Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Občas je mi za nás hanba,” říká český humanitární pracovník

 

vagai dominik big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

3
srpna
2018

Dominik Vágai je studentem neobvyklého univerzitního oboru, který kombinuje sociální práci a humanitární pomoc. Studenti se připravují na práci v humanitárních krizích doma i v zahraničí, při škole například procházejí náročným armádním výcvikem a praxí v zahraničních i domácích organizacích. Dominik je v současnosti na praxi v Indii, kde pomáhá uprchlíkům z Afghánistánu a Barmy. „Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít,“ líčí Dominik. Do Indie jel s některými předsudky, ale díky inspirativním lidem, které potkal, je mohl odbourat na základě osobních zkušeností. Má podle něj v pomoci hrát roli náboženství? „Náboženství důležité sice je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj,“ myslí si Dominik a dodává „Naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.“

vagai dominik 1

Studuješ neobvyklý obor Sociální práci a humanitární pomoc. Co se vlastně učíte?

Učíme se normální sociální práci tak, jak ji zná hodně studentů v Česku, ale máme ji obohacenou o předměty speciálně zaměřené na humanitární a rozvojovou pomoc. V praxi to znamená, že probíráme mezinárodní právo, mezinárodní sociální práci, učíme se, jak správně psát projekty, jak je evaluovat a podobně. Je toho hodně.

Studenti oboru jezdí na praxi do zahraničí, často do míst, kde jsou komplikované podmínky k životu a práci. Jaká je na to příprava?

Příprava na tenhle moment probíhá už od prváku. Jak doma, tak ve škole. Ve škole prakticky už od prvního dne všechno směřuje k téhle praxi. Lidi, kteří to mají na starosti, dělají maximum pro to, aby nás připravili jak psychicky, tak teoreticky. Procházíme různými školeními, kurzy a nakonec si projdeme i výběrkem, které nám má nastínit, jak to v budoucnu bude opravdu vypadat. Z osobní přípravy jde hlavně o to uvědomit si, že budete několik měsíců daleko od rodiny a partnerky, a pořádně se na to připravit. I když to teda není moc reálné, málokdo z nás totiž nějaké zkušenosti s takovýmto odloučením kdy měl. Druhá stránka věci je připravit se na to, že bydlení, jídlo a komfort, na který jsme zvyklí, není úplně vždycky prioritou na místech, kam jedeme. Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít.

vagai dominik 5

Proč sis vybral Indii?

Z čistě praktických důvodů. Na výběr jsme měli opravdu hodně možností a většinou se jedná o místa, kde je třeba se starat o děti nebo se jedná prostě o sociální práci, akorát v zahraničí. Já jsem chtěl něco, co by mě nejlépe dokázalo posunout v mé budoucí kariéře nebo teda v tom, co bych chtěl dělat. Chtěl jsem něco, kde se naučím, jaká je práce ohledně projektů, jejich schvalování, vyhodnocování. Něco, kde si zkusím, jaké to je být humanitární pracovník. A musím říct, že jsem si nemohl vybrat lépe.

Změnilo tě nějak to, co děláš?

To určitě jo! Přijel jsem s některými předsudky ohledně Indie a lidí, co tady žijí, a musím říct, že se teď cítím až trapně. Poznal jsem spoustu lidí, kteří jsou pro mě neskutečnou inspirací, a jsem rád, že je můžu znát. Životní podmínky jsou tady sice opravdu kritické, ale to, jak se třeba v naší organizaci JRS lidi snaží pomáhat ostatním, bychom mohli závidět i my v Česku.

vagai dominik 2

Pracuješ v organizaci Jesuit Refugee Service. Co dělá a proč? Pomáhá také muslimům?

JRS je mezinárodní organizace, která se především snaží poskytovat vzdělání uprchlíkům a lidem, kteří k němu nemají volný přístup. Ono se to na první pohled asi nezdá jako taková šílená věc, ale je třeba si uvědomit, že například v Afghánistánu a podobných zemích ženy stále nemají stejná práva jako muži a nemají tedy ani stejný přístup ke vzdělání. Navíc naprostá většina uprchlíků v Asii nemá vzdělání absolutně žádné a je pro ně proto nereálné se jakkoliv stát schopní uživit sebe a své rodiny. Proto JRS klade na vzdělání takový důraz. A k druhé části otázky. JRS je, jak už asi jméno napovídá, organizace vedena jezuity, ale v žádném případě to neznamená, že by cílila pouze na jedny, či druhé. Naprosto chápu, proč se na to ptáš, v dnešní Evropě jsou muslimové obrovskou věcí, ale musím říct, že tady to nikdo moc nehrotí. A vlastně je mi za nás trochu hanba. Kdykoliv se mě někdo zeptá, kolik máme doma uprchlíků my a proč máme takový strach z muslimů, je mi fakt trapně při vysvětlování a nejraději bych se propadl. Jsme přece všichni lidi a to, že někdo věří tomuhle a někdo jiný tomuhle, nehraje žádnou roli v tom, že si všichni bez rozdílu zaslouží určité životní podmínky. Takže ano, křesťanská organizace JRS pomáhá i muslimům a jsem vážně hrdý, že i já mohu.

vagai dominik 3

Má náboženství v pomoci své místo, nebo by se mělo pomáhat bez něj?

To je hodně těžká otázka. A nevím, jestli na ni umím úplně správně odpovědět. Podle mého názoru náboženství sice důležité je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj. Například tady v Indii je nejrozšířenějším náboženstvím hinduismus, takže jít za někým a hlásat mu o křesťanském Bohu je podle mě hloupost. Myslím, že je třeba si uvědomit, že naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.

Prioritou vaší pomoci jsou vzdělávání v Afghánistánu a pomoc uprchlíkům z Myanmaru. Proč?

V Afghánistánu se jedná o děti a teenagery, kteří nemají přístup ke vzdělání, a proto jim JRS nabízí několik kurzů, které jim dají potřebné znalosti a dovednosti k tomu, aby se lépe mohli zapojit do společnosti. Nabízíme například výuku angličtiny, různé kurzy práce s počítačem, livelihood skills a tak podobně. Jsou to z velké části tzv. street children, tedy děti, které získávají obživu na ulicích měst ať už legální, nebo nelegální cestou. Je důležité si také uvědomit postavení žen v tamní společnosti. Pořád nemají stejná práva jako muži a ohledně vzdělání je to pořád velmi složité. Málo z žen může studovat a JRS se tuto situaci snaží zlepšit. U lidí z Myanmaru je to trochu jiné. Jelikož politická situace v zemi donutila obrovské množství obyvatel uprchnout, spousta z nich doputovala až do Indie. Je to především proto, že Indie přijímá kohokoliv a většina lidí si myslí, že tady lehce najdou práci. Z toho důvodu je tady v Dillí obrovská komunita lidí z etnické skupiny Chinů. Jedná se z naprosté většiny o lidi, kteří nemají žádné vzdělání a kvůli tomu pracují v továrnách za absolutní almužnu a často nemají dost peněz ani na zaplacení nájmu. Těmto lidem JRS vybudovalo centrum v jejich části města, ve kterém každý den probíhá výuka čtyř kurzů - angličtiny, počítačů, šití a kurz pro budoucí kosmetičky. Ti, co projdou kurzem, získají znalosti, které jim často pomáhají vydělat dost peněz na to, aby byli schopni uživit sebe a rodinu. Navíc je vybráno 25 rodin, kterým se dává jídlo ve formě přídělů. Jedná se o základní potraviny jako rýže, olej, mouka, datle, atd. Bohužel momentálně nejsou prostředky k tomu, aby bylo takto podporováno více rodin, takže pořadník je docela zaplněný, ale doufám, že v budoucnosti se to zlepší a JRS bude moct pomoci více rodinám.

vagai dominik 8

Měl jsi možnost některé příjemce pomoci navštívit?

Sám jsem navštívil několik rodin, které takto JRS podporuje a musím říct, že to vždycky byl neskutečně silný zážitek. Byl jsem trochu skeptický ohledně dávání potravinových balíčků, ale když jsem poznal některé rodiny a viděl podmínky, ve kterých žijí, rozdal bych se sám. Hned můj první den mě vzali například za rodinou, kde rodiče pracují v továrně a dohromady si vydělají 10 000 rupií. Nájem jedné holé místnosti o velikosti asi 8x8 metrů stojí kolem 9000 rupií a zbývá jim tedy 1000 (cca 350 Kč) na to, aby uživili sebe a svých 5 dětí. Elektřina a tekoucí čistá voda jsou luxus, který si samozřejmě nemohou dovolit.

vagai dominik 6

Jaké jsou tvé osobní zkušenosti s uprchlíky a muslimy?

Naprosto skvělé. Ti lidé jsou úžasní! I přesto, v jakých shitech je jejich životní situace a celkově situace v jejich vlastní zemi, jsou odhodlaní dělat všechno pro to, aby jejich rodiny byly v pořádku a aby jejich děti mohly mít skvělé dětství. Hned v únoru jsme například slavili Chin National Day, tedy mezinárodní den lidí v Myanmaru, a tolik radosti a štěstí, co jsem viděl v těch lidech, jsem neviděl už dlouho. Samozřejmě že se najdou i takoví, kteří o pomoc nestojí, ale naprostá většina z nich ji potřebuje. A jsem moc rád, že mohu být jedním z těch, kteří jim tu pomoc mohou nabídnout. Ohledně muslimů je to stejné. V naší kanceláři dokonce dva lidi z Afghánistánu pracují a oba jsou samozřejmě muslimové. Ze začátku jsem měl trochu problém s nima mluvit a neptat se na jejich víru, ale postupem času jsme se spřátelili a já teď vidím, jak skvělí lidé to jsou. Představili mi spoustu svých známých a jsem si jistý, že by nikdo to, že se jedná o muslimy, ani nepoznal. Jsou stejní jako my. Samozřejmě - něco nejí, někdy se modlí, nosí jiné věci, ale pořád to jsou úžasní lidé jako my, jenom prostě věří něčemu jinému.

vagai dominik 4

Jaký máš prozatím pocit z rozvojové a humanitární pomoci? Lze je dělat efektivně? Měli, nebo neměli by se Češi angažovat ve světě?

Je to absolutně něco jiného, než jsem si ze začátku myslel. Rozvojovku a humanitárku jsem viděl jako jednoduché rozdávání jídla, ježdění do kempů a spoustu srandy. Ta skutečnost je ale vlastně úplně jiná. Z toho, co jsem poznal, se jedná hlavně o hodně úzký styk se zoufalstvím, bídou a strachem. Jedná se o naslouchání šíleným příběhům lidí, kteří ztratili víc, než si umíme představit. Jasný, je tady hodně papírování, porad a dalších administrativních šíleností, o kterých jsem původně neměl moc páru, ale ta realita, kterou tady každý den cítím a žiju, je sama o sobě zdrcující. Ale věřte mi, že jediný pohled kluka, který díky JRS dostal možnost jít do školy, je pro mě takovou odměnou, že víc bych snad ani nechtěl. V tom vidím asi i důkaz toho, že to jde dělat efektivně. I kdyby jenom jedna rodina mohla získat obživu a alespoň základní podmínky k životu, tak to, co děláme, má smysl. O tom, jestli by se měli Češi více angažovat, nemůže být ani debata. Myslím, že si hrozně málo uvědomujeme, v čem můžeme žít. To, že máme všichni možnost vzdělání, máme práci, neválčíme. Je toho spousta. Spousta věcí, kterých si nevážíme a přitom je tolik lidí, kteří k ničemu takovému nikdy nemusí přijít. Už jenom kvůli tomu bychom se měli více jako lidi snažit pomáhat těm, kteří to potřebují. A že takových lidí je opravdu spousta!

Foto: Archiv Dominika Vágaie

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.