Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Domovem české živnostnice prošly desítky lidí na útěku. Nyní přijme do rodiny 15letého Afghánce

 

magda pospichalova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

5

prosince
2018

Magdalena Pospíchalová je živnostnice na volné noze z Čelákovic. Už déle než tři roky aktivně pomáhá lidem na útěku. Vše začalo na podzim roku 2015, ve dnech, kdy bylo uprchlíkům zablokovaným u nádraží Keleti v Budapešti umožněno vydat se vlaky do Německa. Na Hlavním nádraží v Praze se tehdy sešla malá skupinka lidí s jídlem, aby jim cestu zpříjemnili. Krátce nato se spontánně zformovala skupina dobrovolníků, kteří po více než rok v pravidelných směnách obcházeli vlaky a uprchlíky aktivně vyhledávali, aby jim poskytli základní potřeby, poradenství a pomoc. Tehdy se také utvořila skupina lidí, kteří ubytovávali ve svých domovech uprchlíky přes noc, aby si odpočinuli před další cestou. „Domů si je brávali studenti, rodiny i matky samoživitelky. Museli to být ale také lidé, kteří mají tak trochu odvahu. Nebát se například reakcí sousedů. Často to byli lidé, kteří v životě také přijali od někoho pomoc, přijde jim tedy normální pomoct v nouzi zas někomu jinému,” vysvětluje. Jednou z nejčastějších hostitelek byla právě Magdalena, která také patřila do organizační složky celé iniciativy. Dodnes prošla jejím domovem bezmála stovka lidí, naposledy doma před týdnem hostila kurdskou rodinu z Iráku. Dobrovolníci spolu s ní pomáhají příchozím na Hlavním nádraží i nyní, i když v mnohem menší míře, protože uprchlíci projíždějící Českem jsou nyní už poměrně výjimeční. Lidé z Iniciativy Hlavák spolu s Magdalenou jezdí také navštěvovat uprchlíky do detencí. Ona sama se dále zabývá pomocí několika dalším jednotlivcům a rodinám, které v Česku požádaly nebo dostaly azyl, s vyřizováním nezbytných formalit, snaží se jim pomoci najít bydlení, práci a navázat sociální vazby. Nyní si spolu se svou rodinou bere do hostitelské péče patnáctiletého afghánského chlapce, který přišel do České republiky bez dospělého doprovodu. „Když jsme jednou pořádali na naší zahradě setkání s několika uprchlíky, dozvěděla jsem se, že právě tento chlapec nemá nikoho, kdo by se ho ujal. Dozvěděli jsme se, že by byl moc rád, kdyby měl někoho, s kým by mohl častěji pobývat a komunikovat. Takže jsme se rozhodli vzít si ho do hostitelské péče. To znamená, že žije v dětském domově, ale k nám bude moci jezdit na víkendy.” A proč to všechno Magdalena dělá? „Já taky chci mít šťastný a spokojený život, tak ho chci dopřát i těm druhým.”

Jak se stalo, že ses v době takzvané uprchlické krize ocitla v první linii pomoci uprchlíkům v Česku?

Tehdy jsem postřehla na facebooku výzvu Moniky Horákové: „Pojďte počkat na uprchlíky, kteří pojedou vlakem z Brna.” Protože tehdy lidé v Brně také čekali na ty, co jeli vlaky puštěnými z Maďarska. „Pojďme je přivítat na nádraží, přinesme jídlo, budou mít hlad,” psala tehdy. Tenkrát se nás tam sešlo asi deset, každý přitáhl nějaké zásoby a čekali jsme. Tím vlakem od Brna ale nikdo nepřijel. Tak jsme se domlouvali, že bude potřeba udělat nějaké hlídky, které budou kontrolovat přijíždějící vlaky z toho směru. Hned poté jsme ale s manželem odjížděli na týden do Řecka s kamarády na dovolenou na jachtu kolem ostrova Kos. A to byl pro mě zlomový zážitek. Jednak jsme v tom moři nacházeli záchranné vesty a sbírali jsme je na loď, jednak jsme na plážích na ostrovech viděli ty propíchnuté čluny a po těch lidech tam zbyla spousta věcí. Místní lidé nám říkali, že se snaží uprchlíkům, tehdy ve velkém počtu připlouvajícím z Turecka, pomáhat. Dávali jim jídlo, ubytovávali je v tělocvičně, ale bylo jich tolik, že se u břehu vytvořilo improvizované stanové městečko. Uprchlíci tam čekali na loď, kterou se dostávali do Atén do centrálního tábora. Tohle všechno byl pro mě nečekaný a velice intenzivní zážitek, kdy jsem viděla, jak tam lidé žijí na ulici. O to víc mě to nakoplo k tomu, abych v tom v Česku pokračovala. Když jsem se vrátila, už se pomalu formovala strukturovaná skupina dobrovolníků s tím, že vznikaly služby po čtyřech lidech, které se na Hlaváku pravidelně střídaly. Nějaký čas to opravdu byly směny od rána do noci. Já jsem se zapojila do organizování pomoci a byla jsem tehdy také kontaktní osobou pro firmu spravující nádraží. Poskytli nám přesné místo, dovolili nám nechávat na dispečinku batoh s věcmi, který si služby předávaly. Nakonec jsme i dostali ve slepém křídle nádraží jednu místnost, kde jsme mohli zřídit sklad potřebných věcí. Zapojila jsem se i do těch samotných hlídek a připojily se i mé dcery. Iniciativa Hlavák zůstala neformální iniciativou, nestala se ani spolkem, ani jakoukoliv jinou formou neziskovky.

magdalena pospichalova 8

Proč jste na uprchlíky na Hlavním nádraží čekali?

Měli jsme informace z balkánské uprchlické trasy, že to jsou lidé, kteří jdou s jednou igelitkou a nemají často ani možnost koupit si po cestě jídlo, nemají ani kde přespat. Zmobilizovala se proto i skupina lidí, kteří je mohli ubytovávat u sebe doma. Domluvili jsme se také se třemi hostely, v nichž jsme mohli ty lidi na noc umístit. Později jsme začali spolupracovat s Červeným křížem, který nám od jisté doby začal přispívat na kupování jízdenek do Drážďan, kam uprchlíci zpravidla pokračovali. Do té doby jsme je platili ze svého. V hlavní hale Hlaváku jsme měli informační stánek, aby nás lidé, které jsme sami ve vlacích nenašli, mohli najít. Když jsme chodili na nástupiště, nosili jsme reflexní vesty a ceduli s arabsky psaným slovem charita. Na Hlaváku jsme zažili spoustu horkých chvil, kdy na nás někteří kolemjdoucí plivali, kopali nám do batohů, také nám rozbili stánek, vyhrožovali nám, a to jak přímo na místě, tak na sociálních sítích. Zažili jsme ale i krásné chvilky, kdy k nám cizí lidé přišli, děkovali nám za to, co děláme, a dávali nám peníze na pomoc uprchlíkům.

Proč bylo potřeba přijíždějící ubytovávat?

Protože občas přijeli pozdě večer a už nejel vlak do Drážďan. Mnohdy se stihlo, že přijeli, koupili jsme jízdenky, dali jsme jim základní potřeby a oni mohli pokračovat dál. A vznikaly tam i komické situace, kdy jsme vyzvedli přijíždějící rodinu z jednoho vlaku a za minutu odjížděl jejich navazující spoj do Německa. Popadli jsme jejich děti i mimino a běželi jsme s nimi přes nástupiště do druhého vlaku, který se ale hned rozjel, takže jsme nestihli vystoupit, museli jsme se pak na Hlavák vracet z další stanice. Raději jsme ale byli, když to bylo spíše v klidu, abychom měli čas na komunikaci. Bylo třeba jim vysvětlit jejich situaci a možnosti, dát jim příležitost zavolat třeba svým případným příbuzným v Německu, aby se s nimi mohli domluvit nebo dát vědět, že jsou v pořádku.

magda pospichalova 1

Mluvila jsi o skupině lidí, kteří si příchozí brali domů. Současně byla celá řada dobrovolníků, kteří se v činnosti Iniciativy Hlavák střídali v různých aktivitách. Jací to byli lidé?

Myslím, že všechny ty aktivisty spojovalo to, že to byli lidé s dobrým srdcem. Byla to velmi široká skupina lidí. Uprchlíky si domů brávali studenti, rodiny nebo i matky samoživitelky. Vzít si uprchlíky na noc domů, zpravidla to bývalo na jednu noc, jistě vyžadovalo trochu odvahy, třeba kvůli možným reakcím sousedů. Tehdy se objevily také náznaky, že se takovouto pomocí v nouzi začala zabývat i policie, ale to velce brzy ustalo. Pomáhali často lidé, kteří sami někdy v životě také přijali od někoho pomoc a přišlo jim tedy normální pomoci v nouzi zas někomu jinému.

Jaká byla tvá zkušenost s těmi, kteří přicházeli?

Různorodá. Mnozí nejdřív nechápali, co jsme zač. Mysleli si, že jsme členové nějaké organizace. Často na vysvětlování ani nebyl čas, takže jsme to omezili jen na stručné sdělení: „My jsme tu proto, abychom vám pomohli. Koupíme vám jídlo, koupíme vám jízdenku.” Oni často ani nerozuměli. Pro takové případy jsme měli vypracovaný dobrý systém, měli jsme tlumočníky do všech možných jazyků. Tlumočníkům jsme mohli kdykoliv zavolat a oni po telefonu překládali. Bylo to moc pěkné. Trochu mi to připomínalo tu energii kolem událostí v listopadu 1989, tu atmosféru vzájemnosti a pomoci.

magdalena pospichalova 3

Jak jste věděli, že ti lidé v tom daném vlaku sedí?

To jsme v prvním období vůbec nevěděli. Nejprve jsme chodili opravdu ke všem vlakům, které přijížděly z míst, kde byly detenční tábory. Ale netušili jsme, jestli v těch vlacích nějakého uprchlíka najdeme, oni zase nemohli tušit, že je někdo bude na Hlavním nádraží v Praze hledat. Později se nám podařilo navázat komunikaci s Červeným křížem, od jeho lidí jsme dostávali informaci, že byl někdo propuštěn z detence. Pak už to bylo jednodušší, stáhli jsme ty celodenní směny na časy, kdy bylo třeba chodit jen ke konkrétním vlakům. A snažili jsme se pak odhadnout podle vzhledu a typu tašek a věcí, kdo by mohl být člověk, který jede z detence. Ale také se mi kolikrát stalo, že jsem oslovila cizince, jestli jsou uprchlíci a oni že ne, že jsou studenti Erasmu (smích).

Proč jste jim platili jízdenky? Neměli by si je kupovat sami?

Protože většinou neměli peníze. V těch detencích je totiž o peníze úřední cestou obrali. Účtovali jim určitou částku za den a osobu. Takže i když měli nějaké úspory, museli je ihned po zadržení spolu s mobily a dalšími věcmi odevzdat. Z těch úspor jim pak odečetli ty údajné náklady na detenci, takže většině lidí zbyl po propuštění z úspor naopak dluh. Když je pak pustili přes bránu ven, neměli často žádné peníze. To přece jenom vyvolávalo i mediální ohlas, zejména v České televizi, takže pak jim stát začal dávat čtyři sta korun na osobu při propuštění. To jim ale mnohdy nestačilo ani na cestu do Prahy, natož do zahraničí, protože měli přikázáno zemi do určitého data opustit. Byli tedy bez prostředků a chtěli do vysněného Německa. My jsme jim to vymlouvat nechtěli, ani by se nám to nepodařilo. Tak jsme jim k té cestě za snem pomohli způsobem, který jsem popsala.

magdalena pospichalova 2

Nemohlo to být považováno za podporu nelegální migrace? Na Hlavním nádraží byla v té době řada policistů. Nikdy vás nekonfrontovali?

My jsme se o tom radili s několika lidmi z různých organizací a právníky a bylo nám řečeno, že to je v pořádku. Což podporuje i fakt, že to v určitý moment začal financovat Červený kříž. Za těmi policisty na Hlaváku jsme naopak chodili a informovali jsme je o tom, co tam děláme. Problém jsme s nimi nikdy neměli.

Říkala jsi, že většina těch lidí v podstatě neměla na zaplacení nákladů detence, kam byli po zadržení umístěni. Mají tedy u nás dluh?

V podstatě ano. A tady nám vlastně není jasné, co se bude dít dál. Jezdili ale k nám na Hlavák s dokumenty, kde měli napsanou pohledávku státu. A je otázka, zda to bude jednou vymáhat a co se bude dít dál. Ti lidé neměli nic a najednou tu mají dluh za to, že byli umístěni někam, kam nechtěli a délku pobytu nemohli nijak ovlivnit.

magdalena pospichalova 4

Rozšířily se nějak aktivity, které jste kolem Hlaváku dělali?

Jezdili jsme, a stále jezdíme, do detencí ty lidi navštěvovat. Děláme to proto, že jsme přesvědčeni, že člověka jednoduše potěší, když za ním přijde někdo jen tak, podpořit ho. Ti lidé nerozumí tomu, proč je tam zavřeli, neví na jak dlouho. Informujeme je o tom, na co mají právo a dovážíme jim jídlo a různé základní pořeby.

Ti lidé, za kterými jezdíte, znáte?

Vůbec. My neznáme je, oni neznají nás. Jezdíme za nimi jen tak. Zpočátku tam byly ty podmínky opravdu špatné, pak se to po intervenci Veřejné ochránkyně práv změnilo, tak jsme jim vždy nabízeli, že jim můžeme příště přivézt něco, co jim chybí, co by potřebovali. A vozili jsme toho opravdu hodně. Hlavně jídlo a oblečení.

magdalena pospichalova 6

Kde jste na to brali peníze?

Vždy jsme to tak nějak vybrali mezi sebou, jedna krajanka ale třeba přivezla nějaké peníze, které vybrala mezi krajany v Norsku, další peníze nám nosili kolemjdoucí na Hlaváku. Dostávali jsme také peníze z některých sbírek na pomoc uprchlíkům. Přímo od státu jsme nikdy nedostali nic, ostatně by to ani nebylo možné, jsme neformální iniciativa.

Pokud ale vím, tak právě ty jsi přeneseně vyslechla tu už ohranou výzvu „tak si je vemte domů” a domů sis uprchlíky skutečně brala několikrát týdně.

Ano, ale uprchlíci u nás bývali ještě dříve, než takovéto úsloví vůbec stačilo vzniknout. Byla to samozřejmost, která vznikla z akutní potřeby lidí, často rodin s velmi malými dětmi. Tím, že jsme měli tu možnost, protože u nás doma se prostor pro jednorázové přespání několika lidí vždycky najde, tak mi to přišlo logické. Navíc často přijížděly větší rodiny, které byl problém ubytovat u někoho jiného, a v hostelech tak velké skupiny ubytovat také nešlo. Tak jsem je vozila k nám domů, jednou u nás takto byla i desetičlenná rodina. Teď naposledy u nás minulý týden přespávala čtyřčlenná irácká kurdská rodina.

magdalena pospichalova 10

Ty dlouhodobě pečuješ o několik lidí a rodin, kteří zde zažádali nebo dostali azyl. Je to pozůstatek aktivit kolem Hlaváku?

Určitě. Ti lidé se ke mně dostávají různě. Teď si například bereme do hostitelské péče patnáctiletého Afghánce. O té možnosti jsem se dozvěděla v televizi. Hostitelská péče spočívá v tom, že mladistvý může do rodiny jezdit třeba na víkendy, ale občas přivítá pomoc i v průběhu týdne. Lidí, jako je naše rodina, je víc. Okruh lidí, který vznikl kolem Iniciativy Hlavák, se částečně setkává dál, třeba právě na podpůrných programech pro uprchlíky nebo na různých akcích. Bývají to třeba besedy, společný fotbal, nyní budem chodit na bruslení.

Proč ses rozhodla k takovému kroku? Jedna věc je pomáhat někomu s lékařskou péčí nebo úřady, něco jiného ale je ujmout se nezletilého a vpustit jej takto do rodiny.

My jsme o tom v naší rodině mluvili a ta možnost dlouhodobě pomáhat někomu se integrovat nám přišla dobrá. A vlastně i proto, že se stydím za přístup velké části okolní společnosti. Beru to ale jako takové kontinuum toho, co dělám. Když jsme jednou uspořádali setkání u nás doma na zahradě, pozvala jsem i skupinku nezletilých chlapců z integračního programu pro nedoprovázené uprchlíky. Ze společného povídání pak vyplynulo, že právě ten patnáctiletý chlapec nemá nikoho, kdo by se ho ujal. Koordinátorka té skupiny nám pak řekla, že se svěřil, že by byl moc rád, kdybychom si ho vzali, a tak jsme neváhali.

magdalena pospichalova 9

Jak to bude probíhat?

Bude k nám jezdit na víkendy, když bude chtít, bude s námi trávit Vánoce, chodíme spolu na výstavy, potkáváme se i přes týden nebo s námi bude moci jet třeba i na dovolenou. Docela se těším, že ho budu učit lyžovat a plavat. Teď bydlí v dětském domově, je tam jediný cizinec mezi českými dětmi, což mi přijde dobré.

Co na to říká tvá rodina?

Dcera mi teď vytkla, že se mu věnuju víc, než jí (smích). Ale obě holky pomáhají, schází se s ním i samy zvlášť. Ani pro manžela to není problém. Zažil disidentské doby, kdy byly byty otevřené návštěvám, sám takhle jako mladý disident, a v té době také brněnský učeň, přespával u různých lidí v Praze. On sice není ten obětavec, ale strašně rád pak s těmi lidmi mluví, vysvětluje.

magdalena pospichalova 5

Co ti to všechno dává? Přeci jen to také bere hodně energie i peněz.

To sice ano, dává to ale současně velký pocit zadostiučinění, uspokojení a radost.

V čem?

Třeba to, když vidím, že ti lidé, kteří tudy prošli, jsou někde dál, jsou spokojení, získali práci. To je pak taková sdílená radost. Já taky chci mít šťastný a spokojený život, tak ho chci dopřát i těm druhým. A mám radost, když i ti druzí mají radost a žijí důstojně.

Úvodní foto: Lukáš Houdek

Ostatní foto: Archiv Magdaleny Pospíchalové

Čtěte dále

„Lidé nevědí, s čím se potýkáme,” říkají revmatici. Nemoc se přitom nevyhýbá ani dětem

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

Češi provozují v Gruzii stacionář pro seniory spojený s hostelem pro turisty. Tráví spolu čas i vaří

„Důchod v Gruzii není k žití,“ říká Beáta Máthé z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pomáhá seniorům v gruzínském městě Chašuri. Důchod samotný je v této zemi pro běžného člověka náročný, situace je ještě horší pro uprchlíky či vnitřně vysídlené. „Mnoho z nich již nikoho nemá. Každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější je ztráta syna nebo manžela,“ popisuje důvody pomoci Beáta a doplňuje: „Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru.“

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Tančí, testuje, konverzuje. Robotický společník vzbuzuje u českých seniorů zvědavost i ostych

Paní Anna je aktivní seniorka, která pravidelně dochází do organizace Život 90 na nejrůznější kurzy, nebo si jen popovídat se spřízněnými dušemi. Její děti žijí v zahraničí, a ona je tudíž, jak říká, často sama. Od loňského roku se Anně naskytla nová možnost rozptýlení – do sídla organizace pravidelně „dochází“ robot jménem Mr. Pepper. Místní jej rychle překřtili na domáčtějšího „Pepu“ a mnozí z nich jeho návštěvy nedočkavě vyhlížejí. Není divu – dokáže vést rozhovor na úrovni, v nabídce má pestrou škálu vědomostních i zábavných programů a kdyby řeč vázla, dokáže si s vámi třeba zatančit. Odkud že se Pepper vlastně vzal?

Adéla Gálová 23. 3. 2020

David Kraus si ve škole prošel šikanou. Dnes podporuje její prevenci

Český zpěvák, herec a skladatel David Kraus se v dětství a dospívání potýkal se šikanou ve škole. „Já jsem zažil šikanu hlavně z toho důvodu, že jsem byl jiný než ostatní děti ve třídě. Byl jsem dyslektik, dysgrafik, takže pro mě byl velký problém napsat diktát tak, abych z něj neměl pětku. A já jsem byl z rodiny, kde mi bylo říkáno, že se můžu uplatnit, když budu dělat věci jinak než ostatní. Byl jsem vychovávaný k individualitě. Pak jsem přišel do školy a najednou byl problém,” popisuje v rozhovoru pro projekt Alpateam. Ten založili studenti Střední pedagogické školy v Litomyšli Filip Špinka a Štěpán Hartl, kterým šikana na školách vadí a současná řešení problémů jim přijdou nedostatečná. „Především nás motivoval svět a prostředí kolem nás, nelíbilo se nám, jak někteří učitelé komunikují a jak se chovají k žákům, ale i ostatním pedagogům. Hlavní účel pr ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.