Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Někteří dávají děti do diagnosťáku jako do autoopravny,” říká psycholožka

 

plackova adela big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

22
května
2019

Rodí se lidé zlí? „Ne!“ říká psycholožka Adéla Plačková, která pracuje v Dětském diagnostickém ústavu v Bohumíně a také provozuje soukromou psychologickou praxi. Co je tedy nejčastěji příčinou problémového chování u dětí? „Většinou dojdeme k nějakým událostem, ať už traumatické zkušenosti, nebo vývojem v nepříznivém prostředí. Těch faktorů může být více. Je to pak taková alchymie, kdy se dohromady míchají nepříznivé rodinné prostředí se sociální znevýhodněností,“ říká Adéla a dodává, že důležitou roli v osobnosti dítěte má výchova a geny. Negativní zkušenosti se v rodinách navíc mají tendenci předávat dále. „Někdy v rodině kolují nějaké negativní zkušenosti, třeba zneužívání, trestné činnosti, ústavní výchova. Ty se pak nevědomě předávají dál, jsou zážitkem nebo takovým příkladem, kterému se dítě vlastně učí.“ Proč se ale takové negativní vzory chování opakují? „Třeba proto, že se dítě doma naučilo, že když přijde nějaká stresující, frustrující situace, tak jediný způsob řešení, jak se s ní vypořádat, je agrese. A i když mu to bylo nepříjemné, nedostal žádný jiný mechanismus zvládání, takže to prostě zopakuje,“ popisuje Adéla. Důležité je podle ní rozetnout tento začarovaný kruh. „Když se nenaučíš vztahy vstřícné, empatické, láskyplné a bezpodmínečné jako dítě, máš pak obrovský problém se to naučit v dospělosti. Existují ale korektivní vztahy, často partnerské, nebo s jinými významnými osobami ve tvém životě - prarodičem, učitelem ve škole, vychovatelem v dětském domově, terapeutem,“ doplňuje. Pokud se takový vztah naváže, trvá dlouho, než se naučené problémové chování podaří změnit. Adéla ale věří, že změna je možná. „Zážitek bezpečí, jistoty a přijetí v bezpodmínečném vztahu nebo minimálně setkání s podobou zdravých vztahů může být zasetím semínka na cestě hojení ran.“

Rodí se lidi zlí?

Ne! (smích) Vždycky říkám i svým kolegům, když mají pracovní krizi a vidí ty děti jen jako zlé, jestli někdy viděli zlé miminko. A říkám to hlavně těm dětem samotným. Často přicházejí s tím, že je takto opakovaně označuje okolí. Povídáme si, jestli si myslí, že byly zlé od narození, nebo jestli je spíš možné, že se jim něco přihodilo, co je dovedlo k tomu, že se dnes chovají problémově. Pak většinou dojdeme k nějakým událostem, ať už traumatické zkušenosti, nebo vývojem v nepříznivém prostředí. Těch faktorů může být více.

Máš nějakou teorii, proč skoro všichni máme tendenci si myslet, že někdo je zlý z podstaty? Že se tak narodí, a ne že ho k tomu ukovalo prostředí?

Možná je to zdánlivá nelogičnost, nesmyslnost toho jednání. Zvlášť když ti to není vlastní, tak si říkáš, jak někdo může něco tak zlého udělat, že to prostě musí být zlý člověk od narození. Je normální, že potřebuješ nějaké vysvětlení a často hledáme jednoduché rovnice. Uklidňuješ tak možná i svůj strach, že bys ty sám mohl najednou udělat něco takového.

A jak se to tedy stane? V jakých podmínkách žijí děti, které se dostanou do ústavu?

Za dobu šesti let, co v ústavu pracuju, si nevybavuju, že by tam přišlo dítě, které by nepocházelo z nějak narušených podmínek. Je to pak taková alchymie, kdy se dohromady míchají nepříznivé rodinné prostředí se sociální znevýhodněností. Důležitou roli v osobnosti dítěte pak taky samozřejmě hraje výchova a geny. Někdy v rodině navíc kolují nějaké historicky negativní zkušenosti, třeba zneužívání, trestné činnosti, ústavní výchova. Ty se pak nevědomě předávají dál, jsou zážitkem nebo příkladem, kterému se dítě vlastně učí. Když je dítě malé, nerozlišuje, jen přijímá, co je v jeho nejbližším prostředí normou. A co pak takový rodič sám neměl, to často nemůže dát a naopak.

plackova adela 1

Můžeš pro lepší představu anonymně sdílet nějaký konkrétní příklad?

Měli jsme v ústavu kluka, jehož maminka byla sama kdysi v diagnostickém ústavu, následně v dětském domově. Její matka ji měla jako velmi mladistvá, nevěděla si s ní rady, nechtěla se o ni starat. Tím, že vyrůstala v ústavu a zřejmě ani její raná výchova neplnila základní potřeby, byla tahle paní mimo jiné velmi sociálně a emočně nezralá, chladná, navazovala povrchní a nebezpečné vztahy. Syna měla svým způsobem ráda, ale ten způsob právě odrážel negativní zážitky z její minulosti. Nefungovalo tam předávání základní emoční zkušenosti. Ani nemohlo, protože tu matka sama neměla. Vztah se synem byl spíše formální, držel jen jakoby na tom označení „já jsem matka, on je můj syn”. Navíc manžel, otec toho kluka, ji zneužíval, mlátil ji i syna. No a ve výsledku nakonec i ten kluk bil doma svou matku. Prostě se potkalo více faktorů - narušená vztahová vazba, historie, nápodoba. Nedovedu si ale představit, že by ta matka měla kapacitu to dělat jinak.

Je velmi těžko pochopitelné, proč se takové vzory chování opakují. Když zažiješ bití v rodině, logicky budeš chtít mít život bez násilí. Jak je možné, že se to pak takhle opakuje u dalších generací?

Říkáš, že když bylo dítě bité, nebude přece chtít ten bolestný zážitek opakovat. No a to je příklad té jednoduché rovnice, která ale bohužel nemusí z mnoha důvodů platit. Třeba proto, že se dítě doma naučilo, že když přijde nějaká stresující, frustrující situace, tak jediný způsob řešení, jak se s ní vypořádat, je agrese. A i když mu to bylo nepříjemné, nedostalo žádný jiný mechanismus zvládání, takže to prostě zopakuje. A agrese také vyvolává agresi. Takže někdy je programově v dítěti taková zášť, že za všechno, co se mu dělo, se chce mstít. Chce se dostat z pozice oběti do mocenské role tím, že bude trestat někoho dalšího. Děti agresivních rodičů mohou často samy být agresory. Jinak to neumí.

Velkým problémem jsou tedy rodiny s narušenými vztahy.

Vždycky. Často se v diagnostických zprávách používá věta „patologická interakce a komunikace v rodině“. Vybavuju si třeba matky, které se svými dětmi mluví stylem: „ten můj ko*ot“, „ty jsi dilino“, nebo otce, který přivazoval syna za trest k topení a ten kluk věřil, že si to zaslouží. A to jsou jen zlomky. Když se nenaučíš vztahy vstřícné, empatické, láskyplné a bezpodmínečné jako dítě, máš pak obrovský problém se to naučit v dospělosti. Existují korektivní vztahy, často partnerské, nebo s jinými významnými osobami ve tvém životě - prarodičem, učitelem ve škole, vychovatelem v dětském domově, terapeutem. Ale takový vztah musí nějak vzniknout, být výjimečný a dítě v něm potřebuje dostat šanci, protože ono bude zprvu opakovaně zklamávat. Bude velmi dlouho odehrávat to, co dělalo dosud, než bude mít kapacitu reagovat novým způsobem.

plackova adela 2

A později se to změní?

Jde o to, že i když máš pocit, že jsi s dítětem navázal dobrý vztah, hodně pro něj děláš a nabízíš mu bezpodmínečné přijetí, nezačne hned jako kouzelným proutkem jednat správně, reagovat, jak očekáváš – vděkem. Bude nějakou dobu opakovat to, co zná. Je to pro něj bezpečné a jednodušší, protože dosud ten starý způsob tvořil celou jeho realitu. Dělat věci jinak je něco zcela nového, cizího, nevěří tomu. Když najednou zjistí a přijme, že svět je bezpečný a lidé kolem něho jsou hodní a třeba úplně jiní než jeho máma a táta, popře tím vlastně celý svůj dosavadní vývoj. To, v čem vyrůstal, se najednou stane strašnou lží - že život není jen boj, že může být docela fajn. Pro ty děti je „AHA!“ moment zjistit, že se není třeba pořád rvát. Když je klukovi 12 let, je to popření celého jeho 12letého vývoje. 12 let bojuje a najednou zjistí, že bojovat nemusí. Tak si někdy ty války tyhle děti vytvářejí samy, aby mohly opakovat to, co znají. To je někdy totiž jediná jistota, kterou mají. Chce to svůj čas.

Jak podle tebe vnímá děti z ústavu veřejnost?

Záleží, jakou zkušenost s ústavem lidé mají. Jestli třeba nějaký ústav někdy navštívili, znají někoho, kdo tam pracoval nebo byl umístěn, nebo jestli je jejich představa postavená jen na senzacích ze zpráv. Média informují nejčastěji a nejviditelněji o těch nejhorších věcech, co se v ústavech stanou. Třeba jak kluci z pasťáku bodli šroubovákem vychovatele do krku. To je samozřejmě neštěstí, ale nejde na základě toho zobecňovat. Média často informují tak, že se může zdát, že v ústavu jsou jen malí vrazi, zlodějové a feťáci. Jenomže jsou tam prostě především nešťastné děti. Jen málo lidí ale zajímá jejich příběh. Těžké životní zkušenosti samozřejmě nezbavují zodpovědnosti za ublížení na zdraví druhého, ale pomůže ti to pochopit a taky si uvědomit, že možná málokdo by z takových podmínek vyšel nijak nepostižen a v psychické pohodě. Charakter dítěte se vyvíjí dle toho, jaká je v jeho nejbližším prostředí norma.

Zmínila jsi, že to děti často odnášejí za své rodiče. Znamená to, že chybí práce s celou rodinou?

Spíše jsem rozvíjela myšlenku, že podstata potíží často leží někde mezi rodičem a dítětem, podle mě s převahou ručiček vah na straně rodiče, ale odnáší to dítě, které je odebráno z rodiny a umístěno v ústavu často proti své vůli. A přestože věříš, že je to v jeho nejlepším zájmu, nemůžeme popřít nebo přejít skutečnost, že dítě zažívá ztrátu nebo cítí nespravedlnost. Pracovníci OSPOD se samozřejmě snaží nejprve s celou rodinou pracovat, docházejí do ní, nabízejí poradenství, kurzy, pravidelná setkávání, podporu, ambulantní služby. Jenomže situace minimálně u nás v Moravskoslezském kraji je taková, že sociální pracovníci mívají takové množství klientů a povinností s papírováním, že jsou zahlceni. Nestíhají, nemohou se rodinám věnovat tolik, jak by bylo třeba. Chybí taky kvalitní kurzy pro zvyšování rodičovských kompetencí nebo podpůrné skupiny pro rodiče. Současně není dostatek pedopsychiatrů. A druhá věc je, zda by to někteří rodiče vůbec využívali, i kdyby to bylo. A to se dostávám k problematice toho, jaké strategie má k dispozici OSPOD nebo potažmo stát. Mně se líbí ten skandinávský model, kde jsou centra, kdy na jedno dítě nebo rodinu je několik odborných pracovníků, kteří vytvářejí síť propojených služeb. A přijde-li nutnost intenzivnější práce s rodinou, bývá do „ústavní péče“ umístěna celá rodina. To je naprosto úžasné.

plackova adela 3

Myslíš, že je tu vidina zlepšení? Většího zasíťování?

Znám sociální pracovníky, se kterými se výborně pracuje, tak jako znám třeba výborné rodinné terapeuty nebo psychology, ale to jsou izolované zkušenosti. Nevím, zda se děje nebo je v plánu nějaká systémová změna.

V tom, co říkáš, není moc naděje. Jsou tu generace rodičů a dětí, kteří se od sebe učí patologické vzorce chování. A systém podpory není zcela efektivní. Jak z toho ven?

To je těžká otázka. Napadá mě jen v obecnostech třeba inspirovat se těmi zahraničními modely, snažit se o již zmiňovanou větší propojenost a návaznost služeb, podporovat práci s rodinami přímo v terénu, možná taky zavést v nutných případech efektivnější systém sankcí rodičů. Ale také odlehčit sociálním pracovníkům menším počtem klientů a papírování. O možnosti, jak z toho ven, mluví skvěle třeba psycholog Lars Lyster, který navrhuje udělat jakoby krok dozadu, působit na změnu patologického vývoje tam, kde začal. Tedy ne skrze dítě, které je „jen“ produkt, ale skrze podporu a vzdělávání rodičů, učitelů a dalších zainteresovaných osob v zájmu dítěte. Vést tyto lidi například k větší citlivosti a porozumění problematice poruch chování. Nestačí jen znát symptomy, že dítě třeba lže, krade a porušuje pravidla a zavřít ho za to do ústavu, izolovat od rodiny. Je tam umístěno soudně, nedobrovolně, nechce tam být. A já s tím dítětem mám pracovat, skoro takříkajíc ho mám spravit a pak vrátit zpět do nefunkčního systému, ze kterého bylo odebráno, nebo jej ponechat v ústavní péči, když pobyt nezvládne. Diagnosťák ale není autoopravna.

Říkáš, že ústavy nejsou autoopravny. Co jsi tím myslela?

Rodiče při předávání dětí do diagnostického ústavu říkávají: „Spravte mi dítě.” Něco vyměnit, promazat a až to bude OK, tak mi ho vraťte, vezmu si ho zpátky. A tomu dítěti to takhle říkají nejen rodiče, ale někdy i někteří sociální pracovníci: „Když se tady vydržíš dva měsíce dobře chovat, půjdeš domů“. Je frustrující takhle vyhrožovat ztrátou vztahu, zatížit zodpovědností dítě, které za to v podstatě nejméně může.

Za jaké věci se vlastně do ústavu děti dostávají?

Když vyeskalují výchovné potíže v rodině nebo ve škole, dítě je agresivní, napadá spolužáky nebo rodiče, nerespektuje autoritu rodičů, učitelů, má vysokou neomluvenou absenci ve škole, v rodině je zanedbaná výchova, dítě páchá trestnou činnost, zneužívá návykové látky, utíká z domu a tak podobně.

plackova adela 4

Ty jsi taky říkala, že děti mají problém s tím, že je nikdo nepřijímá. Může být přijetí transformační zážitek?

Ano, zážitek bezpečí, jistoty a přijetí v bezpodmínečném vztahu, nebo minimálně setkání s podobou zdravých vztahů, může být zasetím semínka na cestě hojení ran. Já jako psycholog v zařízení ústavní péče nejsem trestající autorita jako třeba vychovatel. Potkávám to dítě v prostředí, kde teď je a jaké je. Nastavíme si nějaká pravidla a hranice. Ale i když udělá prohřešek, znovu ho do toho společného vztahu pozvu. Nepodmiňuji náš vztah třeba tím: jestli někoho ještě zbiješ, tak už ke mně nechoď, jestli nepůjdeš do školy nebo vynadáš učitelce, tak už tě nechci vidět. Já ho chci vždycky vidět znova. Chci, abychom zkoušeli nacházet způsoby, jak věci dělat jinak. Kvůli omezenému času pobytu u nás v diagnosťáku a z důvodu toho, že často je taková situace umístění v ústavu pro dítě traumatickou nebo minimálně zátěžovou zkušeností sama o sobě, se nepouštím do hledání velkých témat. Nesnažím se úplně rozklíčovat podstatu věci, neotvírám hluboké rány, které bych nemohla zavřít. Často říkávám, že se spíše snažím jej alespoň vybavit do pomyslného baťůžku nějakými mechanizmy, jak prakticky zvládat zátěžové situace, se kterými se bude potkávat. Najít jeho zdroje, nějakou záchrannou síť, ukotvit ho na zemi, hledat stabilitu. Když se to alespoň trochu povede, snažím se ten dobrý pocit zapamatovat.

Máš nějaký pozitivní příběh?

Jo, ty dobré příběhy si někdy připomínám schválně, abych neklesala na mysli. Vzpomínám si třeba na jednu dívku, která k nám přišla před pár lety. Toulala se, nechodila po nocích domů, nedocházela do školy, experimentovala s tvrdými drogami, alkoholem, kradla. Problémy vyeskalovaly zejména poté, co se rodiče rozvedli a holka zůstala v péči otce, který ji vůbec nezvládal. Matka odešla, zařídila si nový život, ale holce samozřejmě chyběla. Tak moc energie ta dívka spotřebovávala na přežití v situaci, kterou nezavinila, že neměla kapacitu na sledování norem, jako třeba co se po ní chce právě ve škole nebo doma. Mimo jinou práci jsme společně hledaly, co by ji mohlo aktivizovat, naplnit volný čas, postrádala jakékoliv zájmy. A ta dívka si začala pohrávat s myšlenkou uměleckého směřování, kreslila si módní návrhy, začala fotit a zjistila, že by ji to mohlo bavit. Nakonec odešla k matce, daly si navzájem novou šanci, nový start a ono to vyšlo. Ta matka byla také zrovna jedním z těch rodičů, kteří aktivně spolupracují a využívají možnosti konzultací. O té holce slýchávám dodnes, fotografii se věnuje profesionálně a je velmi šikovná. Moc ráda na ni myslím.

Spoluautorka: Margit Paszová

Foto: Archiv Adély Plačkové

Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.