Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Ať útočí na mé názory, ne na vzhled,” říká aktivistka

 

zuzana mkc big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

kvetna
2019

„Nejčastější argument je, že jsem odporná a možná proto podporuju uprchlíky, protože mě podle nich nikdo jiný nechce. Začnou rozebírat můj psychický stav, že mám komplex méněcennosti, který si kompenzuju tím, že takhle ‚škodím',” říká Zuzana Schreiberová, ředitelka Multikulturního centra Praha. Dlouhodobě je terčem vulgárních urážek a výhrůžek kvůli svému vzhledu. „Člověku to začne šrotovat v hlavě, začne mít strach veřejně vystupovat, hezky se obléct nebo se namalovat. Člověk se na sebe dívá do zrcadla a ve slabších chvilkách se cítí odporný,” popisuje, co taková dlouhodobá šikana s člověkem dělá. „Zpomaluje mě to. Nemůžu říct, že ne. Vyřadí mě to na pár týdnů z provozu. Daří se jim ovlivnit můj psychický stav. Ale nezastaví mě to,” říká odhodlaně. Právě ona se před několika dny vymezila vůči posmívání přívržencům SPD. V souvislosti s nedávnou demonstrací strany na Václavském náměstí v Praze totiž českým Facebookem kolovaly fotky některých účastníků s posměšnými komentáři na jejich vzhled. „A napsala jsem, aby lidé šli po příznivcích SPD kvůli tomu, že hajlují, že nosí hákové kříže, ale aby je neponižovali kvůli nadváze a křivým zubům. Protože přesně kvůli tomu samému oni útočí na mě. Je to podpásovka na první signální a člověka to pronásleduje v každé slabé chvilce.”

Před několika dny jsi napsala na Facebook status, kde jsi popsala, co se děje tobě samotné. Současně jsi vyzvala k tomu, aby lidé nedělali to stejné někomu jen proto, že s ním nesouhlasí. Konkrétně jsi kritizovala přístup některých lidí, kteří se posmívali účastníkům dubnové demonstrace SPD v Praze pro jejich vzhled. Proč?

Překvapilo mě, jakou ten příspěvek vyvolal diskusi. Jen na Twitteru se zobrazil podle analytik 30 tisícům lidí. A napsala jsem, aby lidé šli po příznivcích SPD kvůli tomu, že hajlují, že nosí hákové kříže, ale aby je neponižovali kvůli nadváze a křivým zubům. Protože přesně kvůli tomu samému oni útočí na mě. Je to podpásovka na první signální a člověka to pronásleduje v každé slabé chvilce.

schreiberova 11

Co tě k tomu přivedlo?

To, že jsem si všimla, jak pod některými fotkami z té demonstrace někdo řešil jednoho voliče SPD. A napsal něco ve stylu: „No jo, jeho rodiče asi v dětství nedošli na rovnátka. To měl asi chlapec krutý dětství.” A nebylo to myšleno laskavě, byl to prostě výsměch. A já jsem holka z pěti dětí, se kterou rodiče taky nestihli na rovnátka dojít. A dotklo se mě to. Protože ti samí lidé stojí v čele různých demokratických demonstrací, považují se mnohdy za morální elitu, ale pak takhle podpásově zaútočí. Napsala jsem to tomu člověku přímo a několik dní pak ve mně bublala ta potřeba to napsat veřejně pro všechny. Zároveň jsem se ale bála.

schreiberova 4

Čeho?

Člověk si prostě neužívá napsat o sobě takhle veřejně, že je terčem posměchu pro nadváhu a křivé zuby. Někteří mi pak psali, že tohle je virtue signalling. Ale já jsem to takhle vůbec nemyslela. Protože to pro mě není snadné. Mnohem snadnější je si říkat, že nemám žádný problém a všichni mě mají rádi. Mě se ale fakt hodně dotýká, když na mě lidé útočí. V ten moment je mi líto, že neargumentují. Že neútočí na mé názory, které jim mohou přijít z mnoha důvodů ujeté, ale na to, co je první možný cíl. A to, že holt nesplňuju definice krásy. Že mám nadváhu a tak dále. V souvislosti s mým veřejným vystupováním se to stává často. A x krát jsem to obrečela. Minulé léto jsem se skoro zhroutila.

schreiberova 10

Tehdy sis řekla otevřeně na Facebooku o pomoc. A tam jsi zřejmě taky poprvé veřejně popsala, čím si procházíš. O co přesně jde?

Děje se to ve chvíli, kdy někde mluvím o migraci a jsem současně vidět. V tu chvíli se slítnou hejtři a začnou útočit. Nejčastější argument je, že jsem odporná a možná proto podporuju uprchlíky, protože mě podle nich nikdo jiný nechce. Začnou rozebírat můj psychický stav, že mám komplex méněcennosti, který si kompenzuju tím, že takhle „škodím“. Hodně bolavá věc pro mě je, když mi začnou říkat, že jsem tak obézní, že mě nikdo nebude chtít a já tak nebudu mít nikdy dítě. Také mi dávají najevo, že proto, že nemám dítě ani partnera, jsem méněcenná. To, že se mi posmívají kvůli vzhledu, bych možná ještě dala.... no, vlastně asi nedala. Fakt to nedávám. Člověku to začne šrotovat v hlavě, začne mít strach veřejně vystupovat, hezky se obléct nebo se namalovat. Člověk se na sebe dívá do zrcadla a ve slabších chvilkách se cítí odporný. Nejvíc mě ale zraňuje asi to, že jsem podle nich méněcenná žena, protože „kdo by na mě vlezl“. Někdy pak přibude ještě linka: „Jseš úplně odporná, ale dopodrobna ti popíšu, co sexuálního s tebou budou ti uprchlíci dělat.” Že asi potřebuju sex nebo že si zasloužím znásilnění. Nebo například: „Podívejte se na to prase, na to by ani muslim nevlezl.” Je to ve všech rovinách strašné ponížení.

schreiberova 5

Proč to ti lidé dělají? Přeci jen, když se podíváme na složení demonstrantů tohoto názorového spektra, i tam je řada lidí, kteří jsou obézní. A těm ostatním to v tu chvíli očividně až tak nevadí. Baví se s nimi, jsou kamarádi. Proč to je tedy tak podstatné v tvém případě?

To je přesně ono. Myslím, že těm lidem opravdu vadí mé postoje. Ten výrok vůči mně nemá za cíl mi vyvrátit můj názor na migraci. Cílem toho je mě zranit a zastrašit. Je to spojené ještě s pohlavím - že jsem žena. A měla bych být proto krásná. Přijde mi to ale hrozně zbabělé a zlé. Vždyť přece i některé čelní postavy jejich hnutí mají podobnou postavu jako já.

Daří se jim ti ublížit a zastrašit tě?

Zpomaluje mě to. Nemůžu říct, že ne. Vyřadí mě to na pár týdnů z provozu. Daří se jim ovlivnit můj psychický stav. Každý máme slabé chvilky, někteří je mají proto, že jim jednou někdo napsal nějaký negativní komentář. Já je mám z toho, že jsem tím permanentně bombardovaná. Ale nezastaví mě to. Vím, že to, co dělám, dělám dobře. A to mě žene dopředu. Videa, která natáčím a která vyvolala některé ty útoky, jsou úspěšná. Mají i více než 150 tisíc zhlédnutí bez jakékoliv reklamy. I ti, kteří mi pod ně přijdou nadávat, nám ta videa totiž svými hroznými komentáři pomáhají šířit mezi své přátele a dostávají to tak i do té „šedé zóny“, skupiny lidí, kteří nemají na migraci jasný názor, a náš pohled na věc by k nim nikdy nedoputoval. Někteří moji přátelé se mě v dobrém ptají, proč se na to nevykašlu. Ale já to nedělám z nějakého idealismu nebo masochismu. Je to strategie, s níž do toho jdu. Ta cena je hodně vysoká, ale já jsem ochotna ji platit. Protože vím, že to osloví hodně lidí.schreiberova 6

Nemyslíš, že tím, že veřejně prezentuješ své pocity, těm hejtrům nahráváš? Že přiznáš, že mají něco, co na tebe funguje?

Já v tomhle vyznávám názor, že je nejhorší nechat problémy neartikulované. Když něco pojmenuješ, už jsi schopen to nějak ovládat. Na co jsem během těchto šílených útoků přišla, je, že lidé ocení, když jsi autentický a přiznáš své pocity. A ten status, co jsem teď napsala, beru jako jistý způsob ukázání soucitu. I s těmi, co jindy napadají mě.

Abys mohla něco takového napsat na Facebook, musíš zajisté projít cestu přijetí toho, že nadváhu máš. Tím, že to napíšeš, se dáváš všanc. Je to těžké?

Je. Je to moje celoživotní téma. Periodicky se mi to objevuje v různých obdobích života. Pak se mi na chvíli povede zhubnout, ale přijde nějaká krize a já zase naberu. Řeknu to narovinu - jako někdo sáhne v krizových situacích po droze nebo alkoholu, já sáhnu po jídle. Na svou současnou váhu jsem si zadělala v období, kdy jsem měla hodně špatný vztah a současně málo peněz. Takže jídlo pro mě byla jediná radost, kterou jsem si mohla dovolit. Neměla jsem na to si třeba koupit voňavku nebo jet někam na víkend. Dnes to vnímám v širším sociálním kontextu, že je opravdu hodně lidí, pro které je jídlo jediná dostupná radost. Ale ta cesta k sebepřijetí byla spojená s tím, že jsem díky dobrovolnictví a pak práci, kterou miluji a dává mi smysl, začala žít opravdu moc hezký a naplněný život. A jsem šťastná, i když jsem nezhubla. Včetně toho, že nemám existenční problémy. To mi dohromady dalo jistotu a umožnilo sebepřijetí.

schreiberova 7

Proč myslíš, že se posměchu svým názorovým odpůrcům kvůli vzhledu dopouštějí i lidé, kteří podobně jako ty sdílejí humanistické ideje? V diskusích jako vysvětlení občas od autorů takových komentářů zaznívá, že jde o nácky a ti si takové jednání zaslouží.

Mně to přijde jen jako rétorická strategie. Jde o klasické rozdělení na „my” a „oni”. My máme ty ctnosti a na nich není „lautr nic dobrého“. A veškerý posměch a útoky si zaslouží. Tohle mám shodou náhod vystudované. Jsem historička a měli jsme výborné profesory, kteří nás učili analyzovat texty. Často jsme se zabývali různými menšinami a konflikty. A já jen vidím, jak se tyhle strategie v současné debatě stále znova a znova objevují. Rozdělení „my“ a „oni“, dehumanizace protivníka - ať už jde o migranty, nebo voliče SPD. Jde o upírání lidských vlastností. To jsou techniky manipulace, které se v historii dají vysledovat od dob Římanů a jsou pořád stejné. Jde vlastně o způsob boje.

schreiberova 8

A nemůže být pravda, co někteří říkají, že proti lidem, kteří šíří nenávist, se má bojovat i tímto způsobem?

To je zase kdo s koho. Moje filozofie je, že když se naschvály a násilí, které začíná už u verbálních věcí - to je ta známá pyramida nenávisti - pořád oplácí a nehledají se styčné body, je pak už těžké najít moment, kdo si začal a kdo je ten správný. Protože obě strany používají stejné metody. Já nad tím přemýšlím, protože vnímám, že rozdělení společnosti je uměle rozdmýcháváno z obou stran. A tím se situace jen zhoršuje.

schreiberova 9

U nás na Facebooku, pokud máme článek například o obézní modelce obsazené do reklamy na kosmetiku, se strhne i ze strany mnohých našich fanoušků kritika jak na firmu, modelku, tak na nás, že o něčem takovém píšeme. Proč je ta negace tak velká i ze strany lidí, kteří vyznávají jinde toleranci a nenásilí?

Je to opět stereotyp, který vychází z představy, že když máš nadváhu, jíš pořád nezdravě, nehýbeš se, jsi líný. V jednom starším čísle časopisu ELLE o hubnutí jsem četla rozhovor s plus size modelkou, která trefně říkala, že od ní lidé očekávají, že když má nadváhu, bude buď jako hloupé děcko, nebo takový ten šašek, nebo ta tlustá holka, co se to snaží uhrát a je proto pořád veselá. A to se mi na tom nelíbí. Jednak je fakt strašně těžké v takovém těle žít. Věřím, že se u mě dá najít spousta dobrých vlastností, ale když na mě přijde těžká chvilka, scucne se vše jen na ta kila navíc. Lidé si fakt asi myslí, že jsem líná, hloupá, že hazarduju se zdravím. Ano, mohla jsem v tom příšerném období začít chlastat. Nerada bych ale zase působila, že se vymlouvám. Možná přijmout ten fakt, že jsem se k sobě v nějakém období chovala špatně, je nakonec těžší, než přijmout nějaké číslo na váze.

schreiberova 1

Občas padají argumenty o veřejných financích. Že pak budou ostatní platit za léčbu obézního člověka, u kterého je větší pravděpodobnost rozvoje různých nemocí. Nemají pravdu?

Ať se to vyřeší jinak. Ať je dobré poradenství pro lidi, kteří chtějí zhubnout. A státu se to vyplatí. Já sama jsem si různými programy prošla a můžu říct, že to je velmi finančně náročné. S některými doplňky stravy jde hubnutí skutečně líp, ale jsou drahé, stejně jako posilovna. Člověk si musí platit nějakého konzultanta. Mně by se líbilo, kdybych přišla k doktorce s tím, že mám nadváhu a ráda bych s tím něco udělala. A ona by mi doporučila něco efektivního, co bude hrazeno z pojištění. Myslím, že se to v důsledku vyplatí. Další věcí je, že nikdo nevidíme do života člověka, který tu nadváhu má. Hubnutí je o neuvěřitelně pevné vůli a schopnosti si něco odmítnout, nenaplnit svou potřebu. A tohle zvládneš v momentě, kdy si zaprvé sama připustíš, že máš problém, najdeš v sobě motivaci, která skutečně jde z tebe samotné a hlavně, najdeš dost vnitřních sil k tomu se každý den k něčemu přinutit nebo si něco odmítnout. A to jde jen v období, kdy jsi v klidu a neřešíš nic vážného. Třeba já jsem si teď nedávno dělala testy a jídelníček a zjistila jsem, že ač to bude znít paradoxně, jsem podvyživená. I lidi s nadváhou hladoví a trápí se dietami. A přitom hodně často prostě tělo zareaguje tloustnutím na to, že jíte málo a nepravidelně.

schreiberova 2

Jak jsi zmínila na začátku, ty urážkám čelíš zejména kvůli své práci. Je to něco, co slyšíš i od dalších kolegyň z neziskového sektoru?

Určitě. Ale je to něco, co sleduju i u kolegyň, které žádnou nadváhu nemají. Přesto o nich lidé píší, že to jsou oplácané „mandy, co chtějí černocha“. Přitom to jsou štíhlé holky. Nebo naopak kolegyně, které jsou atraktivní, zase čelí jinému typu komentářů. Že jsou „lehčích mravů“, „rádodajky“ a podobně. Je to hodně genderově podmíněné.

Takže mužům se to neděje?

Děje se jim to zřejmě taky. Sama si pamatuju na fotku Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům, který je podle mě nádherný chlap. A oni k ní psali, jak je odporný, komentovali jeho pytle pod očima. A mně to tehdy hrozně pomohlo (smích). Řekla jsem si, že když i o tak hezkém chlapovi, jako je on, píší, že je nechutný, tak to opravdu není o tom vzhledu, ale o názorech.

schreiberova 3

Proč mají vlastně lidé potřebu komentovat vzhled druhých? Proč lidem tolik vadí, když je někdo cizí obézní?

To jsou ty normy, ideál krásy, který je tlačen ze všech stran. Plus size modelka je pak v podstatě normální holka. Jsme vedeni k tomu, že nadváha začíná už velikostí 40, což je děsivé. Myslím ale, že stejně jako není moc pochopení pro drogově závislé, tak i zde je pocit, že člověk hazarduje se zdravím. Společnost současně klade přehnaný důraz na sexualitu. Vůbec se neřeší, že existují jiné typy přitažlivosti. Být milovaná se pro holky zvrhlo v to, že to znamená někoho sexuálně přitahovat. A to je další rovina fatshamingu. Pořád jsme bombardovaní tím, že hodnota ženy je o tom být sexuálně přitažlivá. Ve finále jde ale o pokrytectví. Kvůli tomuhle panujícímu ideálu krásy pak nemá spousta mužů odvahu stát za ženou, která je přitahuje, ale má nadváhu. Vystihuje to jeden vtípek, který říká, že: „Chodit s tlustou holkou je jako jezdit na babetě. Je to úžasná zábava, ale nikdo tě při tom nesmí vidět.”

Foto: Lukáš Houdek a archiv Zuzany Schreiberové

Čtěte dále

Jsme Česko

„Jsme Česko,” říká více než padesátka obyvatel České republiky rozličného původu, náboženského vyznání, orientace i sociálních skupin. A to ve společné kampani vládního projektu HateFree Culture a Multikulturního centra Praha. Činí tak u příležitosti 30. výročí demokracie v Česku a odkazují se ke státním symbolům, zejména pak k barvám české vlajky, tedy trikoloře. Stužka s trikolorou byla i jedním ze symbolů Sametové revoluce.


HateFree Culture 11. 11. 2019

Otevřená snídaně už v neděli 24. listopadu v Praze!

V neděli 24. listopadu od 9:30 proběhne v pražském Studiu Alta další Otevřená snídaně. Přijďte se seznámit, potkat staré přátele a začít den příjemným posezením nad čajem a kávou s lidmi nejrůznějšího původu i náboženského vyznání. Připravte své oblíbené jídlo a ochutnejte delikatesy ostatních.


HateFree Culture 11. 11. 2019

„Před lety jsem vás vozila autem, dnes vozíte vy mne.” Desítky seniorů napsaly dopis vnoučeti

Téměř šedesátka seniorů starších šedesáti let napříč Českem napsala svým vnoučatům. Cílem bylo zjistit, jaký vzkaz by senioři rádi předali nové generaci. Aktivita probíhala pod patronací seniorské organizace SenSen zastřešující 40 tisíc členů v seniorských klubech napříč ČR. Nejmladšímu ze seniorů bylo šedesát let, nejstaršímu šestadevadesát. Většinu z nich tvořily ženy a jen pět účastníků a účastnic nemělo vlastní rodinu a dopisy tak psali obecně mladé generaci. „Pracujeme se starými lidmi. A důvodem, proč jsme s dopisy začali, je z psychologického hlediska jejich potřeba udělat na konci života nějaké resumé. Esence jeho existence se pak objevuje v tom dopise,” uvedla iniciátorka projektu Urszula Tokarska z Polska.


 

Lukáš Houdek 6. 11. 2019

Vyměnila novinařinu za řešení problémů na Luníku IX. „Romská chudoba je stejná jako každá jiná.“

Jarmila Vaňová, novinářka, která vyměnila žurnalistiku a tvorbu televizního národnostního pořadu za terénní sociální práci na nechvalně známém slovenském sídlišti Luník IX, svého rozhodnutí zpětně nelituje. Sama říká, že nešlo nedělat sociální žurnalistiku, když se každodenně setkávala s lidmi, kteří se nacházeli v zoufalé situaci a sami nevěřili, že se dá v jejich životě cokoliv změnit.


Rena Horváthová 4. 11. 2019

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.