„Myslím, že lidé by se neměli topit v moři. Tito lidé si nezaslouží, aby zemřeli, nezaslouží si, aby se stali potravou pro ryby,“ říká jednapadesátiletý maltský fotograf Darrin Zammit Lupi a dodává: „Jeden z nejposvátnějších námořních zákonů říká - na moři musíte zachránit životy. Opravdu jsme ztratili naši lidskost do té míry, že lidský život stojí za záchranu, jen pokud je to život bělocha ze západu?“ Lupi se věnuje tématu migrace od roku 2003. Cesta na Maltu je podle něj extrémně nebezpečná. „Abyste se vydali na tuhle cestu, musíte být absolutně zoufalí. Z obrázků z katalogů máme přehled o plážích a letních dovolených, ale moře může být velmi drsné, v zimě velmi chladné, mnoho lidí neumí plavat...“ Lidé se ale na cestu vydávají a riskují, protože jim doma hrozí ještě větší nebezpečí. Podle Lupiho neexistuje žádný důkaz toho, že posádky záchranných lodí spolupracují s pašeráky. „Mluvilo se o tom, že nevládní organizace spolupracují s pašeráky, a tak vědí, kde najít lodě s migranty. V 90 % případů jim to ale říkají italské úřady,“ popisuje Lupi a doplňuje: „Protiimigrantské organizace se zaměří na cokoliv a vyloží si to jakkoliv chtějí. Tak, aby se příběh dal vyprávět negativně. Úplně ignorují fakta. Úplně ignorují to, co očití svědci skutečně viděli.“ Dalším častým argumentem, který Lupi slyší, je, že lodě jsou plné mladých mužů. To má několik vysvětlení: „Útěk je velmi nákladný. Většina rodin pošle své muže, mnoho manželů opustí své ženy a děti, protože vědí, že cesta je strašně nebezpečná.“ Stává se, že na fotkách jsou vidět pouze muži, protože ženy a děti sedí uprostřed člunu pro větší bezpečí. A jak je to s iPhony? „Žijeme ve 21. století, ne ve 14. století, oni prchají před válkou, ne ze 14. století! A přesto jsou lidé skandalizováni tím, že uprchlíci mají mobilní telefon. Pokud prcháte z válečné zóny, vzali byste si telefon? Samozřejmě že jo.“ Darrin Zammit Lupi za svou práci posbíral řadu ocenění, jeho fotografie se objevily v časopisech TIME, Newsweek nebo The Guardian, pravidelně je zveřejňuje agentura Reuters.
Proč jste se začal věnovat příběhům uprchlíků?
Když jsem v roce 2003 začal, věnovalo se tomu jen velmi málo lidí i médií. Lidé si nebyli vědomi toho, co se doopravdy děje. Jenže na Maltě a poblíž Malty se toho dělo hodně. V roce 2008 přijížděla spousta lodí, téměř denně. Až v roce 2015 to svět začal brát na vědomí, jakmile začala krize s přechody z Turecka. Tohle se ale dělo mezi Libyí a Maltou a Itálií a také mezi severní Afrikou a Španělskem už před dvaceti lety. Evropská unie si toho byla vědoma, ale rozhodně tuto záležitost nebrala vážně. Teprve od krize v Řecku. To nechápu. Já jsem se tomu začal věnovat, protože jsem cítil, že je to důležitý příběh, který je třeba vyprávět - pro větší povědomí, ukázat, jak se věci zhoršují. Jak zoufalí lidé na těch člunech jsou. A teď je to horší než kdy jindy, od roku 2011 se situace pro Afričany hodně zhoršila. Snažím se dostat tuhle zprávu ven, je to jedna cesta, jak pomoci. Myslím, že lidé by se neměli topit na moři. Tito lidé si nezaslouží, aby zemřeli, nezaslouží si, aby se stali potravou pro ryby. Což je to, co mnoho lidí chce. Nechtějí se tímto problémem zabývat, proto se nestarají, jestli někdo zemře. Nezajímá je, jestli ti lidé z lodí prožijí zbytek života jako otroci, jsou mučeni a znásilňováni, upracují se k smrti. A to je nepřijatelné. To nemůžeme dovolit. Ne, pokud v nás zbyla ještě nějaká obyčejná slušnost a humanita.
Jaká to je zkušenost být těmto lidem nablízku?
Je pro mě mnohem snazší vcítit se do těchto lidí, viděl jsem je zblízka a osobně. Ne každý dostane takovou příležitost, proto se to snažím ukázat skrze fotografie a videa. Jsou to lidské bytosti. Mohlo by to být velmi snadno opačně. A jednoho dne se to může opravdu stát, kdo ví? My sami se můžeme se stát uprchlíky, přes noc.
Svět je zavalen manipulací, falešnými zprávami. Jak vy definujete vyvážené zpravodajství?
Člověk si musí udržet otevřenou mysl. Nevidím problém u novinářů, kteří stojí na určité straně. Moje jediná agenda je v podstatě říci lidem na Západě, že uprchlíci jsou lidské bytosti, že mají dostat šanci. Být humanistou je nejdůležitější kvalitou, kterou člověk může mít. Když se člověk zabývá příběhy uprchlíků, které lidé zobrazují pouze negativně, zjistí, že spousta věcí není pravdivá, často jsou založené na lžích a mylných představách.
Jak rozpoznat manipulace a falešné zprávy?
Je to velmi, velmi složité. V tvorbě falešných zpráv jede hodně velmi schopných osob. A lidé slepě věří tomu, co čtou na sociálních sítích. Teď se na to ještě nabalují vlády a politické strany, což ještě více ztěžuje nalezení skutečného příběhu. Asi bych poradil - pokud příběhy nejsou pokryty mainstreamovými médii mezinárodního typu, buďte trochu ostražitější. Velká média jsou často obviňována z vlastní agendy. Ano, jejich agenda je najít a publikovat pravdu. Příběhy si před publikováním ověřují. Zatímco mnoho lidí věří tomu, co se prostě někde objeví, a berou to jako evangelijní pravdu. Někdy lidé vidí obraz izolovaně a budují kolem něj realitu, která nemusí být zcela přesná. Lidé si věci interpretují, jak chtějí. Mnohokrát to jsou příběhy o tom, že jedna osoba něco provede a akce tohoto člověka se stávají reprezentativní pro pět set tisíc lidí. To je špatně. Musíte si dávat pozor na kontext. Například i u fotografie – to je zmrazený okamžik, nemusíte vůbec vědět, co se stalo před ní a po ní.
Máte na Maltě také hodně fake news?
Na Maltě byli uprchlíci vždy kontroverzní otázkou. Lidé zde taky hodně generalizují a je tu spousta lidí, kteří jsou extrémně rasističtí. Rozšířené přesvědčení, že Malťani jsou velmi pohostinní a přátelští, neplatí, pokud jste černoch. Slýchávám tady spoustu argumentů: „Nejsem rasista, ale...“ Pak si uvědomíte, že právě to je extrémně rasistické. Lidé to budou popírat, budou uraženi, pokud jim řeknete, že jsou rasističtí - ale je docela zřejmé, že jsou. Nenávidí to označení, protože vědí, že je to pravda. Jejich svědomí jim říká, že jsou rasisté špatní, takže oni nemohu být rasističtí, ale zároveň rasisticky přemýšlejí. A prostě úplně ignorují všechna fakta.
Byl jsem svědkem mimořádné události, kdy loď Lifeline v roce 2018 zakotvila na Maltě. Byla tam skupina protestujících, jedna z nich byla matka malé dívky, možná desetileté. Ta žena naváděla svou dceru, co má vykřiknout - sérii sloganů a urážek vůči posádce lodi. Byl jsem zděšený. Matka učí své dítě, že je v pořádku urážet lidi, protože jsou černí, protože jsou Afričané, protože jsou jiní, protože pocházejí z jiné země. Věci jako: „Vrať se do své země, tady nemáme rádi černochy, vy nás sem přijíždíte zabíjet, vypadněte, nemáme vás rádi! Černí lidé jsou špatní!“ Je to opravdu smutné. Mezitím lidé na moři umírají. Přitom tu máte záchranné lodě, kterým je zabráněno v provozu. Bohužel jsme se dostali do fáze, kdy i naše vlády s těmito posádkami zacházejí jako se zločinci. Byly dokonce případy, kdy se na tyhle lodě střílelo. Něco je vážně špatně. Jeden z nejposvátnějších námořních zákonů říká, že na moři musíte zachránit životy.
Opravdu jsme ztratili naši lidskost do té míry, že lidský život stojí za záchranu, jen pokud je to život bělocha ze Západu?
Spousta komentářů obviňuje lidi, kteří se na člunech vydají do Evropy, že se sami vydávají v nebezpečí… Ne, není to jejich chyba. Abyste se vydali na tuhle cestu, musíte být absolutně zoufalí, je to strašně nebezpečné. Nasednete na loď, protože být na moři je méně nebezpečné, než být zpátky v Libyi nebo ve vaší vlastní zemi. Jaké další vysvětlení by mohlo být pro to, že lidé berou na takové lodě i novorozené děti? A někdy se dokonce děti narodí i po cestě.
Jak nebezpečné ty plavby vlastně jsou?
Středozemní moře je nebezpečné. Z obrázků z katalogů máme o plážích a letních dovolených možná jiný dojem, ale moře může být drsné, v zimě velmi chladné. A ty čluny nejsou na moře vhodné. Mnoho lidí neumí plavat. Mnozí z nich nikdy ani moře neviděli, dokud se nedostali do Libye. Lidé si také neuvědomují, jak velká je to z Libye do Evropy vzdálenost.
Objevují se domněnky o tom, že nevládní organizace spolupracují s pašeráky. Je na tom něco pravdy?
To je spousta keců. Byl jsem na několika lodích, spolupracoval jsem s různými organizacemi, nebyl jsem tam jako člen těchto nevládek. Byl jsem tam jako zcela nezávislý novinář, bez omezení toho, co uvidím, co řeknu, kde můžu na lodi jít. Mluvilo se o tom, že nevládní organizace spolupracují s pašeráky, a tak vědí, kde najít lodě s migranty. V 90 % případů jim to ale říkají italské úřady. Dokonce i mé vlastní fotografie byly použity v pravicových médiích jako důkaz, že to je velká konspirace vytvořená nevládními organizacemi. Slyšíte věci jako: „Podívejte se, migranti mají všichni na sobě záchranné vesty!“ Ano, mají na sobě záchranné vesty, protože jsme jim je dali! To je první věc, kterou při záchranné operaci uděláte.
Proč se tohle děje?
Protimigrantské organizace se zaměří na cokoliv a vyloží si to jakkoliv. Tak, aby se příběh dal vyprávět negativně. Úplně ignorují fakta i to, co očití svědci skutečně viděli. Na Maltě se lidé často kritický ptají, proč, pokud lidé utíkají před válkou nebo těžkým životem, jsou to samí mladí muži? Proč nezůstanou doma a nebojují ve válce?! A já se těchto lidí ptám: Kdyby na Maltě byla válka, co byste udělali? Bojovali byste, nebo byste se pokusili utéct? Většina z nich na to nedokáže odpovědět.
A proč jsou tedy lodě plné mužů? Kde jsou ženy a děti?
Někdy neuvidíte žádné ženy a děti, protože jsou uvnitř skupiny. Muži zůstanou venku, aby vyvažovali lodě. A proč přijíždí více mužů než žen a dětí? Útěk je velmi nákladný. Většina rodin pošle své muže, mnoho manželů opustí své ženy a děti, protože vědí, že cesta je strašně nebezpečná. Znám mnoho případů lidí, kteří uprchli ze Somálska a byli to jen muži. Překročení Sahary je stejně nebezpečné jako překročení Středozemního moře. Další běžná myšlenka, kterou slyšíte, je: „Podívejte se na tyto takzvané uprchlíky, mají iPhony, jak se opovažují mít mobilní telefon?" Krucinál, žijeme v jednadvacátém století, ne ve čtrnáctém, oni prchají před válkou, ne ze středověku.
Tak jak je to s těmi telefony?
Každý v Africe má mobilní telefon, je to nejjednodušší způsob komunikace. Nemáte pevné linky s kabely přes celé země. A přesto jsou lidé skandalizováni tím, že uprchlíci mají mobilní telefon. Pokud prcháte z válečné zóny, vzali byste si telefon? Samozřejmě, že ano. Dělal jsem jednou rozhovor se syrskou ženou, měl jsem ji vyfotit s nejvzácnějším majetkem. A vytáhla smartphone. Měla v tom telefonu celý život. Veškeré její fotky, dokumenty, všechno... Podívejte se, my všichni na Západě se taky můžeme z těch iPhonů zbláznit. Nezapomeňme ale, že útěk stojí spoustu peněz. Lidé, kteří utíkají, jsou na tom lépe, nejsou to nejchudší z nejchudších. Těm se nepodaří uprchnout, cestu si prostě nemohou dovolit. Máte případy lidí, kteří ušetří spoustu peněz, absolvují cestu přes poušť, ale jakmile se dostanou do Libye, přijdou o všechno. Jsou uvězněni v zajateckých táborech, považují je za otroky. Prodávají se od jednoho pašeráka k druhému. Je tu sice libyjská pobřežní hlídka, ta má hlavně na starost záchranu lidí. Ale oni lidi vracejí zpět do zajateckých táborů, protože mohou být znovu použiti jako otroci. Za jednu osobu tak můžete získat platbu za dvě nebo tři cesty.
Kdo vlastně ti lidé, kteří na lodích migranty zachraňují, jsou? Jaká je jejich motivace?
Existují dva druhy lidí. Odborníci, vyškolení trénovaní lidé, jako MOAS - Migrant Offshore Aid Station, kteří přestali pracovat kvůli italské vládě. Pak jsou nevládní organizace, které se někdy skládají z posádek dobrovolníků. Já jsem strávil dva týdny na Sea Fox, provozované německou nevládní organizací. Ti lidé dostávají intenzivní školení, jsou to normální lidi s různými dovednostmi. Byl tam inženýr, někdo z armády, pár lékařů, spousta hasičů, ale i účetní a studenti. Hradí si vlastní náklady. Místo toho, aby jeli na Maltu na dovolenou na plážích, strávili dva týdny na lodi a zachraňovali životy. Měl jsem nějaké výhrady, ale viděl jsem, že to funguje. Něco dělají, což je velmi chvályhodné. Před dvěma lety jsme měli stejnou vládu jako nyní. Jedné nevládní organizaci působící na Maltě udělila tahle vláda před dvěma lety nejvyšší občanské pocty. O dva roky později tyto osoby považují za zločince, i když jde o stejnou vládu.
Malta je relativně malá země. Víte, kolik uprchlíků jste již přijali?
Nevím, kolik jich tu v tuto chvíli žije, v průběhu let je to dost vysoké číslo. Měli jsme tříletou přestávku, přijížděli jen lidé na člunech. Většina žadatelů o azyl v posledních několika letech přichází letecky, většina z nich jsou Libyjci. Argument, který se objevuje, je, že pro tyto lidi nemáme místo. Zapomíná se, že spousta lidí, kteří u nás byli, odešli. Mnozí se vrátili domů, mnoho z nich bylo přemístěno do USA, Francie, Německa, Švédska… Současně vláda říká, že pro udržení ekonomiky musíme dovézt 40 tisíc pracovníků. Pro ty místo máme. Nemáme ho ale pro pár uprchlíků. S tím je něco v nepořádku. Kdyby všichni uprchlíci Maltu náhle opustili, kdyby náhle odešli všichni subsaharští Afričané, najednou by na mnoha pracovních místech prostě nikdo nebyl. Hodně z nich pracuje ve stavebnictví, což je jedno z největších průmyslových odvětví. Není to o důstojných pracovních místech, uprchlíci čistí ulice a sbírají odpadky. Hodně z nich pracuje v zemědělství. Dělají spoustu práce, kterou Malťané sami dělat nechtějí. A pracují tvrdě, tvrději než mnoho místních.
Jak probíhá integrační úsilí na Maltě?
Chvíli trvalo, než byla integrace brána vážně. Jakmile si země uvědomila, že se jedná o dlouhodobou záležitost, bylo kolem roku 2008 vytvořeno mnoho programů, které těmto lidem pomáhají se začlenit. A někteří z nich se velmi dobře integrovali. Ale ne ve všech případech. Někteří lidé na Maltě opravdu nechtěli být. Chtěli se dostat například do Itálie, život na Maltě je frustroval. Někteří z nich tu jsou deset až patnáct let a stále se cítí frustrovaní. Cítí, že nemohou naplnit svůj potenciál. Ale taky jsme se setkali s mnoha případy migrantů, kteří se dostali do Itálie, ale po chvíli se vrátili na Maltu, protože tu bylo snadnější najít práci.
Co pomáhá úspěšné integraci?
Migrace probíhá již desítky tisíc let. A rozhodně se nezastaví. Integrace je obousměrný proces, obě strany musí integraci chtít. Musíte být připraveni přijmout novou kulturu. Mám problém s lidmi, kteří jdou do jiné země, chtějí využít všech jejích výhod, ale odmítnou převzít jakoukoli odpovědnost. Nemůžete očekávat, že tu bude kultura, kterou jste měli doma. Je to taky pravděpodobně jeden z důvodů, proč prcháte. Pokusit se vytvořit malé Somálsko na Maltě je špatně. Ghetta jsou velmi nebezpečná - musíte se z toho vymanit. Aby se z toho však vymanili, musí být země a lidé připraveni vás přijmout.
Často se mluví o dehumanizaci uprchlíků a vnitřně vysídlených osob. Proč k tomu dochází?
Je velmi snadné je vidět jako čísla, a ne jako lidi. Pro mě je opravdu důležité neříkat: „uprchlík, migrant, přistěhovalec“. Co se stalo s fašismem a Židy, děje se to samé, v dnešní době to jsou migranti. Uprchlíci jsou cílovou skupinou všech ultrapravicových osob. A lidé to budou podporovat, protože jste je odlidštili. Historie nás nic nenaučila, jsme nepoučitelní. Je to velmi znepokojující vývoj. Děsí mě to.
Co mohou lidé udělat, aby se takový vývoj zvrátil?
Mluvte s prchajícími lidmi a poslechněte si jejich příběhy. Pochopíte, že jsou to lidské bytosti, mají pocity, mají emoce, mají dovednosti, mají talent. Mohou to být velmi přátelští lidé. Vždycky zdůrazňuji, že jen proto, že jeden migrant a uprchlík udělá něco špatného, nemůžete odsoudit všechny. Existuje spousta maltských zločinců. Existuje spousta zločinců v Česku, spousta zločinců v USA, kteří jsou státními příslušníky své země. Protože jeden maltský chlap udělá něco špatného nebo spáchá zločin, znamená to automaticky, že všichni Malťani jsou zlí bastardi? Doufám, že ne.
Jaké jsou vaše hodnoty jako novináře?
Nejdůležitější věcí pro mě je být humánní, více než být fotografem nebo novinářem. Za tím si stojím. Chcete-li se na to podívat ve větším měřítku, je dobro a je zlo. Byl jsem vychován tak, abych pochopil rozdíl mezi nimi. To nejpodstatnější je, jestli jste dobrý nebo špatný člověk. Nejdůležitější věcí pro každého člověka je mít humánní přístup a humanistické hodnoty, ať jste věřící nebo ne. Moje svědomí je čisté a myslím si, že jsem v této věci udělal to nejlepší, co jsem mohl. Je velmi důležité vyprávět lidské příběhy, i když jsou z nich lidé unavení.
Obsah rozhovoru nezastupuje názory agentury Reuters. Pokud chcete vidět více z práce Darrina Zammita Lupiho – podívejte se na Instagram či twitter @darrinzl.
Spoluautor: Aišvarja Eassey
Foto: Darrin Zammit Lupi / Reuters