Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V Barmě panuje nadále cenzura. S otevíráním země pomáhají významně i Češi. Pomohli založit první filmový festival

 

janecek big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
srpna
2018

Mohou Češi významně pomoci kultuře v rozvojové zemi? Filmař Vít Janeček se začal zabývat pomocí Barmě, protože jej pozitivně šokoval potenciál mladých lidí v této zdecimované zemi. Barma byla přes 50 let jednou z nejtvrdších diktatur světa, okolo roku 2010 se ale začala otevírat světu. Velký vliv na tamější kulturu nyní mají i Češi. V zemi, která produkuje 3 500 celovečerních filmů ročně (!), ale kde zároveň stále panuje přísná cenzura, pomáhají vytvořit prostor pro tvorbu kvalitních filmů a společenskou debatu o palčivých problémech země. „Wathann je vlastně nejstarší a první filmový festival v Barmě, který letos proběhne už podeváté a který si svoji nezávislost udržuje i díky podpoře české ambasády,“ líčí Janeček a pokračuje: „První rok jsme jej dělali v sále buddhistického kláštera, kde se nikdy předtím nepromítalo. Bylo to v době, kdy veřejné akce měly pouze oficiální charakter, ale i místem konání se podařilo vykolejit úřady, které byly konfrontovány s akcí povolenou mnichem představeným – a to je přece jen autorita.” Hlavními organizátory Wathannu jsou dva bývalí studenti FAMU, kteří se právě během studií v Praze do sebe zamilovali a stali se později manželi.

Proč vás začala zajímat Barma?

Okrajově jsem vždycky vnímal to, co se dělo kolem zápasu o uznání výsledku svobodných voleb počátkem 90. let, který armáda zadupala do země. Ale hlavní impulz představovala iniciativa dlouholeté kamarádky, japonské spisovatelky a kurátorky Keiko Sei, která se poté, co žila několik let v Praze, přestěhovala do Bangkoku. Tam taky začala pracovat s exulanty nebo s politickými vězni propuštěnými z barmského vězení, kteří se uchylovali do thajského exilu, kde začínali nějak znovu žít, často po desítkách let věznění v hrozných podmínkách. Keiko spolu s tehdejším velvyslancem Jiřím Šitlerem oslovila děkana FAMU Michala Breganta a mě, jestli bychom nechtěli zkusit pracovat s lidmi z neoficiální umělecké scény. Michal Bregant tam byl poprvé v roce 2005 a vrátil se šokován potenciálem mladých lidí, které tam potkal, od roku 2006 jsem se toho ujal naplno já a ve spolupráci s Ministerstvem zahraničí jsme začali pracovat systematičtěji na soustavě workshopů a dalších aktivit, které se hodně proměňovaly, stejně jako jejich výstupy.

janecek 1

Co se v Barmě stalo, když došlo k otevření země?

Pro mě je nejvíc fascinující to, že k otevření vůbec došlo. Když bych to přirovnal k našim moderním dějinám, stalo se tam něco takového, jako kdyby Milouš Jakeš jednoho dne vyhlásil: tak už té vlády jedné strany bylo dost, pojďme za pár let udělat svobodné volby, tady je harmonogram a pak se uvidí. Ty volby v Barmě nakonec začaly skutečně probíhat, ale samozřejmě nejsou zcela svobodné, protože podle ústavy napsané ještě juntou, má armáda v parlamentu čtvrtinu křesel, přičemž změna ústavy je možná právě pří získání více než tří čtvrtin hlasů. Armáda má k tomu i nárok obsadit klíčová silová ministerstva. Co je na tom ale pozoruhodné, že vojáci navzdory této své iniciativě ty volby drtivě prohráli. Z těch 75 % křesel, která se obsazovala, dostali doslova pár. Prohráli je i ve svých tradičních okrscích, opozici volili i jejich lidé a jejich rodiny. I přesto si ale armáda udržela zcela zásadní vliv, který s časem zase roste, v čemž se zcela naplnila prognóza jednoho z architektů procesu otevírání. V poslední vojenské vládě byl ministrem informací a měl jsem možnost s ním jednou ještě v té době vést dlouhý soukromý rozhovor. Vyptal jsem se ho i právě na to, jak bylo z hlediska lidské psychologie možné, aby se lidé, kteří nepřipustili sebemenší veřejné projevy opozice a drakonicky je trestali, najednou uvolili k otevření celé politiky. Jeho odpověď mě šokovala. Spolu s dalšími několika vojenskými „intelektuály“, dá-li se to tak nazvat, přesvědčili postupně armádní velení o tom, že když se politika otevře, jejich ekonomická moc jim umožní být nadále plnohodnotnou součástí vlivových struktur. „Byl jsem si jistý, že pokud bude v zemi probíhat demokratická procedura, Západ nikdy nezpochybní soukromé vlastnictví,“ řekl doslova. Otevření země předcházela dlouhá masivní privatizace klíčových odvětví pár stovkami klanů, které byly součástí nebo v blízkém spojení s armádním velením. A ekonomická moc skutečně zajišťuje velkou kontinuitu dosavadní moci, aniž by bylo nutné použít násilí. Z někdejších person non grata, které svlékly uniformy, se stali partneři. A s nástupem krize kolem Rohyngů, kterou armáda nepochybně v různých fázích pomáhala rozdmýchat, roste zpět její vliv – pasuje se totiž do role zachránce většinového buddhistického obyvatelstva před islámským terorismem, kterého jsou plná globální media, takže ten narativ se ve společnosti, která zažívá zárodek demokracie po padesátileté pauze pár let, buduje velmi snadno. A demokratické síly k tomu většinou mlčí. Rohyngové jsou, jak asi víte, muslimové. Na druhé straně před posledními volbami veřejně i finančně podpořilo demokraty několik velmi bohatých podnikatelů a bankéřů vzešlých z vojenského prostředí, jsem zvědavý, jestli se to zopakuje při příštích volbách...

janecek 2

Jak vypadala a jak nyní vypadá kinematografie v Barmě?

V tuto chvíli má vlastně tři vrstvy. Tu nejmasovější tvoří stále na distribuci VCD postavená produkce asi tří a půl tisíc celovečerních filmů ročně, přičemž každý z nich vzniká za 3-4 dny a recykluje zcela unikátní a ničemu ani v regionu nepodobnou směs muzikálových, melodramatických a komických prvků. Oficiální kinematografii reprezentují jedna státní instituce pod ministerstvem informací a jedna jakoby nevládka, jejíhož prezidenta ale dodnes jmenuje ministr kultury. Ty obhospodařují malý zbytek rangúnských studií, několik kinosálů v největších městech a hlavně právo udělit licenci pro distribuci filmu do kin vůbec. V tomto kontextu vzniká až patnáct celovečerních hraných komedií ročně, mají přednostní práva dostat se do kin – včetně těch soukromých, jejichž majitelé se snaží těmto strukturám vycházet vstříc. A třetí rostoucí skupinu představují indies, kteří rok od roku nabývají na významu a právě v této době stále víc vstupují i do legislativního procesu a formování příští podoby uspořádání audiovize v Barmě.

Existuje v Barmě cenzura filmové a televizní tvorby?

Ano, ta je vlastně součástí toho druhého z popsaných prostředí a otázku jejího zrušení nedokázala vítězná Národní liga pro demokracii prosadit díky tomu, že se zastánci cenzury chytli buddhistických ctností a nutností zajistit, aby se film nestával prostředkem jejich narušení. Čímž se ze zachování cenzury stalo vlastně bizarní politikum, které si ale nikdo z demokratů neodvážil rozhodujícím způsobem napadnout. Myslím, že se to celé společnosti velmi vymstí. Nicméně právě tento rok se skupině indies, s významným zastoupením barmských absolventů anglických programů FAMU, myslím, daří prosadit stanovisko, aby byl zaveden ratingový systém a cenzurní komise pouze posuzovala, zda film je, nebo není vhodný pro děti a mládež a stanovovala hranici přístupnosti.

janecek 3

Co může dát kultuře a společnosti nezávislý film?

Když si vezmete, že Barma ještě v 50. letech představovala nejrozvinutější zemi v regionu, na Rangúnské univerzitě studovala budoucí thajská elita a řada dalších lidí z okolních zemí, nezávislé umění může a navazuje právě na tyto zadupané impulzy, které jsou v té kultuře skrze paměť rodin, vracející se exulanty a různé další ostrůvky přítomné. Ve společnosti, kde je zcela nulová veřejná podpora filmu, představuje mnohý nezávislý filmař nebo umělec obecně naprosto zásadně motivovanou bytost, která se snaží dělat věci ze sebe a ze smyslu, bez ohledu na potenciální prestiž nebo další materiální či statustové benefity. Nepovažuje se za nadřazeného, protože, je „umělec”, ale uměním vůbec nepohrdá, naopak. Převládá tam spíš mentalita malířské, básnické či literární komunity, což jí dává obrovskou energii i prostředí inspirace, které se určitě v brzké době projeví i na mezinárodní scéně. Ve spolupráci s Francouzi a Švýcary tam vzniká další série podpůrných aktivit, zaměřených právě na příležitosti z tohoto prostředí. Mimo to tam vlastně od začátku souběžně s naší aktivitou existuje Němci podporovaný projekt s mnohem větším zázemím a ambicí stát se určitou plnoformátovou filmovou školou – Yangon Film School. Zaměřují se primárně na dokument, takže naše aktivity se orientovaly od začátku více na fikci, zpracovávající nebo jsoucí alespoň v dotyku se společensko-politickými tématy. Naše aktivity měly mnohem flexibilnější, místy až guerillový charakter, což umožnovalo mnohem rychlejší reagování na potřeby konkrétních lidí a skupin v jejich rozvoji.

janecek 4

Pomáhal jste v Barmě rozjet festival Wathann, ten má za sebou už sedm ročníků. Jak si vede?

Je to vlastně nejstarší a první filmový festival v Barmě, který letos proběhne už poosmé a který si svoji nezávislost udržuje i díky podpoře české ambasády v posledních pár letech, kdy tam byla zřízena. Je to vlastně jen jedna z jakýchsi plodnic mnohem komplexnějšího podhoubí – facebooková síť barmských nezávislých filmařů má skoro deset tisíc členů a Wathann se stal dnes už možná hlavní manifestační platformou tohoto pomalého hnutí. První rok jsme jej dělali v sále buddhistického kláštera, kde se nikdy předtím nepromítalo. Bylo to v době, kdy veřejné akce měly pouze oficiální charakter, ale i místem konání se podařilo vykolejit úřady, které byly konfrontovány s akcí povolenou mnichem představeným – a to je přece jen autorita. Koncept festivalu byl postavený od začátku na tom, že se tam prezentují v soutěži výhradně místní a výhradně krátkometrážní filmy, čímž se současně zabránilo požadavkům vkládat do programu oficiální tvorbu. A ta krátkometrážní vznikala pouze nezávisle. Dnes už má festival i pravidelnou sekci filmů ASEANu, spolupracuje s festivaly okolních zemí a v zásadě se stal pro zahraničí čím dál podstatnější referenční platformou pro barmský film vůbec. Existuje přitom ale stále ve velmi skromných podmínkách a stojí hodně na dobrovolnících.

janecek 5

Kdo za filmovým festivalem Wathann stojí?

Hlavními organizátory Wathannu jsou dva bývalí studenti FAMU, kteří se právě během studií v Praze do sebe zamilovali a stali se později manželi. Jsou to mimořádně a všestranně talentovaní lidé, kteří se mimo realizace a produkce vlastních filmů zapojili i do řady dalších aktivit v rekonstituci audiovize v Barmě. Podílí se na přípravě nové legislativy, založili iniciativu pro záchranu filmových materiálů ze starších dob, což je v tamních klimatických podmínkách velmi dramatické. Často představují přehlídky z barmské krátkometrážní tvorby na světových festivalech a jsou současně i aktivní filmaři. Další absolvent ročního kurzu a jinak básník a výtvarník The Maw Naing natočil podle scénáře naprosto renesanční postavy lékaře Aung Mina ještě v rámci našeho programu v Barmě vlastně první nezávislý hraný celovečerní film Mnich, který startoval v soutěži v Karlových Varech a následně oběhnul téměř padesátku festivalů včetně Locarna, Rotterdamu, Goteborgu nebo Pusan. Získal také několik cen a zrovna nedávno jej vysílala ČT, která nás v závěru produkce „zachránila“ dofinancováním části nákladů. Je vtipné, že z hlediska těch vnějších úspěchů české kinematografie v zahraničí tenhle film patří k těm celkem velkým zásekům. Pro barmský kontext představuje poměrně zásadní mezník, jak dělat film jinak. Zajímavé věci tvoří i další lidé, kteří déle studovali v Praze.

janecek 6

Jaká je česká stopa v Barmě?

Barmánci znají velmi dobře Československo, před listopadem jsme byli z jejich hlediska třetí největší obchodní partner. V Evropě byla ve dvacátém století pouze dvě místa, kde se studovala barmanistika – v Londýně a v Praze. Filosofická fakulta nyní konstituovala několik předmětů z barmské literatury a kultury a možná se pomalu podaří rekonstituovat i celý obor. V posledních dekádách do jejich povědomí vstoupil Václav Havel, díky jehož iniciativě získala Aung San Su Ťij Nobelovu cenu, existovala soustavná podpora demokratického exilu. Barmánka Sabe Soe, která žije řadu let v Praze, založila Barmské centrum Praha, které mimo řady jiných aktivit zásadním způsobem pomohlo ve vzorové integraci barmských uprchlíků v Česku a své know how šíří dál. Vedle rozvojové agendy několika neziskovek tam například Igor Blaževič působil řadu let jako mentor rozvoje demokratických institucí a pracoval s řadou mladých lidí, kteří se zapojili do státní správy. Několik let tam podporoval taky rozvoj lidskoprávního filmového festivalu, který loni skončil, ale tvůrci, kteří se profilovali v jeho místní sekci, dál nacházejí platformu na Wathannu, o jehož české stopě jsme mluvili. Pár Čechů se podílí na rozvoji komunity barmských skejťáků, což má další kulturní konotace do mnohem širšího prostředí. Zejména pro vzdělané Barmánce jsou toto všechno velké věci. Pak už jen pozoruji rozvíjející se obchodní kontakty, které zintenzivnily po otevření české ambasády v Rangúnu, nedávno byl obnoven export Zetorů do Barmy, které lidi na zemědělském venkově – což je většina země – ještě historicky velmi dobře znají. Některé věci se právě teď synergicky propojují. Hlavní cenu festivalu Wathann letos vyrábí na návrh barmského výtvarníka česká sklárna a součástí festivalu bude výstava českého uměleckého i užitkového skla, které začala do Barmy ve velkém vozit někdejší diplomatka Andrea Hyniová, která se vdala za Karena (jedno z barmských etnik – pozn. red.) a žije v Rangúnu.

janecek 7

Patnáct let působíte na FAMU, co je podle vás podstatné pro rozvoj mladých filmařů?

Podstatné je, aby lidi nacházeli sami sebe v kontextu možností, ve kterých mohou pracovat. Většina filmových škol na světě je dvouletá, zpravidla rok učí technikálie a rok představuje zázemí určité asistované realizace hlavního absolventského díla. Pokud škola trvá déle, jako třeba FAMU, její výhodou je hlavně to, že dává možnost studentům učit se od sebe reálnou spoluprací a vytvářet týmy i pro budoucnost. Roli učitelů vidím hlavně v tom, že v sobě rozvíjí cit pro rozpoznávání a dialog s talentem druhého způsobem, který ho nepoškodí, ale naopak.

Foto: Archiv Víta Janečka

Čtěte dále

Násilí ze strany partnera nebo dětí. Stále více zoufalých seniorů volá na krizovou linku

„Jsem seniorka a žiji již několik let se svým partnerem. Ten se ke mně ale nechová dobře. Stále mi nadává, chce po mně, abych všechno uklízela a vařila, i když mi není dobře. On nedělá doma nic. Několikrát už mě srazil ve vzteku na zem, měla jsem všude modřiny i v obličeji a naražená žebra. Ale já to musím nějak vydržet. Splácím dluh, který jsem hloupě udělala, a z důchodu mi zůstává jen necelých šest tisíc korun. Kam bych tak asi šla? Jsem tu jako vězeň,“ svěřuje se se svou tíživou situací paní Alena, která před časem zavolala na Linku seniorů, kterou provozuje proseniorská organizace Elpida. Každý den na ni zavolá nejméně jedna seniorka nebo senior, kteří jsou oběťmi domácího násilí. Počet volání tak meziročně narůstá. Senioři totiž splňují všechny charakteristiky potenciální oběti domácího násilí. Mají zhoršený zdravotní stav, jsou méně samostatní, nebo zcela závislí na péči ...

HOAX: Ne, uříznutý poštěváček holčičkám nechybí

Facebooková stránka Miloš Zeman - prezident ČR (není oficiální stránkou prezidenta republiky) včera zveřejnila album 23 fotografií české muslimky a členky týmu HFC Kateřiny Gamal Richterové s bublinami, na kterých jsou texty jako: „Pane doktore, vidím všude nadržené muže”, „Ne, uříznutý poštěváček holčičkám nechybí”, „Protože hákový kříž už se nosit nesmí” nebo „Děvky šátek mít nemusí”. Album je doprovozeno popiskem: „Gamal Richterová, studentka islámského radikalismu spolupracující se státem financovanou organizaci HateFree Culture.” Jedná se o fotomontáž, která vychází z fotografie Gamal Richterové z letošního sobotního vyvrcholení akce Prague Pride, kde se lidé v našem fotostánku fotili s bublinami reagujícími na některé bizarní otázky, se kterými se občas LGBT lidé setkávají. Kateřina se vyfotila s bublinou: „Ne, nemůžeš se dívat.” Tento text z ní byl ...

„Označovat dlouhodobě nezaměstnané za parazity nikam nevede. Motivovat je se vyplatí,” říká sociální pracovnice

Úřady práce evidují množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou bez práce více než půl roku a jsou v jejich evidenci opakovaně. Podle Hany Doležalové z mostecké organizace K srdci klíč, která s těmito lidmi pracuje, jim v úspěšném návratu na pracovní trh často brání různé překážky. „Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví,” říká. Vrátit je zpět do pracovního procesu možné je, je však podle ní nutné překážku odstranit a člověka motivovat. Podle ní se taková píle dlouhodobě vyplatí. „ I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti,” vysvětluje. Právě organizace, v níž Hana Doležalová působí, se snaží v rámci nového progr ...

HOAX: Migranti znásilnili dvě holčičky v Kostelci

Na Facebooku se v posledních dnech začala šířit zpráva o údajném útěku dvou migrantů z Pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí. Tito migranti měli znásilnit dvě dívky, které jsou nyní v péči psychiatra. Zpráva dále uvádí informaci o tom, že televize vše natočila, ale policie zakázala záznam odvysílat a o případu se nesmí mluvit. Zde je vyjádření Policie ČR.


HateFree Culture 5. 1. 2016

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.