Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vietnamská rodina z Ostravy už téměř 20 let na Štědrý den smaží řízky pro lidi bez domova

 

zaneta vuova vanoce big

recMikoláš Rec
Autor

Mikoláš Rec (*1997) studuje religionistiku a žurnalistiku na FF UPOL v Olomouci. Je stážista Hate Free Culture.

12
února
2019

Jako už mnohokrát, i letos se na Štědrý den v ostravských ulicích rozdávalo jídlo potřebným. Tato iniciativa vzešla ze strany otce Žanety Vuové. „Otec svou myšlenku, jak pomoci ostatním, přivedl k realitě v roce 2001 a od té doby se tato akce koná pravidelně,“ vysvětlila Žaneta. Už téměř dvacet let se tak mohou lidé, pro které Vánoce nejsou jen svátky klidu, přijít najíst, ale také se setkat. Rodina Žanety pochází z Vietnamu, odkud přišli její rodiče v 80. letech do tehdejšího Československa. Vazby na Česko však sahají ještě dál. Pradědeček z matčiny strany působil na Vietnamském konzulátu v Praze. Ona sama nyní žije střídavě v České republice a ve Vietnamu.

Tradici vánočního rozdávání jídla započal váš otec. Řešila jste s ním někdy, jaká byla jeho motivace s touto činností začít?

Důležitým důvodem bylo mimo jiné to, že je původem z Vietnamu, kde vyrůstal ve velmi chudé rodině. V té době byla země navíc stále zdevastována válkou. Poté, co otec přesídlil do České republiky, daleko od rodiny, se chtěl podobnou aktivitou přiblížit právě lidem, kteří strádají. V momentě, kdy otec začal podnikat, si řekl, že pokud na to máme, chtěl by se na každý Štědrý den podělit s lidmi. A není to jen pro lidi bez domova, ale také pro ty, kteří například tráví Vánoce sami, nemají u sebe nikoho blízkého. Podle hesla „sharing is caring“. Otec s tím ovšem začal mimo jiné proto, aby nás naučil soucitu k lidem, kteří nemají tolik štěstí jako my. Druhým důvodem je to, že maminka je jako celá má rodina buddhistka, ona si na tom ovšem zakládá. Je to tedy založeno na duchovním konceptu. Podle tohoto učení bychom měli myslet na lidi okolo, neměli bychom odsuzovat a měli bychom se dělit o to, co máme.

zaneta vuova 4

Proč byly pro tuto vaši aktivitu zvoleny právě Vánoce? Je tam nějaká návaznost na podobnou myšlenku, která je obsažena v křesťanském pojetí těchto svátků?

Ano, přesně. Vánoce jsou křesťanská tradice, takže to pro mnoho lidí má velký význam. I když v dnešní době to asi už nikdo neřeší, ale jelikož je naše činnost také založena na náboženské víře, tak jsme to spojili s Vánoci.

Vy Vánoce doma slavíte?

My Vánoce neslavíme úplně jako křesťané. Je to pro nás místní tradice, jsme tady už hodně dlouho. Rodiče zde žijí skoro třicet let. My však slavíme náš svátek, lunární nový rok. Je to něco na způsob českých Vánoc. Také se celá rodina sejde u jednoho stolu, rozdáváme si dárky nebo spíše peníze. Ty se dávají dětem. Akorát místo stromečku máme rozkvetlou třešeň. Tento svátek byl letos 5. února. To datum se vždy mění podle postavení měsíce, proto lunární nový rok.

zaneta vuova 3

Vy sama jste začala otci vypomáhat v jakém věku?

Zapojovat jsem se začala asi od jedenácti nebo dvanácti let. To jsem byla ještě na základní škole. Podílí se ovšem celá rodina. Bratr, sestra, pak také bratranci. Jídlo sami doma připravujeme, nic není koupené. Řízky sami obalujeme, smažíme. Dříve jsme dělali také salát, ale letos to byl pouze řízek a chleba.

Co to pro vás znamenalo tehdy a co dnes? Liší se nějak ten přístup?

Určitě se to změnilo. Ze začátku, jako malé dítě, jsem to vůbec nevnímala, neřešila jsem to. Spíš to pro mě byla otrava. Chtěla jsem zůstat doma na Vánoce, koukat na pohádky a odpočinout si. A teď nás otec nabral a museli jsme rozdávat jídlo lidem. Postupem času jsem si však uvědomila, že ti lidé na tom skutečně nejsou tak dobře jako my. A nejsou to jen lidé bez domova, ale také starší lidé, důchodci, kteří už nikoho nemají. Dříve jsem slýchávala, jak lidé odsuzují bezdomovce a pořád se setkávám s názory, že nepracují a že si za to můžou sami. Tím, jak jsme s nimi pracovali každé Vánoce a jak jsme se s nimi trochu skamarádili, protože ti lidé často chodí každý rok, tak nám vlastně vyprávějí své příběhy. Byl tam například pán, který měl vystudovanou vysokou školu, byl to právník, ale dostal se do nelehké životní situace. Žena ho opustila, dostal se do dluhů. Ti lidé za to mnohdy nemůžou. Proto otec chtěl, abychom vnímali svět kolem sebe, abychom nežili pořád v uzavřené bublině.

zaneta vuova 7

Žaneta Vuová

Hlásí se k vám i dobrovolníci, kteří by se chtěli zapojit?

Nehlásí. Ale je to také proto, že ani nijak veřejně nerozhlašujeme, že takovou činnost provádíme. Je to vlastně jenom takto v rodině. Vždycky se tři dny před Vánoci všichni sejdeme u stolu a připravujeme jídlo, které pak rozdáváme.

Takže tam hraje důležitou roli také ten rodinný aspekt.

Ano, takto vlastně trávíme Vánoce všichni spolu. Tak, že pomáháme druhým.

Jaký je ohlas okolí?

Abych řekla pravdu, o ohlasu okolí nevím. Vždycky jsme tam byli jenom my a lidé, kteří si chodili pro jídlo. S těmi jsme mluvili a ti nám projevovali neskutečnou vděčnost a považovali si toho, co pro ně děláme. Je ovšem smutné, že se každý rok dozvíme nějakou nemilou zprávu. Například, že někdo skončil ve vězení nebo i umrznul. Je to náročné. Proto se tuto tradici snažíme neustále udržovat, aby se ti lidé měli alespoň na chvíli o co opřít.

zaneta vuova 2

Nyní žijete dlouhodobě ve Vietnamu. Snažíte se zkušenosti, které jste pomocí vašemu otci načerpala, uplatnit ve vašem životě také tam?

Tím, že jsem se narodila v Česku, a strávila jsem tady dětství, tak jsem neměla vůbec ponětí, jak to ve Vietnamu chodí. Čím si moji rodiče prošli před tím, než se dostali do České republiky. Je tam všudypřítomná chudoba. Když jsme byli mladší a létali jsme do Vietnamu s rodinou, snažili jsme se také angažovat v podobné činnosti. Protože jsme buddhisté, přispívali jsme také na stavby pagod, ale rozdávali jsme i jídlo, darovali oblečení sirotkům. Za těch pět let, co já sama žiji ve Vietnamu, jsem se také snažila účastnit různých charitativních akcí. V rámci mé bývalé práce jsme jezdili do chudších provincií, kde jsme se opět věnovali většinou sirotkům nebo dětem z hodně chudých rodin.

Foto: Archiv Žanety Vuové

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.