Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Lidé si občas potřebují na někoho ukázat a ponížit ho,“ říká moderátor Ouvín. Má výšku 135 cm

 

ouvin big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

9
srpna
2018

Úspěšný moderátor, event manažer a biker Jakub Ouvín má výšku 135 cm, a proto je často středem pozornosti. Z 99 % mu to tak vyhovuje. „Já zažívám dva druhy pozornosti. Ten profesní, který je vlastně žádoucí, a pak máš tu druhou pozornost, kdy jdeš třeba po ulici s přítelkyní za ruku a lidi na tebe koukaj. Někdy na to prostě nemáš náladu,“ říká Jakub. Zažívá ale i nepříjemnější situace. „Dostal jsem nabídku á la Vlk z Wall Street. Že na sebe navlíknu suchý zip a manažeři se mnou budou házet na terč na večírku.“ Jakub si myslí, že je to známka toho, že někteří lidé nejsou srovnaní sami se sebou. „Potřebují na někoho ukázat, ponížit ho, aby si sami dokázali, že nejsou tak chabí. Tihle lidé mají většinou malé sebevědomí. Zkouší si tím něco vykompenzovat,“ vypráví. Podle Jakuba je důležité si odlišnost více užívat, aby si lidé mezi sebou více rozuměli a nešlapali si navzájem na svou důstojnost. Jemu pomáhá ve vyrovnávání se s hendikepem humor: „Dělám si srandu sám ze sebe. Smích u mě je fakt nejlepší způsob, jak si můžem zlepšovat život.“ Jakub působí v organizaci Cesta za snem, která netradičními způsoby pomocí sportu propojuje všechny lidi bez rozdílu.

Nejsi naštvaný na osud? Na život?

Už ne.

Ale zažil jsi to?

Určitě. Když máš hendikep, dělí se na dva druhy. Jestli jsi ho nabyl, nebo jsi k němu přišel v průběhu života. Jestli se ti stala nějaká nehoda, nebo ses s ním narodil. Ten druhý případ, to je vlastně můj život. Postupně se s tím snažíš srovnávat, snažíš se s tím vyrovnat. Myslím, že úplně se s tím nevyrovnáš nikdy. Spíš se s tím naučíš žít. Takže na osud nejsem naštvaný. Kolega se mě ptal: „Kdybys měl teď možnost jít na nějakou operaci, nějakou injekci, nějaký hormon nebo něco, co by z tebe udělalo zdravého člověka, který nemá žádný hendikep, šel bys? Říkám, teď už bych to nedal, příští rok mi bude 30 let. Už bych to nechtěl. Tohle jsem já, to, co dělám, jak funguju, jak pracuju, jak mě lidi vnímají, je už na tom vybudované. Asi by si spousta lidí řekla, že pokud máš všech pět pohromadě, měl bys to podstoupit. Asi by to bylo logické, ale už bych do ničeho takového nešel.

ouvin 2

A zažil sis nějaké období větší sebelítosti, které jsi musel překonat?

Asi jo. Ale nemyslím, že je to o hodně rozdílnější než u zdravých lidí. Každý má někdy nějaký problém, rozejde se s tebou holka nebo doma je to na prd, nejde ti to ve škole, v práci nebo ti nejde sport. To jsou situace, kdy se lidi začnou litovat. Samozřejmě v mém případě se můžeš začít skrývat za hendikep, začít tím všechno omlouvat. Jako: „Ježiš marja, já jsem chudák.” Ale to je kravina. Myslím si, že to nejsou o moc jiné věci, než které řeší někdo jiný. Takže, že bych někdy měl vyloženě černé období a řekl si: „Ty brďo, tak to nemá cenu, ukončím to.” Tak to ne, to jsem nikdy neměl.

Máš tu výhodu, že ses narodil jako optimista?

Já měl vždycky štěstí na lidi kolem sebe, kteří mě utvářeli, ať už to byla moje rodina nebo kamarádi. Zpětně, když se podívám, tak jsem se s tím nikdy nemazal. Na základce jsem dělal mluvčího třídy. Dneska dělám moderátora. Ale nebylo to něco, co bych si od dětství říkal: „Ty jo, já chci moderovat, já chci být v televizi a já chci stát na stage s mikrofonem, aby na mě koukaly stovky nebo tisíce lidí.” Mě do toho ten osud nebo lidi okolo mě pasovali. A užívám si to!

ouvin 4

Co pro tebe znamená výška? Existuje kromě fyzické třeba i nějaká vnitřní?

Výška? Výška pro mě znamená fyzickou, mechanickou věc. Jdeš do krámu a chceš si koupit oblíbenou čokoládu, která je zrovna v tom horním regálu, tak tě to naštve. Musíš někomu říct, ať ti ji podá. Nebo si chceš koupit kafe, a teď tady nikdo nikde není a ten mincovník v automatu je zatraceně vysoko. Pro mě je to spíš na denní bázi, párkrát v týdnu, něco je pro mě vysoko, kam nedosáhnu. Ale OK, to je něco, co nějakým způsobem v té dané chvíli vyřešíš a jdeš dál. A z psychického nebo mentálního hlediska? To možná řešíš spíš v pubertě než ve třiceti. Všichni kluci okolo tebe randí a k tobě to pořád tak nějak nepřichází. Víš, že metr osmdesát mít asi už nebudeš. A v tu chvíli nejsi ještě tak mentálně daleko, aby sis dokázal uvědomit, proč to tak je, nebo aby ses tomu uměl postavit. Říkáš: „Jo, OK, o tu holku se ani nebudu pokoušet. Nechceš ji ani je uvést do situace, že tě bude muset odmítnout, protože si vedle sebe představuje borce stejně vysokého nebo ještě vyššího. To je dané. Že chlap je prostě ochranitel a je vyšší než ona. Tenkrát jsem to řešil a myslím, že musíš trochu zestárnout a projít si X věcmi. Čas je rozhodující. Musíš hledat lidi, kteří se umí nad některými věcmi povznést, koukají se na jiné kvality, než je zrovna jenom ta výška.

Takže dokážeme naše fyzické omezení překonávat hlavou?

Určitě je to o hlavě. Ale já si myslím, že o fyzičnu je to taky. Musí to být equilibrium. Samozřejmě, pokud máš nějaký pokročilý hendikep, pokud máš ochrnuté skoro celé tělo a pohybuješ se jenom na elektrickém vozíku tím, že dokážeš hýbat ukazováčkem, asi toho fyzicky moc neuděláš a musíš to zvládnout jenom tou hlavou. Ale pokud to jenom trochu jde a máš možnost alespoň trochu se nějak hýbat, je jedno, jestli si jdeš zaplavat pár bazénů nebo jestli jdeš na crossfit nebo na horské kolo sjíždět kopce. Fyzično ti pomůže. Představ si, že se ti stane nehoda a máš nějaký stupeň postižení páteře nebo přerušenou míchu. V tu chvíli jsi paralyzovaný, dlouho ležíš, ochabnou ti svaly. Ty sice můžou fungovat, ale protože jsi dlouho na lůžku, ochabnou. A ty se musíš vrátit do všedního života. V tuhle chvíli to nemůže být jenom o hlavě. Nemůže, protože se musíš jednoho dne přesunout na invalidní vozík a potřebuješ k tomu to fyzično. Když to řeknu nadneseně, musíš být namáklej. Pokud nebudeš, tak se z postele na ten vozík pořádně ani nezvedneš. Sám si nedojdeš na záchod. Pokud na to fyzicky máš, ale nedokážeš si dojít na záchod nebo se umýt, tak nemůžeš být nikdy psychicky spokojený.

ouvin 6

Jakou roli v tvém životě hraje sport?

Mně celý život sport pomáhal i lidi kolem něj. Je takové to heslo: when you look good, you feel good, when you feel good, you do good. Jednoduché. Jde o to, jestli jsi spokojený se svou tělesnou schránkou. Dobře, já mám pořád metr třicet pět, ale cítím se fajn. Že nemám pivas, že se dokážu hýbat, že mám široká ramena. Každý to má jinak. Druhá polovina je pak ta hlava. Otázkou je, co z toho je náročnější trénovat. Skoro bych řekl, že ta hlava, a to u mě bylo o čase. Myslel jsem si, že to zlomím v posilce nebo někde na kole. Že když skočím větší skok, budu se cítit líp. Že lidi mě budou o to víc uznávat, budou si říkat: „Wow, to je frajer, on na tom kole skočil ze skály, odjel to a dobrý.” To tě určitě posouvá, ale není to ještě ono, musí to v té hlavě někam zapadnout. A nevím, co to u mě přesně bylo za chvíli, ale najednou se mi změnil svět. Tak poslední dva roky cítím rovnováhu.

Sport je výkonnostní a lidé s hendikepem mají fyzická omezení. Teoreticky by tedy mohl lidi rozdělovat.

Je důležité, mezi jakou skupinu sportovců se dostaneš. Proto my v Cestě za snem propojujeme lidi skrz sportovní eventy. Není to o tom, tady máš nějaké peníze, udělej si bezbariérový byt a v něm si dobře funguj. Ne. Pojď s námi ven, pojď sportovat, vrať se mezi lidi nebo přijď do nějaké nové subkultury, která tě může nabít, jak fyzicky, tak i psychicky. Pojď a začni fungovat a posouvej svoje limity. Protože limity a extrémy jsou od toho, aby se překonávaly. U zdravých tak i u hendikepovaných.

ouvin 1

Takže se vám daří sportovat společně?

Je to tak, to propojování je zásadní. Jednak proto, abychom ukázali, že jedna skupina se nemusí bát té druhé. Po úrazu jsou lidi často takoví stáhlí, že jakoby mezi zdravé nepatří. A naopak spousta zdravých může mít předsudek, že ti hendikepovaní jsou divní. On je na tom vozíku takový pokroucený, vypadá zvláštně a ti zdraví často vlastně nevědí, jak mu přesně pomoct. „Urazím ho, nebo neurazím?” My se snažíme tyhle bariéry v hlavě na obou stranách odstranit. „Pojď a funguj dohromady.” Zdraví lidi, co s námi v Cestě za snem fungují už dlouho, to berou úplně přirozeně. Spousta z nich nevnímá ty ostatní jako hendikepované, berou je úplně normálně. Někdy se vizuálně ten vozejk pod tím člověkem úplně vytratí. Pak se třeba vozíčkáře zeptají: „Podáš mi to, prosím tě, z té poličky?” – „Asi těžko, ne?” „Jo, vidíš.” No a to je ten výsledek, kterého se snažíme dosáhnout.

Jsi terčem pozornosti. Jak se s tím vyrovnáváš?

Já zažívám dva druhy pozornosti. Ten profesní, který je vlastně žádoucí. To, že mě lidi sledují na Instagramu, přidávají si mě na sociálních sítích, vidí mě v televizi nebo někde na pódiu. V tu dobu je to žádoucí a já jsem s tím spokojený. Je mi to příjemné, protože mám v sobě velkou dávku exhibicionismu. A tady ten můj hendikep funguje, protože když přijdu na stage, tak lidi zaujmu a oni si mě zapamatují. I kdyby mě neviděli pár let, vybaví si mě. To je super. To je to, co mi ten hendikep přináší. Je to moje poznávací znamení. A pak máš tu druhou pozornost, kdy jdeš třeba po ulici s přítelkyní za ruku a lidi na tebe koukají. A vlastně nevědí, že jsi moderátor, nejsem na úrovni Mareše. Neřeknou si: „Hele, to je ten Kuba, toho známe odtamtaď.” Někteří možná jo, ale spousta lidí ne. A když zrovna nemáš dobrý den, tak tě ty reakce můžou rozladit. Někdy na to prostě nemáš náladu. Ale to je součástí života. S tím se stále učím žít.

ouvin 7

To jsou pohledy, setkáváš se taky přímo s nepříjemnými reakcemi?

Naštěstí je takových reakcí fakt málo. Praha je specifická v tom, že můžeš chodit nahatý po ulici, žonglovat s motorovkama a nikomu to nebude vadit. Podívají se a řeknou: „Hm, to je zajímavý.” A už tě nevnímají. Je super, že je Praha kosmopolitní. Já se tady ve výsledku cítím dobře oproti městu, odkud pocházím, z Děčína. Tam se moc nepohybuju, a když tam přijdu, cítím, že jsem středem pozornosti více. Lidi víc koukaj. Zas na druhou stranu, od čeho ty lidi oči maj. Ať se podívaj, proč ne. Já se taky podívám, třeba na tetování. Jsem se sebou spokojený. Horší jsou ty jiné reakce. Moderoval jsem jednu akci Cesty za snem v tandemu s Karlem Voříškem, s takovým esem. Dělám svoji práci, cítím se dobře a pak jsem o přestávce skočil do mekáče. Stál tam tatínek se dvěma dětmi a najednou říká: „Hele, hele! Podívejte se, jak je malej!!” Ale jako hodně nahlas. Tak jdu k němu a říkám mu: „Kámo, myslíš to vážně?!” Zeptal se mě: „Jé, vy jste Čech?” A já odpovídám: „Co to má za souvislost? I kdybych byl z Marsu!” Říkám: “Kamaráde, uvědomuješ si, že tady máš vedle sebe dvě malé děti a cos jim právě předal?!” Zažil jsem ale taky situaci v metru. Mám sluchátka, koukám do kolejí a najednou mi někdo klepe na rameno. Stála tam paní, něco málo přes 30 let. Já si sundal sluchátka a ona se zeptala, zda mě může vyrušit. Podle přízvuku to byla Angličanka. Měla s sebou malého kluka a říká, že by se mi chtěl omluvit, protože na mě zíral, ukazoval a to se nedělá. To byla hrozně hezká reakce. Stalo se mi to sice jen jednou, že rodič zareagoval takhle dobře. Děti jsou totiž specifický segment lidí, kteří si na tebe ukazují. Ale to já nevnímám. Jenže rodiče jim většinou říkají: „Neukazuj, nech toho, otoč se, nekoukej tam.” Spíš by mu to ale měli vysvětlit.

Máš nějakou teorii hulvátství? Co za ním je?

Nevím, jestli je to zrovna zlost. Spíš myslím, že lidi nejsou srovnaní sami se sebou. Potřebují na někoho ukázat, ponížit ho, aby si sami dokázali, že nejsou tak chabí. Tihle lidé mají většinou malé sebevědomí. Zkouší si tím něco vykompenzovat. Nemluvím tím samozřejmě o malých dětech. Mluvím o tom, když se na tebe urve cizí člověk a má potřebu s tebou něco řešit. Ale jsou různé příklady. Třeba za tebou někdo přijde slušně a zeptá se: „Ty hele, jaký je to být malej?”

A to bereš? Tu direktivní upřímnost?

To je kus od kusu. Vždycky z toho člověka něco cítíš a otázka může být položena různým způsobem. Ono na to není jednoduchá odpověď. Učím se s tím žít.

ouvin 5

Dostáváš různé pracovní nabídky, jaká byla nejbizarnější?

Dostal jsem nabídku á la Vlk z Wall street. Že na sebe navlíknu suchý zip a manažeři se mnou budou házet na terč na večírku. To přišlo z firmy finančních poradců OVB. Jsou lidi, kteří si myslí, že když mají peníze, mohou si dovolit všechno. Když to převrátím, proč nenabídnou dvoumetrovému baskeťákovi, že jím budou katapultem střílet na terč? I když jsem extrovertní a mám rád srandu, tak mám svou hranici, za kterou bych nešel. Měl jsem taky jinou nabídku. Prý je u Angličanů tradice, že když jste během rozlučky se svobodou připoutaný s někým malého vzrůstu poutama, přinese to vztahu štěstí. A mě s tím oslovila jedna zážitková agentura. Slyšel jsem to poprvé, nijak jsem po tom nepátral. Pán z agentury mě do toho chtěl angažovat, nabídl mi hodně dobré peníze. A prý poptávka po tomto je brutální.

Měli bychom se víc učit, jak neublížit druhému?

Vidíš, že lidi mají jakési zabrány. Ale vidí hlavně ty peníze, takže morální kodex jde stranou. Já tím nikoho neodsuzuju. Možná je taková doba, že jsme natolik znudění, že se musíme bavit takovými věcmi.

Měl bys definici lidské důstojnosti?

Já nevím přesně, jak ji definovat. Cítím ji, ale nevím, jak ji přesně popsat. Primárně je to to, co mi vštípila rodina. Právě z rodiny mám nastavený svůj morální kodex. Hranice toho, jak chci být vnímaný a viděný. Měl jsem nabídky na různé role, ale odmítal jsem je, i když jsem mohl být více vidět. Třeba v jedné úspěšné pohádce. Měl jsem tam dělat skřítka, ale to není moje cesta. Mám být biker a moderátor, tudyma mám jít já.

Pomáhá ti v životě humor? Doporučil bys všem nebrat se tak vážně?

Mám rád humor, sem tam i takový obhroublý. Teď jsem v Cestě za snem a tam jsem tím, kým jsem a můžu se smát. Rád si z lidí dělám srandu, rád je dostávám do situací, kdy i oni se začnou smát. Dělám si srandu sám ze sebe. Tak se vyrovnávám se svým hendikepem. Buď natolik vyrovnaný, že si z toho dokážeš udělat srandu. A my se s kolegou v kanclu neustále smějeme. A to je to, proč tam chodím a proč mě to baví. Smích u mě je fakt nejlepší způsob, jak si můžeme zlepšovat život.

Co bys poradil lidem? Jak se vyrovnat se svou odlišností?

Já jsem teď slyšel suprový názor od Yemiho, což je celebrita a člověk, který je úspěšný. Reagoval na podobnou otázku a říkal: „Nic. Co bychom měli dělat s vlastní odlišností? Vždyť každý jsme odlišný, tak to prostě je a proč to měnit?” Na druhou stranu, proč to taky neprodávat. Někde ta odlišnost může být menší, někdo má napříklas větší nos, někdo může vypadat tak jako já, někdo jako Yemi, někdo jako moje kolegyně Tonya Graves - malá černoška, která skvěle zpívá. Někdo je zas schválně odlišný. Co dělat s odlišností? Nic, užívat si ji. Moje cesta k tomuhle poznání byla delší, ale já dnes můžu říct, že si to užívám. A ta pozornost mě v 99 % času baví.

Spoluautorka rozhovoru: Andrea Břoušková

Foto: Archiv Jakuba Ouvína

Čtěte dále

Násilí ze strany partnera nebo dětí. Stále více zoufalých seniorů volá na krizovou linku

„Jsem seniorka a žiji již několik let se svým partnerem. Ten se ke mně ale nechová dobře. Stále mi nadává, chce po mně, abych všechno uklízela a vařila, i když mi není dobře. On nedělá doma nic. Několikrát už mě srazil ve vzteku na zem, měla jsem všude modřiny i v obličeji a naražená žebra. Ale já to musím nějak vydržet. Splácím dluh, který jsem hloupě udělala, a z důchodu mi zůstává jen necelých šest tisíc korun. Kam bych tak asi šla? Jsem tu jako vězeň,“ svěřuje se se svou tíživou situací paní Alena, která před časem zavolala na Linku seniorů, kterou provozuje proseniorská organizace Elpida. Každý den na ni zavolá nejméně jedna seniorka nebo senior, kteří jsou oběťmi domácího násilí. Počet volání tak meziročně narůstá. Senioři totiž splňují všechny charakteristiky potenciální oběti domácího násilí. Mají zhoršený zdravotní stav, jsou méně samostatní, nebo zcela závislí na péči ...

HOAX: Ne, uříznutý poštěváček holčičkám nechybí

Facebooková stránka Miloš Zeman - prezident ČR (není oficiální stránkou prezidenta republiky) včera zveřejnila album 23 fotografií české muslimky a členky týmu HFC Kateřiny Gamal Richterové s bublinami, na kterých jsou texty jako: „Pane doktore, vidím všude nadržené muže”, „Ne, uříznutý poštěváček holčičkám nechybí”, „Protože hákový kříž už se nosit nesmí” nebo „Děvky šátek mít nemusí”. Album je doprovozeno popiskem: „Gamal Richterová, studentka islámského radikalismu spolupracující se státem financovanou organizaci HateFree Culture.” Jedná se o fotomontáž, která vychází z fotografie Gamal Richterové z letošního sobotního vyvrcholení akce Prague Pride, kde se lidé v našem fotostánku fotili s bublinami reagujícími na některé bizarní otázky, se kterými se občas LGBT lidé setkávají. Kateřina se vyfotila s bublinou: „Ne, nemůžeš se dívat.” Tento text z ní byl ...

„Označovat dlouhodobě nezaměstnané za parazity nikam nevede. Motivovat je se vyplatí,” říká sociální pracovnice

Úřady práce evidují množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou bez práce více než půl roku a jsou v jejich evidenci opakovaně. Podle Hany Doležalové z mostecké organizace K srdci klíč, která s těmito lidmi pracuje, jim v úspěšném návratu na pracovní trh často brání různé překážky. „Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví,” říká. Vrátit je zpět do pracovního procesu možné je, je však podle ní nutné překážku odstranit a člověka motivovat. Podle ní se taková píle dlouhodobě vyplatí. „ I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti,” vysvětluje. Právě organizace, v níž Hana Doležalová působí, se snaží v rámci nového progr ...

HOAX: Migranti znásilnili dvě holčičky v Kostelci

Na Facebooku se v posledních dnech začala šířit zpráva o údajném útěku dvou migrantů z Pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí. Tito migranti měli znásilnit dvě dívky, které jsou nyní v péči psychiatra. Zpráva dále uvádí informaci o tom, že televize vše natočila, ale policie zakázala záznam odvysílat a o případu se nesmí mluvit. Zde je vyjádření Policie ČR.


HateFree Culture 5. 1. 2016

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.