Hasan je sedmadvacetiletý jordánský gay aktivista. Spolupracuje s několika mezinárodními organizacemi, ve kterých se zaměřuje na přímou pomoc LGBT lidem. Jak probíhal jeho vlastní coming out v konzervativní jordánské společnosti a s jakými problémy se lidé s odlišnou sexuální orientací nebo identitou potýkají?
Kdy sis uvědomil, že se ti líbí muži?
Uvědomil jsem si to poprvé asi v šestnácti. Obecně řečeno, sex, sexualita nebo to, že se ti někdo líbí, nejsou úplně akceptovatelné věci. Bez ohledu na to, jestli jsi muž, který miluje ženu, nebo muž, který miluje muže. Pořád je to do jisté míry problém. Takže já jsem úplně neviděl ten rozdíl. Věděl jsem, že je obecně problém s láskou a jejím veřejným projevem. Na základě toho, jak jsem mluvil o ostatních klucích, mi moji spolužáci jednoho dne řekli: „Prober se, vždyť jsi gay!“ A já jsem se jich ptal, co to vůbec znamená. Neřekli mi to. Zjistil jsem to až později večer, protože jsem se na to zeptal své rodiny. A tímhle způsobem vlastně proběhl můj coming out. Přestože to vůbec nebyl můj záměr.
Jak rodina na takový nechtěný coming out reagovala?
Jsme taková velká arabská rodina (smích). Části mých sourozenců, kterým jsem se svěřil jako prvním, to nevadilo. Byli s tím v pohodě. Moje mamka ale měla úplně příšernou reakci. Říkala, že to je tabu, že je to strašně vážná situace. Věřím, že se to všechno časem poddá. Už teď je to úplně jiné, ale přiznávám, že jsem měl řadu problémů. Říkala, že tohle není akceptování hodné, není to v pořádku a že nechce, abych takové věci vůbec říkal.
V jaké fázi jste dnes?
Dnes rozumí faktu, že jsem její syn a bez ohledu na tohle všechno mě miluje. Jejím hlavním cílem je, aby mě viděla šťastného. Dnes je tomu deset let, co jsem se vyoutoval a posledních pár roků se o tom nebavíme. Ona sama také čelí tlaku okolní společnosti i širší rodiny, která mou podstatu nepřijímá. Takže pokud by nějak více projevovala svou podporu, bude čelit nepříjemnostem. Vždycky jim odpovídá: „A co mám dělat? Nic. Není to snadné. Je to jeho život a já doufám, že bude vše jednou v pořádku.“ V podstatě se snaží odrážet nepříjemné otázky.
Proč se v Jordánsku lidé s odlišnou sexuální orientací setkávají s takovými problémy?
Není to jen záležitost LGBT komunity, ale všech. Každý je jiný. Bohužel kultura přijímání odlišností je tu velmi limitovaná. Není tu moc lidí, kteří akceptují odlišnost člověka. Takže řada lidí odmítá cokoliv, co je trochu jiné. Chtějí, aby každý byl takový, jací jsou oni sami.
Proč tomu tak je? Má to co do činění s tradicemi, náboženstvím nebo geografickým prostředím?
Je jasné, že vše, co jsi zmínil, na to vliv má. Nemyslím si ale, že to je ve větší míře například náboženství, protože znám řadu pobožných lidí, mužů i žen, kteří jsou velmi konzervativní k vlastnímu životu, přijímají ale odlišnosti a jsou otevření. V tomto ohledu bychom spíše mohli mluvit o dezinterpretaci náboženství. Já sám jsem byl vychován jako konzervativní muslim a nemám dojem, že bych někomu ubližoval. Podle mě je to spíše záležitostí kultury a tradic, současně také aktuální situace.
Jakou situaci máš na mysli?
Všude kolem nás jsou válečné konflikty a jednou ze sousedních zemí je Saúdská Arábie, která je velmi konzervativní. Máme tu také izraelsko-palestinský konflikt. Lidé dávají prioritu těmto záležitostem.
Někteří muži i ženy z Jordánska mi říkali, že právě válka může mít podle nich vliv na to, že se lidé v době ohrožení stávají více konzervativními. Souhlasíš?
Není to o tom, že se stávají více konzervativními, ale prostě se nechtějí věnovat věcem, které nejsou z jejich pohledu důležité. A podobné to je možná s jejich vnímáním umění a svobody slova. Oni ale vidí, že za hranicemi zuří válka, kousek od nás je ISIS a nemají proto kapacitu se zabývat lokálními společenskými problémy tohoto typu.
Jak bys situaci LGBT komunity tady v Jordánsku shrnul?
Je to takových padesát odstínů šedi (smích). Někteří lidé jsou privilegovaní, mají peníze a můžou tedy do určité míry žít život podle sebe. Jsou uzavřeni v otevřené komunitě módního západního Ammánu, často se účastní různých večírků, cestují po světě a obecně se o situaci LGBT lidí moc nezajímají. Jiní lidé zase žijí v chudých oblastech obklopeni velmi konzervativními lidmi a kdykoliv opustí dům, je to pro okolí téma. Takže skutečně pro svou sexuální orientaci trpí a hledají způsob, jak opustit zemi. Takoví lidé, se kterými jsem vyrostl, pak často emigrovali. Říkali, že se nic nezmění a že jsme ti nejvíce postižení lidé. Odjeli, aby mohli být tím, kým jsou. Já v tohle nevěřím. Já chci být tím, kým jsem, mezi vlastními lidmi a ve své vlastní zemi.
Myslíš, že to tak skutečně funguje? Že když máš peníze, bude i tvá rodina smířena s tím, že jsi gay?
Pokud budu pocházet z bohaté rodiny, která navíc cestovala po světě, nebudou tomu přikládat takový důraz. Znám takové rodiny a ty často u svých dětí praktikují vztah don't ask – don't tell (neptej se - neříkej). Ale vědí moc dobře, co se v životě jejich potomka děje.
Co je podle tebe největší výzva, jaké zde musí LGBT komunita čelit?
Absence tolerance. Mimo hlavní město, ale i v některých částech Ammánu, chybí tolerance vůči takovým lidem. Lidé vám mohou dokonce ublížit, obtěžovat vás a vy si nemáte jít kam stěžovat, nemáte si o tom s kým promluvit. Toto je obrovská výzva. Nemáme tu podpůrný systém pro LGBT komunitu a to vnímám jako velmi důležité. Všichni jsme lidé. Nikdo není důležitější nebo lepší než jiný. Všichni máme své potřeby. Lidé často říkají, že lidé, kteří mluví o právech gayů a leseb, se snaží o uzákonění jejich sňatků. To ale není pravda, to není to, o co usilujeme. Bojujeme o přijetí, respekt a porozumění. Veřejnost by si měla uvědomit, že to není věc výběru. Nikdo si svou orientaci nevybral a těžko by si asi dobrovolně vybral být gay, lesba nebo transgender – v takové společnosti, za takových podmínek. Nikdo nechce být odmítán svou rodinou a společností. Nikdo přece nechce být ani šikanovaný nebo vyhozený z práce. A většina LGBT lidí svou orientaci doposud tají právě z těchto důvodů. V momentě, kdy se vyoutuješ, riskuješ vše, čeho jsi v životě dosáhl.
Co je v případě coming outu pro člověka největším problémem?
Je to určitě rodina. Pokud tě nevyhodí, může se stát, že tě doma uvězní nebo ti nějak ublíží.
Proč je to právě rodina?
Chybí osvěta. Nedokáží to pochopit, protože LGBT komunitu neznají. Gayové a lesby nemají ani šanci o sobě veřejně mluvit a ukázat, kdo skutečně jsou. Že jsou stejní jako ostatní lidské bytosti. Že pracují jako lékaři, bankovní úředníci, právníci, obsluha v kavárně nebo na jiných postech. Lidé mají v hlavě o gayích a lesbách určitou představu, která mimochodem pochází také částečně ze Západu, podle které pak s tebou jednají a jsou schopni ti i ublížit. Vyrostl jsi s nimi nebo v jejich prostředí, znají tě řadu let, ale najednou tě nebudou schopni pochopit. Budou se ptát, co se ti to vlastně stalo. A neuvědomují si, že se nestalo vůbec nic, že jsi byl takový odmalička, že jsi byl takový, už když tě vychovávali. Jen to teď vyšlo najevo.
Stává se často, že gayové podlehnou tlaku rodiny a ožení se?
Znám takové případy. Je jich poměrně hodně a týkají se jak gayů, tak leseb. Výjimečně se podaří, že se gay ožení s lesbou, ale většinou si člověk vezme takovou partnerku, jakou mu vybere matka. A pak se ožení, má děti a žije v utajení. Takoví lidé v podstatě celý život trpí, současně zneužívají své manželky i sebe sama, své rodiny, své potomky. Z jejich domu se tak stane domov bez lásky a to má vliv potom i na jejich děti. Je to šílené. Znám spoustu žen, které za mnou chodí a ptají se, zda dokážu poznat, jestli jejich manžel není gay. Mají podezření a trápí je to.
Jak se na lidi s odlišnou sexuální orientací dívají zdejší zákony?
Zákony z mého pohledu dělají, že to nevidí. Homosexualita u nás není nelegální.
Zmiňoval ses o odlišné situaci lidí z různých prostředí. Jaké jsou tedy největší potíže, kterým musíš čelit, pokud jsi gay nebo lesba z chudé čtvrti?
Je to v podstatě ten každodenní život. Za prvé nežijí v pěkné čtvrti. Za druhé, když chtějí někam jít, musí vyjít ven a nějakou dobu stát na ulici, než si chytnou taxi. Někteří vypadají odlišně a může to na nich být poznat. I já, na kterém to tak poznat není, když si vezmu kraťasy a nastoupím do taxíku, mě někteří řidiči obtěžují.
Jakým způsobem?
Například dnes, když jsem jel za tebou, začal mít řidič řeči o mých kraťasech a začal mi osahávat stehna a osahával i sám sebe.
Proč k tomu dochází? Jsou muži, kteří se takhle chovají, latentní homosexuálové?
Jsou nadržení. Pro ně není problém mít sex s mužem, dokud budou zastávat mužskou roli. Protože jsi pořád muž. Jakmile se ale ocitneš v opačné roli, vzdáš se svých práv být mužem a zacházíš do ženského světa. Má to co dělat s maskulinní společností. I když jdu po ulici, vidím muže, jak se neustále osahávají, stejně tak se osahávají, i když spolu chodí do lázní. A není to problém. Problém nastává ve chvíli, kdy ten akt pojmenuješ. Jakmile řekneš, že toto je gay chování, je zle. Takže muži často nemají problém s aktem jako takovým, jako s jeho pojmenováním. Kdybych třeba dnes řekl tomu taxikáři, proč mě osahává, jestli náhodou není gay, okamžitě by to odmítl.
Dá se tedy říct, že i pokud bude tvé okolí vědět, že provozuješ homosexuální styk, ale nebudeš o něm mluvit a definovat ho, bude akceptován?
Přesně tak. Problém je to pojmenování a diskuse o společenském kontextu.
Jak se liší situace lidí s odlišnou sexuální orientací od těch s jinou pohlavní identitou?
Většina lidí zřejmě neví, jaký je vůbec mezi gayem a transgender osobou rozdíl. Problém nastává v tu chvíli, kdy jako muž ukážeš některou z femininních stránek. A to souvisí i s postavením žen v naší společnosti. Translidé to mají ještě horší, protože je to na nich většinou vidět na první pohled. Jako gay nebo lesba určitým způsobem můžeš žít v poklidu, pokud nebudeš mít potřebu svou identitu nějak definovat. Transgender ale tu možnost nemá. Je to jasné ze způsobu, jak se obléká, jak chodí nebo jak mluví.
Je rozdíl v přijetí žen, které se chtějí stát muži, a naopak?
Určitě. Pokud jsi žena, která se chce stát mužem, budeš často vnímán jako někdo, kdo se chce upgradovat do mužského světa. Takže tě společnost určitým způsobem přijme, rodina jako taková je ale samozřejmě proti.
Co je potřeba udělat v první řadě, aby se situace změnila?
Musíme zvednout povědomí o tom, co to znamená být jiný, a já prostě věřím, že jsme schopni toho docílit. Musíme podporovat více z nás, abychom měli silné hlasy. Pořád mluvíme o těch, kteří jsou proti nám, a těch je opravdu mnoho, je tu ale také hodně těch, kteří jsou vzdělaní a bez ohledu na svůj původ nebo víru nás respektují. A já věřím, že tahle skupina za nějakou dobu převáží a situace se změní.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Carte Blanche Middle East Goethe Institutu v Praze a Ammánu.
Foto: Lukáš Houdek