Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

 

christer mattsson big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

23
června
2019

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společného s Kungälv.“ Politici přesto iniciovali změnu a vznikl projekt Tolerance zaměřený na zastavení náboru do neonacistických skupin a prevenci rasismu, do něhož byl angažován i Christer. Podle něj je nenávist vždy lokální. „To je třeba vzít v úvahu, když se snažíme těmto skupinám čelit. Nejsou plovoucí na internetu. Jsou živé na konkrétních místech.“ Projekt Tolerance se pak zaměřil na společné aktivity, vzdělávání a emocionální zážitky. „Nejdůležitější je pochopení sebe samého jako lidské bytosti. Je to o míchání lidí, lidí, kteří pocházejí z rasistických subkultur, žáků s dobrým výkonem, lidí z imigrantského prostředí. Vytvoříme skupinu, společně se učíme jeden celý den, každý druhý týden, jeden rok, o holocaustu,“ popisuje Christer a doplňuje, že důležitou součástí procesu je i společný výlet do Polska. „Většina míst, která navštívíme, nejsou místa masového zabíjení. Zaměřujeme se spíše na lokace, která představují ztrátu multikulturního Polska. Zpočátku jsou žáci trochu zmateni, protože vždycky přemýšleli o genocidě pouze jako o zabíjení etnické skupiny, ne nutně jako o kolektivní ztrátě skupiny obyvatel a jejího významu pro společnost,“ vysvětluje. Co je podle zkušeného učitele potřeba pro podporu tolerance? „Naučit se něco o sobě znamená nechat jinému člověku vám nastavit empatické zrcadlo. Jiný člověk má často jinou perspektivu. Život v dnešní společnosti může znamenat, že se uzavíráš do bublin lidí, kteří mají stejné názory. Poznávání sebe sama, rozvoj sebe sama, k tomu je potřeba se s lidmi potkávat, dostávat se do společných situací s empatií.“

christer mattsson 1

John Hron

Co se stalo v Kungälv v roce 1995?

Došlo k divoké vraždě spáchané čtyřmi neonacisty. Zabili 14letého chlapce, Johna Hrona. Později byli chyceni a tři z nich odsouzeni k vězení. Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi. 90. léta byla krušná doba, pokud hovoříme o nacionalistických skupinách ve Švédsku. Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci. Bylo to překvapující a ničivé i pro neonacistické hnutí. K takovému činu se nakonec moc nehlásili, nebylo to podle jejich ideologie.

Co podle vás k této události ve vašem městě vedlo?

Vražda samotná byla shoda náhod, ale místo náhodné nebylo. Kungälv je již delší dobu živnou půdou rasismu. Dlouho tu byl nacistický gang, ve 30. a 40. letech město bylo baštou pro nacisty. A v 90. letech znovu. Ten konkrétní srpen jsme měli v Göteborgu mistrovství v atletice. Hodně neonacistů se tam vydalo s úmyslem napadnout šampionát. Policii se však podařilo to zvládnout, vytlačili neonacisty z města. Někteří z nich se spojili s těmi z našeho města a udělali si párty u jezera nedaleko Kungälv. Náhodně tam ve stanu tábořili dva dospívající chlapci. Jeden ze skinheadů Johna znal a několikrát předtím jej šikanoval ve škole. Tihle kluci byli naštvaní, že neuspěli v běsnění v Göteborgu, byli opilí, byli zklamaní, chtěli nějakou akci. Rozhodli se ho napadnout, a nakonec ho zabili.

christer mattsson 2

John Hron v raném dětství

Jaká byla reakce města?

Reakce byly různé. Jednou z nich bylo účastnit se procesu truchlení. Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společného s Kungälv. Lidé se v podstatě snažili udržet dobrou pověst města. A pak tu byla i reakce opačná, že se to stalo tady a musíme si to přiznat. Je to problém Kungälv. Musíme se s tím vypořádat jako s naším problémem. Není to náhodou, že se to stalo tady. Vše vyústilo v politickou reakci a dlouhodobý závazek zastavit nábor do takových bílých rasistických skupin a zahájit projekt Tolerance.

Proč jste byl najat na tuhle práci najat vy?

Protože jsem žil v Kungälv, byl jsem do jisté míry znám svou prací proti rasismu, a protože jsem byl učitel. Tehdy jsem se považoval za velmi zkušeného, dnes už vidím, že jsem se pletl. I já se musel hodně naučit. Na počátku bylo důležité, že starosta města řekl, že je to problém Kungälv a musíme ho vyřešit my, musíme jít do hloubky. Měli jsme problémy už desetiletí, takže si teď vezmeme dost času, přijdeme s něčím rozumným. A nebude to demonstrace, nebude to tematický den, bude to něco podstatného. Dostali jsme možnost práce v dlouhodobém horizontu. Založení projektu Tolerance nám trvalo 6 let, před tím probíhal výzkum, příprava a networking.

christer mattsson 3

John Hron

Řekl jste, že nenávist je lokální, co to znamená?

Na jedné úrovni je rasismus a nenávist vždy strukturální. Existuje ve všech místech společnosti. Ale pokud jde o nenávistné skupiny, je to místní. Když hovoříme o ideologických neonacistech, místa, kde tato hnutí existují, jsou poměrně konzistentní. Je to stejné místo dnes jako v 90. letech a v mnoha případech jako ve válečných dobách. Jinými slovy, tam, kde jsme měli ve 30. a 40. letech nacionalistické hnutí, je to stejné místo, kde jsme v 80. a 90. letech viděli zrod bílých rasistických hnutí. To je třeba vzít v úvahu, když se snažíme těmto skupinám čelit. Nejsou plovoucí na internetu. Jsou živé na konkrétních místech.

O čem je projekt Tolerance?

Původním záměrem bylo snížení náboru do skinheadských skupin, ke kterým došlo v 90. letech. A jak práce postupovala a viděli jsme pokles náboru mládeže, začali jsme se více věnovat prevenci rasismu. Dnes je projekt realizován v přibližně 70 až 80 školách po celé zemi, odhaduju, že 800 lidí se zúčastní ročně. Hlavní aktivity jsou zaměřeny na proces kognitivního a sociálního učení. Jde o setkávání různých sociálních skupin po dlouhou dobu. Nejde o to vzít takzvané rasisty do jedné skupiny a tam se je pokusit přesvědčit, aby nebyli rasističtí. Jde spíše o smíchání jednotlivců ze všech oblastí života a posílení jejich schopnosti spolupracovat ve skupině. Je to o míchání lidí, kteří pocházejí z rasistických subkultur, žáků s dobrým výkonem, lidí z imigrantského prostředí. Vytvoříme skupinu, společně se učíme jeden celý den, každý druhý týden, jeden rok, o holocaustu. Jak to bylo z historického hlediska možné, že se v Evropě uskutečnila genocida. Pomáháme studentům také získat perspektivu současné Evropy, současného Švédska. Nejdůležitější je pochopení sebe samého jako lidské bytosti. Součástí výuky je také exkurze do Polska.

christer mattsson 4

Jaká je reakce studentů na zkušenosti Polska?

Většina míst, která navštívíme, nejsou místa masového zabíjení. Zaměřujeme se spíše na lokace, která představují ztrátu multikulturního Polska. Polsko bylo po mnoho staletí skutečnou multikulturní společností. Na přelomu 2. světové války bylo asi 70 % etnických Poláků, 10 % židů, pak zde žily všechny druhy etnik, skupin, menšin. Dnes téměř všichni lidé v Polsku jsou etničtí Poláci. Takže se naši studenti dozvídají, co vlastně historicky multikulturalismus znamená v Evropě a Polsku. Co se stane se společností, když se stane monokulturní. Samozřejmě navštívíme také Treblinku a Majdanek. Reakce? Zpočátku jsou žáci trochu zmateni, protože vždycky přemýšleli o genocidě pouze jako o zabíjení etnické skupiny, ne nutně jako o kolektivní ztrátě skupiny obyvatel a jejího významu pro společnost. To je pro většinu nové. Být ve skupině, mít společné emocionální a učící se zkušenosti s vrstevníky, s nimiž byste obvykle nemluvili a nezúčastnili se diskusí, sami se o sobě hodně dozvíte.

Jaká je role setkávání mezi lidmi z hlediska podpory tolerance?

Naučit se něco o sobě znamená nechat jinému člověku vám nastavit empatické zrcadlo. Jiný člověk má často jinou perspektivu. Život v dnešní společnosti může znamenat, že se uzavíráš do bublin lidí, kteří mají stejné názory. Poznávání sebe sama, rozvoj sebe sama, k tomu je potřeba se s lidmi potkávat, dostávat se do společných situací s empatií. Setkávání a nutnost tvořit vztahy před nás pak klade fundamentální otázky: co je lidská bytost, co je smysl života, jaká je naše zodpovědnost, jak se staly v minulosti tragédie, jak se jim lze v budoucnosti vyhnout.

christer mattsson 5

Pamatujete si z projektu nějaký silný příběh?

Jednou jsme chodili se skupinou studentů po Varšavě více než 10 hodin. Jedna z dívek už nebyla schopna chodit, měla strašné puchýře, její boty byly malé. Nohy jí opravdu krvácely. Byla to osoba, která se nikdy nepovažovala za důležitou, netušila že by její potřeby mohly být důležité pro kohokoli jiného. Musel jsem jí vyčistit nohy a pro ni bylo velmi trapné v této pozici být. Když jsem použil dezinfekci, nevydala ani hlásku. Všichni ostatní studenti si uvědomili, že potřebuje pár větších bot, abychom se mohli vrátit zpět do hotelu. Nebylo však možné vyměnit boty jednoduše, protože by zase trpěl někdo jiný. Místo toho všichni vzali své boty a začali si je vyměňovat mezi sebou tak, aby každý měl pár, který byl trochu menší, ale snesitelný na chůzi. A to přesně je způsob, jak stavíme společnost, jak vypadá společné úsilí. Uznáváme potřeby druhých a stáváme se tím, kdo pomáhá ostatním lidem. Já jako učitel jsem musel přijmout své studenty jako kompletní bytosti, se všemi jejich prožitými zkušenostmi. Na intelektuální úrovni je snadné chápat, že postoje a hodnoty v rasistické mysli nejsou pouze o kognitivních procesech. Jsou zakotveny ve vašich sociálních a žitých zkušenostech. Ve třídě ve škole ale není nutné zabývat se celým člověkem. Když jste na studijní cestě a trávíte všechen čas se svými studenty, je to mnohem víc než jen kognitivní. Byla to moje první zkušenost se s tím muset vypořádat v reálném životě. Třeba když všichni ve skupině plakali nad hrozným pohledem na krematorium v Osvětimi Březince.

V roce 2015 se v Kungälv konal velký koncert, o čem byl?

Někteří bývalí studenti projektu Tolerance, chtěli uspořádat koncert na počest Johna a jeho rodičů, bylo to 20. výročí vraždy. To bylo v mnoha ohledech důležité, vražda se samozřejmě stala ve Švédsku všeobecně známou, koncert byl způsob, jak ukázat, že jsme nezapomněli na ztrátu Johnových rodičů. Byly tam tisíce lidí, stejně jako Johnovi rodiče. Lidé si Johna připomínají také kvůli jeho odvaze, zachránil tu noc svému kamarádovi život.

christer mattsson 6

Lze projekt Tolerance přenést do jiných zemí?

Samozřejmě. A může se samozřejmě dělat i jinak. My si v projektu klademe velmi zásadní lidské otázky. Není to nutně nová technika jako taková. Lidstvo to vždy dělalo, ptali se sami sebe kdo jsme? Jak funguje svět? Co já chci říct a dělat lidem okolo? V rámci projektu Tolerance jsme vyvinuli speciální učební plán. To může být přejato, ale myslím si, že mnoho učitelů v České republice již něco podobného dělá samo od sebe.

Máte vy sám odpověď na otázku „kdo jsme”?

Ano i ne (smích). V tuto chvíli mám docela slušnou část. Ale jako lidé jsme povinni neustále reflektovat, kdo jsme. Věřím, že se lidé rodí dobří v tom smyslu, že my, lidé jako druh, jsme vždy záviseli na spolupráci a pomoci ostatním. To není jen laskavost, to je náš způsob přežití v přírodě. Jsme také nastavení, abychom vyhledávali propojení s ostatními lidmi. To znamená, že pokud chcete vědět, kdo vlastně jste, musíte zjistit, jak vás vnímají ostatní. Když jsou tyhle vztahy a propojení s lidmi narušena během našeho dětství nebo když je naše bezpečnost ohrožena, reagujeme různými způsoby. Jedním ze způsobů je radikalizace. Proto musí pedagogické zásahy proti radikalizaci obsahovat budování důvěryhodných vztahů.

Švédsko je ze sociálního a ekonomického hlediska velmi úspěšnou zemí. Proč se lidé i přesto stávají neonacisty?

Z různých důvodů. V poslední době došlo k posunu v celém světě. Bezprostředně po druhé světové válce pokračoval západní svět především v diskurzu univerzalismu, s deklarací lidských práv, univerzálních hodnot, pochopení, že všichni lidé jsou stvořeni rovni. To dlouhodobě dominuje a není pochyb o tom, že Švédsko je v tom smyslu na špici. V poslední době jsme ale opět viděli vzestup šovinistických nacionalistických tendencí. Vidíme to ve Švédsku, v České republice, po celém světě. Viděli jsme znovuzrození této myšlenky, že lidé mají právo na přístup ke zdrojům, ale ne kdekoli chtějí. Švédové by měli být ve Švédsku, Češi v Česku, běloši by měli být v Evropě, muslimové by měli být na Blízkém východě a tak dále. Ale to je sociální nacionalismus! Mimochodem také téma mého výzkumu. Je těžké říct, jak se to přesně stalo. Ale je to obrovský trend. Švédsko je skvělou zemí, ale zároveň se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudšími.

christer mattsson 7

Myslíte si, že ekonomika a vzestup nenávisti jsou propojené fenomény?

Do určité míry. Je to ale jen jeden faktor. Samozřejmě přispěla takzvaná migrační krize. Válka v Sýrii, která zanechala mnoho lidí v zoufalé situaci, stali se uprchlíky a v Evropě dostávají azyl. To urychluje pravicovou radikalizaci. Zároveň jsme však od 70. let 20. století zaznamenali stabilní růst pravicového extremismu. To nesouvisí s tím, zda máme vysoký nebo nízký příliv přistěhovalců nebo žadatelů o azyl. A ekonomika je jen jedním z faktorů, které radikalizaci vysvětlují. Odpověď je spíše kombinací faktorů. Hlavními skutečnými faktory jsou nedostatek důvěry ve společnosti, nespokojenost s moderní společností, nestabilní identita, touha po imaginární slávě minulosti a v neposlední řadě strach z globalizace.

Je snadné manipulovat s lidmi pomocí rasismu?

Myslím, že lidské bytosti jsou snadno vedeny k rasismu a v současnosti chápeme i psychologické a sociální mechanismy, které k tomu vedou. Máme přirozenou tendenci přeceňovat své vlastní schopnosti a podceňovat ostatní lidi. Takže přirozeně jsme zaujatí. Naše přirozené zaujaté vnímání světa kolem nás je něco, co je třeba vzít v úvahu, aby se snížil rozvoj rasismu. Takže ano, s lidmi můžeme pomocí rasismu snadno manipulovat.

Co můžeme udělat, abychom se před manipulací uchránili?

Podporovat empatickou konverzaci, otevřenost, aby všichni mohli vyjádřit své myšlenky a ocenit své protivníky za jejich nejlepší argumenty.

Foto: Archiv Christera Mattsona a archiv Antonína Hrona

Čtěte dále

Jsme Česko

„Jsme Česko,” říká více než padesátka obyvatel České republiky rozličného původu, náboženského vyznání, orientace i sociálních skupin. A to ve společné kampani vládního projektu HateFree Culture a Multikulturního centra Praha. Činí tak u příležitosti 30. výročí demokracie v Česku a odkazují se ke státním symbolům, zejména pak k barvám české vlajky, tedy trikoloře. Stužka s trikolorou byla i jedním ze symbolů Sametové revoluce.


HateFree Culture 11. 11. 2019

Otevřená snídaně už v neděli 24. listopadu v Praze!

V neděli 24. listopadu od 9:30 proběhne v pražském Studiu Alta další Otevřená snídaně. Přijďte se seznámit, potkat staré přátele a začít den příjemným posezením nad čajem a kávou s lidmi nejrůznějšího původu i náboženského vyznání. Připravte své oblíbené jídlo a ochutnejte delikatesy ostatních.


HateFree Culture 11. 11. 2019

„Před lety jsem vás vozila autem, dnes vozíte vy mne.” Desítky seniorů napsaly dopis vnoučeti

Téměř šedesátka seniorů starších šedesáti let napříč Českem napsala svým vnoučatům. Cílem bylo zjistit, jaký vzkaz by senioři rádi předali nové generaci. Aktivita probíhala pod patronací seniorské organizace SenSen zastřešující 40 tisíc členů v seniorských klubech napříč ČR. Nejmladšímu ze seniorů bylo šedesát let, nejstaršímu šestadevadesát. Většinu z nich tvořily ženy a jen pět účastníků a účastnic nemělo vlastní rodinu a dopisy tak psali obecně mladé generaci. „Pracujeme se starými lidmi. A důvodem, proč jsme s dopisy začali, je z psychologického hlediska jejich potřeba udělat na konci života nějaké resumé. Esence jeho existence se pak objevuje v tom dopise,” uvedla iniciátorka projektu Urszula Tokarska z Polska.


 

Lukáš Houdek 6. 11. 2019

Vyměnila novinařinu za řešení problémů na Luníku IX. „Romská chudoba je stejná jako každá jiná.“

Jarmila Vaňová, novinářka, která vyměnila žurnalistiku a tvorbu televizního národnostního pořadu za terénní sociální práci na nechvalně známém slovenském sídlišti Luník IX, svého rozhodnutí zpětně nelituje. Sama říká, že nešlo nedělat sociální žurnalistiku, když se každodenně setkávala s lidmi, kteří se nacházeli v zoufalé situaci a sami nevěřili, že se dá v jejich životě cokoliv změnit.


Rena Horváthová 4. 11. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.