Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Budoucí rodiče dětí s Downovým syndromem čelí nátlaku lékařů i okolí,” říkají autoři filmu o 15leté Dorotce

 

dorotka neconavic big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

9
října
2018

Dnes patnáctiletá Dorotka miluje divadlo a touží stát se herečkou. Oproti vrstevníkům má však něco navíc. A to nejen jeden chromozom, který u ní způsobil diagnózu Downova syndromu, ale i spoustu skrytých schopností a talentů. „Své okolí zahrnuje čistou láskou, upřímností, její emoce jsou nefalšované, nezná intriky ani zákeřnost,” popisuje Palo Kadlečík, který spolu s Martin Šencem tvoří autorskou dvojici filmu Niečo naviac. Dokument zachycuje každodenní život slovenské rodiny Vlčkových, kteří vychovávají Dorotku a její čtyři sourozence. Krátce po porodu dostali rodiče nabídku umístit Dorotku do ústavu. Tu však odmítli a namísto toho dítěti poskytli lásku a podporu. „Pro mě byla práce na tomto filmu velkou školou života. Často jsem si uvědomoval, jaký jsem sobec, když jsem viděl, jak se členové této rodiny k sobě chovají, co dokáží dávat Dorotce i ostatním dětem na úkor svých potřeb. Velmi mě oslovilo, že i takto se dá žít, když člověk přestane dávat sebe na první místo, tak dostane mnohem víc než by čekal,” vypráví Palo Kadlečík. Autentický příběh, který vznikal čtyři roky, přináší kromě splnění Dorotčina snu i divákům něco navíc. Snaží se bourat mýty a předsudky, které téma Downova syndromu stále obestírají. „Lidé o DS stále nemají dostatek informací a především nepotkávají tyto lidi osobně. Myslím si, že je to hlavní příčina toho, že se uzavírají ve svém strachu nebo si vytvářejí předsudky. I proto doufám, že našemu filmu se podaří tuto pomyslnou bariéru mezi ,normálností a nenormálností’ zbourat,” uzavírá Martin Šenc.

Jaké předsudky se ve společnosti objevují o Downově syndromu a lidech, kteří s ním žijí?

MŠ: Lidé o DS stále nemají dostatek informací a především nepotkávají tyto lidi osobně. Myslím si, že je to hlavní příčina toho, že se uzavírají ve svém strachu nebo si vytvářejí předsudky. Také to vytváří negativní emoce a obavy budoucích rodičů z toho, že se jim narodí postižené dítě, které nebudou umět přijmout nebo nezvládnou jeho výchovu, nebo i strach společnosti z „mongoloidních” jedinců, ke kterým nedokáží zaujmout postoj a vnímají je jako cosi nepohodlného či dokonce něco, co by nemělo být vidět nebo vůbec existovat. V minulosti doporučovali rodičům poslat dítě s DS do ústavu, dnes už situaci často řeší rovnou interrupcí. Ve všech zemích, ve kterých je dostupné prenatální testování, se ženy rozhodují pro ukončení těhotenství ve více jak 50 procentech případů. Island má téměř stoprocentní míru potratů dětí s DS. A například v Holandsku ženám vysvětlují, že je jejich „morální povinností” ukončit život svého dítěte, když u plodu zjistí DS. I proto doufám, že našemu filmu se podaří tuto pomyslnou bariéru mezi „normálností a nenormálností” zbourat.

PK: Lidé s touto diagnózou dokáží být přínosem jak pro svoji rodinu, tak pro společnost. Samozřejmě, nemůžeme se tvářit, že něco neexistuje a zajisté to bývá často složité, ale neznamená to, že děti s DS nejsou schopné se učit či slušně chovat nebo plnit povinnosti. Je třeba si uvědomit, že prožívají všechny emoce jako ostatní lidé, mají naděje a sny, chtějí najít uplatnění a něčeho dosáhnout. Proč bychom jim v tom neměli pomoci? Lidé s DS často bývají velmi šikovní a mají to něco „navíc”, mnohé odlišné silné stránky a talenty a především nefalšované projevy emocí, jsou milí, upřímní, laskaví. Mnoho lidí s DS už nyní žije nezávisle a daří se jim, navštěvují vysoké školy, mají práci, partnera. Při začleňování se do společnosti potřebují jen dostat šanci projevit se. Aby jim někdo naslouchal, i když to může být trochu zdlouhavější.

dorotka neconavic 4

Co dokument přináší divákům navíc?

MŠ: Náš film je pro diváky přístupovou cestou k diagnóze Downova syndromu, ale nejen to. Veřejnost má o této problematice, ale i o dalších poruchách, stále málo informací. Přitom právě Downův syndrom je nejčastější genetickou poruchou, která způsobuje mentální postižení. My jsme z počátku chtěli mluvit o integraci lidí s DS, chtěli jsme natočit film o jejich uplatnění ve společnosti a zaměstnanosti. Během natáčení se nám však koncept změnil. Mnohem důležitějším se pro nás stalo vůbec mluvit o této poruše, ukázat, jak lidé s DS dokáží fungovat v rodině i mimo ni. Lidé s nimi často nemají zkušenost, nevědí, jak na ně reagovat, jak je oslovit. Řekli jsme si, že to zkusíme divákům přiblížit. Že zbořit předsudky bude přínosnější než hledat uplatnění pro tyto děti. Původní záměr filmu se však nevytratil zcela a na příkladě divadla Dúhadlo, kde Dorotka účinkuje, může divák sledovat, jaké výsledky integrace těchto dětí přináší. Film je tedy jakýmsi laskavým pohledem na tento syndrom a ukazuje, jak se s ním dá plnohodnotně žít.

dorotka neconavic 6

A co přinesla navíc rodině Dorotka a rodina Dorotce?

PK: V této rodině si lidé navzájem dávají mnoho. Je v ní cítit láska a plné přijetí. Dorotka, podobně jako další děti s DS, má něco, co my ostatní nemáme - své okolí zahrnuje čistou láskou, upřímností, její emoce jsou nefalšované, nezná intriky ani zákeřnost. Díky ní se rodina naučila zpomalit ze svého tempa a přehodnotit svůj způsob života. Nyní se k ní doslova chodí uklidnit a dobít si baterky. Ono to celé působí ve filmu idylicky, ale my jsme určitě nechtěli nic idealizovat, generalizovat nebo zlehčovat, anebo říkat, že vše je pěkné a jednoduché, protože často není. My jsme si řekli, že to musí být v první řadě upřímné. Snažili jsme se hledat i negativa, nabídnout pohled z druhé strany, aby tento rozměr ve filmu nechyběl. V rodině Vlčkových jsme však byli svědky něčeho, čemu bychom z vyprávění asi jen tak nevěřili. Rodiče Dorotku opravdu přijali jako dar, dokázali se vzdát svého egoismu a obětovat se pro ni. Jsou příkladem rodiny, kde takovéto dítě není problémem, naopak. Protože jsme o tom chtěli mluvit pravdivě, nechtěli jsme tam tlačit nějaká negativa jen proto, aby tam byly.

dorotka neconavic 7

Co přinesl film navíc vám autorům?

PK: Pro mě byla práce na tomto filmu velkou školou života. Často jsem si uvědomoval, jaký jsem sobec, když jsem viděl, jak se členové této rodiny k sobě chovají, co dokáží dávat Dorotce i ostatním dětem na úkor svých potřeb. Velmi mě oslovilo, že i takto se dá žít, když člověk přestane dávat sebe na první místo, tak dostane mnohem víc než by čekal. V dnešní době jsme všichni přehnaně zaměření na sebe a tento příběh nás může z tohoto způsobu života příjemně vyrušit. Doufám, že náš film posune lidi od necitlivosti a egoismu k tomu, aby uměli obětovat svoje zájmy i pro druhé. A je už jedno, v jaké oblasti. Zároveň je to příběh o tom, jak se někomu něco v životě podařilo. Myslím, že to může mnohé inspirovat.

MŠ: Když mi Palo před více než čtyřmi lety navrhl spolupráci, tak jsem o DS téměř nic nevěděl. I pro mě to byla velká škola, učil jsem se za pochodu a boural své vlastní předsudky. Tato zkušenost rozšířila a změnila můj pohled na tuto problematiku. A přinesla mi i zamyšlení nad mými vlastními hodnotami. Proto bych byl určitě rád, kdyby se nám podařilo otevřít i ve společnosti diskuzi o DS a kdyby se zbořily mýty a strach okolo něho. Protože skutečně není takovým strašákem, jak si někteří myslí.

dorotka neconavic 2

Kde nyní Dorotka účinkuje? Jak pokračuje její snaha stát se herečkou?

MŠ: Herectví je jen jedním z mnoha jejích zájmů. Stále účinkuje v bratislavském divadle Dúhadlo, které sledujeme i v našem filmu. Chodí tam na zkoušky, hraje párkrát do roka v představení. Když by se jí vyšlo vstříc, určitě by mohla hrát i víc, možná i nějaké vedlejší role v televizi nebo filmu. Zvládla by to, protože dnes už můžeme říct, že na kameru je zvyklá, a po premiéře filmu i na velké obecenstvo, před které suverénně předstoupila jako hlavní hrdinka filmu. Myslím, že se nám pomocí filmu podařilo splnit jeden z jejích snů.

dorotka neconavic 8

Jaké zaznamenáváte na film ohlasy?

PK: Asi nikdo z nás neočekával, že budou až tak pozitivní. Jsme však rádi, že byl film takto přijatý. Od diváků i odborné kritiky dostáváme prozatím kladné hodnocení. Film má dle nich potenciál otevřít diskuzi o tomto důležitém tématu. Chválí také uměleckou kvalitu, dramaturgii i minimum patosu a zpracování těžkého tématu s nadhledem a laskavým humorem, který diváka citově nevydírá. Mnoho lidí se nám ozývá s vděčností, že film mohli vidět.

dorotka neconavic 3

Bude film ke zhlédnutí i pro české diváky?

MŠ: Určitě bychom byli rádi, kdyby se film dostal i u vás mezi lidi v co největší možné míře. Po jeho čerstvém dokončení je pro nás největší výzvou dostat ho „do světa”. Snažíme se jej přihlásit na festivaly v zahraničí a budeme vděční za jakoukoliv možnost o něm diskutovat. Zatím se nám však v ČR nepodařilo sehnat distributora. Jsme však velmi rádi, že jej v budoucnu odvysílá Česká televize.

Foto: Archiv filmu Něco navíc

Čtěte dále

Na Slovensku ho měli za výrostka, v Anglii nyní nastoupil k policii. Rozhodl se sloužit zdarma

Ladislav Demeter, kterému jeho okolí říká Laco, pochází z romské rodiny z východního Slovenska. V jeho útlém věku rodina odešla za lepším životem i rovným zacházením do Velké Británie. Zatímco se ve škole na Slovensku setkával se šikanou a byl podle svých slov považován proto, že se bránil, za „grázla”, v Anglii našel vášeň k učení. Od malička touží po práci policisty a za svým cílem jde stůj co stůj. Prošel vyšším vzděláním a nyní se chystá na jednu z pěti univerzit, které ho přijaly ke studiu kriminologie. Sen si ale už částečně splnil. Ještě během studia se pustil do intenzivní roční policejní přípravy a před pár týdny se stal policistou. Ke sboru nastoupil jako zvláštní konstábl, který se vyzna-čuje tím, že má téměř identické pravomoci jako ostatní kolegové, pracuje ale zdarma a na menší úva-zek. Přestože se totiž Laco chce věnovat práci u policie naplno, je pro něj na prvním ...

Jak se žije na východním Slovensku. Čtyři příběhy, které boří stereotypy

Slovenská republika je našemu srdci ze všech evropských států nejblíže, přeci jenom jsme byli jeden stát a jeden národ, máme společnou historii a nemáme jazykovou bariéru. Východní Slovensko je domovem velkého počtu Romů. Značná část odešla za lepším životem do zahraničí, ale i tak zde mnoho Romů zůstává, a to i přesto, že tzv. východ patří mezi nejchudší kraje Slovenska.


Stanislava Ondová 15. 2. 2019

Léčba rakoviny i zkoumání vesmíru. České vědkyně, které přispěly k rozvoji zdejší i světové vědy

Robosoutěž Českého vysokého učení technického měla v loňském roce nečekaného vítěze. Poprvé v historii zvítězil dívčí tým. Alena Gorčíková, Elisabet Truhlářová a Vu Hoang Anh vyhrály v konkurenci 97 týmů. „Ukazuje se, že neplatí stereotyp, že technika je jen pro kluky,“ uvedl pro server Novinky hlavní organizátor soutěže, Martin Hlinovský z ČVUT. Přesto však podle statistik UNESCO celosvětově pouze 28 % výzkumných a vědeckých pracovníků tvoří ženy. V České republice je pak žen ve vědě pouze 27 %. Zásadní úlohu žen ve vědeckém světě připomněl 11. února Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR v rámci něj prostřednictvím kampaně na sociálních sítích připomnělo vědkyně, které přispěly k rozvoji české i světové vědy. „V roce 2018 měly ženy na kontě množství důležitých a pro společno ...

Vystudoval v Česku, je světovým expertem na TBC. V Ghaně spoluzaložil český klub Czechslov

Sedmapadesátiletý Kennedy Kwasi Addo se narodil do rodiny kakaového farmáře. Ten velmi brzy zemřel a péče o početnější rodinu tak padla na bedra ovdovělé matky. Kennedy byl nejlepším studentem ze školy, prostředků na jeho další studium však matka příliš neměla. Lékaři působící v jeho rodné vesnici vystudovali v Rumunsku a právě oni ho přesvědčili, aby zažádal o stejné stipendium. Prošel a spolu s dalšími dvěma Ghaňany byl vyslán do Československa. Přestože vždy toužil studovat medicínu, byla mu po příjezdu do Prahy v roce 1984 přidělena veterina v Košicích. Vztahy se spolužáky byly sice podle něj skvělé a vzájemně si pomáhali, vztahy s lidmi mimo školu ale bývaly problematické, zejména na venkově. „Nebyli zvyklí vidět černochy,” líčí. „Křičeli: Bože moj! Preboha, čo je to?” reprodukuje ve slovenštině. Dodává, že to studenti z Afriky přijímali a rozuměli tomu. 


Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.