Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Tetování už nepobuřuje. Ve Výměně manželek ho má kde kdo,” říká přední český piercer Shemon

 

shemon big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

kvetna
2019

„Negativní reakce slábnou. Asi 8 let zpátky jsem měl v obličeji poměrně hodně piercingů a dokonce mě kvůli tomu přepadli. Čekal jsem na tramvaj a přišla ke mně skupinka kluků, která mi vyhrožovala, že mi všechno, co mám v obličeji, vytrhá. Utekl jsem,” říká přední český piercer Šimon Svěrák, manažer ve známém studiu Hell.cz. Vystudoval Filozofii a estetiku na FFUK v Praze a pokračuje doktorátem z filozofie na Pedagogické fakultě téže univerzity. Podle něj se doba mění a lidé přestávají tetování i piercing, které byly dříve pro mnohé symbolem revolty, registrovat. On sám má tetování na značné části těla v podobě černé plochy, která stále postupuje. To podle něj budí pozornost zejména při ná-vštěvě koupaliště. „Musím přiznat, že poměrně nerad chodím na koupaliště, jelikož tam na mě koukají skutečně hodně. Ale to je můj problém, ne jejich. Také bych koukal, kdyby byl na koupáku někdo výrazněji a neobvykleji tetovaný,” přiznává. Jemu osobně jde zejména o práci s tělem, jeho přetváření a tím i osvojování. Nebere své tělo jako samozřejmost. „Nemalý vliv zde jistě mělo, že jsem byl jako dítě hodně silný ekzematik. Tělo mě v dětství neustále svědilo, překáželo mi a tím se mi tematizovalo. Maminka mi mazala ekzém mastičkami, které poměrně silně páchly, a protože se příliš nevstřebávaly, převazovala mi postižené části obinadly, abych se nedrbal a mastičky si nesetřel.” U tatérů a piercerů klade velký důraz na kvalitní vzdělání, znalosti a dovednosti. Ty podle něj není snadné v Česku získat, proto se on i jeho tým vzdělává v zahraničí. A co tatérům a piercerům práce krom obživy přináší? „Řekl bych, že především radost. Všechny nás to baví.”

Kolik tetování a tělesných modifikací na sobě máš?

To je těžká otázka hned na začátek. Já nad tím takhle vlastně nepřemýšlím. Tetování ani tělesné modifikace nevnímám kvantitativně. Jde mi o celkovou práci s vlastní tělesností, proměnu tělesného sebeobrazu, dalo by se říct. Tomu ostatně odpovídá i charakter tetování, které mám. Je to velká černá dekorovaná plocha postupující od krku přes hrudník na ruce. S mým tatérem se chystáme pracovat na trupu a pak postupně dolů. Na těle mám i několik dalších drobností, které ale moc nestojí za řeč. Obecně se dá říct, že mi nejde o izolované motivy.

Většina lidí, které kolem sebe mám, svá tetování vnímá jako jednotlivé obrázky.

Ano, to je skutečně běžný přístup, který má i historické kořeny. Jak tetování pronikalo do západní kultury, příliš se nepracovalo s tělem jako takovým. Většinou se nerespektoval jeho tvar, jeho specifické vlastnosti, pohyb, už vůbec ne psychomotorika. K tělu se přistupovalo jako k prázdnému, téměř „plochému“ plátnu, na které se postupně umisťovaly jednotlivé motivy. Západ přijal od primitivních, původních národů pouze techniku tetování. Izoloval ji od původních významů a symbolicko-dekorativních postupů. Řekl bych, že až během 70. let tetování v naší civilizaci začalo pozvolna pracovat s tvarem těla a tělesností jako takovou. Ačkoliv je současné tetování spojeno s tělem co do dekorativní stránky mnohem organičtěji, principiálně je v něm stále obsažen onen přístup, který jsem tu popsal. Tedy přístup, ve kterém má kůže jakoby blíže k papíru než něčemu živému a prožívanému.

shemon 3

K čemu v tom chceš ty osobně dojít? Máš předobraz nějakého výsledku, nebo jde o nekonečný proces?

Nemám danou ideu, obraz, ke kterému bych směřoval. Zdá se mi, že takovýhle reflexivní přístup k tělu a tělesnosti nepatří. Jde mi spíše o to, že ona proměna je žitá, a to jak zevnitř, tak zvenku. To je na pohled – v mém případě v zrcadle.

Proč to děláš?

Zdá se mi, že možnosti sebereflexe jsou v tomto ohledu značně omezené. Mám-li se pokusit co nejupřímněji odpovědět, měl bych znovu zdůraznit, že mně osobně jde skutečně hlavně o „práci s tělem“, o jeho přetváření a tím i osvojování. Nemalý vliv zde jistě mělo, že jsem byl jako dítě hodně silný ekzematik. Co si dokážu vzpomenout, tak mě v dětství tělo neustále svědilo, překáželo mi a tím se mi tematizovalo. Maminka mi mazala ekzém mastičkami, které poměrně silně páchly - ten odér si pamatuji dodnes - a protože se příliš nevstřebávaly, převazovala mi postižené části obinadly, abych se nedrbal a mastičky si nesetřel. Ta obinadla mi docela překážela, takže už i pohyb jsem vnímal jako překážku. Tak mohla vznikat základní vnitřní dispozice, i když jsem přesvědčen, že i ta je ve skutečnosti mnohem hlubší. Že má zdroj v oblastech, kam už nedohlédnu. Z vnějšku potom taková dispozice byla jistě formována nejrůznějšími vlivy, které bych dával do souvislosti nejen s popkulturou (estetika punku, sci-fi, fantasy a hororové filmy, komixy), ale třeba i s tvorbou Hanse Bellmera či taktilismem Jana Švankmajera.

shemon 8

Sleduju tě už přes deset let a už tehdy jsem si všiml, že na sociálních sítích používáš označení She mon. Evokuje to „ona”. Souvisí to s tím?

Má to dva důvody. Mezinárodní komunita body modification se na přelomu 20. a 21. století ustavovala přes internet. Chtěl jsem, aby na fórech ostatní četli mé jméno tak, jak zní v češtině. Druhý důvod je trochu hlubší, i když i ten je míněn jako hříčka. Naše tělesnost jednoznačně souvisí s naší identitou. Myslím, že neexistuje nějaké vyšší netělesné „já“ - dokonce ani ve snu, zdá se mi. A tělesná identita znamená i identitu sexuální a genderovou. Jestliže jsem si osvojoval vlastní tělo, nějakým způsobem jsem si tak osvojoval i společenskou mužskou roli, což pro mě nebylo vždy úplně snadné. Kompetitivnost a princip výkonnosti spjatý s ní se mi hnusily až k zblití. To „SHE“ je tedy rozpustilá narážka na to, že i pohlaví si v určitém ohledu osvojujeme a že jsou mi některé stereotypy spjaté s mužstvím nepříjemné, byť se jako muž cítím.

Dokážeš ze své praxe říct, proč to dělají lidé obecně?

V nejobecnějším měřítku by bylo asi naivní hledat nějaké hluboké, individuální psychické motivace. Jde spíš o záležitost sociální. Jedná se o kulturní a módní fenomén, přičemž slovo „móda“ nemyslím pejorativně. Móda k životu patří, je to součást mezilidské komunikace a aparence, což je, zhruba řečeno, zastřešující pojem pro to, jak působíme navenek. Patří sem nejen fyzická podoba, ale třeba i tón a rytmus naší řeči, gesta a podobně. Samozřejmě bychom mohli spekulovat o tom, proč se „módou“ stává zrovna tohle a ne něco jiného. Mimo kulturně historické důvody zde hraje roli určitě i proměna povahy rodičovské autority a s ní i změny v charakteru ustavování vlastní identity v raném dětství, ale to bych odbíhal k až příliš odlehlým úvahám. Z druhé strany je třeba ale také zdůraznit to, co se většinou přehlíží. Tělesné modifikace jsou pro určitou minoritu podstatným subkulturním fenoménem, který má vlastní historii, vlastní osobnosti (od Jima Warda a Douga Malloye, přes Shannona Larratta až po Steve Hawortha a mnoho dalších), rituály i tradice. Tady už rozhodně nejde o módu.

shemon 5

Když vidím některé tělesné modifikace, nerozumím, co k nim člověka vede. Například že si člověk rozřízne jazyk, nechá si dát rohy a podobně.

Explicitní motivace jsou opravdu extrémně různorodé. Nenajdeme u nich společného jmenovatele. Abychom jej našli, museli bychom do obecnější oblasti psychosociálních úvah. Jakým směrem se zde dá uvažovat, jsem naznačil už dříve. Nicméně abych se pokusil ti odpovědět konkrétněji. Na té nejzjevnější rovině se někteří lidé v případě splitu jazyka třeba chtějí podobat ještěrovi nebo je pro ně důležité, že se prostě jedná o něco nepřirozeného. Někdo chce provokovat, někdo chce změnit svůj sexuální život, někdo chce pracovat s tělesným sebeobrazem, pro někoho to má dokonce spirituální důvody. Mezi těžkými tělesnými modifikacemi je split jazyka dokonce natolik běžný, že přestal být především v některých částech USA v generaci kolem 25 let brán jako něco vyloženě neobvyklého či nenormálního. Vzbuzuje tam asi takovou pozornost, jako vzbuzoval septum piercing v Praze v polovině 90. let.

Pořád je to ale něco, co není z pohledu většinové společnosti normální. Člověk si musí uvědomovat, že dělá něco, na co není společnost zvyklá tak, jako dnes už například na tetování.

I to může někoho motivovat, pokud je pro něj například důležité se odlišit nebo provokovat, což považuji za naprosto regulérní důvody a ne nutně něco povrchního. V dnešní době někdo bude asi obtížně významněji pobuřovat tetováním, které je v zásadě už konvenční. A i mimo sféru provokace může být pro modifikovaného podstatné, že dělá něco, co je považováno za „nenormální.“ Pokud jde o to, „zažít tělo jinak“, tak v obyčejném tetování už příliš „jinakosti“ není, jelikož máme společensky předpřipravené výklady, jak jej uchopit. To u těžkých modifikací tolik není, i když si samozřejmě nedělám iluze, že by každý, kdo podstoupí těžkou tělesnou modifikaci, skrze to prožíval nějaké sebepoznání. Cesta je zde ale, myslím, otevřenější než u tetování nebo piercingu.

shemon 1

Několik lidí v mém okolí má množství tetování a stále jim přibývají. Někteří z nich to s nadsázkou prezentují jako závislost, s níž nedokáží přestat. Nemůže to ale skutečně závislost být?

To je takové klišé, je to vlastně jeden z oněch narativů, předpřipravených výkladů, jimiž si lidé pro sebe vysvětlují motivaci pro tetování. Závislost v silném slova smyslu to dle mého názoru není. Pokud by byla, potom by šlo o vážný problém, který je třeba léčit. Jde prostě jen o velkou oblibu, která není patologická.

Ty sám jsi potetovaný poměrně výrazně, máš také piercing na různých místech obličeje. Setkáváš se s negativními reakcemi? Budíš zvýšenou pozornost?

Mění se to. Negativní reakce slábnou. Asi 8 let zpátky jsem měl v obličeji poměrně hodně piercingů a do-konce mě kvůli tomu přepadli. Čekal jsem na tramvaj a přišla ke mně skupinka kluků, která mi vyhrožovala, že mi všechno, co mám v obličeji, vytrhá. Utekl jsem. Tehdy obecně lidé víc věnovali piercingům pozornost. Dnes už tolik piercingů nemám, vlastně už nemám skoro žádné. Zase mám ale výraznější tetování. Lidé na mě na ulici asi koukají, nicméně já tomu nevěnuji pozornost. Vlastně si toho všimnu, jen když mě někdo upozorní. Nikomu nevyčítám, když na mě kouká, já taky koukám, když někdo vypadá výrazně nebo neobvykle. Někdy skoro až neúměrně. Zajímavé je, že se lidé často domnívají, že je piercing na ústupu, ale ve skutečnosti o něj mají lidé větší zájem než kdykoliv dřív.

Čím to je?

Lidé už berou piercing jako něco natolik běžného, že ho vlastně ani nevnímají jako „piercing“. Vezměme si například poslankyni Pekarovou Adamovou z TOP09. Politička z konzervativní pravicové strany má propíchlý helix (pozn. chrupavka ucha), Šlechtová z ANO je zase potetovaná. V zásadě to nikdo nekomentuje. Kdyby to ale bylo 10 let zpátky, jistě by z toho byly bulvární kauzy o „rebelkách političkách“ nebo nějaká podobná ptákovina. Ten posun je výrazný. Vlastně jediní, kdo tematizují můj vzhled, jsou lidé z generace mých rodičů. Ostatní už se nad tím ani nepozastaví.

shemon 4

Možná záleží také na tom, kde žiješ.

To rozhodně. Bydlím v Praze, mluvím tedy o omezeném úseku hlavního města. Když jsem někde na výletě, tak lidé koukají podstatně víc. Negativní poznámky ale neslýchám. Musím přiznat, že poměrně nerad chodím na koupaliště, jelikož tam na mě koukají skutečně hodně. Ale to je můj problém, ne jejich. Také bych koukal, kdyby byl na koupáku někdo výrazněji a neobvykleji tetovaný.

Myslíš, že lidé chápou, proč se ostatní tetují a svá těla různě modifikují?

Zdá se mi, že právě naopak. Tetování nerozumí, protože nemají potřebu mu rozumět. Co se normalizuje, to není třeba vykládat a není třeba to řešit. No a pak jsou tu těžší tělesné modifikace, které už normální nejsou a ty lidé řeší. Tetování je ovšem běžné skutečně už všude i na menších městech a vesnicích. Sice asi nejde o takové tetování, jako mám třeba já, nicméně podívej se třeba na Výměnu manželek, kam se hlásí často právě lidé z menších měst. Řekl bych, že klidně v 90 % nějaké tetování mají. Motiv na rameni, datum narození děti nebo úplně rozpitý nápis. Tetování je zde naprosto bezpříznakové, nikdo se jich na něj neptá. Už mnoho let zpátky je tetování běžné i mimo větší města. Skutečně se to posouvá.

I tam to mohl být symbol nějaké revolty v mládí, nemyslíš?

Určitě. Ale na druhou stranu, tohle je revolta, která je vlastně konvenční. V obecnějším ohledu se dá říci, že je v dnešní době součástí přijímané konvence i revoltování. I v tomto smyslu se tetování a piercingu usnadňuje vřazení do obecného povědomí a jejich normalizace. Místo pro skutečnou revoltu zůstává jinde.

Jakou roli hraje v tetování a modifikacích bolest?

Myslím, že pro většinu lidí je bolest nutné zlo. V rámci užší subkultury tělesných modifikací je ovšem i dost modifikovaných, kteří vnímají bolest jako inherentní obsah modifikace, neoddělují ji od ní. Například tetování pro ně není jen výsledný obrázek, ale i vlastní průběh a hojení. Existují i modifikace, které spočívají téměř výhradně v prožitku – propichování beze šperků (play piercing) nebo třeba věšení na háky. Pro určitou část body modification subkultury je přijetí bolesti v jistém slova smyslu dokonce kritériem pro odlišení autentického a neautentického přístupu k tělesným modifikacím. Podle mě to ale takhle prosté není. Je to skutečně pro každého jiné. Pro mě osobně byl dříve prožitek bolesti důležitý, teď už není.

shemon 6

Když člověk přijde do vašeho studia, vidí - možná oproti očekávání - téměř sterilní prostředí. Upravuje to nějak zákon?

Jedná se o činnosti, u kterých je porušována integrita lidské kůže a je na to živnost.

Musíš mít k tomu nějaké vzdělání?

Je třeba projít rekvalifikačním kurzem. Ten ale podle mě poskytuje jen opravdové základy. Ono se ostatně v rámci kurzu ani více naučit nedá. Osobně považuju vzdělání za extrémně důležité a nemělo by se rozhodně omezovat jen na otázky sterility a anatomie. Dobrý piercer se musí vyznat i ve špercích, jejich materiálech, způsobech opracování, musí znát různé typy jehel, jejich broušení. Dobré také je, když zná postupy, jak klienta uvolnit apod. To už jsou ale znalosti, které kurzy neposkytují. Máme štěstí, že naše studio je poměrně velké, takže můžeme cestovat za vzděláním i do ciziny. Já a kolegové každý rok jezdíme na konference, kde s ostatními piercery z celého světa probíráme nejnovější postupy. V Americe pak existuje APP (Asociace profesionálních piercerů). Jde o největší asociaci piercerů na světě, jež zaštituje celé USA a poskytuje nejvyšší vzdělání, které se člověku může v téhle oblasti dostat. Od APP jsem dostal speciální stipendium a zanedlouho do USA odjíždím. Toho si moc vážím. Je to vlastně jeden z vrcholů mojí kariéry piercera.

Co z té práce tatér nebo piercer má? Je to řemeslo? Nebo je to forma umění?

Je to řemeslo, rozhodně to není umění. Podstata umění není založená na technické dokonalosti, na artistní bravuře, ale na nabourávání samozřejmosti. Na určitém způsobu jejího zpochybňování. To tetování ani piercing nedělají a ani by dělat neměly, protože potom by mohly klienta ohrozit. Jiná věc je samozřejmě bodyart. Díla Stelarca, Orlan a dalších už uměním jsou, ačkoliv zrovna já je nehodnotím nějak zvlášť pozitivně. Je asi třeba zdůraznit, že pokud tvrdím, že tetování a piercing nejsou umění, rozhodně je tím nějak neshazuji. Mnoho tatérů se za umělce považuje. Já si ale myslím, že v takovém případě považují umění za něco jiného než já. A co piercer nebo tatér ze své práce má? Řekl bych, že především radost. Všechny nás to baví.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Shemona

Čtěte dále

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

Jako dítě čelil šikaně, později se stal terčem pokusu o vraždu. Dnes bojuje za práva albínů

Jako dítě se coby albín v západoafrické Ghaně potýkal se šikanou ze strany vrstevníků a spolužáků. Čelil také výzvám ve školní lavici, kde kvůli špatnému zraku následkem nedostatku melaninu neviděl na tabuli a ve škole tak, podobně jako jiné albínské děti v oblasti, zaostával. Vzepřel se a už jako dítě vybojoval lepší podmínky pro učení. Dnes pracuje na inspektorátu, je výrazným ghanským albínským aktivistou. Těží však také ze své zkušenosti, kdy se málem stal obětí rituální vraždy na ghanském venkově. Díky tehdejším kolegům, kteří ho chránili vlastními těly, přežil. Jak sám říká, jde o zkušenost, po níž kompletně přehodnotil způsob své práce.


 

Lukáš Houdek 8. 10. 2019

 

 

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.