Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Šikana není jen problém agresora. Je nutné pracovat i s kolektivem, který ji umožnil,” říká psycholožka

 

kuncarova tamara big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

17
ledna
2019

Jak se na středních školách řeší drogy? Tamara Kunčarová takové problémy pomáhá řešit společně se studenty i učiteli. „Neříkáme: Ty, ty, ty, neber drogy, nebo tě plácnu po ruce. Bavíme se se studenty o tom, proč to zkoušejí, co jim to dává, jestli jim to třeba naopak něco bere,“ říká Tamara. Důvody, proč mladí lidé začínají brát drogy, jsou různé – patří mezi ně i nuda nebo touha zapadnout. I když se těžko zjišťuje, jaké drogy to jsou konkrétně, nejčastěji jde podle zkušeností Tamary v Česku o alkohol a cigarety. „To se asi není čemu divit, obojí je dostupné, levné a dá se to sehnat bez problému i pokud vám není osmnáct,“ líčí a dodává: „Alkohol je všudypřítomný, spousta lidí alkoholem oslavuje, nebo ho třeba pije na smutek, když nemůže usnout nebo prostě jen tak, aby zahnali nudu. Alkohol je u nás všudypřítomný a moc se to neřeší.“ Tamara se na školách zabývá také šikanou, podle ní nemá ale úplně jasnou příčinu. „Nedá se říct, že se do třídy dostane nějaké ,pokažené' dítě a to začne šikanovat. Představte si, že vás dám dohromady s dalšími dvaceti, třiceti lidmi. Ne se všemi si sednete,“ popisuje. „Problém je, když se ta antipatie začne projevovat v agresivním chování - začne to posmíváním, urážlivými přezdívkami, no a když se to neřeší, tak to pak přejde v něco horšího,“ doplňuje. Podle Tamary jde o naučené vzorce chování, které pokud danému člověku procházejí, naučí se je opakovat. Šikana se pak dělí na fyzickou a psychickou. „Psychická šikana zraňuje vnitřně, jsou to nadávky, urážky, zesměšňující přezdívky, ale třeba taky vydírání a manipulace.“ Řešení podle Tamary spočívá v práci s celou třídou, ne jen s jednotlivci. „To, že ve třídě došlo k šikaně, není problém jen toho agresora nebo skupiny agresorů. Není to ani pouze problém oběti. Je to problém celé skupiny, která v uvozovkách dovolila, aby k něčemu podobnému došlo.“ 

Jak pomáháte na střední škole řešit problémy s drogami?

Pracuju v Centru prevence v Brně ve Společnosti Podané ruce. Jsme stabilní tým tří lidí a pracujeme na středních školách v Brně. Obvykle to vypadá tak, že škola zjistí, že má nějaký problém s drogami nebo závislostním chováním svých žáků, a neumí ho sama řešit, tak zavolá nám. Když říkám škola, myslím tím učitele a výchovné poradce. Ti volají nejčastěji. Obvykle se jedná o velmi otevřený postoj k návykovým látkám, časté experimenty, ale i jiné závislostní chování, třeba gamblerství nebo závislost na tzv. virtuálních drogách, tedy netolismus. Do školy se vypravíme a provedeme diagnostiku. To vypadá tak, že si se studenty povídáme dost na férovku – my se otvíráme jim, oni nám. Máme dost výhodu v tom, že jsme jim věkově blízko, tykáme si s nimi. Neříkáme: „Ty, ty, ty, neber drogy, nebo tě plácnu po ruce.“ Bavíme se s nimi o tom, proč to zkoušejí, co jim to dává, jestli jim to třeba naopak něco bere. No a oni mají různé důvody. Třeba nudu, někdy chtějí zapadnout. Ale občas to prostě jen chtějí zkusit, stejně jako jiné věci, ale pak zjistí, že jim to nic nedává, tak přestanou. Pokud se ve třídě drogy berou, tak máme pro ty studenty připravený takový edukačně-diskuzní program, bavíme se o tom, co je zajímá, víc do hloubky, diskutujeme. Pokud je podle nás někdo ohrožený závislostí, tak mu nabídneme individuální poradenství. S takovým člověkem pak pracujeme samostatně.

Jaké u nás středoškoláci nejčastěji berou drogy a jaká je jejich nebezpečnost?

Nemám přesné statistiky, špatně se to totiž zjišťuje. Když chcete objektivní čísla, tak vám středoškoláci neřeknou, co berou, co zkouší, budou se bát, že na to někdo přijde. Takže můžu leda usuzovat z toho, co nám říkají. Nejčastěji jde o alkohol a cigarety. To se asi není čemu divit, obojí je dostupné, levné a dá se to sehnat bez problému, i pokud vám není osmnáct. Jenže on je to z dlouhodobého hlediska hrozný problém. Alkohol je všudypřítomný, spousta lidí alkoholem oslavuje, nebo ho třeba pije na smutek, když nemůže usnout nebo prostě jen tak, aby zahnali nudu. Přijde mi, že se nebere moc vážně. A k závislosti to pak není úplně daleko. Kromě alkoholu a cigaret se nejčastěji setkáváme s marihuanou a extází. U marihuany je blbý to, že je to, alespoň z mé zkušenosti, často první krok do světa drog. Ono i když člověk zvyšuje dávku, tak se mu ty stavy v uvozovkách nezlepšují. Tak pak přejde na něco jiného. Drtivá většina uživatelů si nevezme napoprvé pervitin. Začnou právě s marihuanou. Nejčastějším druhým krokem po marihuaně, alespoň jak se zdá na základě mých zkušeností, bývá extáze.

kuncarova tamara 1

Proč se na školách objevuje šikana a jaký má původ?

To je těžká otázka. Podle mě neexistuje jasná příčina s jasným důsledkem, nedá se říct, že se do třídy dostane nějaké „pokažené" dítě a to začne šikanovat. Představte si, že vás dám dohromady s dalšími dvaceti, třiceti lidmi. Ne se všemi si sednete. Některé budete mít rád, některé budete tolerovat, někteří vás budou štvát. A tak to je i s dětmi ve třídě a je to normální. Problém je, když se ta antipatie začne projevovat v agresivním chování - začne to posmíváním, urážlivými přezdívkami. Když se to neřeší, přejde to pak v něco horšího. Šikana se z toho stane, když je to chování jednostranné, účelné a opakované. A kde se bere? Podle mě je to naučený vzorec chování. To znamená, že ho přebíráme od vrstevníků, rodičů, autorit, zkrátka lidí kolem nás. Dítě, které šikanuje, používá sílu a hrubost jako způsob řešení problémů. Ale může jít i o naoko slušné a hodné dítě, které šikanuje jakoby rafinovaně, víc skrytě. Taky je to u něj forma chování, která se mu osvědčila, kterou používá jako způsob řešení problémů. No a taky se může stát, že to dítě to fakt bere jako srandu a prostě si neuvědomuje, že svým chováním někomu ubližuje. Ve všech uvedených případech se však podle mě jedná o vzorce chování, které tomu dítěti procházejí, které jsou pro něj z určitého úhlu pohledu výhodné. Třeba i nevědomě.

Šikana má různé formy, jaké to jsou?

Obecně můžeme šikanu rozdělit na fyzickou a psychickou, přímou a nepřímou. Přímou fyzickou šikanu si asi dokážeme představit, to je pošťuchování, bití, prostě cokoliv, co fyzicky zraňuje. Psychická šikana zraňuje vnitřně, jsou to nadávky, urážky, zesměšňující přezdívky, ale třeba taky vydírání a manipulace. Nepřímá šikana je často skrytá, hůř se odhaluje, ale patří tam taky známé věci jako pomluvy, intriky, ale třeba i záměrné vyloučení z kolektivu. Takové to, když se všichni domluví, že se s jedním spolužákem nebudou bavit, budou ho schválně ignorovat, dělat, že neexistuje.

Jak ji pomáháte řešit?

Pracujeme s celou třídou. To, že ve třídě došlo k šikaně, není problém jen toho agresora nebo skupiny agresorů. Není to ani pouze problém oběti. Je to problém celé skupiny, která v uvozovkách dovolila, aby k něčemu podobnému došlo. Někdy to může zasahovat i učitele nebo třeba i celou školu. Takže důležité je, že se k situaci můžou vyjádřit všichni, kterých se to, i když třeba jen okrajově, nějak dotýká. S třídou mluvíme a snažíme se ty studenty vést k uvědomění, proč to, co se stalo, není správná cesta. Jde nám o to, aby si vyzkoušeli jiné způsoby řešení situací. Pokud potřebuje pomoc jeden člověk, tak mu nabízíme individuální poradenství. Když má třeba problémy, které si tou šikanou ventiluje, tak mu s nimi pomáháme.

kuncarova tamara 3

Na školy vysíláte tříčlenný tým, proč?

V týmu jsme tři a na školy chodíme vždy ve dvou. Víc hlav víc ví. A víc očí víc vidí. My máme každý jiné vzdělání, každý jsme byli jinak formovaní a v kolektivu jsme citliví na jiné problémy a na jiná témata. Takže když jeden z nás vede program, druhý si může všímat dynamiky ve skupině. No a pokud je to možné, ve třídě se prostřídáme všichni a naše pozorování pak konfrontujeme. Snažíme se získat nezaujatý pohled.

Jaké nové formy šikany se objevují v souvislosti s novými technologiemi?

Kyberšikana. My se nejčastěji setkáváme se šikanou přes Facebook, Instagram a jiné sociální sítě.

Jak je potřeba vzdělávat o těchto tématech pedagogy a proč třeba nebývají na tyhle problémy připravení?

Podle mě mají pedagogové spoustu práce, jsou na ně kladeny obrovské nároky. Nedovedu si představit, že by měli ještě řešit šikanu v pokročilém stadiu. Ale myslím, že by měli vědět, že vztahové problémy jsou všudypřítomné, neměli by před nimi zavírat oči. Podle mě by měli být schopní detekovat začínající šikanu, a pokud si neví rady, pak by se měli obrátit na odborníka. V každé škole dneska musí být metodik prevence a výchovný poradce. Super je, když má škola i psychologa, protože ten není zatížený výukou a právě s těmihle tématy si ví rady. No a pak je důležité šikaně předcházet. Pokud možno vlastním příkladem. A jestli jsou připravení? To vím jen z rozhovorů s učiteli na školách. Nemám na to žádný výzkum, určitě se to netýká všech pedagogů. Ale hlavně ti, kteří s výukou začínají, si stěžují, že na podobné situace je na vysoké nepřipravili dostatečně. Psychologie pro ně byl často otravný a zbytečný předmět, kde se učili o psychoanalýze a rozdílu mezi vjemem a počitkem. A přitom právě v takových předmětech je podle mě obrovský potenciál. Ale jak říkám, týká se to jen některých pedagogů, každý má totiž jiné zkušenosti, jiné osobnostní charakteristiky a jiný přístup.

Jaké evropské státy mají nejlepší programy na prevenci šikany a prevenci braní drog?

To bohužel vůbec nedokážu posoudit. Ale zaujal mě třeba nizozemský Drugslab, YouTube kanál, ve kterém lidé zkoušejí různé drogy a popisují jejich účinky. Jen by na můj vkus mohli víc času věnovat i negativním dopadům dlouhodobého užívání. Ale ta otevřenost, ta je podle mě důležitá. To, že o věcech nebudeme mluvit, neznamená, že se nedějí.

kuncarova tamara 2

Co by měl člověk dělat, pokud někdo v okolí bere drogy?

Podle mě takový hodně zjednodušený návod bude promluvit si s tím člověkem a vyhledat odbornou pomoc. Můj názor je, že nemá cenu tomu člověku, který něco bere, „promlouvat do duše“, radit, co má dělat, křičet na něj, že si zkazí život. To podle mě prostě nepomáhá. Ale můžu vyjádřit, co cítím. Obvykle mám o toho blízkého strach. Vidím, že se něco děje, že se mění. Záleží mi na něm a chtěl bych pro něj něco udělat. A tohle všechno mu můžu říct. Pokud ten člověk sám chce přestat, tak mu můžu nabídnout pomoc. Můžu s ním zavolat na linku důvěry. Můžu s ním dojít do nějakého Káčka (pozn. kontaktního centra). Nebo do poradny. To všechno je zdarma a když nic jiného, nasměrují vás tam na službu, která takovou pomoc ve vašem regionu poskytuje. Pokud ten blízký nechce nebo nemůže přestat, pokud neví jak na to, a to třeba i v případě, že je obětí šikany, tak na tahle místa můžu stejně zajít. V tu chvíli nebude klient ten můj blízký člověk, ale já. Pracovníci se mnou zhodnotí moji situaci, projdeme všechny možnosti, které mám. A společně se budeme snažit přijít na nějaké řešení. Důležité je se nestydět a říct si o pomoc – je to v pořádku, je to normální a je to to nejlepší, co můžu udělat pro sebe i pro toho člověka, na kterém mi záleží.

Dokázala bys specifikovat, co je potřeba nezanedbat ve výchově, aby mé dítě nebralo drogy nebo nešikanovalo ostatní?

Ani na tohle nemám jednoduchou odpověď. Podle mě prostě neexistuje jednoduchá rovnice „když udělám tohle, tak moje dítě určitě bude drogy brát, když udělám támhleto, tak se jich nikdy ani nedotkne“. A hlavně mi připadá, jako bych teď říkala jedno klišé za druhým. Ale dítě by mělo mít kvalitní náplň volného času. Koníčky, ke kterým se může vracet. Taky si myslím, že je důležité vést dítě k empatii. A věnovat se mu. Vytvořit si s ním důvěrný vztah, mluvit s ním otevřeně i o nepříjemných věcech, o problémech, ale i o drogách nebo šikaně, netabuizovat to. A mluvit o možných důsledcích. Z mojí zkušenosti je dobré začít dřív, než si myslíme, že je to vhodné. Děti se totiž s těmi tématy poprvé potkávají už na prvním stupni základní školy. Člověk musí jít také hlavně sám příkladem – neurážet, nepomlouvat druhé, ale respektovat je, snažit se je pochopit a v případě potřeby vyjadřovat svoje názory a potřeby asertivně. Děti se učí tím, že se dívají kolem sebe a dělají věci tak, jak je vidí u druhých. Takže tak. Jak jsem říkala, klišé, co?

Foto: Archiv Tamary Kunčarové

Čtěte dále

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.