Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Pití mělo na vztahy zásadní dopad. Odhalit identitu bylo těžké,” říká autorka Zápisníku alkoholičky

 

zapisnik alkoholicky big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

7
května
2019

Michaela Duffková začala zkoušet alkohol podobně jako většina Čechů na střední škole. Alkoholismus pak ale přišel až s rodičovskou dovolenou, po narození dcery. Situaci přestala zvládat po roce. „Přestala jsem ovládat to, kdy piju. Pila jsem, i když jsem si řekla, že si další lahev nekoupím. Tou dobou jsem pila asi litr až litr a půl vína denně,“ popisuje Michaela a dodává: „Pití se schovává dobře, opilost už tolik ne. Zasahovalo to vždy do mého osobního života, do vztahů s manželem, v rodině.“ Vztahy nadměrné pití alkoholu podle ní zásadně narušuje, často úplně zničí. Michaela si nakonec svůj problém přiznala a začala léčbu. Co podle jejího názoru pomáhá lidi přimět k léčbě? „Na mě neplatilo nic, prosby, výhrůžky, poslední šance, prostě nic. Musela jsem se rozhodnout sama. Myslím si, že je to hrozně individuální,“ líčí. Důležité je o problému začít mluvit, nezavírat před ním oči, konfrontovat závislého s pohledem jeho okolí. Michaela vysvětluje, že ani úspěšná léčba není konec boje. „Neexistuje vyléčený alkoholik. Existuje léčený, abstinující, ale vyléčený ne. Alkoholismus je jednou považován za nemoc, nemoc celoživotní. Ve chvíli, kdy máte jednou sklony k závislostem, tak ty už vám zůstanou navždy.“ O svém životě začala nejprve psát anonymní blog Zápisník alkoholičky, později se odhodlala vystoupit i veřejně. „Měla jsem strach z reakcí. Ale obavy byly zbytečné,“ přibližuje Michaela. Za svou literární práci byla Michaela nedávno odměněna cenou Magnesia Litera. Je možné zúročit něco, co člověk nejprve považuje za zásadní selhání? Michaela tvrdí, že ano. „Je to podle mě lepší, než se celý život v tom selhání patlat. Já jsem si vědomá toho, že jsem prostě něco podělala, pila jsem, ale tuhle zkušenost, i když je špatná, jsem se rozhodla předat dál, protože prožitá zkušenost jednoho může motivovat druhého, může pomoct.“

 

Jak začal váš vztah k alkoholu?

Pít jsem začala asi jako kde kdo, kolem 16 let, běžně s kamarády. To intenzivní pití začalo po narození dcery, když jsem s ní byla doma. Přestěhovali jsme se a mně se tím samozřejmě úplně změnil život. Asi jsem nebyla na tak velkou změnu ještě připravená.

Kdy vás začal alkohol ovládat? Kolik jste pila?

Tahle situace nastala asi zhruba po necelém roce pití. Přestala jsem ovládat to, kdy piju. Pila jsem, i když jsem si řekla, že si další lahev nekoupím. Tou dobou jsem pila asi litr až litr a půl vína denně.

Proč jste pila?

Nespokojenost, frustrace, nezralost, bylo toho asi víc, co se sešlo.

Jak se pití schovává? Upozornil vás na nadměrné pití někdo z vašeho okolí?

Pití se schovává dobře, opilost už tolik ne. Upozorňovalo mě na to více lidí. Ze začátku ti, se kterými jsem sdílela společnou domácnost. Zasahovala to vždy do mého osobního života, do vztahů s manželem, v rodině. Pracovní život mi pití nikdy neovlivnilo. Jsem si ale jistá, že kdybych ještě chvíli pokračovala a nešla se léčit, už by se to i projevilo v práci.

zapisnik alkoholicky 1

Bylo těžké odhalit svou identitu a vystoupit veřejně se svými problémy?

Nejtěžší bylo postavit se plné Lucerně na Fuckup Night a následně zveřejnit svoji fotku na blogu, měla jsem strach z reakcí. Ale obavy byly zbytečné. To, že vyjdu z anonymity, bylo dané asi od prosince, když bylo jasné, že vyjde kniha pod mým jménem.

Češi patří k nejvíce pijícím národům světa, proč si myslíte, že to tak je?

Pití je bohužel součástí naší národní kultury - Plzeň, Becherovka, slivovice, na Moravě víno. Pijeme při každé příležitosti - na žal, na oslavu, při nemoci.

Jak se člověk od bavení se v klubech a barech stane alkoholikem? Jak člověk pozná, že je závislý?

Já jsem nikdy moc po barech nepařila, když tak jen ve studentských letech. Nebyla jsem žádná velká pařmenka, ale chyběla mi záklopka. To intenzivní pití nastalo, až když jsem byla doma na rodičovské dovolené. Myslím, že v době pití si málokterý alkoholik uvědomuje, kdy už to je závislost. Já sama za sebe myslím, že ve chvíli, kdy jsem si řekla, že si už flašku nekoupím a stejně jsem večer znovu pila, už to závislost byla.

Je pití skutečný únik?

Určitě a bohužel únik nejjednodušší, rychlý a spolehlivý. Jak jednoduše nám pomůže „uniknout”, tak stejně jednoduše nás může stáhnout až do té závislosti. Pití funguje jako skvělý únik, na večer. Ale realitu pořád tlačíme před sebou, problémy se navalují. To je zase potřeba zapít, takže je to dost začarovaný kruh.

zapisnik alkoholicky 2

Jak byste popsala stav bažení po alkoholu?

Na to neumím odpovědět, bažení se objevuje u abstinujících alkoholiků, ale ne u všech. Já na něj netrpím, v podstatě jsem ho nezažila. Takže to bažení u abstinujících alkoholiků nepopíšu. Ale v době, kdy jsem to zkoušela nějak zvládnout sama, ještě před léčbou, bych ty stavy popsala jako neovladatelnou a nezastavitelnou touhu po stavu opilosti.

Je rozdíl v pití žen a mužů? Je podle vás rozdíl v léčbě?

Rozdíl v pití u mužů a žen je a není malý. Začíná to už u vzniku závislosti. U žen je podstatně rychlejší průběh a pokračuje typickými rysy, které se u žen objevují. Tedy skryté pití, zatajování, vyhýbání se společnosti, vztahovačnost. Muži pijí více veřejně. V léčbě si úplně nemyslím, že by byl tak zásadní rozdíl. Spíš v tom, že ženám trvá bohužel hrozně dlouho, než se dopracují k tomu, jít se léčit a přiznají vlastní selhání. Ženy si připustí mnohem dříve, že mají problém. Dlouho ale otálejí s vyhledáním pomoci. Naopak muži dlouho nepociťují problém. Ve chvíli, kdy už ano, vyhledají odborníka dříve.

Jak se závislost projeví na partnerském vztahu?

Zásadně, úplně ho naboří, často i zničí. U nás byly hádky na denním pořádku, prosby, výčitky, vyhrožování. To se vše bohužel táhne tím vztahem. A některé šrámy zůstávají i nějakou dobu po léčbě, jako třeba nedůvěra.

Jak nastavit hranice vůči závislému člověku? Jak ho na jedné straně v závislosti nepodpořit a na druhé straně dát najevo, že to už není v pořádku?

Tuhle otázku mi pokládá spousta lidí na blogu, ale nejsem schopná poradit. Na mě neplatilo nic, prosby, výhrůžky, poslední šance, prostě nic. Musela jsem se rozhodnout sama. Myslím si, že je to hrozně individuální, ale každá podpora má svoje hranice, nejde podporovat donekonečna. Minimálně je ale potřeba s tím člověkem mluvit, nezavírat před tím oči, jednoznačně konfrontovat závislého s tím, jak ho vidí jeho nejbližší okolí a podobně.

zapisnik alkoholicky 3

Jaký má člověk, který se léčí, vztah k alkoholu? Je možné se někdy úplně vyléčit?

Neexistuje vyléčený alkoholik. Existuje léčený, abstinující, ale vyléčený ne. Alkoholismus je jednou považován za nemoc, nemoc celoživotní. Ve chvíli, kdy máte jednou sklony k závislostem, tak ty už vám zůstanou navždy. Stejně tak podle mě neexistuje u alkoholiků kontrolované pití. Já osobně mám k alkoholu vztah velmi negativní. Není to spojené jen s mojí vlastní závislostí, ale i s okolnostmi, které mám s alkoholem spojené v rámci rodiny a ztráty blízkého člověka. Přišla jsem po léčbě, v říjnu loňského roku o tátu, který se zabil těsně před nástupem na léčbu - po třiceti letech pití, což ve mně probudilo další vztek a ten trvá.

Proč má podle vás léčba alkoholových závislostí tak malou úspěšnost?

Těch aspektů je asi víc. Já ten problém vidím v tom, že se s klienty nepracuje dlouhodobě. Ti sami často podceňují doléčování, které je nesmírně důležité. Další věc je, a je opakovaná pořád dokola, že alkohol je u nás dostupnější než rohlíky. Koupíte ho kdekoliv a kdykoliv, to má taky svůj vliv.

Vy jste si o pomoc řekla. Bylo to těžké? Provází tenhle krok stigmatizace a stereotypy?

Bylo to velmi těžké. Pro mě bylo nejtěžší přiznat okolí i sama sobě, že to sama prostě nezvládnu. Se stigmatizací jsem se moc nesetkala, když jsem šla na detox i do léčby, potkala jsem skvělé odborníky.

Zažila jste si zlehčování problému od okolí?

Ano, určité období to asi bylo mým okolím zlehčováno. Spíše lidmi, kteří se mnou nebyli tak často ve styku. Rad jsem dostala spoustu, ale ono se skvěle radí a hůř dělá, obzvlášť když vám radí někdo, kdo vůbec neví, jak s tím vším bojujete vy.

 

Jaký dopad měla vaše závislost na vaše sociální vztahy a hodnoty?

Na sociální vztahy v rodině to mělo zásadní dopad, kdy některé vztahy už jsou bohužel narušené natrvalo. Vztah s manželovými rodiči je poznamenán nevratně. Ty zásadní a pro mě důležité se pomalu narovnaly a jsou možná i lepší, než byly. Hodnoty se v době pití úplně změnily, nebyly v podstatě žádné. V začátku to byl pozvolný úpadek zájmu o rodinné aktivity, nechuť trávit čas s manželem. Ztratila jsem zájem o veškeré koníčky. Volný čas jsem místo dceři věnovala pití. Když jsme měli jet celá rodina na výlet, bylo pro mě důležité zkusit se nějak vymluvit, abych nemusela a mohla si doma vesele pít. Případně abych u sebe nějaký alkohol měla. To už bylo v době těsně před léčbou, kdy jsem pila i o víkendech celý den. Hlavně abych měla vždy co pít.

zapisnik alkoholicky 4

Je možné zúročit něco, co člověk nejprve považuje za zásadní selhání?

Je to možné zúročit a určitě je to podle mě lepší, než se celý život v tom selhání patlat. Já jsem si vědomá toho, že jsem prostě něco podělala. Pila jsem. Tuhle zkušenost, i když je špatná, jsem se rozhodla předat dál. Prožitá zkušenost jednoho může motivovat druhého, může pomoct.

Máte vytetovaný citát „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen.“ Co to pro vás osobně znamená?

Znamená to pro mě moc (smích). Především to, že i když už má člověk pocit, že není cesty ven, ať už ze závislosti nebo z nějaké jiné situace, tak ta cesta ven je vždy. Pro každého jinak dlouhá a jinak náročná, ale je.

Co byste poradila lidem, kteří si myslí, že mají problém, ale váhají si říct o pomoc?

Ať neváhají a jdou se poradit k odborníkovi. Není to žádná ostuda. Čím dřív se vše začne řešit, tím jednodušší pak může být cesta k abstinenci a novému životu, který nebude ovládat alkohol. Já jsem začala úplně od znova, s chutí do života, bez výčitek a zoufalství, co se sebou budu dělat. Každé ráno se vzbudím s čistou hlavou, vím, kde jsem byla, proč, s kým. Nemusím litovat čehokoliv, co udělám, protože to dělám vědomě, a ne pod vlivem. To je pro mě to hlavní, co mi léčba dala, a jsem přesvědčená, že bez toho bych dnes nebyla, kde jsem.

Jaké máte reakce na to, co děláte?

Reakce jsou vzhledem k tématu samozřejmě negativní i pozitivní. Vesměs převládají ty pozitivní. Já po přečtení pár komentářů pod rozhovory se mnou už tyto diskuze nečtu a vyhýbám se jim. Bylo mi pak líto, co jsou lidi schopní napsat, aniž by mě kdokoliv z nich viděl nebo znal. Nedokázala jsem pochopit - a pořád nedokážu - jak velká nenávist a zloba v lidech je. Jsou schopní říct, že mám jít radši pracovat a platit daně a neokrádat stát, než zakládat centrum právě pro lidi bojující se závislostí. Nad tím mi zůstává rozum stát. Pracuji, platím daně a ještě bude v centru léčba hrazená klientem. Většina haterů neposlouchá, nereagují na argumenty. Proto ani já se tím nezabývám a nereaguji... Navážejí se do tématu, o kterém je potřeba mluvit, protože alkoholismus je u nás obrovský problém. Týká se dle statistik každé druhé rodiny. Možná právě proto vzbuzuje to, co dělám, určitou reakci. Lidi o tom nechtějí mluvit, zavírají oči, než aby přiznali, že buď oni, nebo někdo jim blízký má problém. Čtu jen to, co mi kdo píše na blogu. I tam se bohužel vyskytnou tací, kteří vědí nejlíp, jak bych co měla dělat. Ale to je bohužel dnešní společnost žijící na sociálních sítích a internetu. Na druhou stranu já jsem díky sociálním sítím a internetu mohla začít mluvit o takto kontroverzním a tabuizovaném tématu a i díky nim se šíří. Jediné, co bylo přes čáru a vyděsilo mě, byly výhrůžné zprávy, kdy vám někdo napíše: „Špíno, počkej, až si tě chytím, prase jedno!” To není nic příjemného. To už se snad nebude opakovat, jinak bych to musela postupovat dál a předávat věci policii. To samozřejmě nechci, ale už nemám zodpovědnost jen za sebe a nemůžu být vůči takovým výpadům některých lidí lhostejná. A ani být nechci.

Foto: Jiří Pasz a archiv Michaely Duffkové

Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.