Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

 

safranek big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

24
dubna
2019

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem šťastný, že jsem tu a že jsem to zvládnul!“ Po zveřejnění jeho životního příběhu a zdravotních komplikacích se v Česku zvedla vlna solidarity, vybralo se dost peněz na nákladnou léčbu a Zdeněk se bolestí zbavil. „Je pravda, že mi ve chvílích temnoty pomohli i lidé z Česka a Slovenska a jsem za to nesmírně vděčný. Pomohlo mi to najít adekvátní zdravotní pomoc a zbavit se operací dekubitu a posléze i bolestí spojených s dekubitem. Lidé nejsou zlí a rádi pomáhají a chtějí pomáhat,“ říká.

safranek 2

Michael Hanke nedávno vyhrál druhé místo ve World Press Photo se sérií fotografií o vás. Jaké bylo focení? Je těžké si někoho takhle připustit k tělu?

S Michaelem jsme si sedli od prvního okamžiku při domácím štrůdlu od mé ženy. Hned potom, co mi vyprávěl, jaký směr mají jeho fotografie, jsem věděl, že to není „parazit“ a nechal jsem ho kouknout do mého soukromí. Někdy jsem ani nevěděl, že u nás byl a fotil. Spolupráce s Michaelem byla fantastická! Není to jen o mém příběhu, je to vše mnohem hlubší. Život hendikepovaných, sport hendikepovaných, rodina hendikepovaných… Jde o to, že jsme na tom stejně jako zdraví lidé a dokážeme žít jako oni. A to, že si Michael vybral mě, byla, jak sám říká, správná volba. A pro mě to má význam obrovský. Ať už třeba někoho motivovat, poučit a pomoci k lepšímu životnímu stylu. Lidé jen neustále frfňají.

safranek 3

Odkud by mohli lidi čerpat životní optimismus? Proč si obecně Češi tolik stěžují na život a jsou tolik frustrovaní?

Všichni lidé by měli hlavně začít sami u sebe a být tak trochu sobečtí k ostatním. Měli by si více vážit svého času a dělat věci, co je baví. Život je moc krátký na to, promrhat ho někde mezi čtyřmi stěnami. U nás v zemi je to tak, že dost lidi závidí a nedokáží si vážit toho, co sami mají, ať to jsou jen maličkosti. Měli by být milejší na okolí. A hlavně se všichni honí jen za kariérou a penězi a ve finále nemají čas na rodinu, sami na sebe, jsou unavení a končí to stářím a zjištěním, že vlastně nic nestihli. Musíme si uvědomit, že každým ránem stárneme. Ano, minulost nezměníme, ale můžeme si dělat lepší zítřky.

safranek 5

Vy jste zažil těžkou nehodu v práci, která vás upoutala na vozík. Tím ale problémy nekončí. S čím se člověk dále potýká?

V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit. Ale tím pro mě život neskončil. Šel jsem dál za svými sny a cíli! Ale úraz není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici. Pak to jsou záněty všech druhů - nejčastější ledviny, močový měchýř a také bariéry fyzické, psychické a hlavně lidské…

safranek 1

Jaký vztah máte k bolesti?

Moje vztahy k bolesti jsou už dalo by se říci přátelské, protože díky tomu, co jsem si sám prožil, mě už bolest jen tak nerozhodí. Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak. Já měl období, kdy jsem skončil na opiátech a měl jsem myšlenky na sebevraždu.

safranek 7

Veřejně jste promluvil o zoufalství a beznaději, o touze ukončit bolest sebevraždou. Bylo těžké rozhodnutí se svěřit?

Pro mě to bylo nejhorší životní období. Bolest a zoufalství z ní mě dohánělo k šílenství. Nebýt rodiny, tak věřím, že už tu nejsem. Mluvit o tom a svěřit se někomu mi moc nepomohlo, nikdo nebyl v mé kůži a nikdo nevěděl, jak to bolí a jak mě to trápí. A já nesnáším lítost! Musel jsem se s tím srovnat sám. Nemyslím, že to chce odvahu. Je to zoufalství a útěk do neznáma. Jsem šťastný, že jsem tu a že jsem to zvládnul.

safranek 8

Zažil jste i vlnu solidarity, díky které jste mohl začít léčbu. Odkud se podle vás solidarita v Češích bere?

Je pravda, že mi ve chvílích temnoty pomohli i lidé z Česka a Slovenska. Jsem za to nesmírně vděčný. Pomohlo mi to najít adekvátní zdravotní pomoc a zbavit se operací dekubitu a posléze i bolestí spojených s ním. Lidé nejsou zlí a rádi pomáhají a chtějí pomáhat. Jen někdy u některých závist převyšuje a to je špatně. Já sám jsem ale zažil jen oporu. Jsem vděčný, že se dokázal národ semknout a pomoci. A to nejen mně. Děkuji.

safranek 9

Jaký význam pro vás má sport a sportovní úspěchy?

Pro mě byl sport vždy na prvním místě a nebylo to dobře. Je krásné mít se za čím ohlédnout, aby byly děti pyšné. Ale po komplikacích, které díky sportu nastaly, jsem si uvědomil, že mě tu udržela rodina, ne sport. Dnes je pro mě na prvním místě rodina, sport až na druhém. Budu sportovat, dokud to půjde, ale už ne na úkor rodiny. Jsem šťastný za to, co jsem díky sportu zažil a čeho jsem dosáhnul.

safranek 10

Máte pocit dostatečné podpory od státu?

Jsem šťastný za to, kde žiji. Jsem rád, že když lidi něco opravdu štve, dokáží se semknout. Ať si každý říká, co chce, ale mně se tu žije dobře. Je ale pravda, že podpora by mohla být větší, od zdravotnictví až po kompletní služby pro hendikepované.

safranek 11

Lidi mají často představu, že všichni lidi na vozíku jsou stejní. Jako kdyby je definoval jen ten vozík. Co si o tom myslíte?

My jsme stejní jako lidé, co jsou bez hendikepu. Každý jsme nějaký a každý jsme jinak vychovaný. Vozík je jen „doplněk“. Někdo nosí náušnice, někdo čepice, my máme vozík. Je pravda, že bez vozíku se nikam nedostanete a je naší součástí. Proto nás tak lidé musí brát. Někdo má dlouhé vlasy a někdo krátké, my máme celé tělo nebo poloviční. Ale pořád jsme lidé a máme právo na život a společnost jako ostatní.

safranek 12

Foto: Michael Hanke

Čtěte dále

„Neměla by míň papat? Neměla bys už mít dítě?” ptají se nadživotní kresby v ulicích Prahy

Až do poloviny června bude v pražském veřejném prostoru k vidění výstava kreseb slovenské autorky Ivany Šátekové. Ta na několikametrových panelech Galerie Artwall na zdi pod Letenskými sady tematizuje situace, v nichž se ženy setkávají v různých obdobích svého života s kritikou nebo nepochopením, které autorka vnímá jako genderově podmíněné. „Hodnocení týkající se vzhledu, mateřství, správného chování či vyjadřování provázejí ženy od dětství až do stáří. Tyto komentáře mají často formu zdánlivě nevinných a dobře míněných otázek. Výstava je zaměřená na stereotypy o ženách a odkrývá skrytý sexismus a ageismus – tedy předsudky a diskriminaci na základě pohlaví a věku,” uvádí jedna z kurátorek výstavy Lenka Kukurová. „Otázky vypovídají o vžitých společenských představách o tom, jak by se měla chovat ,správná žena'. Mnohé z nich ale vycházejí z předsudků, které se opakov ...

Děti migrantů se setkávají s českými při hrách a sportu. Učí se česky a navazují přátelství

Skupina jednadvaceti dětí se v posledních měsících nenudila. Během čtyř lekcí parkouru se učily základy bezpečnosti, skoky, parakotouly, udržení se na zdi a také týmovému duchu. Při bubnování během měsíce nacvičily společně s lektory rytmickou skladbu. Street dance lekce přinesly možnost naučit se základním pohybům. Děti zaujal zejména break dance a hip hop. Na výtvarných workshopech pak malovaly abstraktní obrazy pomocí barevných tuší a pěny na holení, pracovaly s linorytem a vytvořily také obrovské puzzle, do nichž každé dítě vytvořilo svůj vlastní dílek. Nabídnout dětem možnost si vyzkoušet různorodé aktivity je jedním z cílů mezinárodního projektu LAB 31. V České republice jej realizuje Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Dalším z cílů je podpora integrace. Proto projekt spojuje české děti s dětmi cizinců. Zapojeny jsou děti ve věku osmi až patnácti let z devíti zemí sv ...

„Mýty o válečném násilí vychovávají ženy, aby sexuální násilí čekaly a nebránily se,“ říká expertka

Maďarská Židovka Judith Magyar Isaacson se narodila v roce 1925. V červenci roku 1944, když jí bylo devatenáct let, byla deportována do koncentračního tábora Osvětim a následně nucena k pracím v Hessisch Lichtenau. Ve své autobiografii popsala neustálý strach ze sexuálního násilí a také své pocity, když jí jednoho dne velitel koncentračního tábora Lichtenau řekl, aby ho následovala. „Dědí ženy vzpomínky na znásilnění?” pomyslela si při tom Judith. Vzpomněla si na mýtus o únosu Sabinek Římany a na další příběhy násilí na ženách. „Můj úděl není výjimečný, řekla jsem si. Zasáhlo mě starověké právo sexu a války.” Mýty a příběhy o válečném násilí na ženách připravují ženy na tuto možnost a ženy jsou tak vychovávány k tomu, aby sexuální násilí očekávaly a aby se mu případně nebránily.


Nina Djukanovićová 21

HFFest: Brno ovládne festival extrémních pochutin. Nabídne hmyz nebo kuřecí pařáty

V sobotu 25. května se v Brně uskuteční již čtvrtý ročník Extrem food festivalu. Akce potrvá od 10:00 do 18:00 a nabídne exotickou kuchyni, neobvyklé nápoje a bohatý doprovodný program. Festival proběhne na známém fotbalovém stadionu Za Lužánkami a pořadatelé se na něm pokusí vytvořit nový český rekord v počtu lidí pojídajících smažený hmyz na jednom místě. Festival se letos hlásí k označení HateFree Fest, čímž dává najevo, že je otevřený všem návštěvníkům bez rozdílu. Kromě jiného si na něm tak budete moci vyzvednout naše placky nebo nálepky.


HateFree Culture 21. 5. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.