Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Žije ve zhrouceném státě, věří však ve změnu. Dospělé i děti vzdělává skrz vlastní komiksy

 

didier kasai big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

26
února
2019

Může komiks zvýšit povědomí o zemi, kterou téměř nikdo nezná a která si už desítky let prochází obrovskou krizí vládnutí? Středoafrický malíř Didier Kassaï zkouší uspět pomocí komiksů. „S komiksem jsem začal, protože si myslím, že je to způsob, jak oslovit více lidí,“ vypráví Didier. „Myslím, že je to perfektní způsob komunikace. Obrázky mají i text, takže se více dozvíš, příběh je více přístupný.“ Ve Středoafrické republice probíhá občanská válka, nejtěžší boje zde probíhaly v letech 2013 – 2015. Didier o válce vydal už tři komiksové knihy, jeho poslední projekt se jmenuje Dům bez oken. Jedná se o spolupráci s fotografem Markem Ellisonem. „Mark dělal 360stupňová videa. Já jsem dělal rozhovory s dětmi a kreslil obrázky. V Domě bez oken jsem se zaměřil na jejch životy a chtěl jsem ukázat, v jaké chudobě žijí,“ říká Didier. V projektu zachycuje příběhy dětí, které zažily válečné násilí, byly dětskými vojáky, pracovaly v dolech nebo byly obviněny z čarodějnictví. S nimi se Didier snažil navázat kontakt například skrze obrázky zvířátek nebo nakreslením jejich portrétu, tím si postupně získával jejich důvěru. Sám se angažuje proto, že má obavu, jakou zemi nakonec jeho děti zdědí:. „Snažím se jim předávat nápady a inspirovat je. Snažím se je vychovávat pozitivním přístupem, že má cenu usilovat o změnu. A tak doufám, že až vyrostou a budou dospělé, budou žít zodpovědně.“ Didier se také společně s českou rozvojovou organizací SIRIRI věnuje vzdělávání dětí ve Středoafrické republice. Vytvořil v rámci vzdělávacího programu Škola hrou ve Středoafrické republice živou abecedu v místním jazyce sango. Děti se díky ní místo prostého memorování a opakování učí skutečně chápat, co se ve školách učí.

didier kasai 2

O situaci v mnoha zemích Afriky, například o sousedním Kongu, se mluví jako o zapomenutých krizích. Krize ve Středoafrické republice je ale ještě zapomenutější a neznámější. Proč tomu tak je?

Je víc věcí, které to způsobují. Často se mi stává, že lidi vůbec nevědí, odkud vlastně jsem. Nevědí, kde Středoafrická republika leží. Ale neobviňuji je za to, že to nevědí. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že lidi ze SAR nejsou dost aktivní nebo se lidi zvenku dost nezajímají. Musím přiznat, že stejně tak, jako lidé ve světě neznají Středoafrickou republiku, tak lidé tady neznají jiné země.

Mluvíš o Středoafrické republice jako o Domě bez oken. Jaké jsou její největší problémy?

Myslím tím přesně to, na co ses ptal. Je to země, o které nikdo nic neví a zároveň lidé tady nevědí nic o okolním světě. Když nemáš okna, lidé venku nevidí, co se děje uvnitř. A naopak lidé vevnitř nevidí, co se děje venku. Neřekl bych, že Středoafrická republika je úplně zapomenutá země, ale spíš neznámá. Nemá okna. Problémů má tato země celou řadu. Ale myslím si, že to, co nejvíc trápí lidi, je chudoba, dennodenní mizérie, válka a špatné politické vedení země.

didier kasai 6

Co v těchto končinách myslíš špatnou politikou?

Problém je, že politická scéna je ovládána bohatými, kteří se zajímají jenom o vlastní užitek a blaho. Nešli do politiky proto, aby sloužili zemi a jejímu rozvoji. Taková témata je vůbec nezajímají. Zároveň si myslím, že to není jen otázka současnosti. Tento stav má kořeny v historii naší mladé země. Lidé tu vyrůstají v takové společenské atmosféře, že pokud se nebudou chovat dobyvačně a nedostanou se k moci, tak neuspějí. Pokud se nedostanou k moci, nebudou mít peníze. A tím se dostáváme do začarovaného kruhu. Asi tak před 30 lety tu byla skupina lidí, která chtěla pro zemi pracovat a jejich zájmem byl rozvoj země. Žádná taková silná skupina už tu ale není. Všichni se podílejí na destrukci společnosti, vidím to po celé zemi. Ospravedlňují se tím, že když se ti nahoře nestarají o blaho společnosti, ale jen se obohacují, tak proč ne já? Existují tu jednotlivci, kteří se snaží situaci změnit a mají jisté ideály. I tito lidé ale ve výsledku myslí v první řadě na sebe. Třeba se i o něco snaží, snaží se vytvářet komunity, organizace… ale v každodenním životě myslí hlavně na sebe, na svoji rodinu a svoji práci. To má před ideály přednost. V reálném životě je prioritou nakrmit sebe a vlastní rodinu. Já taky nechci být lhostejný k situaci v naší zemi. I proto jsme dělali projekt Dům bez oken, kde jsme se snažili lidem nejen ukázat problémy společnosti, ve které žijí, ale také v nich obnovit naději.

 

O čem je Dům bez oken?

Projekt spočíval ve spolupráci s fotoreportérem Markem Ellisonem, který přišel s nápadem vyprávět o Středoafrické republice z úhlu pohledu dětí v krizi. Mark dělal 360stupňová videa, já rozhovory s dětmi a kreslil obrázky. Vzájemně jsme se ovlivňovali a doplňovali. Pokud chci psát skutečné příběhy o Středoafrické republice, musím se se Středoafričany také potkávat. Proto jsem začal chodit mezi lidi, povídat si s nimi, sbírat jejich příběhy. Mým záměrem je, aby si moje komiksy přečetli hlavně Středoafričané. Aby oni sami viděli, co máme v naší zemi za problémy, jak se dají řešit a co s nimi oni sami můžou dělat. Chtěl jsem, aby to nebylo jen jakési odosobněné moralizovaní od stolu, ale aby šlo o skutečné příběhy skutečných lidí. V Domě bez oken jsem se zaměřil na životy dětí a chtěl jsem ukázat, v jaké chudobě žijí. Myslím si, že se často hovoří spíše o problémech dospělých a na děti se zapomíná.

didier kasai 5

Jak fungovala vaše spolupráce s rozhlasem a televizí?

Posílali jsme to do francouzské televize Arte a oni to publikovali přes internet. Asi po dobu jednoho měsíce jsme jednou za týden chodili o projektu mluvit do rádia v Bangui, aby se o něm dozvěděli i lidi tady. Měli jsme na to pozitivní reakce a zajímali se pak o nás další novináři. Rádio je nejdůležitější zdroj informací v téhle zemi. V národní televizi jsou informace o ničem. A národní rádio je čistá propaganda. Jsou tu ale teď dva zpravodajské weby, u kterých se během války hodně zlepšila úroveň informací. Začaly ověřovat zveřejňované reportáže i publikované příběhy.

Jak jste pracovali s dětmi? Jak jste si k nim nacházeli cestu?

Uvedu příklad. Děti ulice jsou velmi často oběťmi čarodějnictví. Nejsou to sirotci v pravém slova smyslu. Mají někde rodiče, kteří je ale kvůli obvinění z čarodějnictví vyhnali z domu. Chtěl jsem upozornit na strašlivou nezodpovědnost rodičů, kteří se kvůli nesmyslným obviněním přestanou o svoje děti starat a nechají je napospas ulici. Tyto děti se pak snaží přežít, různě pracují, často otročí. Mnoho z nich pracuje v dolech na diamanty, těch je strašně moc. Žádné z nich samozřejmě nechodí do školy. Navazovat rozhovory s dětmi ulice v Bangui (pozn. hlavní město SAR) bylo těžké. To jsou děti, které vyrostly na ulici a nejsou zvyklé o sobě mluvit a často ani nechtějí. Spolupracujeme taky s UNICEF. Chodili s námi jejich pracovníci a radili nám, jak klást otázky a na co se už neptat. Třeba jak mluvit s traumatizovanými dětmi, které zažily nějaké násilí nebo se kdysi staly dětskými vojáky. Snažil jsem se navázat kontakt třeba skrze obrázky zvířátek nebo jsem jim nakreslil jejich portrét. Tím jsem si postupně získal jejich důvěru. Nejdřív jsme se bavili o obrázku a když jsme se sblížili a vznikla atmosféra důvěry, začal jsem se vyptávat na jejich život. Někdy jsem jel do ulic na motorce a zkoušel navázat dialog skrze ni. Někde jsem ji zaparkoval, kluci se okolo ní sešli a začali jsme si povídat o motorkách. Často bylo navázání důvěry pro osobní rozhovor velmi těžké. I proto, že se mnou jezdil bílý fotograf, kterého se občas děti bály. Já jsem měl výhodu, že mluvím sangem, jejich rodným jazykem, a že jsem skrze obrázky mohl navazovat osobní kontakt.

didier kasai 1

Sám máš děti. Máš obavu, jakou zemi zdědí?

Mám obavy. Teď je chráním. Zároveň se je ale snažím vést k odpovědnosti a k tomu, aby se zajímaly o to, co se děje kolem. Snažím se jim předávat nápady a inspirovat je. Snažím se je vychovávat pozitivním přístupem, že má cenu usilovat o změnu. A tak doufám, že až vyrostou a budou dospělé, budou žít zodpovědně.

Vidíš pro Středoafrickou republiku nějakou naději? Co by pro lepší vývoj mohli udělat místní lidé a co naopak mezinárodní komunita?

Já vidím naději ve světě bez korupce a bez války. Ale taky vidím, jak strašně těžké je změnit realitu. Naději a vizi lepší společnosti mám, a proto taky dělám to, co dělám. Jde to měnit, ale krůčky jsou drobné, byť se to někdy zdá absurdní. Musíme usilovně bojovat proti korupci a všemu špatnému, co podkopává naši společnost. Za ni jsme hlavně my ti zodpovědní, a zároveň jsme bohužel jejími oběťmi. Mezinárodní komunita nám musí pomoci, abychom měli kvalitní instituce, které podporují rozvoj a které zajišťují, aby lidi nezneužívali své pozice, nepáchali kriminalitu a nebyli zkorumpovaní. At už jsou to místní, nebo ze zahraničí. Instituce nesmí nikoho chránit před spravedlností.

didier kasai 3

S českou organizací SIRIRI jste udělali živou abecedu. O co jde?

Je to pro mě způsob, jakým se podílím na zvýšení gramotnosti ve Středoafrické republice. Ve vzdělávání je velký problém. I když děti odchodí školu, nic neumí a ničemu nerozumí. Dítě čte, a neví co. Něco řekne, ale neví, co říká. Tohle je způsob, jak to změnit. Díte se naučí chápat. Řekne židle a taky myslí židle. Naučí se díky obrázkům abstrahovat význam. Pak když nemá obrázek u sebe a zeptáš se, co je židle, ukáže ti skutečně židli.

Je komiks a kresba dobrá forma komunikace?

Nejdříve jsem se věnoval klasické kresbě. Máme to v rodině, kreslila moje máma, kreslí můj brácha. S komiksem jsem začal, protože si myslím, že je to způsob, jak oslovit více lidí. Perfektní způsob komunikace. Obrázky mají i text, takže se více dozvíš a příběh je více přístupný. Ve Středoafrické republice moc lidí nečte knihy. Ale obrázky je zaujmou, podívají se na ně. A když už vidí obrázky, přečtou si k tomu i ten text. Tedy příběh, který obrázek dotvoří.

didier kasai 4

Jak si vybíráš témata pro své komiksy?

Já si nevybírám, jenom se koukám kolem sebe. Popisuji realitu kolem sebe. Popisuju to, kde a jak žiju a co se děje a proč. Když třeba dělám komiksy o válce a konfliktu tady v Bangui, je to pro mě osobně terapie. Já jsem na tom začal pracovat, když konflikt začal. Ztratil jsem práci a měl jsem čím dál větší deprese. Byl jsem doma a malování mi pomáhalo. Navíc jsem chtěl, aby se skrze komiks i další lidé dozvěděli, co se děje. Viděl jsem hrozné věci, válka byla hrozná. Připravit o tom komiks byl pro mě způsob, jak se od těch zkušeností osvobodit. Tím, že jsem se k těm hrozným věcem vracel při své práci, jsem procházel katarzí, která mi pomohla se se situací vyrovnat a smířit se s tím.

Jaký význam má umění ve Středoafrické republice? Když jsou lidé bez prostředků a musí se zaměřovat na základní věci, mají vůbec prostor a čas vnímat jiné věci?

Kolem nás je umění vlastně hodně. Umění má mnoho tváří a jednou z nich jsou komiksy, které dělám já. Problém tady je v tom, že mnoho lidí neumí číst. A pokud umí, tak stejně moc nečtou. Komiks je ale ve srovnání s knihami přístupnější i pro ty, kterým čtení dělá problémy. Bohužel ne moc místních zná moji práci. Znají mě mnohem více lidé v zahraničí a expati (pozn. lidé, kteří pracují mimo zemi původu). Navíc lidé tady ani nemají na knihy peníze. Už to řeším s jedním editorem, abych mohl třeba vydat nějakou hodně levnou verzi mojí knihy, aby si to mohli koupit i místní lidé.

Spoluautorka: Veronika Boháčová
Foto: Jiří Pasz

Čtěte dále

„Neměla by míň papat? Neměla bys už mít dítě?” ptají se nadživotní kresby v ulicích Prahy

Až do poloviny června bude v pražském veřejném prostoru k vidění výstava kreseb slovenské autorky Ivany Šátekové. Ta na několikametrových panelech Galerie Artwall na zdi pod Letenskými sady tematizuje situace, v nichž se ženy setkávají v různých obdobích svého života s kritikou nebo nepochopením, které autorka vnímá jako genderově podmíněné. „Hodnocení týkající se vzhledu, mateřství, správného chování či vyjadřování provázejí ženy od dětství až do stáří. Tyto komentáře mají často formu zdánlivě nevinných a dobře míněných otázek. Výstava je zaměřená na stereotypy o ženách a odkrývá skrytý sexismus a ageismus – tedy předsudky a diskriminaci na základě pohlaví a věku,” uvádí jedna z kurátorek výstavy Lenka Kukurová. „Otázky vypovídají o vžitých společenských představách o tom, jak by se měla chovat ,správná žena'. Mnohé z nich ale vycházejí z předsudků, které se opakov ...

Děti migrantů se setkávají s českými při hrách a sportu. Učí se česky a navazují přátelství

Skupina jednadvaceti dětí se v posledních měsících nenudila. Během čtyř lekcí parkouru se učily základy bezpečnosti, skoky, parakotouly, udržení se na zdi a také týmovému duchu. Při bubnování během měsíce nacvičily společně s lektory rytmickou skladbu. Street dance lekce přinesly možnost naučit se základním pohybům. Děti zaujal zejména break dance a hip hop. Na výtvarných workshopech pak malovaly abstraktní obrazy pomocí barevných tuší a pěny na holení, pracovaly s linorytem a vytvořily také obrovské puzzle, do nichž každé dítě vytvořilo svůj vlastní dílek. Nabídnout dětem možnost si vyzkoušet různorodé aktivity je jedním z cílů mezinárodního projektu LAB 31. V České republice jej realizuje Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Dalším z cílů je podpora integrace. Proto projekt spojuje české děti s dětmi cizinců. Zapojeny jsou děti ve věku osmi až patnácti let z devíti zemí sv ...

„Mýty o válečném násilí vychovávají ženy, aby sexuální násilí čekaly a nebránily se,“ říká expertka

Maďarská Židovka Judith Magyar Isaacson se narodila v roce 1925. V červenci roku 1944, když jí bylo devatenáct let, byla deportována do koncentračního tábora Osvětim a následně nucena k pracím v Hessisch Lichtenau. Ve své autobiografii popsala neustálý strach ze sexuálního násilí a také své pocity, když jí jednoho dne velitel koncentračního tábora Lichtenau řekl, aby ho následovala. „Dědí ženy vzpomínky na znásilnění?” pomyslela si při tom Judith. Vzpomněla si na mýtus o únosu Sabinek Římany a na další příběhy násilí na ženách. „Můj úděl není výjimečný, řekla jsem si. Zasáhlo mě starověké právo sexu a války.” Mýty a příběhy o válečném násilí na ženách připravují ženy na tuto možnost a ženy jsou tak vychovávány k tomu, aby sexuální násilí očekávaly a aby se mu případně nebránily.


Nina Djukanovićová 21

HFFest: Brno ovládne festival extrémních pochutin. Nabídne hmyz nebo kuřecí pařáty

V sobotu 25. května se v Brně uskuteční již čtvrtý ročník Extrem food festivalu. Akce potrvá od 10:00 do 18:00 a nabídne exotickou kuchyni, neobvyklé nápoje a bohatý doprovodný program. Festival proběhne na známém fotbalovém stadionu Za Lužánkami a pořadatelé se na něm pokusí vytvořit nový český rekord v počtu lidí pojídajících smažený hmyz na jednom místě. Festival se letos hlásí k označení HateFree Fest, čímž dává najevo, že je otevřený všem návštěvníkům bez rozdílu. Kromě jiného si na něm tak budete moci vyzvednout naše placky nebo nálepky.


HateFree Culture 21. 5. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.