Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

 

balcar big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

4
června
2019

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“ Rasismus podle něj až tak nesouvisí s fotbalem samotným, ale s celkovým naladěním společnosti, je jako lakmusový papírek. I hra na válku by ale měla mít pravidla. „Jsem zastáncem toho, aby bylo jednoznačně řečeno, co je přes čáru. Když se řvalo Jude Slavie naposled, hlavní tribuna začala pískat, nesouhlasila s tím. To je zlom. Opravdu by pomohlo, kdyby po určitém pokřiku všichni hráči přestali hrát.“ Podle něj rozhodně pomůže boji s rasismem, když u nás budou hrát všichni možní hráči ze světa. „Teď třeba v Bohemce hraje Jusuf Hilál z Bahrajnu. Je praktikující muslim, modlí se před zápasem, když jde na hřiště. A v Bohemce ho milujou,“ popisuje Martin a pokračuje: „Když nastupuje, lidé volají ,salaam' nebo děkují ,šukran' – a nemyslí to nijak výsměšně, zle.“

Rozděluje fotbal lidi, nebo je spojuje?

Jednoznačně spojuje, to je vidět všude po světě. Neexistuje jiné téma, které tolik spojuje. Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo. Fandění je potřeba někam patřit, k něčemu se hlásit. Když se přihlásím k Barceloně, patřím k miliardě lidí po celém světě, kteří jí fandí. Druhá miliarda mě ale fotbalově bude nesnášet. A to je jádro pudla. V Česku počty fanoušku nejsou v miliardách, ale v desítkách tisíc.

Fotbal se hraje po celém světě a hrají ho i lidi všech barev pleti. Profesionální týmy jsou složené z hráčů ze všech koutů světa. Přesto je část fanoušků otevřeně rasistická, proč?

Fotbalová subkultura je hodně specifická. Rasismus až tak nesouvisí s fotbalem samotným, ale s celkovým naladěním společnosti. Britský sociolog Ian Taylor tvrdí, že problémoví fanoušci se rekrutují ze sociálně slabší skupiny obyvatel. Mají pocit, že jim ty silnější vrstvy kradou svět. Na stadion jdou vyjádřit, že to tak není, že jim fotbal pořád patří. Proti němu stojí takzvaná Leicesterská škola, zastoupená Ericem Dunningem. Ten zkoumal násilnosti v dějinách a nenašel souvislosti jako Taylor. Naopak tvrdí, že „bitka prostě musí proběhnout v pravý čas a na pravém místě“, že sportovní divácké násilí je zjednodušeně forma zábavy. S tím já souhlasím, a i mé výzkumy toto potvrdily. Dunning říká, že dnešní kultura není schopná lidem poskytnout prostor se projevit v emocích a chování, jak by potřebovali. Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se „vyřádit“. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu. Problém je, že fotbal sledují tisíce, miliony lidí, je vidět v hlavních časech televize, sledují ho děti. Takže stačí pár lidí, kteří neumí tuto hru vzít v rozumných mantinelech, a je to. Na fotbale není drtivá většina fanoušků rasistických ani nenávistných, drtivá většina fanoušků i ostatních oddělí zápal či zaujetí od reality. Stadiony i pro obrovskou popularitu fotbalu přitahují i extremisty, nemálo z nich se pak pasuje do role viditelných vyslanců klubu. Proto je rasismus vidět, byť u velmi malé části fanoušků. Není pro člověka z ulice rychlejší cesty být populární, než jít do kotle slavného klubu.

Proč lidi chodí na fotbal?

Na fotbal se lidi chodí vykřičet, vypnout. Když jsem seděl v brazilském slumu a můj hostitel koupil k fotbalu piva, za která utratil týdenní výplatu, bylo mi jasné, že pro něj je fotbal opravdu vším. Tohle je těžko pochopitelné pro lidi zvenčí. Těm může připadat divné, že lidi křičí, jsou ostří, sprostí, že nadávají. Já osobně na tom nic špatného nevidím, nicméně část společnosti se tomu asi logicky hodně diví. Světy milovníků fotbalu a ostatních se nepotkávají a být insider a outsider je obrovský rozdíl. Fandění je svět s pravidly, rituály. Jsou věci dovolené a tabu. Fotbal je novodobé náboženství. Používá se i podobný jazyk – svatyně, zázrak, vymodlil si faul, je tam jasné dobro a zlo, klubové barvy jsou svaté. A existují zrádci či černé ovce. Jidášovi se neodpouští, černé ovce si vyslechnou nadávky pokaždé, když se na nějakém trávníku zjeví. V Česku jsou to třeba David Limberský či Milan Baroš. Na druhou stranu si to dle mnoha rozhovorů užívají, prostě jsou populární. Opustili jsme kostely a chodíme na fotbal. Možná to souvisí taky s krizí identity. Lidi nevědí, kam patří, jsme hodně vykořenění. Fotbal nám tohle perfektně vynahradí. Patříme někam.
V mém klubu hraje černoch. Hraje skvěle, ale já ho nesnáším, protože je černoch. To nedává z hlediska požitku ze sportu smysl.To je jen sonda do společnosti jako takové. Když je problém, hledá se viník, a když někdo vyčuhuje, slízne to. Ano, když černoch v Česku hraje špatně, dost často je první argument spojen s jeho původem, to na stadionu slyšíte. Jinak bych spíš řekl, že společnost tito lidé toleranci učí. Někteří lidi mají také pocit, že jim berou práci. No zrovna většině fanoušků teda fotbalisté práci určitě neberou… Dneska v nejlepších klubech třeba v Británii hraje jen kolem 20 % Britů. Francouzská reprezentace, která vyhrála mistrovství světa, má v týmu drtivou část hráčů tmavé pleti.

Co třeba tradiční pokřik Jude Slavie?

To je hodně nešťastná a nebezpečná věc. Paradox je, že nejvíce to řvou Sparťani, kteří mají v týmu jediného Izraelce hrajícího v Čechách. Je to pokřik, který spojuje proti Slávii. Nebezpečný je, protože je často vnímán jako norma a učí se jej jako normální i mladí lidé na stadionech. Paradoxně nevěřím, že v něm je nějaká programová antisemitskost. Prostě Slávie má hvězdu na hrudi. I když pěticípou.

balcar 1

Kde se takové pokřiky berou?

Pokřiky jsou davová věc. Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku. Je to souboj o vlajky, jak známe z foglarovek, jsou to souboje Vontů. Pro někoho nejde o nic, fotbalově jde ale o moc. Ukořistit, vyhrát nad tím druhým. Jde jen o míru, která je pro nás společensky snesitelná. Pokud si lidi na fotbale nadávají, pokřikují na sebe, tak je to v pořádku, byť mojí mámě to připadá šílené. Ale třeba ponižování? To už jsme na hraně a ta je pro hodně fanoušků vágní. A pálení vlajek, urážky? Hra na válku by měla mít pravidla. Jsem zastáncem toho, aby bylo jednoznačně řečeno, co je přes čáru. Když se řvalo Jude Slavie naposled, hlavní tribuna začala pískat, nesouhlasila s tím. To je zlom. Opravdu by pomohlo, kdyby po určitém pokřiku všichni hráči přestali hrát. A odešli z hřiště – ale úplně všichni. To by nastavilo bariéry.

A co pokřiky na jednotlivé hráče?

Za hranou jsou pro mě pokřiky a chování poukazující na rasu či původ, přesvědčení, orientaci nebo když se hází věci po hráčích a uráží jejich rodiny. Tam je nutné držet basu, ostatní fandové musí pískat a hráči to mají zabalit a odejít. Nastaví to hranici. Jak jsem řekl, 95 % lidí to má v hlavě srovnáno, ale těch 5 % je stejně hodně lidí. Hráči na druhou stranu nesmí dělat něco, čím si naštvou fanoušky. Když provokují, je pak potřeba rozlišovat, jestli bučení je jen nevole, nebo má rasistický podtext.

Kdo jsou dnes nejdrsnější skupiny fanoušků – rowdies, hooligans, ultras?

Asi bych nemluvil o nejdrsnějších, ale určitě velké skupiny jsou na Slavii, Baníku, Spartě, Plzni a Bohemians. A taky Opava. Největší problémy mezi fanoušky jsou v dnešní době při každém zápase Opavy s Ostravou. V 90. letech byly největší bitky při zápasech Brno-Baník, a to i proto, že na zápasy jezdily fanoušci dalších klubů ze Slovenska a Polska v rámci tzv. „družby“. Není pak divu, že na takové zápasy přijelo i 6 kotlů z různých klubů. To je mimochodem taky specifikum fanouškovských kotlů – mít družbu s fanoušky v jiných zemích. Baník přišel o hromadu ultras přechodem na nový stadion, dnes se to ale už vrací. Brno hraje nyní druhou ligu, a tak po velkém fanouškovském boomu v devadesátých letech nemá takřka žádné. Přitom v 90. letech se převážná část pravicové scény v Brně odehrávala přes fotbal. To je taky pryč.

Jsou to lidi ze všech sociálních skupin?

Myslím si, že fanoušci obecně jsou úplná všehochuť. Jinak jednotlivé skupiny ultras jsou dost často různé partičky.

balcar 2

Jak je to s násilím mezi fanoušky?

Na stadionu už jsou dnes u nás i jinde bitky k vidění jen velmi málokdy. Vše je pod kamerami, a to nebaví. Takže se bitky domlouvají přes mobil, většina bitek je předem domluvená a reportuje se na internet. Rvačky mají pravidla. Domluví se, kolik na kolik, kde a s jakými zbraněmi. Tyhle pravidla se pak respektují. Vezměte si, že se lidi chodí dívat na zápasy typu MMA nebo box, kde se lidi zuřivě mlátí. Na tribuně tam sedí 15 tisíc lidí a koukají se na to, řvou. Jsou určití lidé, kteří to potřebují, musí se nějak vybít. Myslím, že je lepší, když k tomu mají prostor, potřebují to. Je to určitá kontrolovaná forma agrese, která se nepřelije někam jinam. Ideální samozřejmě je, když se na zápase deset tisíc lidí vyřve. Atmosféra kotle, řev, legrace, hecování.

Jak je to s ženami v kotlích?

Žen je dneska v kotlích tak dvacet procent, v poslední době jich ale na fotbale přibývá. Dokonce na Bohemce jsou ženy - bubenice, které vedou kotel! To donedávna bylo něco neprolomitelného, tabu. Nejvíc nenávistný klub na světě k ženám je Lazio Řím. Tam do kotle do prvních deseti řad ženy nesmí. Na sloupech stadionu je kupříkladu napsáno, „že se neručí za jejich životy“. Lazio je ale úkaz sám o sobě, kotel je otevřeně fašistický…

Co se dá proti rasismu na fotbale dělat?

V některých státech se povedlo s tím pohnout. Chtěně či náhodně. Anglie přestavěla stadiony s filozofií dostat do ochozů rodiny a lidi ze střední společenské třídy. Německé kluby zase dostaly za povinnost pracovat s fanoušky včetně škol – třeba Fanprojekt, a musely investovat peníze. Někde pak fanoušci mohli spolurozhodovat. Důležitá je komunikace klubu s fanoušky. Klub své fanoušky potřebuje. Jako zásadní vidím jasná pravidla. Rasismus byl v Česku v 90. letech na fotbale nesmírně rozšířený. Když přišel první hráč ze Zimbabwe Timothy Mwitwa do Sparty, tak na něj vlastní fandové řvali „Mwitwa bude bitva“, po Kennedym Chihurim z Žižkova házeli banány. Příšerné. Když klub má dobrého hráče třeba tmavé pleti, tak to má potenciál změnit náladu hodně lidí. Fotbal je lakmusový papírek společenských nálad. Má zcela přehnaný společenský význam, hlavně díky nesmyslným penězům, které skrz něj proudí. Je to čistý byznys. Nejde vlastně o nic, a jde zároveň o hrozně moc.

Pomůže u nás, když tu budou hráči z jiných zemí?

Teď třeba v Bohemce hraje Jusuf Hilál z Bahrajnu. Je praktikující muslim, modlí se před zápasem, když jde na hřiště. A v Bohemce ho milujou. Když nastupuje, lidé volají „salaam“ nebo děkují „šukran“ – a nemyslí to nijak výsměšně, zle. Bude velmi zajímavé sledovat, co to udělá se slávistickými fandy. Já myslím, že ho přijmou. Třeba ve Spartě a Slávii dohromady hraje několik hráčů tmavé pleti. Někteří hráči v klubech v Evropě mají díky rasovým problémům oplétačky mezi sebou. Nálady ve společnosti se přenesou i tam. Myslím ale, že do budoucna nebude problém rasismus, ale spíše zmíněná hra na válku. Třeba v Chorvatsku jsou na denním pořádku velké bitky. Lidská frustrace a její vybití, to bude téma.

balcar 3

Odděluješ rasismus a divácké násilí?

Ano. V Německu sociologové vymysleli nafukovací, vodou plněné hráče druhého týmu. A fanoušci je měli možnost rozmlátit. To se jim líbilo. Agrese musí ven, nejlépe křikem. Se změnami v Anglii se to ale podle mě přehnalo a lidé, kteří se šli na fotbal vyřádit, byli vyhnáni. Rasismus se objevuje pořád, spíše ale v kyberprostoru. Na stadionech je naprosto bezpečno, na druhou stranu zmizely kotle, už se neřve, neskanduje. Na Chelsea byli slávisti slyšet před měsícem mnohem více. Barcelona má 90 tisíc vyprodaných permanentek a je to společenská událost - nóbl akce jít na fotbal. Bohužel to na druhou stranu ubírá na atmosféře. Zdražilo se vstupné a mnoho lidí na to nemá. Z Kolosea se stalo divadlo, opera. Jenže lidi, kteří ze sebe potřebují nějak dostat agresi, se nezměnili. Fotbal byl vždycky geniální možnost, jak energii uvolnit. Někteří fanoušci v cizině mají teď ale pocit, že jim někdo krade stadiony. To je velká škoda, lidi s vášněmi a frustracemi na fotbale uvolní svou energii, což je dobré pro všechny.

Fungují zákazy vstupu na stadiony?

Ano, to každého fanouška hodně bolí. Akorát třeba teď k nám jezdí na zápasy Opavy a Ostravy fanoušci z Polska, kteří mají doma zákazy. Takže to funguje, ale není to definitivní a jednoznačné opatření.

Jak změnily fandění sociální sítě?

Dost. Natáčí se a sdílí masivně. Třeba se mnohem lépe šíří obrázky z organizovaných bitek. Někdo si chce připadat jako gladiátor, tyhle bitky mu učarují. Lidé taky mají někdy pocit, že jim sociální sítě umožňují zkratku k tomu, aby byli více vidět, a jsou kvůli tomu schopní udělat šílené věci.

Jak se fanoušci staví k Romům a Vietnamcům ve fotbale?

Máme v české lize jednoho gólmana s vietnamskými kořeny. Teď na něj slávisti řvali „M45 bez koriandru“, ale on to vzal velmi dobře. Ty fanoušky si získal, zahrál to do outu, neřešil. To je špičkování za hranou, ale není to přímo agresivní útok. Bylo to jenom trapné. Naprostá většina lidí ví, kde je ta hranice. Nejvíc bolestný stav se týká Romů. Hraje jich v lize hrozně málo. Když vznikl romský fotbalový klub na Děčínsku, nikdo s ním nechtěl hrát. Proti Romům asi bude vždy první dobrá jejich původ. To je průšvih, předsudky letí jako první. To je to samé, jako když by někdo podpálil dům, byli by to bílí Češi, tak se řekne udělali to Novákovi. Když by to byli Horvátovi, tak se řekne, že to udělali Cikáni. Stejně tak na fotbale se řve „zfauloval ho Cikán!“

Proč jsi fanoušek ty?

Já chodím na fotbal od šesti let, to je vášeň. Od dětství jsem Bohemák, je to součást mojí identity. Napsal jsem o fanouškovství bakalářku i diplomku. Fotbal mě zbavuje vnitřních frustrací. Je úžasné, když člověk může přijít z fotbalu vyřvaný a vyčerpaný.

Foto: Archiv Martina Balcara

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.