Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Když se tu cítíš jako doma, máš chuť se zapojit,” říká Gambijec

 

papis big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

12

září
2018

Papis Nyass žije v Praze už dvaadvacet let. Pochází z kovářského rodu, on sám se vyučil zlatníkem. Záhy po příjezdu do Prahy však zúročil svou lásku k hudbě a cit pro rytmus a dnes je profesionálním bubeníkem, který vystupuje s předními českými hudebníky. „To vše ale bylo díky krásným lidem, které jsem kolem sebe měl. Neuvěřitelně mě od začátku podporovali. Díky tomu jsem tu vždy měl pocit jako doma. Nikdy jsem se nebál a nikdy jsem neměl špatnou zkušenost, přestože vím, že se to lidem děje,” říká. Zmiňuje například rodinu z Říčan, která si ho takřka adoptovala a v začátcích mu pomáhala, nebo jinou rodinu, která mu pořídila jeho první buben, aby mohl hrát na vlastním. Přestože se sám s projevy nenávisti nesetkal, všímá si změny klimatu ve společnosti. „Projevuje se to v první chvíli, při prvním pohledu, kdy lidé vidí něco jiného, černého, pro ně divného. Po chvíli se to ale otevírá a velmi často právě přes naše děti, které se lidem velmi líbí. A když ještě mluvíte plynule česky, vidí, že jste tu doma a to dusno a mraky odejdou,” říká. Papis miluje Prahu, kterou dnes považuje za svůj domov. „Když se vždy do Prahy odněkud vracím, mám pocit, že jedu domů. Je tu skvělá energie a jsou tu krásní lidé. Praha je má láska,” říká. Našel tu totiž také svou životní lásku, zpěvačku Antonii Nyass ze známé vokální skupiny Yellow Sisters, s níž vychovává tři děti. Papis nyní pracuje na unikátním projektu Konektiv, který spojuje hudebníky z řad cizinců žijících v Praze s těmi českými. „Bude to důkaz, že člověk odjinud tu může žít integrovaně a společnosti mnohým přispět,” vysvětluje. Papise tak propojil s Davidem Kollerem, s nímž intenzivně pracuje na vystoupení pro společný koncert všech muzikantských párů, který se uskuteční začátkem října v pražském NoD. 

Jak ses dostal do Prahy?

Jsem z Gambie, což je země v západní Africe, vedle Senegalu. Do Česka jsem se dostal v rámci studia. Když mi bylo devatenáct, tak můj bratranec, který byl v Gambii náměstkem ministra financí, mi zařídil vízum. Já jsem o tom vůbec nevěděl. Najednou mi zavolal, jestli nechci odjet studovat do Evropy. A já na to: „Ty si děláš zase srandu, viď?” Tvrdil, že to myslí vážně. Večer jsem k němu po práci přišel. Tehdy jsem se živil jako šperkař, jsem totiž vyučený zlatník. Už v devatenácti letech jsem byl vedoucí zlatnictví, takže jsem na tom byl finančně celkem dobře. A on mi řekl, že pojedu do České republiky. Já vůbec nevěděl, kde to je. Pak jsem si ale vzpomněl na jedno mistrovství světa, kdy ve finále hrála Itálie s Českem. A málokdo u nás fandil Itálii, znali jsme dokonce snad všechny české hráče. Když jsem si to uvědomil, chtěl jsem tam hned jet. Bratranec mi vedle víza zařídil letenku i ubytování v Praze, spojil jsem se s kamarádem Babakarem, který už tady studoval a Prahu si pochvaloval. A všechno šlo hrozně rychle. Odjel jsem se na otočku rozloučit s tatínkem a maminkou k nám na vesnici s tím, že příští týden letím z Dakaru.

Co dělali vaši?

Tatínek byl kovář. Já jsem už sedmá generace kovářů v naší rodině. Sám se od dětství kovařině věnuju, umím to. Od pěti let jsem držel třeba pětikilové kladivo. Strejda pak v době mé puberty pracoval ve zlatnic-tví a tam dělali na menších kovech, ale dražších. A táta dělal na velké ploše, k tomu patřily pot a svaly. Ale když jsem si měl zvolit, vybral jsem si automaticky zlatnictví. Už tehdy jsem byl dost na holky a tam se obecně člověk míň potí, víc vydělá a holky to i víc zajímá (smích).

Jaký byl příjezd do Prahy?

Kamarád mě vyzvedl na letišti a jeli jsme rovnou do Suchdola, kde jsme spolu bydleli na koleji. Měl jsem to zajištěné na tři měsíce s tím, že pokud začnu studovat, prodlouží se mi to. Já jsem si za tu dobu našel brigádu na Staromáku v Karlově ulici, kde se prodávaly suvenýry.

papis 3

Proč poslali z celé rodiny do Česka zrovna tebe?

Byla tam rodinná důvěra. Kolem nás byla spoustu mladých lidí v mém věku. Když máš velkou rodinu, každý má nějaký dar. A bratranec mě vybral asi proto, že věřil, že to dám, byl jsem zodpovědný. Oni si ale představovali, že budu studovat stavebnictví nebo něco podobného, ale já jsem vnitřně cítil totálně něco jiného. Věděl jsem, že musím dělat něco s rukama. A hudba byla má nejmilovanější věc. V pubertě jsem nechodil do kina, ale na koncerty. Věnoval jsem se tanci, působil jsem v Gambii v jedné taneční skupině.

Jaké byly první týdny v Praze? Co jsi tu dělal?

Když jsem pracoval v té Karlově ulici v obchodě, potkal jsem člověka ze Senegalu, který se jmenuje Bourama Badji, který zpíval se skupinou Hypnotix. Bylo to první reggae v České republice. Hypnotics byli docela velké hvězdy, cestovali po celé Evropě. Když zjistil, že jsem tanečník, vzal mě do Roxy. Tam byla čajovna Kus Kus Area, kde jsme potkali kluky za barem a ti zrovna skládali kapelu. A hned mi nabídli členství. Jmenovali jsme se Nyabinghi Warriors. Byl to takový bubenický trans reggae rastafara styl. Bylo nás pět a měli jsme docela úspěch. Koncert jsme měli hned druhý den po založení právě v té čajovně a já jsem hrál na půjčený balafon, protože jsem neměl ani vlastní nástroj. Až pak jsem si koupil buben. A s Nyabinghi Warriors jsme hned dostali příležitost uspořádat velký koncert přímo v Roxy. A přišlo dost lidí. Tam si mě vyhlédli lidé z další kapely, protože jsem tehdy vedle bubnů dělal taky MC. A začalo to narůstat. Když jsem měl už pět kapel, tak jsem s prodáváním v obchodě se suvenýry přestal a začal jsem se věnovat jen hudbě a koncertům. Vystupoval jsem také s předními DJi. To vše ale bylo díky krásným lidem, které jsem kolem sebe měl. Neuvěřitelně mě od začátku podporovali. Díky tomu jsem tu vždy měl pocit jako doma. Nikdy jsem se nebál a nikdy jsem neměl špatnou zkušenost, přestože vím, že se to lidem děje. A když se cítíš jako doma, máš chuť se zapojit a být jeden z místních. A pro mě to tenkrát byla velká transformace. Bylo to jako se znovu narodit. Chtěl jsem tu zemi, kulturu i lidi poznat. A byla to dlouhá cesta.

Jaké to je, když člověk přijede z Gambie do Prahy? Měl jsi kulturní šok?

To byl kulturní šok veliký, byl to úplně jiný svět. Díky kamarádovi, co tu studoval a uměl trochu česky, jsme zapadli. Chodili jsme ven, do společnosti, pozoroval jsem lidi a cítil jejich energii. Měl jsem výhodu, že jsem se v Gambii pohyboval v turistické oblasti, protože k nám jezdí hodně turistů bělochů a měl jsem proto i zákazníky z Evropy. Začal mě okamžitě bavit i ten jazyk. Čeština mi přišla jako úplně odjinud. Fascinoval mě v ní ten drive, ten humor. Když jsem pak češtinu trochu poznal, věděl jsem, že ji chci umět.

Co se ti na češtině líbilo?

Rytmika, intonace, výslovnost. Protože mám rád české hlásky, které pro mě byly skoro nemožné se učit. Myslím třeba Ř.

Dnes spolupracuješ s předními českými hudebníky. Jaká byla tvá cesta jako cizince na zdejší hudební scénu?

Když jsem se rozhodl, že se chci víc než tanci věnovat hudbě a tomu MC, tak mě Poradna pro integraci, kam jsem chodil, když jsem měl například problémy s vízem, pozvala na festival Barevná planeta, který dělá v Ústí nad Labem. Tam jsem se poznal s kamarádem Honzou a hodně jsem si sedl i s jeho maminkou. Měla mě ráda a nabídla, že mi může koupit bubny. A pořídila mi vlastní conga. Jen tak. Začal jsem postupně spolupracovat se spoustou skvělých hudebníků, jako je David Koller, Alan Vitouš a další. Když mě ty lidi jako cizince takhle automaticky brali mezi sebe, byla to pro mě obrovská zodpovědnost, která mi byla zároveň motivací na sobě hodně makat. A byla to velká dřina.

Bylo to, že jsi Afričan a vypadáš tudíž na zdejší poměry jinak, v hudbě spíše výhodou, nebo naopak?

Byla to velká výhoda, ale stejně tak i velká zodpovědnost. Protože miluju svou kulturu a miluju naši hudbu, je pro mě Bohem. Když jsi tu jako jediný africký hudebník, nebo jeden z mála, tak vlastně pro ostatní svou kulturu reprezentuješ. A když víš, na jaké úrovni a v jaké kvalitě je, máš opravdu co dělat (smích).

Co tě přimělo k tomu tu zůstat? Jsi tu už víc než 20 let. Jel jsi sem s takovým záměrem?

Přišel jsem v roce 1996. Upřímně jsem sem jel spíš na návštěvu. Když mi po třech měsících končilo vízum, a bylo poměrně těžké si ho obnovit, ukecali mě v té době další kluci, abychom zaplatili pašerákům a oni nás dostali do Německa. Stálo to 600 marek, což tehdy byly velké peníze a tu cestu jsme zkusili třikrát. Vzali nás autem k hranicím, tam nás vysadili v lese a my vůbec nevěděli, kde jsme. Ukázali nám jen směr, kudy máme jít. A hned v první vesnici nás objevily policejní auta a vrátily nás do Prahy. Když se to stalo potřetí, řekl jsem si, že bych neměl blbnout, že musím rozhodovat sám za sebe a že mám svou cestu. A já věděl, že to tady vlastně cítím. Najednou jsem si kladl otázku, proč bych vlastně odtud měl utíkat? A tak jsem se tu rozhodl zůstat. Začal jsem chodit na konzervatoř do jazzové sekce zkoušet a hrát s hudebními mistry. A měl jsem štěstí. Zajímal je můj přístup z Afriky. Každý se mnou tehdy chtěl hrát.

papis 4

Je něco jako africký feeling nebo jde o předsudek?

Je tam. On ten feeling později může být stejný, ale ten přístup je jiný. Protože tady se automaticky počítá a myslí se na výsledek - aranže a podobně. Je to všechno připravené. Ale u nás jedeš ze srdce. To bušení se propojuje se zemí, jako když roste kořen. Samozřejmě se to může u některých lidí protnout, ale obecně to jiné je.

Do hudební scény se ti dařilo proniknout přirozeně a snadno. Jak to šlo v té osobní rovině?

Na tancování ke mně chodila jedna kamarádka a její rodina mě naprosto přijala, jako by mě adoptovala. Její mamince říkám „maminko”, babičce „babičko”. Babička mi normálně i prala a zašívala ponožky (smích). Neuvěřitelné. Bydleli v Uhříněvsi, babička v Říčanech. Ona pak už byla hodně stará, přestěhovala se proto k rodině do Říčan a přenechala mi svůj byt. Byli jsme jako skutečná rodina. Vždycky když jsem odehrál koncert a vrátil jsem se v rozumnou dobu, zastavil jsem se. Jako doma. A tyhle věci jsou to, co mi dodávalo sebedůvěru. Pocit, že jsem jeden z vás. Už jsem neměl tu bariéru jako cizinec.

Jsi ženatý. Jak jsi potkal svou ženu Antonii, která je mimo jiné jednou ze zpěvaček populární vokálové skupiny Yellow Sisters?

Složili jsme kapelu Ba-to-cu s Monikou Rebcovou a díky ní jsem potkal manželku. Monika Rebcová totiž Antonii potkala a pozvala ji, aby s námi na našem velkém koncertě v Roxy zpívala. A Antonie přišla na zkoušku. Byli jsme tam tři bubeníci a prý jsme tam před ní strašně machrovali. Byla krásná, před sedmi měsíci porodila miminko, a my jsme se před ní předvaděli a dělali jsme tam kliky (smích). A ona pak říkala, že jsem dělal ty kliky nejlíp (smích). Po tom koncertu jsem si na Antonii vzal kontakt a začali jsme spolu randit. Po půl roce jsme se vzali. Věděl jsem, že tohle je žena mého života. Později otěhotněla. V té době ještě bydlela se svým bývalým přítelem kvůli tomu miminku, které spolu měli. Ale díky tomu, že se sešla ta správná trojka, podařilo se vše dobře uzavřít, harmonizovat a on postupně odešel. Rok a půl jsme spolu všichni tři ještě bydleli. Kvůli tomu miminku. A když trochu vyrostl a vše se usadilo, tak se odstěhoval a dnes je jejich společný syn ve střídavé péči. Zaplaťpánbůh to byl člověk, se kterým jsem se znal a měl mě hrozně rád. Jsme za to, jak to dopadlo, všichni tři moc vděční. Dodnes se kamarádíme, jsme jako bráchové. Můj syn teď sám říká, že je to jeho nevlastní táta. Je to krásný.

Jak ten vztah klape z pohledu spojení dvou tak odlišných kultur, kdy si holka z Česka vezme kluka z Gambie? Objevují se kulturní třenice?

Strašně moc velké (smích). Ty se dřív nebo později v tom vztahu objeví. Dnes mi je dvaačtyřicet a žiju tady dýl než v Gambii. Proto jsem se zdejší pohled na svět naučil chápat. Zároveň mám furt v sobě ten gambijský pohled a vím, že tam velký rozdíl je.

V čem?

Je to jiný humor. U nás v Gambii je třeba něco strašně důležité a tady to nikoho nezajímá. A naopak. Nedorozumění a nepochopení. A současně rozdíl mezi komunitním a individualistickým přístupem k životu. Protože když žiješ v podmínkách komunity, je jiný. Tady to bylo dříve podobné, ale už když jsem přijel, byli lidé více individualističtí. Je to tu hodně ulítané, u nás zase dost zemité.

Kolik máte spolu s Antonií dětí?

Jsme spolu už šestnáct let a máme tři děti, jedno z nich je to nevlastní. Tomu dnes je sedmnáct, jmenuje se Adrian a je hudebník. Hraje na bicí a basu, je vynikající muzikant. Čtrnáctiletý Samík je reprezentant na trampolíně, několikanásobný mistr republiky. A ten nejmladší ještě neví (smích).

Popisuješ, že v době, kdy jsi sem přijel, k tobě lidé u nás přistupovali dobře. Mění se to s takzvanou migrační krizí? Dopadá to na vás jako na rodinu?

Myslím, že se to mých dětí jako míšenců tolik netýká, ale samozřejmě je tam cítit od té doby vytuhnutí, takové dusno. Projevuje se to v první chvíli, při prvním pohledu, kdy lidé vidí něco jiného, černého, pro ně divného. Po chvíli se to ale otevírá a velmi často právě přes naše děti, které se lidem velmi líbí. A když ještě mluvíte plynule česky, vidí, že jste tu doma a to dusno a mraky odejdou. Tak to zažívám já. Možná i díky tomu, že se pohybuju mezi aktivisty, hudebníky nebo lidmi, kteří to prostě mají jinak. Taky je to Prahou. Když jsem na venkově, tak je to zase dobré proto, že mluvím česky. Jsem tam v podstatě za exota. Češi také podle mě mají větší strach z Orientu a Arabů než z Afriky. A mají větší problém s Romy než s Afričany. Radši by bydleli s Afričanem než s Romem.

papis 1

Co máš na Praze rád?

Pro mě je to velice mystické místo. Je to jedno z mých nejoblíbenějších měst v Evropě. Miluju tu architekturu, fresky na domech. Občas chodím po ulicích Holešovic, Vinohrad nebo Dejvic a koukám se jak turista. Skvělá je také MHD, kdy se dostaneš všude po městě i v noci. A největší přidanou hodnotou je bezpečnost. Když jsem v Africe, tak se v některých oblastech cítím nepříjemně, ale v Praze se cítím skvěle a bezpečně vždycky a všude. A když se vždy do Prahy odněkud vracím, mám pocit, že jedu domů. Je tu skvělá energie a jsou tu krásní lidé. Praha je má láska.

Aktuálně spolupracuješ na originálním hudebním projektu Konektiv. V čem spočívá?

V rámci něj mě propojili s člověkem, kterého máme u nás doma velmi rádi a vážíme si ho jako osobnosti i jako muzikanta. Je to David Koller. A už když mě ke spolupráci oslovovali, bylo znát, že nejde o práci, kterou člověk dělá pro peníze, ale srdeční záležitost, přestože jde o energicky i časově náročný projekt. Je to jako poslání. Když mi pak řekli, že budu ve dvojici právě s Davidem Kollerem, bylo jasno. Jde o to ukázat a zažít důvod, proč bychom měli být jako Češi trochu otevřenější imigraci. Bude to důkaz, že člověk odjinud tu může žít integrovaně a společnosti mnohým přispět. V našem případě jde o spojení Evropy a Afriky, jak hudebně, tak lidsky. V projektu je nás víc takových dvojic, vždy jeden Čech a jeden cizinec, který v Praze žije, a společně nějakou dobu tvoří. Když jsme se pak s Davidem potkali, bylo to tak plodné, že jsme hráli skoro tři hodiny a dodnes, když si nahrávku, kterou jsme na té první zkoušce pořídili, poslechnu, slyším tam neuvěřitelné a pravdivé momenty. Líbí se mi moc, jak komunikujeme, jak máme lásku k tomu druhému. A v tom hraní je to cítit. Teď nás čekají další zkoušky a hrozně se na ně těším. To vyvrcholí velkým společným koncertem v NoD v Dlouhé ulici 3. října.

Chceš se někdy do Gambie vrátit?

Já se tam vracím pořád, jen nevím, jestli to je to správné slovo. Mám totiž dva domovy na stejné úrovni, i když tady to začíná teď být i silnější. V Gambii jsem se sice narodil a mám tam maminku, sourozence a příbuzné, ale tady mám lásku, děti, kamarády a práci. Chci se vrátit, ale až v důchodu, kvůli počasí (smích). My tam teď i domov budujeme. Máme hotovou hrubou stavbu a probíhají dodělávky. Měl by to být malý rezort spojený s kulturním střediskem určeným pro různé druhy umění. Jezdím tam ale každý rok, vždy na měsíc. Ve stáří tam mám v plánu být v zimě, tady v létě. Dokud na to budu mít sílu.

Rozhovor vznikl pro portál Praha - Metropole všech.

Foto: Lukáš Houdek 

Čtěte dále

„Cestu k nenávisti otevírá lhostejnost a sobectví,” říká místostarosta brněnského Sokola

Česká republika má letos za sebou šestnáctý všesokolský slet, který připomněl 100 let od vzniku Československa, a účastnilo se jej 15 tisíc cvičenců. Michal Doležel je jedním z nich. Sokol podle něj nehraje jen roli sportovní a tělovýchovnou, ale i společenskou při budování demokracie a ochrany svobody. „Sokol je jedním z těch spolků, který pro svobodu, demokracii a vůbec vytvoření české samostatnosti sehrál klíčovou roli,“ tvrdí Doležel. Proč se podle něj Sokolové stavěli totalitám i za cenu nejvyšších obětí? „Filozofie Sokola byla takto od počátku koncipována, mělo se z něj stát celonárodní hnutí s cílem demokratizovat českou společnost, nemělo jít jen o aktivní trávení volného času nebo dokonalé tělo,“ vypráví Doležel. „Mnozí Sokolové tu filozofii vnímali jako životní program a byli ochotni položit svůj život v době, kdy se jejich země ocitla v kontrastu s nějakou totalitní ideologií ...

Albínský chlapec zemřel v bolestech a v opuštění. Pojmenují po něm cenu

Samuel Njogma pocházel z rodiny zemědělců z vesničky na severu Ghany. Skalní fanoušek fotbalového klubu Chelsea vystudoval obchodní střední školu a toužil pomáhat druhým. Chtěl se stát zdravotním bratrem. Před čtyřmi lety se však u něj projevila rakovina kůže. Od narození žil s albinismem, kvůli velké stigmatizaci a neinformovanosti nevěděl, jak se chránit. A tak odmalička pomáhal rodičům na ostrém slunci na poli, následky se později dostavily. Albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo ho objevil před rokem, kdy byl už ve velmi vážném stavu. „Na hlavě se mu rozvinula rakovina, na čele měl velký nádor a tváře samou ránu. Bolest, kterou zažíval, byla nesnesitelná,” vzpomíná. Samuelovi podle jeho slov následkem rakoviny chyběla větší část hlavy a rána byla otevřená. „Rozhodl jsem se, že udělám vše pro to, abych mu pomohl.” 


Lukáš Houd ...

„Maminko, raději se posaďte.” Ivana o umírání své 12leté dcery Martinky. Doma, v kruhu rodinném

Martina Školudíková by letos v půlce září oslavila 25. narozeniny. Ve 12 letech se u ní však projevil kostní nádor - osteosarkom. Martinka s nemocí bojovala několik let, nakonec však její síly nestačily. Díky neutuchající snaze své matky, která dceru do poslední chvíle podporovala, zemřela bez bolestí v kruhu rodiny. Jak se cítí rodič, kterému umírá dítě? A jak rodině pomohla služba mobilního hospice Nadačního fondu Klíček (www.klicek.org)? To ve svém autentickém textu popsala matka Ivana Školudíková.


Ivana Školudíková 15. 11. 2018

„Bude nejčistší to tam vystřílet.” Přelomové rozhodnutí soudu: První odsouzený v ČR za výhrůžky neziskovce

„Asi bude nejčistší to tam vystřílet, asi si pustím nějaké lahodné video s panem Breivikem. - Je to ta smradlavá kunda Kalibová. - Snad začne válka a ty svině budeme beztrestně mrzačit. - Zde pak zveřejním jeho jméno a fotku a nakonec ho zastřelím, přejedu autem a hodím to do septiku.” To jsou některé z výhrůžek a urážek, kterým čelily zaměstnankyně organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem činů z nenávisti. Ta včera uspěla poměrně přelomovým, zatím nepravomocným, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6. Byl jím za výhrůžky smrtí a napadení zatím nepravomocně odsouzen muž, který organizaci a jejím zaměstnankyním opakovaně vyhrožoval od srpna loňského roku. Rozhodnutí je v českém kontextu mimořádné. Poprvé je v ČR odsouzen někdo za útoky na ochránce lidských práv coby trestný čin z nenávisti. Pachatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč. Obžalovaný, státní zástupkyně i ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.