Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Ve škole se dozvíme o orgánech, ne odpovědi na otázky o sexu,” říká vedoucí nízkoprahu

 

likusak big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

5
března
2019

Zuzana Šťastná je vedoucí nízkoprahového klubu Likusák v Brně. Mladí lidé ze sídliště za ní chodí s problémy týkajícími se šikany, drog, sexu, osamělosti a izolace nebo nefunkčních vztahů. Počátky problémů jsou podle Zuzany především v rodinách a v tom, že se opakují v různých generacích a podobných vzorcích. „Rozhodně nechci říct, že rodiny nefungují, protože jsou lidi v nich zlí a fungovat nechtějí. Spíš je to o tom, že dříve sami nedostali podporu.“ Proč se podle ní patologické vzorce opakují, i když je to zdánlivě nelogické? „Když nevíme, co máme dělat, uchylujeme se k tomu, co je nám známé. A to je často to, co probíhalo doma, co všichni známe hodně dobře. Jenže to funguje i u špatných vzorců,“ vypráví Zuzana. „Je to, jako by vám naběhnul autopilot, kterého máte naučeného, odpozorovaného z dětství. Není to tak, že to chcete.“Jednou z mnoha příčin  potíží u mladých lidí je podle ní také nedostatek znalostí o sexu. „Mají hodně takových urban legends, třeba když je holka v poloze na klukovi, že gravitace zabrání těhotenství nebo že třetí ejakulace v řadě už nemůže způsobit oplodnění,“ líčí Zuzana. „Mladí lidé se dívají na porno. Z toho získají pocit, že na druhém rande si to holka nechá udělat do zadku, protože tak je to v těch filmech. Nikdo jim nevysvětlí, že porno je pohádka pro dospělé, že v životě to chodí jinak.“ Řešení je podle ní ve vysvětlování toho, že porno a realita jsou odlišná věc, a lepší sexuální výchově.

Sem k vám chodí mladí lidé s problémy. Jaké to většinou na sídlišti jsou?

Máme takové čtyři základní archetypy. Když si představíš normální třídu na základní škole, tak je tam vždy jeden odstrkovaný školák, je vždy v koutě, je sám, neumí navázat sociální kontakt. Neumí si najít a udržet přátele, později partnera. To, že to neumí, může souviset s tím, jak to fungovalo v rodině, nebo spíš nefungovalo. Další typ dává ostatním čočku, zabrat, a většinou to má hodně těžké doma. Někdy někoho zmlátí na ulici. To se děje třeba proto, že úplně neví jakým způsobem komunikovat, když na něho přijde zlost. Neumí zvládat svou agresivitu. Pak jsou ti, kteří jsou šikanovaní. Někteří mladí lidé to v sobě mají, něco, co v ostatních vyvolává touhu je šikanovat. Těm pomáháme získat větší sebevědomí, aby zjistili, že mají svou cenu. Sebedůvěra je cesta, jak se z toho dostat. Poslední typ jsou mladí lidé z funkčních rodin, rodiče o ně mají zájem, mají koníčky, vědí, co by chtěli. Ale v určitém období, většinou kolem 14, 15, 16 let se dostanou do nějaké party. Ti nás potřebují na krátkou dobu a většinou to s podporou taky zvládnou, protože mají hodně funkčních vztahů.

Na co konkrétně se mladí lidé ptají?

To je o věkových skupinách. Když je někomu 12 nebo 13, má otázky kolem sexu. Začíná kouřit cigarety, nebo už chce poprvé přestat kouřit. Většinou je to o tom, že nemají svůj život v rukách, rozhoduje o nich škola, rodiče, mnohokrát OSPOD. Když je jim 15, 16, 17, tam už je přechod na střední školu, nové výzvy - zapadnout do nějakého kolektivu, udržet si v něm místo, být oblíbený. To je pro některé velmi náročné. Přejít na střední školu a zjistit, že je to víceméně už na nich, jestli tam budou chodit nebo ne, protože povinnou docházku už mají za sebou. Pracujeme s motivací dochodit školu. Od 17 let to už bývá o osamostatňování. Někdy je doma nechtějí rodiče, vyhazují je, nechtějí s nimi nic mít. Mladí lidé v tomhle věku si třeba umí sami najít práci, ale neumí si ji udržet. Druhý den nevstanou a nepřijdou. Pracujeme proto na jejich motivaci pracovat a najít si pozici, která je bude bavit. Obrací se na nás i při nechtěných těhotenstvích. To je dost časté, nejčastěji kolem 18. Lidi mají sex i pod 15 a mají ho taky kolem 15, v době, kdy už legálně mohou, ale zároveň jim nikdo nepoví, jak na to. Mají hodně takových urban legends, třeba když je holka v poloze na klukovi, že gravitace zabrání těhotenství nebo že třetí ejakulace už nemůže způsobit oplodnění.

Tyto informace ze škol nemají?

V tomhle věku by měla škola dělat větší osvětu. V biologii dostanou základní informace o pohlavních orgánech, ale ne odpovědi na otázky kolem sexu. Mladí lidé se ale dívají na porno, a to o hodně dřív než až od 18 let. A z toho pak znalosti čerpají. Získají pocit, že na druhém rande si to holka nechá udělat do zadku, protože tak je to v těch filmech. Nikdo jim nevysvětlí, že porno je pohádka pro dospělé, že v životě to chodí jinak. Ale není ani dost osvěty o antikoncepci. Jen že existuje. A třeba že nestačí si vzít pilulku hormonální antikoncepce hodinu před sexem, že prášky se musí brát pravidelně.

Jaké jsou příčiny? Proč se tyhle problémy u mladých lidí objevují?

Vidím souvislost s rodinou. A rozhodně nechci říct, že rodiny nefungují, protože jsou lidi v nich zlí a fungovat nechtějí. Spíš je to o tom, že dříve sami nedostali podporu. Dnes jsou sociálně aktivizační programy pro rodiny mnohem více rozšířené, než byly třeba před 15 lety. U našich dnešních klientů sledujeme několik trendů. Třeba to, že je rodiče často měli velmi brzy, už v 16 nebo 17 letech a nebyli na to připravení. Stává se, že pak ani nežijí spolu, založí si jiné rodiny s dalším partnerem. Dneska ty náctileté děti ani nechtějí – už pro ně v nových rodinách není místo. Ty děti jsou proto třeba u babičky, která ale na to úplně nestačí. Jsou tak trochu volně pohození a všichni doufají, že vyrostou v pohodě. Ale nemají často dokončenou školu, neumí hospodařit s financemi, nemají kde bydlet. Někdy to je tak, že rodiče to dítě chtěli, ale když jde do puberty, už ho nechtějí doma, protože mají malé děti s jiným partnerem.

Pak to jsou děti, jejichž rodiče brali drogy, byli v kriminále, v rodině bylo domácí násilí – to nemusí být nutně jen v modelu muž vůči ženě, děje se to i opačně. Anebo přímo ty děti byly oběťmi násilných činů ze strany rodičů. Tam to bývá tak, že i když se rodiče pak snaží, jak chtějí, děcka to nezvládají. Protože se vlastně na ně každý vykašlal, mnoho z nich nebylo nikdy u psychologa, aby své zážitky mohly zpracovat. Učitelé je označovali za ty, kteří školu nezvládají, nikdo je nepodpořil, protože nevěděli, co se děje doma. A najednou jsou vystavení tomu, že se mají o sebe postarat. Pak často opakují vzorce chování svých rodičů, protože to je to známé, bezpečné. Často začnou užívat návykové látky, u kterých mají pocit, že jim pomohou nemyslet na to, co prožily. Někdy chtějí radši žít mimo systém, na ulici.

Jak máme chápat to, že děti opakují vzorce svých rodičů, které pro ně často ale znamenaly bolest?

Je to bezpečné v tom, že vím, co bude následovat. I když to je pro mě nepřijatelné. Když si vezmeme banální příklad, tak mě rodiče nějak vychovali. Já sama, když mám pak děti, opakuju ty samé věty, které jsem si myslela, že nikdy nebudu říkat. Je to pro mě nejjednodušší, když nevím, co mám dělat, uchyluju se k tomu, co je známé. A to je často to, co probíhalo doma. Jenže to funguje i u špatných vzorců. Je známé, že ženy si často vybírají partnery, kteří jsou podobní otcům, muži partnerky podobné matkám. Pokud pak matka byla týraná, u dcery je větší pravděpodobnost, že si vybere partnera, který se k ní bude chovat podobně jako otec k její matce. Je to, jako by vám naběhnul autopilot, který máte naučený, odpozorovaný z dětství. Není to tak, že to chcete. A na změnu potřebujete často pomoc zvenčí.

Takže k tomu tíhneme všichni. Ale někteří to máme v extrémní podobě, protože jsme extrém zažili jako děti v rodině.

Důležité je, že se to opakování děje hlavně tam, kde nikdo do toho systému nevstoupil, nikdo ho nenaboural zvenčí - třeba psycholog.

Pomoc lidem něco stojí. Je prospěšná pro celou společnost? A daří se vůbec pomoci?

Napadá mě jeden klient, který už pracuje a má rodinu. Měl vyhrocený vztah s otcem, který v rodině nefungoval, byl agresivní. Syn se rozhodl, že takový nechce být. Odešel od otce a radši žil na ulici. Dneska má vlastní firmu. Je to jeden z mnoha, který to zvládnul. A to proto, že my podpoříme člověka v tom, aby zvládal věci samostatně. Chceme, aby nic nerozbíjel, neužíval návykové látky, dokončil školu, pracoval, platil nájem. Chceme člověka směřovat k tomu, aby fungoval ve společnosti a aby ji tak nezatěžoval například dluhy, exekucemi, výkonem trestu.

Takže se tahle investice vyplatí všem?

Z mého pohledu určitě. Když si vezmete, že jeden den v kriminálu stojí okolo 700 korun, a člověk tam stráví třeba rok, pohybujeme se ve velkých částkách. Záleží, kam se dostane. Když ale přijdou mladí lidé k nám, dokážeme předejít tomu, aby v dospělosti dělali věci, kterých by litovali. Zkoušíme jim nabídnout jiné možnosti. Pokud se nám třeba někdo svěří, že chce zmlátit kluka, který se mu navážel do holky, vysvětlíme mu, co by pro něj znamenal kriminál. Když to zvládne, nikomu neublížit, do budoucna ví, že má v sobě sílu to dát, zvládnout svůj vztek. V okolí nízkoprahových center se po určitém čase fungování sníží vandalismus, přestanou být rozbité zastávky, přestanou být zničené věci, lidi se taky mají kde scházet a mizí problémy s hlukem. A nejen vandalismus, ale klesá i kriminalita. Pomáháme mladým lidem mít lepší startovací pozici.

Jak pracujete s motivací? Jak někoho přesvědčíte, aby se chtěl změnit?

Motivace je o tom, že ten člověk musí mít aspoň na výběr. Mít vizi do budoucna. My pracujeme na těch prvních krocích, aby si lidi vůbec uvědomili, že mají možnosti, a našli svůj cíl, za kterým chtějí jít. Žít ze dne na den znamená, že cíl nemáte. Nepřemýšlíte v horizontu roku. Možná týdne. My hlavně vytváříme prostor, aby motivace vůbec mohla vzniknout.

Pracuješ i ve výchovných ústavech, v čem taková práce spočívá?

Chodí k nám i mladí lidé, kteří absolvovali pobyt v takovém ústavu, dovršili dospělosti a rozhodli se vrátit domů. To ale může znamenat, že se vrátili tam, kde to bylo nefunkční, odkud byli soudem odňatí, kde třeba páchali nějakou trestnou činnost nebo brali drogy, nechodili do školy a rodina si s tím nevěděla rady. My jsme se setkávali s tím, že buď končili na ulici, nebo se museli navázat na rodinu, se kterou nebyli v kontaktu, nebo doma být nechtěli, nemohli, nefunguje to. A tak jsme vytvořili společný projekt, skrz který informujeme lidi v ústavech o existenci služeb, které mohou po odchodu bezplatně využívat do 26 let. Pomáháme jim se zorientovat na trhu práce, v inzerátech na bydlení, pomůžeme jim vyřídit dávky. Dáváme jim také emoční podporu, protože často končí sami. Směřujeme je na jiné sociální služby, například domy na půl cesty. Stát v takové asistenci funkční není?

Oni sice v tomhle smyslu fungují sociální kurátoři, ale například v Brně je jich jen 10. Mají na klienty omezený čas a kapacitu, nemají čas klienty třeba doprovodit na úřad. U nás můžou klienti využít kontakt s pracovníky až 16 hodin týdně. A dnes je v celé ČR okolo 200 nízkoprahů pro lidi nad 18 let, takže v každém větším městě je tahle služba dostupná. Ve výchovňácích samotných se vypracovává plán odchodu, součástí tohohle plánu jsou i informace o dalších službách. Výchovňáky ale spadají pod ministerstvo školství a někdy v nich může být menší povědomí o dalších sociálních službách, je to jiný resort. Podpora pro lidi, kteří odcházejí z dětských domovů, je mnohem větší a společnost se na ně taky dívá jinak. Výchovný ústav, pasťák, má prostě nálepku vězení mladistvých.

Jak se člověk může do výchovného ústavu vůbec dostat?

Pouze skrz rozhodnutí soudu, kdy je vyňatý ze své rodiny. Někdy proto, že užíval drogy, prováděl opakovanou trestnou činnost, nechodil do školy, měl velké konflikty s rodiči. Z hlediska výchovné péče mohla selhat předchozí opatření. Ústavy jsou standardně pro mladé lidi od 15 let. Občas se tam ale ocitnou i lidi, kteří tam nemají moc co dělat. Když se tam člověk dostane, znamená to, že se dostal do režimu. Každý den musí uklízet, musí vstávat v šest, v určitou dobu vykonávat hygienu, chodit do školy, musí dodržet hodně pravidel, za které získává body. Měl by se naučit, že za to, co se od něj vyžaduje, následuje odměna. A za to, co je proti pravidlům, trest. Na základě toho může dostat vycházky, jet na návštěvu domů. Všude je to trochu jinak.

Nevznikají potom některé problémy i tam?

Logicky na různé úrovni probíhá v kolektivech šikana. Když dáte hodně silných osobností, zvyklých si často prosadit svou, a s jejich životními zkušenostmi, dohromady, nabízí se, že to nebude nejjednodušší. Míváme klienty, kteří utíkají, protože se nechtějí nechat bít. V ústavech se šikana samozřejmě řeší, ale otázka je, za jak dlouho vyplave na povrch.

Není teda kontraproduktivní dávat takové lidi dohromady? Nesemele je to ještě víc?

To záleží na tom, jaký je každý jednotlivý člověk. Paradoxně to pro některé lidi může být jediné bezpečné místo. Doma v rodině mohli být například zneužívaní, bití, obchodovaní. V ústavu se tohle stát nemůže. To, že je občas nějaký konflikt, je pro ně víceméně v pohodě. Můžou tam ale také být mladí lidé, kteří se tam dostali z méně závažných důvodů. Můžou mít citlivější povahu, třeba se někdy i dají lekce zmanipulovat. I šikanovaní pak můžou šikanovat dále. Je na místních pracovnících, aby odsledovali, co se ve skupinách děje. Ale bývá to hodně těžké.

Jak moc jsou takové ústavy u nás podobné vězení?

Jak kde, hodně to závisí na tom, jakou budovu ústav dostal. Jsou výchovné ústavy, které byly zrekonstruované nebo postavené na novo. Tam třeba jedna buňka představuje byt: kuchyně, obývák, pokoje po dvou lidech, společná koupelna a WC. Jsou ale ústavy, kde je více lidí na jednom pokoji. Ústavy jsou poměrně autonomní, takže si mohou více věcí určit samy, jak budou vypadat, jaká budou vnitřní pravidla. Pravidla jsou daná, ale podle mě se dají ohýbat, tak jak si je tým v ústavu nastaví.

Existuje někde v zahraničí nějaký vzor, kde to funguje? Kde se umí postarat o mladé lidi, kteří jsou v problémech?

Ve Španělsku, Rakousku ani Finsku například takové ústavy vůbec nejsou. Je to doména české a slovenské republiky. Je tam jiná filozofie, mladý člověk by neměl trpět za to, že jeho rodina nebo systém, ve kterém vyrostli, selhal. Protože to, že má problémy, je důsledek. A znamená to, že něco selhalo. On sám, když chce mít budoucnost, tu má instituce, které ho podpoří, aby našel cestu.

Foto: archiv RATOLEST BRNO, Z.S.
 

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.