Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

 

irene ngono big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

14
října
2018

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy.“ Výzvu pro děti představuje například i cesta do školy. „Není výjimkou, že musí ujít čtyři nebo pět kilometrů buší, aby se dostaly ze své vesničky do školy. Mohou mít nehodu nebo se zranit, například je může po cestě uštknout had nebo štír.“ A na specifické překážky narážejí oproti chlapcům dívky. „Dívky zanechávají studia kvůli tomu, že jejich školní docházka nebyla souvislá, že začínají předčasně se sexuálním životem a vdávají se velmi mladé.“ Pomoc Evropanů, včetně Čechů, je podle ní v SAR užitečná a efektivní, společně se zlepšuje systém školství a pracovní podmínky učitelů. Například český slabikář je výsledkem spolupráce obou stran, nikoli vnucování metod zvenčí.

Středoafrická republika (SAR) je označována za zhroucený stát. Jak se to projevuje ve vašem osobním životě? Jak vypadá realita každodenního života?

Pokud jde o infrastrukturu, v některých oblastech odpovídá potřebám, ale v jiných je zcela nedostatečná. Vesnické oblasti jsou příkladem naprosto zanedbaných částí země. V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné. V této oblasti přešlapujeme na místě. Sice se snažíme stav silnic zlepšit, ale dosáhnout pokroku je velice obtížné.

irene ngono 1

Jak vypadá v SAR školství?

Co se týče vzdělávání, máme v SAR vážné problémy. Stát nemá na vesnicích školy a vůbec to neřeší. Mnohem lépe zde funguje katolická církev, která v těchto oblastech působí a pomáhá místní populaci vzdělávat se. Bez působení církve by tamní obyvatelstvo zůstalo negramotné a zanechané napospas. Jen díky katolické církvi tam byly postaveny školy a děti dostávají vzdělání. Dále existují velké rozdíly mezi jednotlivými školami. Ještě dnes někde vyučování probíhá v chýších ze slámy nebo z bambusu. To je vážný problém.

Jak jste se vy sama dostala ke školství?

Ve vesnických školách jsem pracovala nejprve jako vychovatelka ve školkách. Díky této zkušenosti jsem získala důvěru ředitelů a byla mi svěřena do péče koordinační kancelář. Koordinuji devět školních zařízení v devíti různých vesnicích, od školky až po 1. stupeň. Celkem to představuje více než 2000 žáků, 9 vychovatelek a 22 učitelů.

S jakými problémy se potýkají ve školách učitelé?

V řízení škol a finančním ohodnocení učitelů jsou také nedostatky. Vyučování je velice náročná činnost. Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy. Učitelé jsou ale špatně placení.

irene ngono 6

Jaké školy jsou v SAR pro děti běžně dostupné?

Překážky, které mohou zkomplikovat docházku do školy, jsou spojené hlavně s různými nehodami, které se po cestě do školy mohou stát. Předtím, než jdou školy, musí někdy děti nejprve na pole nebo pro vodu. Není výjimkou, že musí ujít čtyři nebo pět kilometrů buší, aby se dostaly ze své vesničky do školy. Mohou mít nehodu nebo se zranit, například je může po cestě uštknout had nebo štír. Pro určité skupiny obyvatelstva je překážkou také školné. V hlavním městě Bangui žijí lidé, kteří mají prostředky na to, aby svým dětem platili soukromou školu. Jsou tam školy, které jsou extrémně drahé, ale také rodiče, kteří je můžou zaplatit. Naproti tomu na venkově je to pro rodiče problém. Rodinám státních úředníků ve městech na vzdělání dětí záleží a můžou si dovolit za něj zaplatit, ale na vesnicích je to komplikovanější. Pro některé rodiče je problém zaplatit školné ve výši 2000 CFA (78 Kč) ročně. Je to otázka peněz, ale také toho, aby rodiče pochopili, jak je vzdělání důležité.

Co myslíte, že je důležité, aby se děti ve škole naučily?

Dítě by se mělo naučit zejména číst, psát a počítat. V tom správném smyslu, nikoliv zpaměti. Protože pokud se dítě něčemu naučí jen zpaměti, nepomůže mu to vydělat si na živobytí. Dítě tedy musí umět číst, psát a rozumět.

Jsou překážky větší pro dívky?

Ano, dívky naráží na specifické překážky. Nevím, jestli je to způsobeno jen prostředím, ale procento dívek, které projdou školní docházkou a dívek, které se dostanou na vedoucí posty, je velmi malé. Dívky zanechávají studia kvůli tomu, že jejich školní docházka nebyla souvislá, že začínají předčasně se sexuálním životem a vdávají se velmi mladé. To všechno způsobuje, že počet dívek, které absolvovaly školní docházku, je velmi nízký. Je to velký problém. V rámci podprefektury Baoro mám rovněž na starosti vzdělávání žen. Oslovuji zejména negramotné ženy a snažím se je přesvědčit, aby posílaly své dcery do školy a nechávaly je studovat co nejdéle, tak aby v budoucnu mohly zastávat vedoucí posty.

irene ngono 2

Jak na vás působí čeští dobrovolníci, kteří k vám jezdí? V čem se liší od Středoafričanů?

Naši čeští kolegové z nevládní organizace SIRIRI nám pomáhají s rozvojem vzdělávacího systému. Jsem svědkem toho, jak díky nim dochází k pozitivním změnám. Jsme Středoafričané, naším mateřským jazykem je sango, ale praxe ukázala, že když se vyjadřujeme, používáme mnoho francouzských slov, což není vůbec normální. Vidím, že program Škola hrou našim dětem velice pomáhá, zejména těm, které se začaly učit v sangu již v 1. třídě. Díky programu se děti rychle učí číst, rozumět a psát v sangu a umí se v tomto jazyce dobře vyjádřit. Spolupráce mezi námi Středoafričany a SIRIRI má opravdu pozitivní dopad.

Jak se vám osobně s českými a evropskými dobrovolníky pracuje, chápou vaši zemi?

Vidím, že evropští dobrovolníci, kteří k nám přijeli, se snaží vžít do naší situace. Nedělají rozdíl mezi sebou a námi, pracujeme stále ve skupině, dělíme si úkoly, doplňujeme se a společně se snažíme pochopit rozdílné přístupy k práci učitele. U nás v SAR nepoužíváme ty nejlepší metody, proto se je také snažíme změnit a zlepšit podmínky naší práce.

Je pomoc Evropanů skutečně užitečná?

Samozřejmě! Pomoc, které se nám dostává, je opravdu užitečná, protože to, co se naučíme, nám už zůstane. To, co se my školitelé naučíme, předáme učitelům a ti to zase předají dětem. Pomoc se tak bude šířit dál a užitek z ní bude mít celá země.

irene ngono 3

Je smysluplné, když například slabikář pro vaši výuku tvoří Češi? Neměli by to dělat místní odborníci?

Myslím, že bychom měli problém s financemi. Pro nás není jednoduché vytvořit nějakou brožuru. SIRIRI začalo slabikář vytvářet a distribuovat, je teď používaný v mnoha třídách. Avšak kdybychom my Středoafričané měli v započaté práci pokračovat, myslím, že by to rozvoj projektu zkomplikovalo. Jsem zastánkyní toho, aby tvorba učebnic zůstala v rukách SIRIRI s tím, že bude pokračovat spolupráce se středoafrickými školiteli za účelem testování učebnic v praxi. Je rovněž žádoucí, aby středoafričtí učitelé přispěli k prohloubení tohoto programu.

Evropané mohou mít o životě v Africe a v SAR zkreslené představy. Máte povědomí o těchto stereotypech nebo předsudcích? Setkáváte se s nimi někdy i osobně ve svém životě? Jak byste takové stereotypy vyvrátila?

Dobrovolníci, kteří nám přijíždějí pomoci, zůstávají jen krátce a i když se někteří vrací, některé skutečnosti nemohou znát. Není to jejich chyba, je to způsobeno omezenou dobou trvání jejich pobytu. U našich kolegů ze SIRIRI jsem se nesetkala s žádnými předsudky či stereotypy.

Jaké naopak mívají stereotypy o Evropě lidé okolo vás?

Co jsem měla příležitost osobně vidět, je to, že vy Evropané se angažujete a přijíždíte k nám, abyste nám pomohli rozvinout náš vzdělávací systém, a že je to užitečné. Nerozumím tomu, proč my Středoafričané se o tento problém nezajímáme. Pokud si dobře vzpomínám, když jsme tento projekt v Bozoumu začínali, úřady tvrdily, že SAR má zájem zavést výuku v sangu do oficiálního vzdělávacího programu. Ale bohužel se tak dodnes nestalo.

irene ngono 4

Jak si představujete budoucnost vaší země? Co jsou teď největší priority a výzvy?

V první řadě se musíme zabývat bezpečností. V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě. My děti Středoafrické republiky musíme mluvit stejným jazykem. My politici této země musíme jít ruku v ruce pozitivním směrem, abychom dosáhli lepší budoucnosti země. Pokud se každý hlásí k jiné straně, pokud se rozdělujeme a diskriminujeme, táhne to zemi akorát ke dnu. Pokud se my politici budeme setkávat a diskutovat o konkrétních problémech naší země, potom můžeme jít správným směrem a pracovat za lepší budoucnost. Ale pokud se i nadále budeme rozdělovat a vzájemně diskriminovat, půjde to jen obtížně a špatná bezpečnostní situace bude přetrvávat.

A máte naději, že se to zlepší?

(Smích) Sama nevím, odehrává se to výš. Také nesu svůj díl odpovědnosti na obnově míru. Když mluvím s matkami, podporuji je v tom, aby se svými dětmi mluvily o míru už od nejútlejšího věku, doma, v rodině. Protože mír se rodí už v rodině. A až bude dítě velké a chodit do školy, učitelé musí také mluvit o míru. A v komunitě rovněž. Pokud každý z nás bude vytvářet mír, budeme moci mluvit o míru. Ale pokud se lidé nebudou snažit vytvářet mír, pak bude obtížné míru dosáhnout.

Spoluautoři: Fabrice Martin a Jana Javůrková
Foto: Archiv SIRIRI

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.