Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Vždycky jsem byla ta tlustá holčička, šikanovali mě.” Dnes své tvary hrdě využívá při performancích

 

kaca olivova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

6

ledna
2019

„Já jsem vždycky byla taková ta tlustá holčička, kterou celá rodina pořád nutila někde cvičit. Myslím, že mi tím vytvořili doživotní averzi ke cvičení. Pořád chtěli, abych hubla. „A skoro si říkám, že když se dnes dívám na ty fotky z puberty, ani jsem vlastně nějak tlustá nebyla,” říká Kača Olivová, absolventka Ateliéru tělového designu na FaVU v Brně a loňská finalistka výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě se věnuje zejména performance a materiálem, s nímž pracuje nejčastěji, je právě její tělo, a většinou nahé. „Ten humor je pro mě zásadní. Odmítám dělat seriózní umění, přijde mi důležité se smát. Nemám moc chuť naplňovat umění bolestí a utrpením, ale radši optimismem a glitrama. Současně si myslím, že to je báječná zbraň proti všemu - udělat si z toho prdel. A moje velké tělo to prostě potřebuje,” vysvětluje. V době raného mateřství pak také organizovala kojící guerillové akce. „Začalo to traumaticky. Měla jsem jeden opravdu nepříjemný zážitek v jedné kavárně, kde mě číšnice oslovila, jestli bych to s tím kojením nemohla nějak vyřešit. Že sedím na exponovaném místě, lidé kolem jedí a já tam s tím svým obrovským nezakrytým prsem kojím. A já jsem vůbec nechápala, co po mně chce,” vzpomíná. „Věděla jsem, že když to pro sebe nějak aktivně nevyřeším, bude mě to strašit furt.” Zorganizovala proto přes Facebook skupinu kojících matek, které spolu s ní do stejného podniku vyrazily a hromadně v něm kojily. Později začala pořádat také výjezdy do jiných míst Česka, kde se stala obdobná situace, případně prsotéky, tedy diskotéky pro matky s dětmi. „Zjistila jsem, že hromada žen má různé nepříjemné zkušenosti a že to není až tak neobvyklé. Nepřijde mi to v pořádku.” (Upozornění: Rozhovor obsahuje fotografie a videa zobrazující nahotu.) 

kaca olivova 9

Pohled do expozice v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018 v Národní galerii v Praze (Foto: Archiv Kači Olivové)

Jak ses dostala k umění? A byla tvá tvorba podobně extravagantní od začátku, nebo jsi měla například ambice malovat nebo sochat?

Trochu to vyšlo z rodiny. Moje máti je sice chemička, ale vždycky jsme žili kulturně, tak nějak standardně v rámci běžného vkusu. Pro ni proto je například to, co dělám, dost nepřijatelné. Nechápe, proč třeba nemůžu malovat něco hezkého (smích). Já jsem dlouho vůbec nevěděla, že možnosti jako dělat performance vůbec jsou. Lidi mi vždycky různě říkali, že mi to malování jde, ale já jsem si odmalička byla vědoma toho, že mi jdou jen ty věci, co jsou nějak spojené se mnou. Vždycky jsem tedy chodila do ZUŠky, malovala jsem. A přiznám se k něčemu, co moc často neříkám, protože jsem se za to vždycky trochu styděla. Na FaVU v Brně jsem se totiž hlásila jednou už hned po gymplu - na malbu. Naprosto nepoučená, naivně blbá. Tušila jsem, že mě nevezmou, ale chtěla jsem to zkusit. Byl to takový zoufalý pokus.

kaca olivova 1

Takže jsi chtěla být umělkyní od dětství?

Já jsem chtěla být celou dobu veterinářka. Od školky. Ještě ve čtvrťáku na gymplu jsem řešila, co s tím tedy budu dělat. Vždycky mě zajímala biologie, také jsem z ní maturovala a mé přihlášky na vejšky pak právě byly hodně různorodé. Některé šly uměleckým směrem, jiné na biologické obory. Veterinu jsem vzdala, protože bych se musela moc učit, a to bych nezvládla. Navíc těch holčiček, co mají rády zvířátka, tam jistě mají dost, takže tam určitě nepotřebují další. Nakonec jsem se rozhodla jít na fildu studovat teorii umění. Bylo to v tu chvíli pro mě to nejlepší rozhodnutí. Bylo to osvobozující a skvělé. Otevřelo mi to v tu dobu obzory v tom, co všechno může být umění. Bylo to v tom pro mě revoluční. A ta FaVU pak byla spíš takovou shodou různých podivných okolností než velký plán.

Původně tedy jsi vystudovanou teoretičkou umění.

Ano. Měla jsem pocit, že ty naše sdružené uměnovědy byly takové odkladiště těchhle nesplněných ambicí, které tam měl kdekdo, ale málokdo měl ty schopnosti. Ten obor ale tehdy neměl magistra, skončila jsem tedy bakaláře a přemýšlela, co budu dělat dál. A tak jsem znovu zkusila FaVU. Vrhla jsem se do toho s nadšením i naivitou a vyšlo to. Hlásila jsem se na performance, ale přeřadili mě na tělový design. A byla to fakt dobrá volba.

kaca olivova 5

Fotodokumentace performance na festivalu EPAF11, Varšava - Polsko, 2011 (Foto: Archiv festivalu)

Když se řekne tělový design, člověk si asi představí různé věci. Co to znamená v praxi?

Je to hodně široké a těch významů může být mnoho. Lidé si to často představují jako nějaký body painting, tetování a piercingy. Což už jsme tam vlastně také měli. Jedna absolventka měla projekt, kdy ji tetovaly dvě nevidomé ženy. Ale obecně je to prostor, který se zabývá tělem ve světě a v umění velmi různorodým způsobem. Bere ho jako výchozí materiál, nemusí to být ale v tom díle ani tak zřejmé. Ateliér tělového designu také vytváří bezpečný a otevřený prostor v rámci té školy, kde je jinak většina pedagogů mužů a pořád jde o dost sexistický prostor. I když spíš takovým tím nenápadným, neviditelným způsobem, kdy ani nevíš, proč se někde s někým cítíš blbě. Tohle je taková feministická oáza, kam si chodí i holky z jiných ateliérů odpočinout na stáž.

Tělo je i středobodem většiny performance, které děláš. Z čeho vycházíš? Souvisí to nějak s takzvaným body shamingem, o kterém se v poslední době hlavně ve světovém měřítku mluví?

Já své umění nerada popisuju, protože si myslím, že si to definovat je zbytečné omezování významů. Je jich tam hodně a nerada bych při vysvětlování na nějaký zapomněla. Pro mě je to mé nahé tělo politické a feministické gesto, současně je to vyjádření nějaké body positivity a toho, že každé to tělo je jiné, což je báječné. Díkybohu že to tak je. Je to boj proti tlaku to tělo nějak omezit, přetvarovat, sešněrovat, tady ufouknout, tady přifouknout a vlastně ho předělat do nějaké psychotické normy, která se někde vzala a neustále nás v ní zvenčí utvrzují. Ale zároveň to tělo vnímám i čistě jako materiál, jako například hlína, který ani nemusí mít sám o sobě význam. Baví mě na tom i ty jeho reálné schopnosti. Že má nějaký tvar a něco dokáže. Donedávna jsem kojila a to, že dokáže vyrábět mléko, je prostě zázračné. Nahota při performance je pro mě na jednu stranu také nejčistší možností. Jak je mé oblečení specifické, tak pro mnoho lidí vypadá jako kostým. Při performance to pak ruší a přináší to nějaké významy, které nechci. Málokdo je totiž schopen to přijmout jako normální oblečení. Když jsem pak řešila, co je kostýmem nejméně, došla jsem k tomu, že je to nahé tělo.

kaca olivova 2

Jde v případě tvého běžného oblečení o kostým? Je i tvůj každodenní život performance, nebo jde skutečně o způsob, jak chceš být vnitřně oblečená ty sama?

V tom, co nosím, jsou mi ti ostatní úplně jedno. A není to takové to egoistické jedno, ale spíš svobodné jedno. To, co nosím, nosím pro sebe. Já ale obecně mezi tím, co dělám v umění, a životem nedělám čáru. Dělám to, co žiju. Tím pádem je pro mě také to, co dělám, zásadní. A jede to nějakým způsobem pořád. Je to jedna z rovin mé performance, nějaký performativní přístup k celému životu, který se od umění nedá oddělovat. Takže ano, můj život je taky performance, ale mé oblečení kostým určitě není.

V tvých performance je na první pohled notná dávka ironie. Současně v mnohých vystupuješ úplně nahá. Zdá se, že si z vlastního těla děláš legraci. Proč?

Ten humor je pro mě zásadní. Odmítám dělat seriózní umění, přijde mi důležité se smát. Nemám moc chuť naplňovat umění bolestí a utrpením, ale radši optimismem a glitrama. Současně si myslím, že to je báječná zbraň proti všemu - udělat si z toho prdel. A moje velké tělo to prostě potřebuje. Je to i o tom, jak se s tím v té pubertě sžíváš. Říkáš si: „Aha, já vypadám trochu jinak než lidi kolem mě.” A musíš najít způsob, jak s tím budeš nakládat. Samozřejmě jsem prošla fází, kdy jsem byla v depce a byla jsem nešťastná. Ale pak jsem řekla: „A co jako? To, že si někdo myslí, jak bych měla vypadat, mě vlastně nezajímá.” Já své tělo miluju, protože je báječné. Teď ještě víc po tom mateřství, když vím, co dokáže. Úcta k tomu tělu se neuvěřitelně násobí, když vím, co dokázalo. A tohle vše je v tom trochu obsažené.

Vlastně lidi necháváš, aby se na tebe dívali a smáli se ti...

Nebo se mnou (smích).

Lidé se na tvé performance mohou dívat také pohoršeně. Tím spíš, že tam netancuje nahá hubená žena, ale žena kyprých tvarů. Je tohle způsob, jak se s tím vyrovnáváš?

Já se dnes už s ničím nevyrovnávám, já si spíš radostně hraju. Ten, kdo se dnes s něčím vyrovnává, je spíš to diváctvo. Nastavuju jim zrcadlo v tom, co si oni myslí a co jsou schopni přijmout. A má to šanci hýbat s postoji nebo normami. Třeba si pak řeknou, že by se tu sice takhle nesvlíkli, ale že v pohodě. Že každý máme někde nějaký převis a možná se za to nemusíme až tak stydět. Že to není zas tak hrozné. A nebo si řeknou, že to hrozné je a půjdou cvičit (smích). To už je jejich věc. Já jsem teď měla takovou moc hezkou reakci od jedné kustodky v Národní galerii u toho mého velikánského tisku (pozn. Kača v nadživotní velikosti na něm leží na boku nahá). Stála před tím a říká: „No, ale oblečená jste docela pěkná.” (smích) A já se na ni koukám a říkám: „A nahá ne?” A ona: „No já nevím. Tady jsou ty faldíky.” A já na to: „Tak každý má nějaké faldíky, ne? Je s tím aspoň sranda.” Já si právě říkám, proč bychom se pořád měli z něčeho hroutit?

Tohle je ale nějaký bod, ke kterému jsi časem došla. Sama jsi zmiňovala, že jsi to tak dříve neměla. Vyřešila sis to v sobě ale tímto způsobem, přetvořila jsi to v něco pozitivního a zábavného. Dokážeš ale popsat z vlastních zkušeností, s čím se člověk s nadváhou od svého okolí potýká?

Já jsem vždycky byla taková ta tlustá holčička, kterou celá rodina pořád nutila někde cvičit. Myslím, že mi tím vytvořili doživotní averzi ke cvičení. Pořád chtěli, abych hubla. A já jsem byla ta spokojená Kačenka, která si někde čte v klidu sama knížky. A skoro si říkám, že když se dnes dívám na ty fotky z puberty, ani jsem vlastně nějak tlustá nebyla. Dnes tlustá jsem, ale tehdy ne. Spíš ten pocit ve mně rodina vybudovala. A pořád do mě jedou, abych s tím něco dělala.

kaca olivova 3

Dotýkalo se tě to? Byla to jen rodina nebo i spolužáci?

Děcka se mi samozřejmě hodně smála a na základce jsem byla šikanovaná. Než jsem přišla na to, že tu svou hmotu můžu použít a ty kluky zmlátit (smích). Na prvním stupni jsem se proto hodně s klukama rvala. Fakt si ale pamatuju momenty, kdy jsem se bála těch klučičích hloučků tak moc, že jsem přecházela na druhou stranu ulice. Abych nezaslechla náhodou zase nějaké komentáře o tom, že jsem tlustá. Už v dětství jsem to ale, myslím, začala řešit tím oblékáním. Pracovala jsem s tím oblečením kvůli tomu, abych od té tloušťky odvedla pozornost. Já samozřejmě i dnes schytávám tisíce strašných poznámek na to, jak vypadám, ale já sama jsem se sebou spokojená, tak mě to nezajímá. Vzala jsem své tělo do vlastních rukou a zařídila, aby se mi ti lidé, když se mi smějí, smáli kvůli něčemu, co můžu ovlivnit. Něčemu, co jsem já sama vystavěla a jsem s tím spokojená. A to začalo už na té základce. Vzpomněla jsem si na to nedávno, když jsem šla do divadla a měla jsem tedy na sobě nějaký umírněný model. Za tu cestu na mě někdo asi dvakrát nebo třikrát zařval, že jsem tlustá. A mě to hrozně překvapilo, protože jsem to už dlouho nezažila. Jsem zvyklá, že si ze mě cizí lidi dělají srandu nebo se pohoršují, protože mám jednorožčí roh, duhové vlasy nebo asi dvacet různých barev, ale kvůli tloušťce ne.

kaca olivova 4

Kojící guerilla, 2015 (foto: Divý tvor)

Kdy u tebe nastal ten zlom ve vnímání vlastního těla?

Byl to konec základky a přechod na gympl. Protože bonus toho, že jsem byla tlustá, byla velká prsa. Něco atraktivního na tom celém balíku tedy bylo (smích). V té době jsem se taky hodně malovala a nosila jsem krátké sukně. Dost mě to bavilo. Když jsem to na nějakých dalších macatých holkách viděla, tak mi to přišlo fakt pěkné. Došlo mi, že není třeba se navlíkat do pytlů.

Nejsi z té své role v určitých momentech unavená? Přeci jen jsi vždy, když jdeš ven, nepřehlédnutelná. A okolí to pak i do jisté míry od člověka očekává.

To, být ve společnosti vidět, a být pod nějakým dohledem, spotřebovává strašně energie. Schovat se někde vlastně moc nemůžu. I kdybych chtěla, nezvládnu to. I když mám pocit, že mám na sobě umírněný model, nic se pro mě nemění. Jo, je to náročné. Já jsem totiž hodně sociální, současně ale potřebuju hodně klidu a času o samotě. Někdy zažívám situace, kdy je toho už fakt tolik, že nedokážu ani jít ven a musím zůstat doma a odpočívat. Stává se mi to ve chvílích, kdy jsem přetížená a neustále musím být v nějakém veřejném prostoru. Těžko se to vysvětluje, lidé si občas myslí, že mám nějaké manýry nebo jsem líná. Stalo se mi ale několikrát, že jsem musela zrušit i performance, protože bych tu pozornost už nezvládla.

kaca olivova 7

Instalace ve Veletržním paláci Národní galerie, Cena Jindřicha Chalupeckého 2018 (Foto: Marie Holá)

Před časem jsi pořádala také kojící performance, do kterých se přidávala i řada dalších matek. Proč?

Začalo to traumaticky. Měla jsem jeden opravdu nepříjemný zážitek v jedné kavárně, kde mě číšnice oslovila, jestli bych to s tím kojením nemohla nějak vyřešit. Že sedím na exponovaném místě, lidé kolem jedí a já tam s tím svým obrovským nezakrytým prsem kojím. A já jsem vůbec nechápala, co po mně chce. Nedokázala jsem ji ani poslat někam, byla jsem úplně v šoku. Lev (pozn. Kačin syn) měl tehdy asi čtyři měsíce, byl opravdu malé miminko, které ještě nic nejí, a mě nikdy nenapadlo, že by tím mohl způsobovat problém. Věděla jsem, že když to pro sebe nějak aktivně nevyřeším, bude mě to strašit furt. Tehdy jsem i napsala majitelům kavárny, řešila to s provozními a ti k tomu přistoupili velmi dobře. Ono to možná některým lidem může připadat jako banalita, ale mě to v tu chvíli hodně zasáhlo. Proto jsem vymyslela, že se tam musíme vrátit s bandou matek, potřebovala jsem tu podporu. A zažít znovu ten moment a sílu, o kterou jsem tam přišla. Přes Facebook jsem tak sehnala skupinu asi dvanácti žen, které jsem nikdy neviděla, s nimiž jsme se tam potkaly. A zjistila jsem, že hromada žen má různé nepříjemné zkušenosti a že to není až tak neobvyklé. Nepřijde mi to v pořádku. A z té jedné konkrétní situace se stal dlouhodobý projekt, kdy se mi začaly různé matky svěřovat se svými traumatickými zkušenostmi, různí lidé mě označovali v diskusích ve stylu: „Hele, Kačo, tahle paní tam zažila tohle. Vyražte tam kojit.” A tak jsme šly. Dělaly jsme i výjezdy do jiných měst, vznikaly odnože kojící guerilly. Dělaly jsme například i kojící módní přehlídku na Fashion Marketu a řadu dalších akcí. Organizovala jsem také prsotéky, tedy diskotéky pro matky s miminy.

kaca olivova 6

Kojící podpůrná skupina Výživa v herně Moravské galerie - transparent na podporu Kliniky po útoku zápalnou lahví, 2016 (Foto: Archiv Moravské galerie)

Pro HateFree jsi před časem dělala kojící guerillu ve Vrchlabí na místě, kde zemřela romská matka Helena Biháriová. Proč?

Po tom, co se tím kojením zabývám roky, jsem přišla na to, že jde o návrat k hluboké tradici, kdy kojení bylo vnímané jako zásadní a posvátné. Říkala jsem si, že to je způsob, kterým můžeme opečovávat i něco nehmotného. Že to je nějaká naše schopnost, kterou můžeme světu věnovat. V podstatě to stejně děláme pro celou společnost, ne jen pro naše dítě. A že tím můžeme my matky opečovat tu situaci a prostor, věnovat naši energii a předělat tak energii toho místa. Vnímala jsem to jako určitou tryznu a vyjádření, že ten příběh je důležitý a nemělo by se na něj zapomenout. A ten zážitek byl krásný. Bylo to velmi emotivní, tekly tam slzy a mlíko a všechno se tam tak nějak mísilo (smích). A do toho pršelo. Bylo to silné.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

"Lidé tu na nás někdy reagují s averzí. Bojujeme s nálepkou levné práce," říká Běloruska žijící v Praze

„Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni,” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.


OPU 22. 3. 2019

„Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

Tomáš Hečko je otcem tří dcer. U jedné z nich se spolu s manželkou týden po jejím narození dozvěděli, že má Downův syndrom (pozn. dále jen DS). „ Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. „Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásad ...

„Vegan se musí neustále morálně obhajovat,” říká popularizátorka vědy a veganka Selinger

V České republice žije odhadem asi sto tisíc veganů. Co vlastně dnes veganství znamená? Eliška Selinger, popularizátorka vědy a veganka, tvrdí: „Je to snaha vyhnout se zneužívání zvířat, jak nejvíce je to možné.“ To zahrnuje především nekonzumaci živočišných produktů, nekupování oblečení ze zvířat a kosmetiky testované na nich. Eliška se jako veganka nejčastěji setkává s nepochopením právě svých etických principů. „Lidé to velmi často vidí jen jako zdravotní volbu, navíc samozřejmě špatnou (smích) a z toho podle mě pramení velká řada dalších nedorozumění,” přibližuje budoucí lékařka a výzkumnice. Podle Elišky se vegani necítí morálně nadřazení, ač je jim to často vyčítáno. „Pokud někdo dává najevo, že je nadčlověk, tak to není veganstvím nebo jakoukoliv jeho jinou etickou volbou, ale tím, že je to prostě blbec. A blbce bohužel najdeme v každé lidské skupině, tomu lze jen velmi ...

Rakovina kůže sužuje albíny v Ghaně. Čeští vědci našli řešení. Vyvinuli pro ně levný ochranný krém

Lidé s albinismem se v Africe potýkají s předsudky, diskriminací i násilím a také s řadou zdravotních problémů. Nejvíce je ohrožená jejich světlá kůže. „Kůži chybí melanin, a to je ochrana před UV zářením. Pokud melanin nemáš a vystavíš se sluníčku, budeš mít popáleniny. A ty mohou vést k rakovině kůže. Slunci se u nás ale vyhneš jen těžko,” vysvětluje albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo. „Opalovací krémy se v Ghaně dají sehnat, ale pouze ve velmi drahých nákupních centrech v hlavním městě. Mnozí si je nemohou dovolit,” upřesňuje. Spousta lidí tak na rakovinu předčasně zemře. S možným řešením nyní přicházejí Češi pod vedením Lukáše Houdka z HateFree Culture, který se situaci albínů věnuje. Brněnský chemik Vojta Kundrát mu nabídl svou pomoc při hledání udržitelného řešení a s kolegy z FCH VUT - Ústavu chemie potravin a biotechnologie tak z lokál ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.