Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Rasismus tě degraduje na prvoka,” říká česko-romský hudebník

 

jindra holubec big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

11
prosince
2018

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. Podle něj jsou největší překážkou úspěchu pro Romy v české společnosti nedostatek vzdělání a nezájem. „Nechci mluvit paušálně, neplatí to u všech,“ pokračuje. „Úspěch je podle mě vlastnost a tu nemá každý. Ale štěstí třeba vidí každý jinak. Hlavně si myslím, že nám chybí trpělivost ustát všechny urážky a bizarnosti rasismu.“ Co Jindrovi vadí především? „Dnes mě hlavně zaráží ta ohromná paušalizace: jsi Cikán, tak jsi zloděj, homouš je úchyl, muslim ti uřeže hlavu a podobně. Házení všeho do jednoho pytle. Z nenávisti si dnes lidi udělali velkého kamaráda, rasistický slovník dnes nabývá ohavných rozměrů. Chápu, nic není stálé a vše se mění. Ale rasismus se nemění, je to pořád stejná ohavná pitomost, která degraduje člověka na prvoka.“

Tatínek byl hudebník, maminka zpívala, byla pro tebe hudba jasnou volbou?

Táta hrál skvěle na kytaru a zpíval. Když mi bylo osm let, tak mi jednu kytaru postavil. Máma mu dělala back vokály a občas tancovala i na stole. Táta byl valach, máma pochází ze Slovenska a má romské kořeny. Když spolu hráli, čuměli jsme jak pera z gauče, a moc se nám to líbilo. Pamatuju si, jak jsem hrával do prázdných strun a brácha rozmlátil sedačku vařečkami. Začal jsem hrát kolem druhé třídy. Máma mě vedla, více se angažovala, takže základ jsem měl dobrej. Táta neměl čas, furt něco dělal. Hudba pro mě jasnou volbou určitě nebyla, v tu dobu to byl spíše fotbal. Ale muzika jako taková už mnou skrytě prorůstala.

jindra holubec 1

Kde jsi vyrůstal?

Vyrůstal jsem v Karlovicích na Jesenicku. Taková parádní vesnice, kde vždycky v létě a po celý rok najdeš dobrý pivo a máma mě vždycky pustí do dvanácti ven.

Jste s bratrem napůl Romové, jak se to projevilo na vašem životě?

To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil. Spíše jsem se tomu smál a moc se mě to nedotýkalo, pokud někdo na tohle narážel. Brácha aj ségra jsou spíše světlý typ po tátovi, tak do nich, si myslím, by to ani nikdo neřekl. Vyrůstali jsme společně se všema klukama, znali jsme se od školky, rasistické narážky byly spíše k smíchu. V osmnácti jsem končil na škole, a to už jsem věděl, že kytara a zpívaní je moje nádoba, do které se házím úplně celej. Projevuje se to na mém životě vlastně dodnes - chce se mi hrát, a to víc než chodit do práce (smích). Když zpívám, cítím, že víc žiju, že jsem na správném místě. Můj život to hlavně ovlivnilo k lepšímu, nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny. Akorát vám všichni závidí, že máte lepší beglajt na kytaru (smích) (pozn. rytmika, kterou muzikant hraje na struny). Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Niky mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.

Zažil sis nějaké formy diskriminace?

Formy diskriminace jsem samozřejmě zažil, ale nebylo to nic velkého nebo něco, co by mi zasáhlo nějak šíleně do života. Ve škole jsem se dobře učil a byl jsem spíše aktivní děcko. Nějak jsem se snažil vždycky zapadnout a chovat se jakž takž. Po škole jsem to spíše ani nikomu nedovolil. Neměli mě za co diskriminovat a já jim taky nedal šanci.

jindra holubec 4

Jsi úspěšný muzikant. Jak se díváš na stereotyp o Romech, že mají muziku v krvi?

On to ani stereotyp není, je to pravda, máme muziku v krvi, ale musíš se s ní skamarádit. Tím myslím vzdělávat se v hudbě. Lidé mi říkali, ty to máš v krvi, ty jsi talent. No tak jsem šel s tím dál, našel jsem si učitele a začal se hře na kytaru a zpěvu věnovat trochu profesionálně, ať můžu ty své romské geny pěkně nadupat větším rozhledem. Mě hrání a zpěv fascinuje, takže jsem to měl jasný. Pak je další varianta, že na to jako Cikáni spoléháme, že to tam z vrchu máme a víc nás nezajímá. Tohle je ten stereotyp.

Mluvíš o některých svých písních jako o sociálních baladách. Co tím myslíš? Jaká témata mají?

Jde nám o náhled na problémy, které má tak trochu každej. Normální věci, které sem tam každého dostanou do úzkých. Komentujeme témata jako drogy, nedostatek peněz nebo nenávist. Témata si nevybírám, ona si vybírají mne a já jim na to vždycky skočím (smích). Sociální balady proto, že to smrdí chudobou (smích). Chudoba je hodnota, ale není dobré ji jako hodnotu brát. Nic moc ti po čase nedá. Hledal jsem cestu, jak kvákat. Celá má tvorba je pořád zjišťování, co to vlastně dělám a ani mi nejde o to, dojít na konec, spíše se dostávat k tomu, co nevidíme a o tom zpívat. Hrajeme funky, které aspoň já nevidím jako nějaké nablýskané černochy a klavírek, ale jako pořádnou prdel. To, že si děláme srandu sami ze sebe, nás dělá svobodnými. Naše rapování je takové hraní se slovy, které přechází v sebereflexi. Písně jsou o hledání, o změně. Ale také v nich můžeš slyšet to, že člověk stejně hledá pořád lásku. A může to být klidně na špinavým rohu v Ostravě-Přívoze.

Co jsou podle tebe největší překážky pro Romy, aby uspěli v české společnosti?

Co si budem říkat, je to vzdělání plus nezájem. Nechci mluvit paušálně, neplatí to u všech. Mít se dobře nebo mít štěstí hm… úspěch je podle mě vlastnost, a tu nemá každý. Ale štěstí třeba vidí každý jinak. Hlavně si myslím, že nám chybí trpělivost ustát všechny urážky a bizarnosti rasismu. Není zde moc namístě kopírovat druhou stranu. Chybí nám chtít více žít nebo spíše umět žít, nezajímat se jen o problémy, které sahají do výše tvé socky.

S jakými problémy ses potkal na Bruntálsku?

Bruntál byl sám o sobě problém (smích). Já tam ale zažil nejkrásnější pohodu, zajímal jsem se jen o hudbu. Bruntál byl parádní v tom, že v tak malém městě se pařilo jak v Chicagu se vším všudy. Hodně jsme hrávali a také s romskými muzikanty, kteří byli výborní. Všichni jsme si rozuměli. Problémy jsme si akorát dělali sami, a to byl rokenrol.

Pracoval jsi i jako sociální pracovník.

Ano, prvně jako sociální pracovník pro oběti trestných činů a potom v Charitě jako sociální pracovník pro rodinu. Mně se ta práce líbila. Už předtím jsem pracoval devět let v LDN v Kunově, ale tam jsem více vozil mrtvoly, než studoval standardy kvality nebo se zabýval rodinou, jak má vyjít celý měsíc s penězi. Musím říct, že tahle práce je dřina, už bych do toho nešel. Neziskovky mi ale občas přijdou trochu nefunkční. Nechci to rozmazávat, ale ani jedna strana, jak Romové, tak sociální pracovníci, se občas neposlouchaj. Od sociálních pracovníků je to občas automatika a ze strany Romů taky žádný upgrade nepřijde. Romové si velice rychle zvyknou, že je dovedeš za ruku a skoro polovinu uděláš za ně. Ale na to by si zvykl úplně každej. Ale samozřejmě snaha je obrovská a vytvořil se z toho takový svět sám pro sebe.

Měl by se muzikant sociálně angažovat? A měl by se vyjadřovat k politice?

Tak určitě ano, ale já nejsem ten typ, necítím se tak zdatnej, abych mohl nějak funět do politiky. Sociálně angažovat jo, pokud na to má člověk energii a schopnosti ty lidi stmelit, tak proč ne. Ale setkal jsem se s obrovským nezájmem v dnešní době, kdy každý druhý je vykradený přebytkem. Někdo toho mesiáše ale dělat musíííí (smích).

jindra holubec 2

Jak může hudba a muzikant podpořit v lidech pocit komunity?

Když jsme makali na stavbě, měl jsem jednu takovou partu a vždycky jsme si zpívali a parádně se u toho nasmáli. Nebo jsem zpíval jen já třeba operní árie a z lešení jsem měl postavené parádní podium. Lidi jsou pro mě hudba, protože jedině tak se jim můžeš podívat na duši. Však to znáš, začne se zpívat a hrát a ty tváře začnou vypadat jinak. A přes tu tvář tu duši vidíš ještě více a tu jim já jako muzikant musím na koncertě ukrást. Pak vzniká pocit jednoty a vystoupení se stává parádním zážitkem. Občas mi stejně zbyla jen hudba, tu mi nikdo nevezme. S Bohem a s hudbou nejsi nikdy sám. Pak je jen otázka, jakou zprávu posíláš obecenstvu a jak jsi uvěřitelný, když to funguje, tak na koncertě v lidech zaplňuješ prázdné prostory.

Váš klip Jukebox je o tátovi, který se opíjí v hospodě, protože přišel na to, že je jeho syn homosexuál. Pustíš mu písničku od Mercuryho, což ho naštve. Jak ty sám se stavíš k právům LGBT komunity?

Performuji Freddieho Mercuryho a moc lidí si o mně myslí, že tím pádem jsem gay. Občas to do mě někdo nasype. A mě to asi nijak neirituje, spíše je to součástí mé šou. Celý klip Jukebox je vlastně nadsázka pro tohle téma, František nakonec stejně žije s holkou, ale to už nikdo neví. LGBT komunita mi nevadí, ani mě to neotravuje a nedělá mě to před sebou horším. Jestli si to někdo chce udělat hezčí, tak klidně (smích). Já se tím hlavně nikdy neobtěžkával. Člověk v sobě občas najde protichůdná témata a občas si za sekundu uvědomíte celý svůj život. Proč by člověk nemohl v takové sekundě najít lásku pro druhé pohlaví. Pokud milujete, kapituluje vše kolem vás. Všichni máme rádi svobodu, aspoň se to dnes všude hlásá. Ale právě za svobodu se někdy vydává něco, co se mi nelíbí, co mně vadí, co mi je nepříjemné. Dnes mně hlavně zaráží ta ohromná paušalizace: jsi Cikán, tak jsi zloděj, homouš je úchyl, muslim ti uřeže hlavu a podobně. Házení všeho do jednoho pytle. Z nenávisti si dnes lidi udělali velkého kamaráda, rasistický slovník dnes nabývá ohavných rozměrů, za výroky, které dnes víří v TV nebo na internetu, by se před deseti lety šlo sedět. Dnes se to naopak stalo součástí evropského slovníku. Chápu, nic není stálé, a vše se mění. Ale rasismus se nemění, je to pořád stejná ohavná pitomost, která degraduje člověka na prvoka.

jindra holubec 3

Foto: Archiv Jindry Holubce

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.