Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Naše děti zažívají rasismus už od školy,” říká pěstounka romských dětí

 

vancakova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

29

dubna
2019

„Máme čtyři děti, a protože je můj muž ajťák, říká, že máme ,dvě z vlastních zdrojů a dvě outsourcované’,” směje se psycholožka Martina Vančáková. Spolu s manželem se před více jak 10 lety rozhodli stát pěstouny. Do jejich rodiny tak přišli romští sourozenci. V té době už měli biologického syna a Martina přiznává, že počátky nebyly snadné. „Pořád dokola jsme řešili ty samé situace, které byly pro děti vyloženě nebezpečné. Jako že po ulici chodíme za ruku nebo že se leze na strom jen tam, odkud pak dokážu slézt. Současně si nesly z raného dětství přesvědčení, že si musí všechno udělat po svém, protože se na dospělé nemohou spolehnout,” popisuje. „Pak to ale zase začalo být těžké, když přišla puberta. Začaly se otevírat ty rané věci, přicházela otázka identity. Objevují se otázky, proč nemohou být se svými biologickými rodiči. Umocňuje se to tím, že zažívají i rasismus, hlavně starší syn, který je tmavší. Musel i kvůli šikaně změnit školu,” říká. A s rasismem se potýká dodnes. Podle Martiny je důležité, aby rodiče s dětmi jejich identitu odmalička řešili a nepotlačovali ji. Jinak se problémy umocní. I proto Martina založila projekt Naše romské dítě, který se snaží pomoci rodičům, kteří si vzali do pěstounské péče nebo adoptovali romské dítě. „Snažíme se dávat rodinám s romskými dětmi tipy na podporu jejich sebevědomí a etnické identity. Aby se dozvěděly maximum o romské kultuře, osobnostech nebo historii,” vysvětluje. „Zároveň vždy zveme romské hosty z řad odborníků nebo známých osobností. Mladé Romy také zapojujeme do programu v roli asistentů, aby s nimi děti byly přirozeně v kontaktu a vytvářely si pozitivní vzory,” dodává. Zdůrazňuje, že se řada lidí mylně domnívá, že problémy, ke kterým může v průběhu výchovy dojít, vycházejí z toho, že jsou děti romské. „Jde spíše obecně o potíže, které mají děti vyrůstající v náhradní péči, a bývá to spojené s tím, co zažily na začátku života. Často za sebou mají nějaké opuštění, zanedbání, leckdy týrání nebo zneužívání, případně raný pobyt v ústavní péči. To jsou věci, které dítě poznamenají na celý život. A v pubertě to pak vylézá na povrch.”

Kolik vás doma je?

Dohromady šest. Máme čtyři děti, a protože je můj muž ajťák, říká, že máme „dvě z vlastních zdrojů a dvě outsourcované” (smích). Myslí tím, že se nám dvě děti narodily a dvě máme v pěstounské péči.

Většinou se asi očekává, že si děti - ať už do pěstounské péče nebo do adopce - budou brát spíše lidé, kteří nemohou mít vlastní děti. Proč jste se rozhodli dát cizím dětem domov vy?

Představa, že si děti berou páry, které vlastní děti mít nemohou nebo nechtějí, je spíše u osvojitelů než u pěstounů. Tam je naopak výhodou, když máš vlastní děti - ideálně za pubertou, abys věděl, do čeho jdeš. Nemělo by to ale právě být řešení neplodnosti. V pěstounce totiž ty děti nejsou tvoje. Je to služba dětem, které nemohou být de facto dočasně u své rodiny, byť se to dočasně občas změní na trvale. Biologický rodič si ale může o své dítě soudně požádat a soud ho může vrátit. V okamžiku, kdybys ho měl jako náhradu za biologické dítě, byl by to průšvih nejen pro tebe, ale hlavně pro to dítě. U pěstounů je vztah k původní rodině mnohem otevřenější, mohou tam být vzájemné kontakty, přinejmenším se o rodičích otevřeně mluví.

Proč jste vy šli cestou pěstounství a ne adopce?

Já jsem vyrůstala vedle děcáku. Už tehdy na mě působilo hodně silně ty děti přes plot pozorovat, působily na mě zvláštně. Měli jsme totiž přes plot zahradu děcáku i zahradu klasické školky. A byl poznat ten markantní rozdíl. Ty děcákové se chovaly jinak, každou chvilku, když jsem tam seděla, letěly k plotu a chtěly na mě sahat a navázat kontakt. Což dětem ve školce bylo úplně fuk. Já jsem tehdy proto chtěla v dětském domově jednou pracovat, což mi naši rozmluvili. Pak jsem šla na gympl a dál na psychologii, celou dobu jsem se o náhradní péči zajímala. Došlo mi, že děcák není to místo, kde bych ve skutečnosti chtěla pracovat. Už jen proto, že si nemyslím, že by tam ty děti měly být. Když jsem se pak seznámila s Pavlem, hned jsem ho postavila před své rozhodnutí, že bych někdy chtěla adoptovat děti. On s tím souhlasil. Domluvili jsme se ale, že jako první budeme mít vlastní, takže se narodil Matýsek. A pak jsme si podali žádost na úřadě a rozhodli jsme se nakonec pro pěstounskou péči. Měli jsme to tak, že jsme čekali na dítě, které nás bude potřebovat. A nakonec k nám přišli hned dva sourozenci. Staršímu byly čtyři roky, mladší skoro tři. Později se nám ještě narodil ten nejmladší, tomu je dnes sedm. Ti tři starší jsou teď všichni puberťáci.

Jaká je to pro člověka změna? Přeci jen jste měli vlastní dítě a najednou přijdou dvě další děti. Ty už ale nejsou miminka, která si člověk odmalička vychovává podle svého, už mají osobnost, kterou třeba ani nemůžeš ovlivnit.

Ten první rok byl vážně hukot. Dnes se zpětně divím, že jsem se nezbláznila rovnou (smích). Už jen to, když místo jednoho přijdou dvě děti. Vedle toho jsme porušili poučky, že příchozí děti mají být mladší než to stávající. Náš Matýsek byl ale najednou uprostřed, z jedináčka se stal prostředním. Bylo rodičovsky těžké to uchopit tak, aby všechny děti měly to, co potřebují a aby zároveň náš biologický syn nebyl utlačený, protože měl najednou dva sourozence. On se na ně sice moc těšil, my jsme se ho snažili maximálně připravovat, realita pak ale je o něčem jiném. Současně ty příchozí děti potřebují maximum pozornosti. Naše děti už od narození vyrůstaly v ústavce a ten přechod byl pro všechny náročný. Byly zvyklé na úplně jiný režim a bylo pro ně těžké začít najednou žít v rodině, kde fungují jiné vztahy. Hlavně pro toho staršího to bylo opravdu těžké.

58570494 424590408105044 9035123641745932288 n

K jakým potížím docházelo ve vztahu k Matýskovi?

Když jsi v děcáku a vyrůstáš ve skupině dětí, kde krom pár maličkostí není v podstatě nic tvoje, tak jakmile něco chceš, musíš si to urvat. Včetně pozornosti. Děti byly zvyklé si všechno brát samy. Dodneška je často nenapadne, že si o něco mohou normálně říct a že to dostanou. Ty první roky života to totiž nezažily. Zatímco náš biologický syn věděl, že má k dispozici všechno, co potřebuje, nemusí se o to rvát. Byl současně hodně otevřený a vstřícný. Ale když se potká vstřícnost s dravostí, je to prostě nevyvážené. Bylo jasné, že to děti nedělají naschvál, ale ten první rok se například zničila spousta věcí. Dali jsme pak každému bednu na hračky, které jsou jen jeho a které nikdo jiný nemá brát - nijak to nepomohlo.

A z pozice rodičů?

Bylo jasné, že děti nebudou znát naše pravidla, ale opravdu hodně nás překvapilo, že neznaly princip pravidla jako takového. Že něco platí teď a bude to platit i za hodinu a za měsíc. Pořád dokola jsme řešili ty samé situace, které byly pro děti vyloženě nebezpečné. Jako že po ulici chodíme za ruku nebo že se leze na strom jen tam, odkud pak dokážu slézt. Současně si nesly z raného dětství přesvědčení, že si musí všechno udělat po svém, protože se na dospělé nemohou spolehnout. Tak třeba jízda tramvají byla první měsíce úplný blázinec. To biologické dítě bylo zvyklé stát u mě. Jedno z těch přijatých se ale hroutilo, protože to pro něj byla nová situace a bylo z toho vyděšené. A další zase vystupovalo, kdykoliv se mu něco zalíbilo venku. Takže jsem měla jedno dítě, které se mi hroutí, druhé, které vystupuje, a třetí, které na to fascinovaně zírá. Párkrát to bylo neskutečně vyhrocené. Vystoupilo mi jedno dítě, vydala jsem se proto za ním, druhé dítě v afektu se mermomocí drželo tyče a nešlo ho dostat ven. Takže mi pak lidé venku pomáhali a to vystoupivší dítě mi kolikrát přinesli zpátky do tramvaje. Byl to fakt hukot. Ale to se během prvního roku, kdy se na nás děti citově navázaly a zvykly si, srovnalo. Pak to ale zase začalo být těžké, když přišla puberta. Začaly se otevírat ty rané věci, přicházela otázka identity. Objevují se otázky, proč nemohou být se svými biologickými rodiči. Umocňuje se to tím, že zažívají i rasismus, hlavně starší syn, který je tmavší. Musel i kvůli šikaně změnit školu.

Takže ten jejich boj s vlastní identitou není o přijetí romství jako takového, ale spíše ve vztahu k okolí?

Člověk si samozřejmě řeší své kořeny, ale to může probíhat jako pozitivní nebo aspoň neutrální záležitost. V tom smyslu se i dětem snažíme hodně dávat příležitosti, aby svou kulturu poznaly. A vlastně i kvůli tomu jsem založila projekt Naše romské dítě, protože jsem sama hledala a zjistila, že nic takového neexistuje. Tak jsme si to s kamarádkou založily samy (smích). Snažili jsme se, aby děti znaly další romské dospělé nebo děti, aby znaly něco z kultury - pohádky nebo hudbu, tradice. Myslím, že naše děti byly v tomto ohledu saturované nejvíc, jak to v dané situace bylo možné. Ale identitu pak začaly nejvíc řešit ve škole a teď v pubertě, kdy už dostávají opravdu negativní reakce od okolí. Do té doby pro ně romství problém nebyl. Když něco takového zažíváš, tak je sice hezké, že znáš romskou hudbu a bohatou historii, ale v okamžiku, kdy ti někdo ve škole řekne, že si máš sednout klidně dozadu, protože stejně budeš na dávkách, je to průšvih. Nebo že „s námi nebudeš hrát ping pong, protože tu černé tlamy nechceme”. V tu chvíli je to už drsné a člověk se k tomu musí nějak postavit. Jestli převezme názor, že je druhořadý, a nějak se s tím smíří, nebo jestli do toho půjde agresivitou a bude proti okolí bojovat. Případně jestli časem dospěje k vyzrálému řešení v tom smyslu, že bude pevný sám v sobě, znát svou cenu a bude reagovat sebevědomě.

Jak jste tohle řešili vy a vaše děti?

Ten starší s tím bojuje hodně, protože je tmavší. Negativních zpětných vazeb pak dostává mnohem víc než jeho sestra. A spíš do toho jde silou, často se porve. Zároveň je i přes ta velká ramena uvnitř poměrně křehký, takže se sice často popral, ale pak ho to nakonec hodilo zpátky. Nastal ale i moc hezký moment, kdy jsem si říkala, že přesně takhle by to mělo být. My odebíráme romský dětský časopis Kereka a taky Romano Voďi a v některém z nich byl článek věnovaný romským fotbalistům. A Niki, který je aktivní fotbalista a hrál v té době za jeden pražský klub, z toho byl hrozně nadšený. Všude to s sebou nosil, ve škole si dokonce udělal referát. Hodně mu to zvedlo sebevědomí. Najednou měl někoho, s kým se mohl opravdu identifikovat. Po pár měsících si na hřišti kopal s míčem, a přišel k němu starší kluk a řekl mu: „Co to děláš, vole? Si myslíš, že nějakej Cikán bude hrát v nároďáku?” A on potom přišel domů a vyprávěl mi to s tím, že ho nepraštil. „Protože jsem si řekl, že je úplně blbej. Samozřejmě že tam hraje a nejen u nás, ale i v zahraničí. Jen ty to nevíš.” A to je přesně ono. Najednou měl přirozenou obranu. Byl si sám sebou jistý, měl zároveň informace, a tudíž ho to nezasáhlo natolik, aby se s ním serval a jeho to i vnitřně poškodilo. Jenže tahle situace mohla skončit úplně jinak, kdyby ty informace neměl. On by se s ním pravděpodobně serval a pak by přišel domů a řekl by, že už na ten fotbal kašle. Dostal by totiž informaci, že to nemá cenu a jak je křehký, myslím, že by s tím možná i seknul. A já bych se nikdy nedozvěděla proč.

Potýkáte se s tím i vy jako rodiče? Přeci jen ty sama jsi blondýna a s sebou máš zajímavou skupinu různě vypadajících lidí.

Lidi to samozřejmě řeší, hlavně když byly děti malé. Bylo na denním pořádku, že se mě lidé významným hlasem ptali: „A paní, to jsou vaše děti?” A když jsem řekla, že ano, tak: „Počkejte, jakože se vám narodily?” Ti slušnější řeknou, že jsou asi po tatínkovi. A já říkám, že i po mamince (smích). Nebo přijdeš do obchoďáku a už máš ochranku za zadkem. A to i když byly opravdu malinkaté. Jednou se mě zeptaly: „Mami, proč ten pán pořád za námi chodí?” A já jsem schválně hodně nahlas, aby to slyšel, odpověděla: „To víš, my jsme natolik vážení zákazníci, že tu máme i VIP ochranku.” A pánovi to bylo trapné, tak nás nechal. Tak to občas zopakujeme (smích).

Naznačila jsi, že kvůli různým zkušenostem, které člověk možná zpočátku nečeká, jste založili platformu Naše romské dítě. V čem spočívá?

Projekt jsme před lety založili pod Střediskem náhradní rodinné péče v Praze, před rokem jsme přešli pod křídla Centra pěstounských rodin v Hradci Králové. Vyvrcholením našich každoročních aktivit je týdenní pobyt v létě, letos pro velký zájem chystáme hned dva turnusy. A k tomu pak přes rok jednodenní setkání. Snažíme se zážitkovou, zároveň vzdělávací formou dávat rodinám s romskými dětmi tipy na podporu jejich sebevědomí a etnické identity. Aby se dozvěděly maximum o romské kultuře, osobnostech nebo historii. Zároveň vždy zveme romské hosty z řad odborníků nebo známých osobností. Mladé Romy také zapojujeme do programu v roli asistentů, aby s nimi děti byly přirozeně v kontaktu a vytvářely si pozitivní vzory. Takže když pak někde slyší, že Romové jen kradou a jsou na dávkách, dokáží na to zareagovat ve smyslu: „To je přece blbost. Teď v sobotu jsme potkali Eriku Fečovou, Tondu Vodrážku nebo Davida Tišera a ani jeden nekrade a nejsou na dávkách.” Těmi aktivitami nabízíme dětem vyváženější pohled, protože společnost i média jsou dost protiromská.

Jak ta setkání probíhají?

Na jednodenních setkáních míváme společný dopolední blok, kde jsou jak rodiče, tak děti, a snažíme se tím programem také podpořit jejich vzájemné vazby. Odpoledne je pak rozdělené, kdy mají děti vlastní program s asistenty a rodiče vzdělávací blok, kde se snažíme, aby ho vedli odborníci z řad Romů. To vše se snažíme držet v malém rozsahu v rodinné atmosféře, aby se všichni cítili příjemně a bezpečně. Lidé tam pak mohou sdílet své niterné pocity a zkušenosti, které nemají kde jinde ventilovat. Máme také skupinu na Facebooku, kde sdílíme různé tipy, otázky i informace.

vancakova 2

Co takové rodiny řeší nejčastěji?

Je to hodně podobné tomu, co jsem říkala o nás. Jak reagovat na okolí, včetně školy. Ať už jde o mezivrstevnické vztahy, tak vztahy s učiteli nebo odborníky, kteří někdy nerozlišují mezi vlastními předsudky a reálným dítětem. Občas se stane, že přijdeš s dítětem, které má poruchu pozornosti, do pedagogicko-psychologické poradny a očekáváš nějakou odbornou pomoc a oni ti řeknou: „No to je ten temperament, co byste chtěla?” Když přijde na nějaké výchovné problémy, tak se v podstatě opakovaně ukazuje, že naprostá většina těch obtíží, které rodiny řeší, nesouvisí přímo s tím, jestli ty děti Romové jsou, nebo ne. Jde spíše obecně o potíže, které mají děti z náhradní péče, a bývá to spojené s tím, co zažily na začátku života. Často za sebou mají nějaké opuštění, zanedbání, leckdy týrání nebo zneužívání, případně raný pobyt v ústavní péči. To jsou věci, které dítě poznamenají na celý život. A v pubertě to pak vylézá na povrch.

Co řešíte za problémy konkrétně vy?

Obecně řešíme právě to, že jsou děti vnitřně hodně křehké. Každé se s tím vyrovnává jinak. Jedno má spíše tendenci se z toho hroutit, druhé dělá ramena a jde do toho silou. Tím, jak se světem hodně bojuje, si dost komplikuje život. A pocity křivdy. „Proč mě rodiče nechtěli?”

Je to forma vzdoru vůči postojům okolí, které zažívá?

Nejenom. I když ty reakce lidí k tomu samozřejmě bohatě přispívají. V momentě, kdy se člověk cítí nepřijímaný, tak mu to zrovna ke zdravému rozvoji vnitřní integrity nepřispěje. Ale primárně z toho raného pocitu odmítnutí, opuštění. Když zažiješ, že jsi jako malé miminko plně závislé na okolí, a to se k tobě nechová láskyplně a neposkytuje ti pocit bezpečí a absolutního přijetí, zůstane to v tobě. A je to tak hluboce zakořeněné, že je těžké naučit se věřit, že se může najít někdo, kdo to s tebou myslí dobře.

A to i přesto, že ty děti máte v péči přes dvanáct let?

I přesto. Protože tohle se vytváří v té nejranější fázi života. Je empiricky dokázané, že děti, které zhruba do dvou let vyrůstaly ve fungující rodině, pak se něco stalo a dostaly se do děcáku, nejsou tak poškozené v citovém vývoji jako děti, které byly opuštěné nebo odebrané už v raném období a strávily v kojeňáku třeba jen půl roku. Nebo zažily zanedbávání v rodině. Jsou pak na tom mnohem hůř, co se týče sebedůvěry a důvěry obecně. Naše děti většinu času fungují úplně normálně. Průšvih nastane v momentě, kdy se dostanou do nějaké krize, pocitu odmítnutí nebo selhání - třeba už jen kvůli blbé známce ve škole nebo nějakému konfliktu. Celé se to zřítí jak domeček z karet a ony se vrátí do primárního nastavení, které měli jako malincí. Jedno z dětí teď má nějaké vztahové problémy ve škole a když to vyeskaluje, hned přepne a zeptá se: „A proč mě ta máma nechtěla?” Má to jasnou návaznost.

Co vy v projektu rodinám, které v pěstounství nebo adopci už jsou nebo do toho chtějí jít a vzít si romské dítě, doporučujete?

Zájemcům o náhradní rodinnou péči se snažíme hlavně dávat informace, aby se mohli rozhodnout informovaně. Někteří žadatelé a priori odmítají přijmout dítě jiného etnika, což je takové středoevropské specifikum. Když se na mě obrátí individuálně, snažím se jim předat to, co říkám na oficiálních přípravách, kde často přednáším. Že musí počítat s tím, že se může stát, že jim to bude někdo předhazovat. Ale že romské děti jsou především děti jako každé jiné. A že je důležité co do identity s tím dítětem pracovat. Jsou lidé, kteří to těm dětem popírají. „Ty nejsi Rom, ty jsi jen opálený.” Nebo: „Ty ses sice narodil v romské rodině, ale teď už to nebudeme řešit, jsi tady a jsi Čech.” Jsou také lidé, kteří jim podsouvají nějaký jiný, exotický původ - například že tatínek byl Ital nebo jihoamerický Indián. Případně to těm dětem nepopírají, ale říkají, že to nemají řešit, že se mají soustředit na známky nebo na to, aby byly například dobří křesťané. Dítě v takovém případě ale zůstane se svou identitou úplně samo, opět se tedy nemůže spolehnout na dospělé. Je proto důležité, aby se o tom mohlo doma otevřeně mluvit a aby dítě, když mu někdo řekne, že je Cigán, mohlo sebevědomě reagovat. Nejdůležitější ale je, aby rodiče sami to dítě milovali takové, jaké je, jako individualitu. Protože děti chtějí primárně být ve své rodině přijímané a nelišit se od těch ostatních. V určité době to totiž začnou vnímat.

Jak konkrétně to děláte vy?

My jsme třeba u nás na vesnici za Prahou chodili do kadeřnictví záměrně k romské holičce a já jsem dětem pak říkala, že ona je taky Romka jako ony. Nebo v supermarketu zase pokladní. Osobnosti v televizi. Aby přirozeně viděly vlastní vzory. Aby si na tom dokázaly vybudovat sebevědomí. Chodíme občas také na různé romské kulturní akce, ovšem ne jen naše romské děti, ale celá rodina. Zažila jsem totiž i příběh, kdy maminka s dcerou chodila pořád na nejrůznější romské akce, zatímco tatínek s neromským synem chodil třeba na hřiště a podobně. Holčička toho pak už začala mít plné zuby a natřela se na protest bílou zubní pastou.

Snažíte se nějak i ty rodiny, které si chtějí romské děti vzít, i upozornit na možná rizika?

Snažíme se je upozornit na potřeby těch dětí. Stává se totiž, že si lidé nastaví do žádosti na to dítě poměrně komplikované požadavky a zjistí, že na takové dítě budou čekat dlouho. Pak tedy chtějí slevit - třeba z požadavků na etnickou příslušnost dítěte. Někteří žadatelé pak například říkají, že by chtěli „poloromské dítě bez etnických znaků”. Taková chytrá Horákyně - učesaná a neučesaná zároveň, romské dítě, ale zároveň neromské (smích). Já se jim v takovou chvíli snažím vysvětlit, že když si vezmou dítě, které teď jako Rom nevypadá, nemusí to znamenat, že to to dítě nebude řešit. Pak bude potřebovat, aby to s ním citlivě řešili i rodiče. Říkám jim tedy, že není možné si vzít romské dítě se záměrem, že z něj udělají dítě neromské. To nefunguje. Stává se pak, že jakmile je s tím dítětem později nějaký problém, naběhnou vyjádření jako: „Kdybychom radši tehdy ještě těch pár let počkali.” Přitom to jsou problémy, které by s těmi majoritními dětmi mohli mít také - třeba v bouřlivé pubertě, kvůli svým těžkým životním zkušenostem.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Martiny Vančákové

Čtěte dále

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

Jako dítě čelil šikaně, později se stal terčem pokusu o vraždu. Dnes bojuje za práva albínů

Jako dítě se coby albín v západoafrické Ghaně potýkal se šikanou ze strany vrstevníků a spolužáků. Čelil také výzvám ve školní lavici, kde kvůli špatnému zraku následkem nedostatku melaninu neviděl na tabuli a ve škole tak, podobně jako jiné albínské děti v oblasti, zaostával. Vzepřel se a už jako dítě vybojoval lepší podmínky pro učení. Dnes pracuje na inspektorátu, je výrazným ghanským albínským aktivistou. Těží však také ze své zkušenosti, kdy se málem stal obětí rituální vraždy na ghanském venkově. Díky tehdejším kolegům, kteří ho chránili vlastními těly, přežil. Jak sám říká, jde o zkušenost, po níž kompletně přehodnotil způsob své práce.


 

Lukáš Houdek 8. 10. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.