpánbůh. Já jsem velký introvert a jsem rád sám. Když přijde někdo pro selfíčko, tak se udělá. Když přijde slušně, samozřejmě. Ale zase nebudu pokrytec. Pochopitelně to, že vás znají, vám leckdy pomůže. Mám velkou výhodu v tom, že díky tomu, co dělám, znám spoustu skvělých doktorů. Takže když mám nějaký problém, stačí zvednout sluchátko a zavolat „hele, prosím tě, potřeboval bych tohle, nebo záda mě bolí, srovnat.“ Tak nemusím nikde čekat čtrnáct dní frontu a jdu hned. Takže to bych lhal, že to nemá výhody. To je nesmysl.

Mě by zajímaly spíš ty nevýhody.

Zmizí vám soukromí. To, že na vás každý kouká. Moje žena by to mohla potvrdit, nechodím nakupovat na velké nákupy. Mě fakt ničilo, že tam bylo všude strašně lidí. Sledují, co kupujete, za kolik to kupujete, do toho košíku vám skoro vlezou, pomalu si to fotí, aby mohli doma říkat, „podívej se Mařeno, ti si žijou, to je strašné! A za naše prachy!!“ To je nepříjemnost. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nepřijdou i slušní lidi: „Mně se celkem líbí, co děláte,” to je fajn. Nebo si nechají podepsat knížku. Tak to je moc hezké. Ale ta ztráta soukromí je pro mě dost krutá. Lidi mají pocit, že jste veřejný majetek, že na vás můžou kdekoli halekat, kdekoli si můžou křiknout o selfíčko. Že je vaše povinnost tohle všechno vydržet. Já už taky nejsem nejmladší a už mě to kolikrát fakt vytočí, když jdete po ulici a najednou se ozve: „Bosáku, Bosáku, pojď se vyfotit!“ Já bych toho člověka v tu chvíli nejradši fláknul, protože to je tak buranské jednání, které fakt nemám rád. Na soukromí hodně dbám a jsem rád, když kolem mě nikdo moc není. Nemůžu si dovolit nalít se v hospodě tak, že bych upadl, až půjdu domů. Okamžitě jste někde v Blesku, protože to někdo cvakne. Když bych byl soukromník, může to být jedno, ale dělám pro nějakou instituci. Musím jednak dodržovat její pravidla a zároveň se musím snažit, abych ji svým jednáním nepoškozoval. Pak to má ještě tu nevýhodu, že si lidi myslí, kolik nebereme peněz. Což zvlášť v České televizi je úsměvné, protože jsme veřejnoprávní televize. A tak mají pocit, že když stavíte třeba barák, že vám můžou dát za práci dvojnásobnou cenu. Takže pak musíte mít dobrého stavbyvedoucího, což moje žena byla, takže si ty věci ohlídala.

Omezujete i chození do společnosti?

Mám nejlepšího kamaráda, se kterým můžu jít do hospody kdykoli a kdekoli, jsme na to zvyklí. Do společnosti dnes už moc nechodím. Jdu se podívat do divadla. Do kina už v podstatě nevyrážím vůbec, jakkoli jsem byl velký filmový fanoušek. Divadlo je přece jen trošku komornější, lidi se tam chovají k sobě trošku jinak. Ale v tom kině, tam už je problém. Často jsem doma. Dělám práci, kterou můžu dělat doma a věnuji jí hodně času. Pochopitelně hodně sleduju televizi ve svém oboru. Mně je vlastně dobře, když jsem sám. Kdyby mi někdo řekl: „Dva roky trosečník na ostrově,” já řeknu: „Supr, je tam wifi?“ Nic neřeším. Jsou lidi, co udělají cokoli, aby se dostali alespoň na stránky bulváru. Já mám úplně opačný přístup. Jsem rád, když tam nejsem, když už dneska nejsem ani moc vidět a dělám si své věci. Snažím se do veřejného prostoru, kromě své práce, vstupovat co nejméně.

Pohybujete se v prostředí fotbalu, kde se neustále objevuje téma rasismu. Proč to tak je?

To já nevím, protože nejsem sociolog, nedokážu to říct vědecky. Když to trošku zobecním, tak my holt nejsme Anglie, kde se s tímhle prostě nepotkáte, protože tam se lidi různých ras spolu potkávají několik set let. Tady u nás to začalo fungovat někdy v 80. letech. Dodneška, když pojedete někam na malou vesnici a budete černoch nebo Číňan, budete za exota. Za exponát, na který se budou chodit lidi koukat. Rodiče pomalu budou posílat děti, aby se šly podívat, jak tenhle člověk vypadá. Tím zároveň říkám, že je to pro nás trošku neznámý svět. A lidi většinou mají strach z neznámého. Když máte z něčeho strach, tak se proti tomu vymezujete. Tohle je třeba jeden způsob toho vymezování se. Myslím si, že rasismus už na fotbalové scéně dneska moc neletí. Protože v podstatě každý klub má hráče z Afriky. Z Asie moc ne, to spíš budou dorůstat děti vietnamských ekonomických imigrantů. Teď to myslím objektivně, protože Vietnamci jsou lidi, kteří přišli za lepším životem a chytli se. Vychovávají své děti kolikrát ve smíšených manželstvích. A jsou to už Češi. Kapitán české reprezentace už se tady narodil, byť podle kůže poznáte, že nemá jen středoevropské geny. Myslím si, že pro většinu lidí to je dnes normální. Není to žádný problém, že někde hraje černoch, protože ve svém týmu ho mám taky. A je jedno, jestli je to Sparta, Baník nebo Slávie.

bosak 5

Je to i otázka generační?

Myslím, že to je hodně otázka věku. Dříve lidi nemohli nikam cestovat, se spoustou věcí se nemohli potkat, zůstaly pro ně neznámé. Myslím, že speciálně mezi lidmi, kterým je dneska čtrnáct, šestnáct, není o nějakém rasismu ponětí. Klasický rasismus alá barva kůže někomu, kdo odjede na půl roku na výměnný pobyt do Anglie nebo do Francie, Ameriky, pak dokončí střední školdu, odjede na rok do Austrálie, ten tohle fakt řešit nebude.

Sport má velký potenciál lidi propojovat. Jaké hodnoty by měla společnost se sportem spojovat, aby takovou roli plnil?

Jak nemám rad politickou korektnost, tak nesnáším i patos a velká slova. Patos je vždycky z mého pohledu trošku falešný a zavání pánbíčkářstvím. To já fakt nemusím. Ale pokusím se nepoužívat velká slova. Jak sport lidi spojuje, to je hezky vidět na velkých akcích. Když jsem byl v Rusku na mistrovství světa, nestalo se tam mezi diváky nic špatného. Seděli mezi sebou promíchaní lidi z celého světa a nikomu to nevadilo, najednou nebyl problém.

Naučil sport něco vás osobně?

Jsem rád, že odmalička sportuju. Sport mě naučil to, že když mám pocit, že nemůžu, tak ještě můžu. Že když se vyskytne nějaká potíž, prostě musím udělat něco víc, abych byl lepší než ten druhý. Musím o tom přemýšlet a třeba se při tom i vyčerpám. Sport je extrémně důležitý sociálně, protože vás učí žít s kolektivem. I když děláte individuální sport, trénujete v nějakém kolektivu. Musíte s těmi lidmi žít, musíte se s nimi naučit vycházet. Nemůžete působit stylem já, já a nikdo jiný. Zvlášť ve fotbalové kabině vás za to vyfackují na dvě doby ti starší a zkušenější, což je dobře. Sport by měl lidi učit, že vítězství, potažmo prohra, není alfou a omegou. Já jsem zářný příklad. Fakt nesnáším porážku. Když jsem byl mladý, bylo se mnou asi těžko k vydržení. Prohrát zápas pro mě bylo pomalu, jako když končí svět. Ale proto, abych neprohrál, nesmím udělat věci, které jsou proti pravidlům. To by se mělo přenést do života. Jsou axiomy a pravidla, přes které se prostě nesmí. Sport by měl učit lidi pohybovat se v rámci pravidel, psaných i nepsaných.
Sport vás učí radosti. Dokonce si myslím, že je důležitější, že vás spíš naučí přijmout porážku než slavit vítězství. Říkají to lidi, kteří toho ve sportu nejvíce dosáhli. V podstatě je to sto a jedna varianta na jeden výrok k tomu, že k vítězství mě dovedly právě porážky. Protože jsem se zamyslel, co musím udělat líp, v čem mám být jiný, jak hrát příště, aby to bylo zase lepší. Proto říkám, že porážka není konec světa, ale třeba začátek něčeho dalšího. Prohrát se ctí je extrémně důležité.

Máte nějaký příklad?

To jsem zažil při komentování finále mistrovství světa. Francouzi sfoukli Chorvaty. Chorvati hráli výborný fotbal. Poslední šampionát. Já jsem čekal, že ta balkánská krev se trošku probudí, ale ti frajeři prohráli se ctí a prohráli ve stoje. To pro mě byl nejlepší zážitek toho šampionátu. Ne že ti Francouzi vyhráli, ale jak ti Chorvati dokázali prohrát. Okamžitě po zápase šli za rozhodčím, objali se s ním, ačkoli je poškodil, minimálně v jednom případě. Dokázali to unést, pogratulovali samozřejmě soupeři a jasně, museli být hodně zklamaní, protože to se vám povede jednou za život hrát finále mistrovství světa. Ale mně se to strašně líbilo a od té doby to dávám za příklad, jak sport může být krásný i ve chvíli, kdy nevyhrajete.

Spoluautorka: Kateřina Holková

Foto: Archiv Jaromíra Bosáka

Čtěte dále

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

HFFest: Pražský Anděl na několik dní rozvibruje latinskoamerický festival Sabor Latino

Už v úterý 17. září začne již tradiční HateFree Fest latinskoamerické kultury Sabor Latino Praha. Potrvá do čtvrtka a letos provoní Pěší zónu Anděl. Festival zahrnuje hudební koncerty a taneční vystoupení s workshopy mnoha žánrů a zemí Latinské Ameriky. Kromě hudby a tance představí návštěvníkům tamější gastronomii a tradiční řemeslné výrobky včetně oblečení, šperků, talismanů nebo folkorních hudebních nástrojů. Vstup na něj je zdarma!


HateFree Culture 15. 9. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.