Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Každý z nás má právo na důstojné bydlení,“ říká romská politička

 

renata adamova big

ondova stanislavaStanislava Ondová
Autorka

Stanislava Ondová je redaktorkou časopisu Romano voďi, který vydává ROMEA.

4
června
2019

Je jednou z mála Romek, které uspěly v komunálních volbách. Renata Adamová (44), zastupitelka za ANO v Chomutově, se kromě politiky, ve které působí od loňského podzimu, dlouhodobě věnuje sociální práci. V současnosti vede tým terénních sociálních pracovníků a po večerech studuje speciální pedagogiku.

Nelákalo vás pracovat spíš ve školství než v sociální oblasti? Přeci jenom máte vystudovanou pedagogickou školu a nyní studujete speciální pedagogiku na ústecké univerzitě.

Pracovat ve školství mě táhlo, co si pamatuju, nejvíc jsem toužila pracovat s těmi nejmenšími, tedy v mateřince. To se nepovedlo, ale později jsem dostala nabídku práce v sociálních službách – s mládeží v nízkoprahovém centru – a to byla dobrá náplast na můj sen učitelky. A přestože mě to naplňovalo, rozhodla jsem se po pěti letech změnit cílovou skupinu a začít pracovat v terénním programu s dospělými.

Sociální práci se věnujete, pokud se tedy nepletu, už téměř patnáct let. Co se vám praxí nejvíce osvědčilo při práci s klienty?

Lidskost, maximální upřímnost a budování důvěry. Koneckonců důvěra je v této oblasti nejdůležitější. Nelze pracovat s člověkem, který vám nevěří ani nos mezi očima. Tím se řídím i co se týče mých kolegů. Praxí se také ukazuje, že pro klienty je mnohem efektivnější ukázat směr, dát jim možnosti a rozhodnutí nechat na nich. Spousta lidí naši další pomoc nepotřebuje a to je přesně to, o co se snažíme. Předávat kompetence a učit lidi, aby nebyli závislí na druhých.

Je podle vás něco, co by stálo za to v sociálním systému změnit?

Spousta legislativních věcí je v současné době špatně nastavených. Je to systém, který se nedaří moc měnit. Ale člověk by měl začít nejdříve u sebe. Pořád si říkám, že dokud je člověk zdravý, měl by pracovat. Pokud člověk pracuje a je sám za sebe po ekonomické stránce zodpovědný, potom si i váží věcí, které si sám pořídí, například vlastní bydlení. Za tu dobu jsem vypozorovala, že člověk, který chce pracovat, aby mohl ufinancovat své bydlení, se snaží o práci nepřijít nebo si v co nejkratším čase najde jinou. Opačné případy občas pozoruji u lidí, kteří žijí v pronájmech nebo na ubytovnách. Zkrátka k tomu nemají takový vztah jako k vlastnímu bydlení, které si vybudujete a hýčkáte si ho. Je to moje zjištění, které jsem si sama udělala během těch čtrnácti let, co jsem v oboru.
Je to i jeden z důvodů, proč u některých skupin lidí dochází k častým migracím z města do města. Samozřejmě zde hrají velkou roli i bezdoplatkové zóny, které vnímám jako velmi nešťastnou volbu. V současné době čekáme v této věci na rozhodnutí Ústavního soudu, kde je podáno několik žalob. Takových systémových opatření, se kterými nesouhlasím, je velká spousta. Ale vždy se budu snažit být na straně klientů a vždy budu hlásat, že každý z nás má právo na důstojné bydlení.

Terénní sociální práce obnáší i práci s lidmi bez domova. Jsou mezi klienty i Romové?

Romové jsou mezi našimi klienty bohužel také, i když jich je poskromnu, většinou se jedná o bezdomovce z majority. U Romů je stále ještě znát vžitá povinnost postarat se o své rodiče a prarodiče, takže se na ulici spíš objevují mladší ročníky. V zimním období je terénní práce ještě o to důležitější, je potřeba lidem bez střechy nad hlavou zprostředkovat služby v azylových domech, což bohužel někteří stále odmítají. Kromě toho všem bez rozdílu poskytujeme potravinovou výpomoc a ošacení.

Kolik lidí se vám doposud podařilo navrátit zpět do běžného života, tedy najít si zaměstnání a ucházející bydlení?

To není úplně jednoduché posčítat, i když si samozřejmě vedeme statistiky, které vypovídají o tom, co s klienty řešíme nebo jsme v minulosti řešili. Ale tím, že se nám někteří klienti vrací na úřad práce a v klasickém zaměstnání vydrží velmi krátkou dobu, je to složitější. Ale i s těmito klienty pracujeme opakovaně a znovu se jim snažíme najít jiné zaměstnání a navrátit je do pracovního procesu. U bezdomovců je to větší problém, negativně zafunguje alkohol a ten návrat do běžného života je o to těžší. Našich služeb využívají logicky víc v zimním období, kdy hledají přespání v teplém prostředí.

renata adamova 1

Jaká skupina je podle vás v hledání zaměstnání nejméně úspěšná? Jsou to mladí lidé bez zkušeností nebo starší lidé či ženy samoživitelky a ženy nad padesát let?

Máme zkušenost, že starší klienti si zaměstnání najdou daleko snadněji než mladí bez praxe. Je to možná i tím, že za minulého režimu se pracovat muselo, jinak to bylo bráno jako příživnictví, což se trestalo. V některých případech se stává, že jsou demotivovaní rodinou, roli u nich hrají především špatné převzaté vzorce. Z naší strany se snažíme klienty namotivovat, máme skvělý tým, který v dnešní době funguje samostatně a zároveň kvalitně. Služby jako takové nevnucujeme, jsou zcela dobrovolné a pokud s tím souhlasí, rádi nabídneme doprovod do firem, pomůžeme se sepsáním profesního životopisu, zprostředkujeme schůzky s různými zaměstnavateli apod.

S demotivací se čím dál častěji pojí i zadlužení a exekuce – pracovat se podle některých mnohdy nevyplatí. Jak se dá k takovým případům přistupovat?

Tak tohle řešíme dost často. Pokud chce klient odejít ze zaměstnání právě kvůli exekuci, snažíme se jej udržet, motivovat ho, aby se rozhodl pro splátkový kalendář nebo oddlužení, které je sice na dobu pěti let, ale do budoucna se mu to, zejména kvůli důchodu, rozhodně vyplatí. Vždy se snažíme klienty informovat o rizicích, která jim hrozí zejména v důchodovém věku. Ne zřídka se stává, že lidé už i v dnešní době nepobírají důchod, a pokud ano, je natolik nízký, že jim nevystačí ani na pokrytí základních potravin na celý měsíc. Podobná rizika s sebou nese i práce načerno.

Pracujete s lidmi bez domova, s klienty, kteří se ocitají na hraně sociálního vyloučení, trápí je nevyhovující bydlení, nezaměstnanost a chudoba. Zažila jste za dobu svého působní v sociální oblasti něco jako syndrom vyhoření, nebo naopak pocit, že musíte pomoci všem?

Přesně tak to bylo, v počátku jsem měla pocit, že musím pomoci úplně každému, a pokud tomu tak nebylo, cítila jsem se provinile. Profese sociálních pracovníků jsou po psychické stránce náročné, jsme jako houby, které nasávají starosti ostatních. Řešila jsem skutečně smutné příběhy lidí a ty si pak nesla cestou z práce i domů, kde jsem donekonečna přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak, zda jsem něco nepokazila, anebo jsem toho neměla udělat víc. Díky Bohu jsem si včas uvědomila, že to je hloupost. Syndrom vyhoření občas zažívám i teď, po čtrnácti letech, ale umím s ním už lépe pracovat. Nyní si s výjimkou vážných případů, jako je odebírání dětí nebo úmrtí v rodině klientů, práci už domů nenosím. Naopak mi přibyly jiné povinnosti a jako předsedkyně výboru pro národnostní menšiny a sociální komise je to právě zodpovědnost, kterou cítím nejčastěji – zodpovědnost vůči občanům, členům atd.

A právě s tou zodpovědností vůči občanům se pojí nově i vaše zastupitelská činnost. Jak to celé zvládáte?

Jako zastupitel města si všímám, že se na mě začali obracet občané města, nejen ti, co mi dali hlas, ale i ti, co mě nevolili. Potřebují poradit, potřebují pomoc. Je to hodně o koordinaci času, navíc všichni na mě mají telefonní číslo. Doma už trochu nelibě snáší, když mi někdo volá pozdě v noci, ale v tuto chvíli je to o určení priorit. Naštěstí mám chápající rodinu, a i když je občas štve, že s nimi nejsem tak často, snaží se mě podpořit. Rodina už si zvykla, že pracuji s lidmi, kteří se zrovna nacházejí v tíživé situaci, práce jako taková je psychicky náročná a člověk si to samozřejmě tak trochu přenáší i na sebe. Empatickému člověku nemůže být osud lidí lhostejný. Ale vrací se mi to v dobrém, protože získávám energii od klientů, kterým se podaří znovu postavit se na nohy.

Do komunální politiky jste vstoupila teprve nedávno, dá se říct s nulovými zkušenostmi. Do toho jste se stala předsedkyní výboru pro národnostní menšiny a předsedkyní sociální komise. Jaké povinnosti s sebou nese zastupitelská činnost pro vaše město?

Únor byl časově náročný i vzhledem k rozdělování dotačních programů. Ocitla jsem se v tu chvíli na druhé straně, protože do té doby jsem to byla já, kdo vedle jiných vyplňoval formuláře a žádal o dotaci. Teď se to otočilo. Znamenalo to pro mě prostudovat si a zkontrolovat všechny žádosti, to spolyká mnoho času, ale mám v tom už svůj zajetý systém, bez kterého bych nemohla zvládnout práci, studium na vysoké škole a do toho politiku. Každý den se na mě obrací strašně moc institucí, spolků, ale i jednotlivců. Nedávno mě kontaktovala křesťanská organizace z Velké Británie, že by potřebovali pomoc se zajištěním prostor pro křesťanskou konferenci. Někdy už od sedmi ráno pročítám materiály, které budeme na zasedání projednávat, vyřizuji desítky e-mailů apod. Lidé si mě zvolili a já cítím povinnost jim to vrátit, chci věci dělat poctivě a se zápalem.

Jak se zatím daří spolupracovat s úředníky a zaměstnanci města?

Není to nijak složité, mám všude otevřené dveře, což je pozitivní. Uvidíme, zda to bude stejné i po nějakém čase. Víte, jsem nohama na zemi, vím, že mi jednou někdo dveře před nosem přeci jenom zavře, ale zatím je vzájemná komunikace a spolupráce na vysoké úrovni. Zároveň se mi daří díky sociální komisi měnit pohledy lidí na konkrétní cílovou skupinu a konkrétní věci, což byla taková má meta, s kterou jsem do politiky vstupovala.

renata adamova 2

Jako zastupitelka města Chomutov se setkáváte asi s nejvíce ožehavým tématem bydlení. Bezdoplatkové zóny, vysoké nájemné a prakticky nemožnost získání městského bytu. Má Ústecký kraj vůbec šanci zvednout se ode dna a zlepšit podmínky pro své občany?

Problém je ten, že město v bezdoplatkových zónách vidí smysl, protože podle nich zabraňují migraci. Bydlení je pro mě jako zastupitele prioritní a je jedno, zda se jedná o sociální bydlení nebo městské. Uvědomuji si, že město tento problém neumí zatím vyřešit. Chomutov v současné době spravuje 1 600 bytů, což není mnoho. Chomutovská bytová (poz. red. akciová společnost spravující městské byty) sice přerozděluje některé byty, ale žadatel musí splnit hned několik podmínek, které stojí za to do budoucna změnit nebo spíš zmírnit, protože jsou opravdu přísné. Pokud si zažádáte o městský byt, ať už veřejnou nabídkou nebo na svépomoc (byt si musí nájemník opravit do určité lhůty), musíte být zaměstnán, nesmíte mít žádný dluh vůči městu, žádnou pokutu, musíte mít bezdlužnost vůči družstvu a nesmíte být půl roku v evidenci úřadu práce nebo na dávkách hmotné nouze. Podmínky pro získání bydlení jsou tedy opravdu striktní záležitostí.

Ale to se netýká jen Romů, předpokládám?

Netýká. Tady vlastně o Romy vůbec nejde, i když se to některých samozřejmě také dotýká. Vezměte si, že svobodné matky jsou téměř bez výjimek na dávkách hmotné nouze, a tím pádem i ony ztrácejí nárok na získání městského bytu. Ani si neuvědomíte, jak lehce se téměř kdokoliv může dostat do situace, kdy dávky od státu bude jednou potřebovat. Těch případů může být několik, třeba pokud se rodiče rozvedou a otec přestane přispívat na nezaopatřené dítě, nebo dokonce žena bude muset odejít z bytu, ve kterém s manželem pobývala… Taková matka nemá jinou možnost než pobírat dávky hmotné nouze a jít do azylového domu. A pokud budete chtít takovou maminku do roka navrátit do normálního bydlení, což je i smyslem azylových domů, tak ona ty podmínky pro získání městského bytu nesplní. Pak je jasné, kde ta maminka s dětmi nakonec skončí, pokud jí v azylovém domě neprodlouží smlouvu. Jednoduše na ubytovně. Takže je skvělé mít podmínky pro získání ucházejícího bydlení, ale také by bylo fajn podporovat mladé rodiny, ženy samoživitelky, aby i ony měly šanci na normální život.

Jak se staví zástupci města k některým majitelům domů a bytů, kteří dostávají od svých podnájemníků peníze za nájemné, ale sami už ty peníze neposílají tam, kam by měli – tedy společenství vlastníků jednotek. Podnájemníci se pak zbytečně dostávají do dluhů a situaci řeší zdlouhavou soudní cestou. Má město pro tyto případy nějaké páky?

Teď to bude znít jako klišé, ale svítá na lepší časy. V prvé řadě bude chtít město vykoupit zadlužené byty, které pak použije jako sociální bydlení pro občany města. V tuto chvíli to vypadá, že jich bude dvacet. Město také vytváří pracovní skupinu, kde budou zástupci SVJ, organizace, státní instituce a odborníci, kteří mají blízko k problematice bydlení. Ti všichni budou moci vytvářet metodiku pro samotný proces odkupu. Vzniklá metodika by měla mimo jiné určit, podle čeho se řídit při odkupu domu, protože se budeme zaměřovat právě na nejohroženější společenství vlastníků jednotek. Vše je ale zatím ještě v počátcích.

Když se oprostíme od sociální práce a bydlení – Barevný region je jedna z akcí, kterou v Ústí nad Labem pořádáte. Jde o představení různorodých kultur, které v regionu žijí. Jaké máte na samotnou akci ohlasy v současnosti, kdy se část společnosti nestaví k multikulturalismu příliš pozitivně?

Na akci máme skvělé ohlasy. Opakuje se už pátým rokem a každoročně se snažíme propojit různé menšiny prostřednictvím jejich kultury. Vidíme to jako jeden z možných nástrojů pro lepší soužití v naší společnosti, kde žije hned několik národnostních menšin. A ještě se nám nepřihodilo, že bychom řešili rasové nevraživosti nebo něco podobného. A stejně tak se snažíme o to, aby se i místní Romové v prostorách městského divadla zapojili do kulturního života v Chomutově. Přeci jenom máme bohatou kulturu a tradice, kterým nesmíme dovolit zaniknout.

Patřila jste vždy mezi emancipované romské ženy? Jak se vlastně díváte na postavení romských žen ve společnosti?

Ocitáme se v době, kdy emancipace romských žen je velmi důležitou součástí řekněme lepšího postavení žen ve společnosti. Dnes máme stejné možnosti jako muži. Zastaneme stejnou práci s ohledem na náročnost. Vítám, že nás emancipovaných Romek stále přibývá, je to znakem vyspělé společnosti, do které bezesporu patříme.

Renata Adamová (1974) pochází z Chomutova, je vedoucí terénní sociální práce v Jirkově pod organizací Světlo Kadaň a zastupitelkou města Chomutov za hnutí ANO. V současné době studuje Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor sociální pedagogika.

Článek vyšel  v časopise ROMANO VOĎI. Více na www.romanovodi.cz.

Úvodní foto: Stanislava Ondová

Ostatní foto: Archiv Renaty Adamové

Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.