Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

S rasismem se potýká od malička. „Česko potřebuje víc empatie,“ říká

 

ben cristovao big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

15
dubna
2019

Jednatřicetiletý zpěvák a tanečník Ben Cristovao zažívá velkou popularitu. Jaké jsou její odvrácené stránky? „Je to těžké popsat, protože ten tlak je obrovský. S každým větším projektem přichází tlak větší zodpovědnosti,“ popisuje Ben, který má na svých sociálních médiích statisíce sledujících. „S každým větším sociálním médiem přichází celá sada odpovědností, které musím brát v potaz. Ať chceš nebo ne, vychováváš statisíce lidí, kteří nějakým způsobem absorbují to, co já vysílám ven,“ říká. Jak se on sám vyrovnává s hejty, které jsou se sociálními sítěmi spojené? „Ty negativní věci si už nepouštím k tělu, a to jak v hlavě, na internetu, tak i v reálném světě. Už jsem prostě nad tím.“ Ben ale prožil i útoky mimo internet, které byly spojené především s rasismem. „Když mi bylo osmnáct, napadli mě skinheadi, šlapali mi na hlavu, mám dva umělé zuby, měl jsem zlomená žebra,“ popisuje reálné důsledky nenávisti ve společnosti a pokračuje zážitky z koncertu na Slovensku: „Jednou na mě vystřelili plynovou pistolí. Měl jsem absolutní šok. Celý sál se musel vyklidit, mě museli odnést ven.“ Co je podle něj za takovým chováním? „Je to právě neinformovanost a nedostatek empatie.“ Ben přitom Česko miluje. Věc, kterou by Češi podle něj měli více řešit, jsou zdroje informací, aby neměli jednostranný pohled a zvyšovali svůj rozhled. Sám se pak snaží dělat svou hudbu tak, aby lidi spojovala. „Můžeš dělat hudbu takovou, která bude nesnášenlivá vůči nějakému segmentu lidí, instituci nebo čemukoli. V ten moment hudba polarizuje lidi stejně, jako je může efektivně spojovat. Jsou věci, o nichž můžeš mluvit tak, že to lidi sblíží.“

Co máš rád na Česku?

Já jsem tady vyrůstal, jsem s tou zemí sžitý. Češi jsou hodně srdeční, když je člověk pozná líp. Jakmile někoho znají, tak je v nich mnohem více lásky než na jiných místech, kde jsem třeba byl a strávil tam nějaký čas. Češi mají takovou tužší slupku, ale jsou podle mě absolutně bezproblémoví a milí. Zemi jako takovou prostě miluju, mám rád přírodu, rád jezdím do všech koutů Čech. O víkendech jsem vyrůstal v Krkonoších, můj dědeček byl z Krkonoš, máme tam chatu. Dědeček byl instruktor lyžování, díky němu jsem procestoval všechny hory. I díky své práci jsem měl možnost poznat kompletně celou zemi a mám to tady prostě rád.

Na čem by tedy Češi mohli zapracovat?

Není to až tak o Češích, spíše o způsobu, jakým jsou lidi tady informovaní, jak jsou směřovaní a tak trochu i řízení. Myslím, že Češi jako takoví jsou super, jenom se tady tahá za šílené nitky. Češi jsou hodně spotřební, hodně rádi čtou, rádi vědí. Ale to, co jim přichází za informace, je kolikrát tak mylné a tak jednostranné, že ani nemají šanci se určitým směrem rozvinout. Mně se Češi zdají v pohodě, jenom je to tady hrozně špatně koncipované. Na čem by lidi tady mohli pracovat, je snažit se řešit si vlastní zdroje informací. Více se samovzdělávat, obecně nebýt tolik závislí na českých jednostranných médiích, mít širší spektrum zdrojů, aby viděli souvislosti. Měli by mít větší informovanost.

ben cristovao 2

Benova sestra pro něj vždy byla velkou inspirací. (Foto: archiv Bena Cristovao)

Děláš hudbu a hudba dokáže lidi spojovat, ale také rozdělit. Jak by se měla dělat, aby pomohla lidem se navzájem více chápat?

To už vyplynulo z té otázky. Jsou věci, o nichž můžeš mluvit tak, že to lidi sblíží. Když dáváš do hudby lásku, dáváš do ní společné chvíle a chuť to hezky prožít, může to být pozitivní. Nebo můžeš dělat hudbu takovou, která bude nesnášenlivá vůči nějakému segmentu lidí, instituci nebo čemukoli. V ten moment hudba polarizuje lidi stejně, jako je může efektivně spojovat. O tom to je. Já píšu svoji hudbu se snahou lidi semknout. Občas mám něco, co vyzdvihnu, ukážu na nějaký problém, ale snažím se tím lidi spojit. Třeba můj song Smítko reflektuje to, co cítím, že je ve společnosti špatně, a na čem by se dalo pracovat. Dostal jsem do něj co nejvíc skupin lidí, které mají nějaký problém a který se zdá být problémem typickým jen pro tu skupinu. I tohle je způsob, jak něco změnit. A přišlo mi neuvěřitelně moc zpráv od lidí, že tenhle ten song pro ně hodně moc znamená. Třeba že se sami dovedli napojit na to, že tady je někdo, kdo zažívá takové věci. Nebo proto, že si lidi uvědomili perspektivu člověka, který se aktivněji některých lidí zastal.

Co znamená být veřejně známá osobnost? Dokáží si lidi vůbec představit tlak, který zažíváš? A jaké jsou nejhorší stránky popularity?

Jeden krásný citát zní asi takhle: Člověk nikdy v životě nemůže pochopit to, co sám nezažil. Nikdy v životě. Ty můžeš mít pocit, že to musí být strašné. Ale po pravdě, i kdybych to vysvětloval jakkoliv, tak pokud to nezažiješ úplně stejně - můj příběh a moji cestu tam, kde teď jsem - nedokážu ti to nikdy předat. Zvlášť z pozice člověka, který vůbec nevěděl, co popularita znamená. Já jsem k tomu fakt přišel jak slepý k houslím. Začal jsem pracovat na něčem, co se rozběhlo a nabralo šílené obrátky. Je v tom spousta aspektů - věci, které bych dělal malinko jinak, kdybych je tušil. Protože ten tlak je obrovský. S každým větším projektem přichází tlak větší zodpovědnosti. S každým větším sociálním médiem, které máš pod kontrolou, přichází - aspoň tedy pro mě - celá sada dalších odpovědností, které musím brát v potaz. Ať chceš, nebo ne, vychováváš statisíce lidí, kteří absorbují to, co já vysílám ven. A já nechci, aby to bylo něco špatného, něco, co je bude špatně motivovat, co dá špatný příklad. Zároveň jsem už dneska jednatřicetiletý člověk, který má taky svůj vlastní život a pohledy na věc.

ben cristovao 1

Hudba je pro Bena mimořádně důležitá forma komunikace mezi lidmi. (Foto: Petr Klapper)

Setkáváš s různými hejty na internetu a na sociálních sítích, o čem jsou nejčastěji? Co myslíš, že za nimi je?

Je to právě ta neinformovanost, další je nedostatek empatie. Lidi častokrát na něco koukají jen ze svého pohledu - jak to působí na ně a proč to pro ně není dobré. A s tímhle se vyjadřují, mají k tomu veřejně otevřený názor, který potom nasávají další lidi. Někdy je nejlepší reakcí si sám udělat názor, ale neříct ho hned veřejně. Takhle pak vzniká hejt. V momentě, kdy dáš ven něco, co je například jednostranné nebo zlé, můžou se na to napojit hrozně rychle jiní lidi, kteří taky nemusí vědět, co se děje a proč. Jsou různé typy hejtů. Myslím, že nějaká míra je dobrá a důležitá. Co chci říct, je, že určitá dávka hejtů vytvoří u spousty lidí opačnou emoci, ti lidi to tak nevidí. Najednou mají potřebu něco obhájit, chtějí se za něco postavit. A najednou tam, kde nebyla žádná emoce, jen pocit „to se mi líbí” a jdu dál, najednou někdo řekl: „To je na pí.., protože seš černej!” Promiň za ten výraz. A teď ten člověk řekne: „Ty, tak počkej! Zaprvé se mi to líbí a zadruhé - proč mu nadáváš?” Člověk si najednou u konkrétního díla vytvořil nějakou emoci a musel se za ni postavit. A musel zároveň bojovat s někým, o němž ví, že nemá pravdu. To je potom pro tebe jako pro umělce důležité. Ty chceš, aby ten člověk k tobě a tomu dílu cítil emoci. Chceš, aby se k tomu vyjádřil, aby to měl rád, aby za tím stál. Samozřejmě přehnané množství hejtů je špatné a škodlivé. Ale nějaký hejt tady bude vždycky a taky emoce s tím spojené. S těmi se dá pracovat různě.

Přerůstají někdy tyhle digitální hejty do reálného života?

Dřív to tak bylo, nejčastěji okolo 18 a 19 let, kdy jsem ještě ani nedělal hudbu. Dělal jsem vrcholový sport a tam to bylo hodně silné. Když mi bylo osmnáct, napadli mě skinheadi, šlapali mi na hlavu, mám dva umělé zuby, měl jsem zlomená žebra… Kdyby nepřišli policajti, tak si tady nepovídáme. Pak si pamatuju v klubech, když po mně házeli láhve. S tanečníkem Fugim jsme byli experti na uhýbání láhvím. Tehdy jsme vystupovali v malých klubech různě v Čechách a na Slovensku. Polovina lidí skutečně přišla na koncert. Ale pak tam byla polovina ožralých lidí, kteří byli naštvaní na to, že je tam Vietnamec, černoch a Mongol na stage a DJ je Arab. Lítaly půllitry, láhve, plastové kelímky, všechno s pivem. My jsme tomu uhýbali a Fugi uměl chytit tu láhev za letu a napít se z ní. To jednou udělal a získal si hned dalších 25 procent z těch lidí, co byli předtím nasraní, že tam jsme. A jednou na mě vystřelili plynovou pistolí. Měl jsem absolutní šok, lehnul si na zem, totálně dead. Celý sál se musel vyklidit, mě museli odnést ven. Je to tak 5-6 let zpátky. Stalo se to na východním Slovensku. Tak to jsou dost reálné hrozby. Zažil jsem si různé úrovně napadání. Asi nejhorší byla ale ta pistole. To bylo fakt hodně nepříjemné. Je toho už míň a míň, lidi začali víc respektovat, co dělám. Jak člověk stárne a začíná si být víc jistý sám sebou, tím, co dělá a proč to dělá, začne se obrňovat i vůči některým úhlům pohledů na sebe. Začalo mě to postupně míjet. Já jsem to nepřijal, povznesl jsem se nad to a uvědomil si vlastní hodnotu. To, kdo jsem, proč tady jsem, co dělám a že to má smysl. Dost lidí mi ukázalo, že to pro ně smysl má taky. Proto si ty negativní věci už nepouštím k tělu, a to jak v hlavě, na internetu, tak i v reálném světě. Dneska si myslím, že už jsem prostě nad tím. Jak fyzicky, tak i psychicky.

ben cristovao 3

Ben se svou kapelou. (Foto: Benedikt Renč)

Nemáš přesto pocit, že se hejty poslední dobou zhoršily?

Rozhodně. Proto jsem udělal song Smítko, to je moje reflexe. Dělal jsem i spoustu dalších věcí. Například videa okolo voleb, když se vyhrávaly na tom, že zastavíme migranty, tedy na hesle, které ničilo pohled veřejnosti na obrovský segment lidí. Dneska tady máme lidi ze všech koutů světa, kteří tady žili, žijí a žít budou. A ti museli po celé republice číst billboardy „migranty tady nechceme” a „stop migrantům!” Což muselo být strašně moc nepříjemné. Politika ale je věc, do které se nepletu a nerozumím tomu. Nechci si hrát na to, že rozumím všemu. Já dělám hudbu. Jsou věci, které sděluji rád, pak jsou věci, které mě trápí, a chci se k nim nějakým způsobem vyjádřit. Proto jsem musel udělat ten song. Chtěl jsem se bavit o tom, jak špatně se pojmenovávají některé problémy a co to vlastně dělá se společností. Způsob komunikace je něco, čemu rozumím moc dobře. Myslím, že dokonce někdy lépe než politici. Mně ty lidi reálně píšou, že mají stejný problém. Poslední dva roky mi černoši, mulati, Asiati, Rusové, lidi ze všech koutů země, co tady žijí a fungují, začali psát, že jim lidi nadávají. Dokonce jim začaly nadávat i děti. A ty to mají z domova, kde se neřeší nic než „čmoudi” a imigranti. Ty děti jsou tím nasáklé, jdou s tím potom do školy, začnou na ostatní děti ukazovat prstem a už v mladém věku jim říkat, že je tady nechceme. To je podle mě totální průšvih. Já jsem si tímhle prošel a řešil si to nejvíc, jak to jde. Chci, aby lidi věděli, že je mám rád všechny, a chci nějakým způsobem předat tu lásku, které si myslím, že je potřeba. Nechci být spjatý s žádnou politickou stranou. Ale chci za sebe dát vědět, jak nejvíc to jde, že i v politice může být něco špatně. Chci říct: „Komunikujete jako blázni a ničíte tím společnost. Lidi mezi sebou musí nějak fungovat, a vy jste teď spoustě lidem dali pocit, že jsou něco víc a že tady můžou někoho nechtít na základě toho, jak ten člověk vypadá, i když se tady narodil!” Fakt psycho.

Myslíš, že by se hejtrovi dalo vysvětlit, jaký to je pocit, být osobně terčem nenávisti?

Samozřejmě. Já jsem to častokrát dělával, když jsem četl komentáře - dokud to ještě šlo (smích). Dal jsem si tu práci a tomu člověku napsal: „Ahoj, čau, zdravím... četl jsem, že jsi napsal tohle, tak ti chci říct, že sice to úplně chápu, jenom bych ti ještě chtěl říct, že já jsem nic takového nikdy neudělal, tak když máš takový pohled, může to být krátkozraké, já můžu mít stejně tak rád tuhle zemi jako ty…” 70-80 procent pak na to má pozitivní reakce. Ten člověk mi řekl třeba: „Hele to jsem nečekal, mně to přišlo vtipné, ale já to vlastně tak necítím.” V tom množství hejtů, které existují, je třeba rozlišovat. Spousta lidí hejtuje, protože vědí, že když si interpret prochází komentáře na svou tvorbu, dobrá zpráva ho pohladí a potěší, ale na špatnou zprávu má pocit, že musí zareagovat. Vidíš třeba najednou: „Ty zasr.. zmr…, to je hnus!” Tak si na to sedneš a říkáš si: „Ty vole, co máš za problém, o co ti jde?” Tihle lidi potřebují pozornost. Ví, že interpret půjde po té anomálii, takže se snaží být drsní. Vědí, že čím horší budou, tím víc se na to napojí dalších lidí, že si toho potom ten interpret všimne. I tohle to je nějaká forma hejtu, která nemusí být jakoby ze srdce, ale čistě za jiným účelem. A pokud to ten interpret pochopí a začne se na to koukat jinak, oprostí se od toho. Feedback bude hledat někde jinde než v komentářích.

ben cristovao 4

Svou hudbou se snaží lidi spojovat. (Foto: Archiv Bena Cristovao)

Mluvil jsi veřejně o depresích. Jak jsi to zvládnul? A dokážeš dnes lidem okolo sebe vysvětlit, jak se člověk cítí, když je mu takhle špatně?

Když se budeme bavit o konkrétní depresi, tak v roce 2014, kterou jsem překonal, tak to byla největší svině, fakt úlet. A jak to vysvětlit člověku, který nemá představu, o co jde? Člověku, který neměl deprese? Asi nikdy nepochopí toho, který depresi měl. Standardně máš určité vnímání světa a hodnoty, přes které nejede vlak. Deprese funguje tak, aspoň u mě to tak bylo, že rozháže úplně všechny hodnoty a dokáže zbořit celý ten hrad, na kterém je to, proč jsi tady, postavené. Proto se to špatně vysvětluje lidem, kteří to nezažili, protože pro ně všechno smysl má: „Vždyť tě má ráda, vždyť máš svoji práci, máš tohle a támhleto, tak proč ty jsi v depresi?” Ale tak to nefunguje. Deprese se neptá, kolik si vyděláš, neptá se, jak moc jsi úspěšný, jak moc krásný, nebo ošklivý. Ta přijde úplně z jiného důvodu. A abych já něco takového porazil, musel jsem se oprostit od všeho, co jsem v tu chvíli dělal. Musel jsem si dát pauzu, aby měla mysl čas odpočívat. Potřeboval jsem rodinu, věci, které jsou v mém životě tak strašně silné, že jsou nezpochybnitelné. Všechno ostatní se rozpadne. Úplně všechno v tu chvíli postrádá smysl. Deprese tě dokáže dostat až do bodu, že tady nechceš vlastně být, protože to nemá smysl. Proč bys tady byl? To je ta ultimátní otázka, kterou mě deprese ničila, neměl jsem na ni pořádnou odpověď. Deprese může mít hrozně špatný konec, když si na to člověk nedá pozor. To nejsilnější, co mně v tu chvíli pomohlo, byla moje rodina, se kterou jsem trávil čas. Potřeboval jsem být v klidu, pryč od práce, být někde, kde mě mají rádi a kde vím, že je znám, že existují a vždy existovali. Zažil jsem znovu ten pocit, že někam patřím, že tady mám být.

Jsi vegan. Schytáváš to i za tohle?

(Smích.) V momentě, kdy tě někdo nemá za něco rád, tak kromě toho, že to je samozřejmě špatné a musíš se s tím nějak srovnat, tak je to i super motor k tomu, jak na něčem pracovat. Můžeš být nenáviděný, protože jsi idiot nebo prostě proto, že děláš fakt špatné věci. Nebo můžeš být nenáviděný za to, že říkáš něco, co lidi nechtějí slyšet. Částečně je to i ukazatel, že něco děláš správně. Veganství mě stálo neuvěřitelně moc peskování. Dá se dokonce říct, že pokaždé, když nakousnu něco veganského, odhlásí se mi z odběru na sociálních sítích třeba 500 fanoušků. Já se snažím na sítích komunikovat tak, aby to bylo se mnou v pohodě. Vžiju se do role člověka, který ode mě dostává informace. Vím, že dostává nějaká pozitiva, nějakou hudbu i můj pohled na svět, který není nikterak násilný… A jednou za čas řeknu: „Mimochodem děje se tohle, dávám ti o tom vědět…” Někteří to dávají, někteří ne. No a někteří dávají vědět, že je to štve.

ben cristovao 6

Ben se dřív věnoval snowboardingu. (Foto: Marko Iglic)

Tvůj otec pochází z Angoly. Zajímáš se o tamní tradice i zemi obecně?

Byl jsem tam první čtyři roky života, pak se rodiče rozvedli a dál jsem tam už nebyl. Co se týká kultury, tak mě baví kultury všech zemí a stejně tak mě zajímá kultura Angoly. Těším se, že se tam jednou podívám. Ale vyrůstal jsem tady a tady je i moje paměť, přestože mám kořeny jinde. Nepotřebuju přiletět do Angoly, abych byl kompletní. Naopak cítím, že bych měl pochopit všechny kultury. Cestuju různě po světě a snažím se tam lidem z různých kast nebo skupin porozumět. Mluvím s nimi, trávím s nimi čas. Zajímá mě, jak přemýšlí, co je trápí a spíš si tvořím nějaké vlastní světové kořeny. Sám sebe tvořím jakoby na čisté plátno a snažím se být lepší vůči celému světu. Hrozně moc mě baví cestovat a i to, že si od každého můžu vzít něco. Nemyslím si, že je jeden národ, který má pravdu se vším. Také od každého náboženství jsem byl schopný si něco vzít. Současně si myslím, že každé má svoje chyby. Štve mě, když je náboženství ta obrovská věc, která se nedá zpochybnit ani v konverzaci. Když je něco zkamenělé, věci to brzdí.

Proč vlastně zkoušíš něco změnit? Jakou máš motivaci?

Lidi se mě na to ptají často. Říkají, že to stejně nemá cenu. Já nejraději argumentuji tím, že když jsem ještě byl dítě a dostával jsem dárky, vždy jsem z nich měl radost. Postupně jsem se ale dostal do fáze, kdy jsem měl větší radost z toho, když jsem něco dal já. Ten pocit z toho, když uděláš někomu něčím radost, je přece úplně obrovský, nejkrásnější. A teď si představ, že můžeš něco takového dělat. Ať už jde o tvoji tvorbu, hudbu, o to, jak chodíš po téhle zemi, jak se chováš k lidem. Když se k nim chováš hezky, když jim jen tak něco dáš, když jim jen tak s něčím pomůžeš, to, co dostaneš potom zpátky, je lepší než cokoliv jiného. Lidi by si měli uvědomit, jak moc krásné je, když dávají, a jakou to udělá radost jim samotným. Lidem bych řekl, ať si na tohle jednou za čas vzpomenou. Častokrát se mě ptají, proč jsem vegan. A já si představím to jedno zvíře, které jsem ten den nesnědl a podívám se třeba na YouTube videa, jak vypadá, když vypustí zvířata, která byla chovaná jenom pro jatka, ven. Zvířata, která byla zavřená v nějaké hale šest měsíců bez slunečního světla. Jak je vypustí na trávu, tak prostě skáčou, jsou úplně hotová, válí se po ní, oblizují se. U toho zvířete i ten největší blb tu jeho radost vidí. A já mám radost, že jsem jeden z těch, kteří jdou tou cestou jako ten, co to zvíře vypustí na svobodu. Chci říct, že lidi mohou zkoušet být dobří jen tak. A je skvělé, že to vlastně stojí tak málo.

ben cristovao 5

Bojové sporty pro Bena jsou základem disciplíny a pokory. (Foto: Archiv Bena Cristovao)

Děláš bojový sport, je za tím i motivace být schopný se ubránit?

Konkrétně zrovna ten sport, který dělám, mi dává možnost se bránit. Vím absolutně přesně, co budu dělat v jakékoli situaci a vím, že to bude fungovat. Dvakrát jsem řešil situaci, kdy mi někdo skočil na stage a řekl, že má nějaký problém. Tak jsem ho určitým způsobem položil na zem a pak jsem počkal, až přijde ochranka a bylo to vyřešené. Ale nikdy jsem nikoho nepraštil ani nikoho nepraštím. Nemám to vůbec v sobě. Nechci nikomu ubližovat, ať má jakýkoli záměr. Nemám potřebu to takto řešit. Bojový sport, který dělám, je zároveň inteligentní způsob, když už si chceš s někým měřit síly. Je to takové nenásilné a zároveň absolutní.

Spoluautorka: Margit Paszová
Úvodní foto: Lucie Vysloužilová

Čtěte dále

Češka náhodou narazila na FB na chlapce bez domova z Ghany. Změnila mu život

Před rokem na Češku Janu Farrington-Douglas na Facebooku vyskočil příspěvek skupiny Nas Daily Global, což je přidružená komunita k celosvětově známému kanálu Nas Daily. Lidé z celého světa v ní sdílejí své vlastní myšlenky a příběhy. „Byl od kluka, co se jmenoval Theo a na fotce seděl v prachu a něco na ulici dělal. Psal, že je v podstatě sirotek, nemá nic ani jídlo, ani střechu nad hlavou,” vybavuje si Jana. „Hodně lidí mu to lajkovalo, komentovalo. Morální podpora je sice důležitá, mně to ale přišlo málo. Tak jsem tam napsala, že bychom mu nějak mohli pomoct. To mi zase olajkovaly mraky lidí, ale nikdo nic samozřejmě neudělal.” Po asi deseti dnech pak Janě přistála na Messengeru zpráva. Byla od mladíka z fotky a děkoval jí za její vlídná slova. „A tak jsme si začali psát.” Vzniklo tak silné pouto a Jana mu změnila život.


 

Lukáš Ho ...

Londýnský obchod Nike představil figuríny nadměrných velikostí. Budí vášně

Začátkem června hlavní z londýnských prodejen známé značky sportovního vybavení Nike zrekonstruovala své prostory na známé nákupní ulici Oxford Street. Vedle redesignu také představila nové figuríny, na kterých nabízené zboží vystavuje. A některé z nich jsou od těch obvyklých odlišné. Mají totiž nadměrné velikosti. Značka se tak podle svých slov snaží podpořit také zákaznice větších rozměrů a ukázat, že sportovat mohou i lidé s nadváhou nebo obezitou. A tento krok nejen v Británii vzbudil kontroverze. Zatímco někteří takovou politiku společnosti kvitují s povděkem, jiní v ní vidí normalizaci obezity a nezdravého životního stylu.


 

Lukáš Houdek 25. 6. 2019

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.