Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V 5 letech uprchla z Ghany, otce už nikdy neviděla. Stala se první lídryní politické strany v zemi

 

samia big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

12

prosince
2018

Osmapadesátiletá Samia Nkrumah je dcerou prvního ghanského prezidenta, myslitele a bojovníka za nezávislost afrických zemí Kwameho Nkrumaha, který byl posluchači BCC roku 2000 zvolen Afričanem milénia. I proto o něm ona sama nehovoří jako o svém otci, vždy ho jmenuje celým jménem. Samia je také první ženou v zemi, která kdy stála v čele politické strany. Říká, že to mají ženy v tamní politice těžké, přestože podle ní často mají hroší kůži. „Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás,” popisuje v rozhovoru pro HFC. Sama prožila život plný zvratů. Když jí ještě nebylo šest let, došlo v Ghaně k vojenskému převratu a ona musela s matkou a sourozenci uprchnout do Egypta, odkud matka pocházela. „ Neublížili nám, jen nás vozili z jedné vojenské základny na druhou. Bylo to ale děsivé. Pamatuju si, jak na mě mířili samopaly a pořád se radili, co s námi budou dělat. Celý den jsem brečela. Mohlo se stát cokoliv,” vzpomíná. Přiznává, že má z této skutečnosti dodnes trauma. „Vykoření vás to. Víte, že tohle je vaše země, ale nakonec k ní už nepatříte. Takže když jsem vstoupila do politiky a chtěli mě kritizovat, říkali mi egyptská bohyně (smích),” vykresluje. Otce po útěku z vlasti už nikdy neviděla, z bezpečnostních důvodů. Už za své vlády na něj bylo spácháno sedm pokusů o atentát, při jednou z nich byla i sama Samia. Její otec šest let po vojenském převratu zemřel. Nejhůře skutečnost podle ní nesla její matka. Ačkoliv se za Kwameho Nkrumaha provdala v rámci domluveného politického sňatku, velmi ho milovala a obdivovala. Byla to právě ona, která si sňatek s ním navzdory nesouhlasu rodičů vydupala. Podle Samii si uvědomovala jeho důležitost. Po jeho smrti se už nikdy nevdala a dnes je pochována po jeho boku v mauzoleu v Accře. Samia se po studiích v zahraničí do Ghany vrátila a vedle politiky se věnuje také uchovávání odkazu svého otce, který se svého času inspiroval také v tehdejším Československu, jelikož ho podle jejích slov oslovila zdejší industrializace i struktura v zemědělství. „Byl člověkem lidu, člověkem mas, ale současně velmi sečtělý a inteligentní. Proto v tom boji za nezávislost také uspěl. Takové vůdce zas tak často nemíváme. Viděl mnohem dál než ostatní,” říká o něm.

Jak došlo k tomu, že se váš otec stal vůdčí osobností hnutí za nezávislost Ghany?

Předně bych ráda řekla, že o svém otci nemluvím jako o tátovi, ale jako o Kwame Nkrumahovi. Byl vůdcem a tak ho vnímám také já. Tedy nejen jako svého otce. Studujeme jeho dílo, inspiruje nás a učíme se od něj. Byl deset let na studiích v USA a dva roky ve Velké Británii. Právě v Americe se přiblížil panafrickým myšlenkám skrz různé velké myslitele, které potkal. Byly to myšlenky na to, že by se všichni Afričané měli vrátit a měli by všichni společně vytvořit jeden africký národ. Když v Americe studoval a pracoval, viděl zblízka rasovou segregaci a diskriminaci. A všechno dohromady mu dávalo smysl. Vrátil se pak domů se záměrem dovést svou zemi k nezávislosti s tím, že jakmile se to stane, bude pokračovat snahami o sjednocení afrických států. Domníval se, že bychom se neměli držet hranic, které nám určili kolonizátoři. Viděl širší obrázek. Mezi lidmi tu byla také taková nálada, osvobodit se. Byl člověkem lidu, člověkem mas, ale současně velmi sečtělý a inteligentní. Proto v tom boji za nezávislost také uspěl. Takové vůdce zas tak často nemíváme. Viděl mnohem dál, než ostatní. Afrika chtěla být politicky nezávislá. Schválně říkám politicky, protože získat ekonomickou nezávislost byl až další krok. Že bez něj to bude velmi obtížné. Naše zdroje a ekonomika jsou stále pod kontrolou jinými. Bylo pro nás důležité, abychom tu plnou kontrolu opět získali. Kwame Nkrumah se domníval, že to bude možné jen v případě sjednocení. Takže ten boj pokračuje dodnes. Byl to Afričan, který sympatizoval s černošskými Američany stejně jako s Afričany, s Ghaňany, ale i s dalšími zdejšími národy.

samia 16

Pro mnohé možná překvapivě si krátce nato vzal Egypťanku.

Rok po tom, co Ghana získala v roce 1957 nezávislost, se rozhodl oženit s Egypťankou. Je to neuvěřitelný příběh. My jsme se tomu doma s matkou vždycky smály. Byl to totiž politický sňatek, ale fungovalo to. Rozdíly v kultuře severní a západní Afriky jsou velké, ale jeho přátelství s Gamalem Abdel Násirem, egyptským prezidentem, tomu napomohlo. Tihle dva lídři sdíleli názory a vize, byli proti imperialismu, chtěli uplatňovat socialistické vize a věděli, jak pozvednout úroveň života lidu. Takže Kwame Nkrumah vyslal několik svých přátel, aby v Egyptě hledali vhodnou ženu, se kterou by se mohl oženit.

Opravdu? Takhle záměrně?

Ano. A po dlouhém hledání našli vhodnou rodinu, která se při vyřčení slova Ghana zděsila. „Co to je Ghana? Co to je za lidi? Co vůbec jedí? Jak mluví?” Nikomu se to nelíbilo, přestože matčiným rodičům popsali, co za muže to je. Má matka vyprávěla, že byla tím, co o něm slyšela, okouzlená. „Tohle je další revolucionář jako Gamal Abdel Násir.” Chtěla se s ním setkat. Takže ona chtěla, rodina byla proti. A to byla chvíle, kdy bylo třeba, aby se do věci vložil egyptský prezident. Přišli za ním a prosili ho: „Můžete s tou rodinou promluvit? Je z té představy úplně vyděšená.” A on se s nimi tedy setkal a řekl: „Víte, o kom tu je řeč? O nejdůležitějším africkém vůdci. Nemůžete proto říct ne. Zorganizujeme krátkou návštěvu a vaše dcera se zase vrátí. Jen se potkají.” A aby rodinu ubezpečil, otevřel egyptskou ambasádu v Ghaně. Matka pak přicestovala spolu se strýcem a Kwame Nkrumah čekal na letišti, kde se poprvé setkali. Matka říkala, že byl nejšaramantnějším mužem, jakého kdy poznala. Táhlo mu na padesát, jí bylo pětadvacet. Ona tvrdila, že vypadal na pětatřicet. Problém byl, že on mluvil jen anglicky a ghanskými lokálními jazyky. Matka v té době anglicky neuměla. Mluvila francouzsky a arabsky. Takže tihle dva se po oficialitách setkali v soukromí, aby se lépe poznali. Nejprve spolu mluvili za pomoci tlumočníků, potom, když spolu zůstali sami, pomocí slovníků. A po dvou hodinách se rozhodli, že se vezmou (smích).

samia 19

Rodina Nkrumahova - Samia uprostřed (Foto: Wikipedia)

A to se vzali hned?

Ano (smích). Buď hned ten den, nebo o den později. A to je celé. Muselo to fungovat, když zplodili mě a dva mé bratry. Ten sňatek navíc skutečně severní Afriku s jejím zbytkem sblížil.

Jak ten fakt lidé v Ghaně přijali?

Podle toho, co říkala matka, byli lidé zpočátku nedůvěřiví. Ale po chvíli ji skutečně přivítali. Nakonec to byla pořád Afričanka. Byla mladá, krásná, skromná, takže ji lidé začali mít opravdu moc rádi. Měla v sobě taková den Diana faktor. Nesmělá, dobře vypadající žena, která se dobře oblékala. Po chvíli tu dokonce začala fungovat módní značka s tradičním oblečením kente pod jejím jménem. Měla skvělou osobnost, bylo těžké ji nemít rád.

samia 4

Jak byste popsala systém, jaký se zde otec snažil zavést? Když se na to podíváme laicky z našeho kontextu, jeví se jako mix kapitalismu a socialismu.

Ano, šlo o smíšenou ekonomiku. Když se podíváme na jeho sedmiletý plán, všichni ekonomové a experti, kteří se na něm podíleli, byli z celého světa. Formovalo ho proto množství různorodých myšlenek. Nemluvíme tu o někom, kdo nevěděl, co dělá. Měl vizi a rady od myslitelů. Říkal, že s tou obrovskou chudobou a nerovností se prostě musí něco udělat. A měl mandát od lidu, který si směr, jež nastolil, demokraticky zvolil třikrát za sebou. Když tedy například zavedl povinné základní vzdělání, které bylo pro všechny zdarma, byla to velká věc. Potkala jsem pár lidí, kteří dnes působí v prominentních pozicích, a ti mi řekli, že se dostali do školy jen díky reformám Kwameho Nkrumaha. Tím, že bylo vzdělání povinné, byly do škol nahnány i děti z vesnic, kde školy nikdy nebyly. Popisoval, že když po vyhlášení nezávislosti přišli do kanceláří, nebylo tam nic. Britové odjeli a nenechali tam nic. Museli začít od píky. Školy skoro nebyly, protože Ghaňané byli užíváni na práci na kakaových plantážích a jako domácí služebnictvo. Takže to množství práce, která musela být odvedena, ukazovalo, že se něco musí rapidně rychle udělat. Náš posun k socialistickým politikám nebyl ideologickým dogmatem, byla to téměř nutnost.

Jaké byly hlavní pilíře jeho politiky?

Zejména vzdělání, to byl klíč ke všemu. Došlo také ke znárodnění některých podniků. Když totiž došlo k vyhlášení nezávislosti, bylo veškeré naše bohatství pod kontrolou kolonizátorů. Muselo se s tím něco udělat. Nedávalo to smysl. Nadále by totiž jinak mohli ovlivňovat ceny našich každodenních potřeb, což nebylo udržitelné. Takže se snažil získávat zpět kontrolu nad naší produkcí, průmyslem, finančními rezervami. Nebyla to ale dogmatická rozhodnutí, byla to rozhodnutí, která byla nutná pro navrácení kontroly nad zemí Ghaňanům.

samia 17

Takže docházelo ke znárodňování podniků cizincům?

Ano, ale ne úplně. Vše proběhlo mírným způsobem. Nebyly znárodněny všechny podniky, ale jen ty, co působily ve strategických odvětvích průmyslu. Nemůžete je nechat jen v rukou cizinců. Smíšená ekonomika tak byla jediným řešením. Pokud by byla čistě kapitalistická a vše by bylo řízeno profitem, nesloužila by dobře svému lidu. Nemohli by si dopřát elektřinu, přívod vody, vzdělání.

Kwame Nkrumah se inspiroval také v zemích bývalého Sovětského svazu. V roce 1960 dokonce potkal československého prezidenta Antonína Novotného v sídle OSN, o rok později odjel na návštěvu Československa. Pokud vím, tak ho u nás nejvíce zajímal průmysl a zemědělství, zejména naše Jednotná zemědělská družstva (JZD). Proč?

Přátelství mezi dvěma lídry může občas přinést úžasné věci. A on byl velmi otevřený. Když se podíváme na různé jeho projekty, například na největší přehradu Akosombo, zjistíme, že Ghana musela zaplatit část nákladů a zbytek byly různé mezinárodní půjčky. Jedna z USA, jedna z International Bank for Reconstruction and Development. Spřátelil se s J. F. Kennedym, sedli si. A díky tomu se ta půjčka povedla. Vedle toho probíhalo jednání o stavbě další přehrady a s ní nám měli zase pomoci Rusové. Takže na tom vidíme, že rozhazoval sítě tak, aby zahrnovaly různé aktéry. On nechtěl, abychom se orientovali jen na východ, nebo západ. Orientoval se na to, co nám mohlo pomoci. A říkám to proto, abych ukázala, že pravděpodobně v Československu v určitém ohledu viděl pro Ghanu dobrý model. Byl fascinován industrializací zemí jako Československo, takže se rozhodl, že se tam vydá. Vaše továrny na výrobu bot, šperků a podobně, to byly ty, se kterými by nová země velmi ráda začala. Jsem si jista, že kdyby tento průmysl u nás přežil, sloužil by naší zemi velmi dobře. Bavíme se o asi stovce firem a továren, které tu vznikly během velmi krátké doby. Byla tu obrovská naděje a nadšení.

samia 11

V roce 1961 byla započata spolupráce mezi Československem a Ghanou ohledně výjezdů ghanských studentů na naše vysoké školy. Jak takovou spolupráci vnímáte?

Vzdělání bylo velmi důležitým aspektem rozvoje. Byl tu ohromný deficit odborníků v různých oblastech a Československo bylo identifikováno jako jedna ze zemí, ze které by mohli naši studenti benefitovat. Šlo zejména o vědu, techniku a medicínu. A nebylo to jen o tom, poslat k vám jakékoliv studenty. Byli velmi schopní. Ti, kteří dostali stipendium, aby k vám šli studovat, patřili k těm nejlepším. Měli odjet získat potřebnou kvalifikaci a dovednosti a pak se vrátit sloužit své zemi.

Jaké je být dcerou takového muže?

Musíte si uvědomit několik věcí. Kwame Nkrumah byl velmi skromný muž. Byl to muž, který dokonce odmítl vlastnit nemovitosti. Dům nedaleko Accry, kde jsem se narodila, věnoval státu. Stejně tak skromná byla i má matka. Takže jsme nevyrostli v uvědomování si jeho úžasnosti. Pak když došlo k nelegálnímu převzetí moci, museli jsme opustit Ghanu a žít mimo ni. Takže jsem vlastně vyrostla jako běžný člověk, bez vědomí toho, jak mám skvělého otce. Až když jsem vyrostla a pustila se do četby jeho prací, začala jsem si ten jeho význam uvědomovat. On byl mimochodem v roce 1999 vyhlášen Afričanem milénia na základě hlasování BBC. Každý tehdy čekal, že to bude Nelson Mandela, ale nakonec to byl Kwame Nkrumah. Takže si můžete představit vliv, jaký na společnost ve své době měl. Ale v té době mi to ani nepřišlo.

Mně šlo spíše o to, zda jste si uvědomovala jeho význam, nebo to byl prostě táta.

Vůbec jsem si toho nebyla jako dítě vědoma. Trvalo mi roky, než jsem tomu porozuměla. Jeho práce a myšlenky byly po léta v Ghaně potlačovány. Po kurdetě bylo nelegální přechovávat jeho fotografie, jeho knihy byly páleny. Lidé, kteří tyto věci měli, je museli schovat. Kdyby se u nich našly, mělo by to pro ně následky. To, co tu dnes pro mě zbylo, není „wow, můj táta byl Kwame Nkrumah”, ale „wow, musíme ten odkaz zachovat a hledat způsob, jak ho využít v budoucnu”. Byl to dar Africe a my s tím musíme něco udělat.

samia 10

Zmínila jste převrat v roce 1966, když byl váš otec zrovna v Číně. Co přesně se stalo?

V té době sílila Studená válka a lidé jako Kwame Nkrumah nebyli loutkami západu. Přestože s ním spolupracoval, spolupracoval také s východem. Používal navíc jazyk, který se moc nelíbil. Napsal například knihu v roce 1955 s názvem Nový kolonialismus. Říkal v ní, že bychom se v Africe měli spojit, protože jsme sice politicky volní, ale ekonomicky nás stále kontrolují. Washington tehdy do Ghany poslal stížnost. Můžete si tak uvědomit, jaké nebezpečí mohl pro některé zájmy představovat. V únoru 1966 odjel na mírovou misi do Hanoje. Co vyplývá z odtajněného dokumentu, je, že za převratem stála mimo jiné také CIA. Dá se tedy říct, že byl obětí Studené války. Byl odstraněn. Kurdeta byla vzpourou armádních a policejních důstojníků, byli ale podporování zvenčí. Pro společnost to byl ohromný šok. On byl tedy pryč, já s matkou a bratry jsme byli tady v Ghaně. Protože byla matka Egypťanka, zavolala obratem egyptské ambasádě s tím, aby urychleně poslali do Káhiry zprávu, že musí neprodleně odjet ze země se svými třemi dětmi do bezpečí. Poslali pro nás letadlo. Přestože mi nebylo ani šest let, tak si to pamatuju, protože jsme byli úplně sami v obrovském letadle Egypt Air. Měli jsme štěstí.

Byli byste v nebezpečí, pokud byste zůstali? Byl to násilný převrat?

Pro některé ano. My jsme odjeli úplně bez ničeho. Bylo nám přikázáno, že tam musíme vše nechat. Pamatuju si, že jsme měli na sobě kraťasy a trička, matka blůzu. Od egyptské ambasády jsme dostali nějaké kabáty, protože v únoru byla v Egyptě zima. Bylo nám tedy umožněno odjet, ale za těchto podmínek. Nevím, co by se dělo, kdyby matka nebyla Egypťanka. Neublížili nám, jen nás vozili z jedné vojenské základny na druhou. Bylo to ale děsivé. Pamatuju si, jak na mě mířili samopaly a pořád se radili, co s námi budou dělat. Celý den jsem brečela. Mohlo se stát cokoliv. Nebylo to ale nic úplně nového. Přežil (pozn. Kwame Nkrumah) sedm pokusů o atentát. Jeden z nich si pamatuji velice dobře, protože k němu došlo v zahradě našeho domu. Přicházel ze své kanceláře přes zahradu do domu na oběd se svým bodyguardem. Ten útočník buď minul, nebo ho ochránil jeho strážce, ten na místě zemřel. Útočník se totiž infiltroval mezi ochranku a byl tedy v domě. Otec potom běžel k útočníkovi, křičel o pomoc a snažil se ho zpacifikovat. Útočník ho při tom velmi silně kousl do tváře, že mu téměř ukousl kus masa. Takže co jsem viděla, bylo, jak otec přichází do domu a teče z něj krev. Musím říct, že to byl tedy hodně zajímavý život (smích).

Jaký měl ten převrat dopad na vaši rodinu?

Velký. Mě s mými bratry vykořenil z naší země.

samia 14

Váš otec se nikdy do Ghany nevrátil.

Ne. Zemřel o šest let později.

Setkali jste se ještě někdy?

Ne. Nikdy už jsme se neviděli. Pamatuju si, že nám občas volal, psal dopisy. Prý to nebylo bezpečné. Víte, byl mužem na odstřel. Chtěli ho zabít i tehdy, kdy po převratu žil v Guineji. Nechtěl být s námi v Egyptě. Byl si blízký s tamním prezidentem a možná chtěl být i blíže Ghaně. Chtěl se jednou vrátit a mezitím pracoval na svých knihách. Za těch šest let udělal hodně práce. Pak onemocněl a zemřel.

Jak jste to vy a matka nesly?

Jaké to bylo pro matku, si vůbec nedokážu představit. My jsme byli děti. Ano, chyběl nám, vyrůstali jsme bez otce, ale on byl tak skvělá persóna, že jeho stín byl stále s námi. Vláda se o nás starala. Později jsem ale pochopila, jak těžké to muselo být pro matku. Nikdy už se znovu nevdala. Dnes je pochována v mauzoleu po jeho boku. Přála bych si, abych tenkrát byla starší, abych jí pomohla. Musím ale říct, že cítím, že to mě samotnou posílilo.

samia 18

Po letech jste se ale přeci jen do Ghany vrátili.

Vrátili jsme se asi po deseti letech na pozvání vlády, která se vyměnila. Starali se o nás, začala jsem tu chodit do školy a pak i na univerzitu. Jenže přišla další kurdeta. A pro matku to začalo být složité, takže se rozhodla znovu odjet, po devíti letech, kolem roku 1983.

Jakého jste se při návratu do Ghany dočkali přijetí od lidu?

Bylo velmi vřelé a lidé byli velmi rádi. Moc hezky se k nám chovali. Vláda tehdy dala matce tento dům, kde teď spolu sedíme - i když nám ho později zase vzali - a poslali nás do dobrých škol. Jenže s dalším převratem začala být situace v zemi opět nestabilní, a tak matka odjela zpět do Egypta.

Vy jste zůstala?

Ne, byla jsem vyděšená. Odjela jsem spolu s ní a pak jsem odcestovala do Anglie studovat. A trvalo mi víc jak dvacet let se zase vrátit.

samia 13

Samia před domem, který spolu s matkou a sourozenci dostali od státu po svém pozvání zpět do země. Žije v něm dodnes.

Vnímáte to, že jste dcerou Kwame Nkrumaha, pozitivně, nebo spíše stojíte v jeho stínu?

Nemám s tím sebemenší problém (smích). Myslím, že to byl největší africký lídr, kterého jsme měli. Cítím jako velké privilegium, že s ním mohu být jakkoliv spojována. Beru ale také jako svou odpovědnost udržovat jeho odkaz. Je to obrovská čest. A vím, že pokud si to budeme skutečně přát, můžeme udělat spoustu dobrého. Ale je na nás, jak ten dar využijeme.

Jak vás skutečnost, že jste byla po určitou dobu vlastně uprchlicí, v životě ovlivnila?

To jsem byla, ale víte, my jsme byli hodně privilegovaní uprchlíci (smích).

Samozřejmě, ale museli jste opustit svůj domov, život, přátele, přišla jste o otce.

Ano, z psychologického pohledu to bylo příšerné. Je to trauma. Bezpochyb. V našem případě však bylo nejhorší naše sebevědomí ve věcech identity. Kdybychom neodjeli, byla bych zřejmě více ukotvená v Ghaně. Vykoření vás to. Víte, že tohle je vaše země, ale nakonec k ní už nepatříte. Takže když jsem vstoupila do politiky a chtěli mě kritizovat, říkali mi egyptská bohyně (smích).

samia 12

Kandidovala jste na prezidentku a byla jste první ženskou předsedkyní politické strany v zemi. Nevím, zda je běžné, aby byly ženy v Ghaně i Africe obecně ve vysoké politice. Má to nějaká specifika?

Není to běžné. Máme sice několik silných a mocných žen, ale jsme pořád očividně menšina. Těžkosti jsou, ale já sama jsem je nikdy nepocítila. Protože ženy, které si vyberou cestu do politiky, mívají často hroší kůži. Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás. Když ale jdete to politiky, která je z většiny orientovaná na muže, očekáváte to.

Očekávat to sice můžete, ale musí být těžké tomu čelit a vyrovnávat se s tím.

Samozřejmě. Ale musí to skončit. K tomu ale dojde jen tehdy, když bude mít víc z nás odvahu pokračovat. Tyhle věci by nás neměly odradit. Naopak by nás měly motivovat. Jedině tak to můžeme změnit.

Kde jste doma?

Ghana je moje základna, ale mám mnoho domovů. Čím víc cestuji po Africe, tím víc si uvědomuji, že Afrika je jedna.

Foto: Lukáš Houdek

Příběh Samii Nkrumah a její rodiny bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře o česko-ghanských vztazích v červnu 2019.

Čtěte dále

"Lidé tu na nás někdy reagují s averzí. Bojujeme s nálepkou levné práce," říká Běloruska žijící v Praze

„Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni,” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.


OPU 22. 3. 2019

„Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

Tomáš Hečko je otcem tří dcer. U jedné z nich se spolu s manželkou týden po jejím narození dozvěděli, že má Downův syndrom (pozn. dále jen DS). „ Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. „Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásad ...

„Vegan se musí neustále morálně obhajovat,” říká popularizátorka vědy a veganka Selinger

V České republice žije odhadem asi sto tisíc veganů. Co vlastně dnes veganství znamená? Eliška Selinger, popularizátorka vědy a veganka, tvrdí: „Je to snaha vyhnout se zneužívání zvířat, jak nejvíce je to možné.“ To zahrnuje především nekonzumaci živočišných produktů, nekupování oblečení ze zvířat a kosmetiky testované na nich. Eliška se jako veganka nejčastěji setkává s nepochopením právě svých etických principů. „Lidé to velmi často vidí jen jako zdravotní volbu, navíc samozřejmě špatnou (smích) a z toho podle mě pramení velká řada dalších nedorozumění,” přibližuje budoucí lékařka a výzkumnice. Podle Elišky se vegani necítí morálně nadřazení, ač je jim to často vyčítáno. „Pokud někdo dává najevo, že je nadčlověk, tak to není veganstvím nebo jakoukoliv jeho jinou etickou volbou, ale tím, že je to prostě blbec. A blbce bohužel najdeme v každé lidské skupině, tomu lze jen velmi ...

Rakovina kůže sužuje albíny v Ghaně. Čeští vědci našli řešení. Vyvinuli pro ně levný ochranný krém

Lidé s albinismem se v Africe potýkají s předsudky, diskriminací i násilím a také s řadou zdravotních problémů. Nejvíce je ohrožená jejich světlá kůže. „Kůži chybí melanin, a to je ochrana před UV zářením. Pokud melanin nemáš a vystavíš se sluníčku, budeš mít popáleniny. A ty mohou vést k rakovině kůže. Slunci se u nás ale vyhneš jen těžko,” vysvětluje albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo. „Opalovací krémy se v Ghaně dají sehnat, ale pouze ve velmi drahých nákupních centrech v hlavním městě. Mnozí si je nemohou dovolit,” upřesňuje. Spousta lidí tak na rakovinu předčasně zemře. S možným řešením nyní přicházejí Češi pod vedením Lukáše Houdka z HateFree Culture, který se situaci albínů věnuje. Brněnský chemik Vojta Kundrát mu nabídl svou pomoc při hledání udržitelného řešení a s kolegy z FCH VUT - Ústavu chemie potravin a biotechnologie tak z lokál ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.