Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Občas je mi za nás hanba,” říká český humanitární pracovník

 

vagai dominik big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

3
srpna
2018

Dominik Vágai je studentem neobvyklého univerzitního oboru, který kombinuje sociální práci a humanitární pomoc. Studenti se připravují na práci v humanitárních krizích doma i v zahraničí, při škole například procházejí náročným armádním výcvikem a praxí v zahraničních i domácích organizacích. Dominik je v současnosti na praxi v Indii, kde pomáhá uprchlíkům z Afghánistánu a Barmy. „Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít,“ líčí Dominik. Do Indie jel s některými předsudky, ale díky inspirativním lidem, které potkal, je mohl odbourat na základě osobních zkušeností. Má podle něj v pomoci hrát roli náboženství? „Náboženství důležité sice je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj,“ myslí si Dominik a dodává „Naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.“

vagai dominik 1

Studuješ neobvyklý obor Sociální práci a humanitární pomoc. Co se vlastně učíte?

Učíme se normální sociální práci tak, jak ji zná hodně studentů v Česku, ale máme ji obohacenou o předměty speciálně zaměřené na humanitární a rozvojovou pomoc. V praxi to znamená, že probíráme mezinárodní právo, mezinárodní sociální práci, učíme se, jak správně psát projekty, jak je evaluovat a podobně. Je toho hodně.

Studenti oboru jezdí na praxi do zahraničí, často do míst, kde jsou komplikované podmínky k životu a práci. Jaká je na to příprava?

Příprava na tenhle moment probíhá už od prváku. Jak doma, tak ve škole. Ve škole prakticky už od prvního dne všechno směřuje k téhle praxi. Lidi, kteří to mají na starosti, dělají maximum pro to, aby nás připravili jak psychicky, tak teoreticky. Procházíme různými školeními, kurzy a nakonec si projdeme i výběrkem, které nám má nastínit, jak to v budoucnu bude opravdu vypadat. Z osobní přípravy jde hlavně o to uvědomit si, že budete několik měsíců daleko od rodiny a partnerky, a pořádně se na to připravit. I když to teda není moc reálné, málokdo z nás totiž nějaké zkušenosti s takovýmto odloučením kdy měl. Druhá stránka věci je připravit se na to, že bydlení, jídlo a komfort, na který jsme zvyklí, není úplně vždycky prioritou na místech, kam jedeme. Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít.

vagai dominik 5

Proč sis vybral Indii?

Z čistě praktických důvodů. Na výběr jsme měli opravdu hodně možností a většinou se jedná o místa, kde je třeba se starat o děti nebo se jedná prostě o sociální práci, akorát v zahraničí. Já jsem chtěl něco, co by mě nejlépe dokázalo posunout v mé budoucí kariéře nebo teda v tom, co bych chtěl dělat. Chtěl jsem něco, kde se naučím, jaká je práce ohledně projektů, jejich schvalování, vyhodnocování. Něco, kde si zkusím, jaké to je být humanitární pracovník. A musím říct, že jsem si nemohl vybrat lépe.

Změnilo tě nějak to, co děláš?

To určitě jo! Přijel jsem s některými předsudky ohledně Indie a lidí, co tady žijí, a musím říct, že se teď cítím až trapně. Poznal jsem spoustu lidí, kteří jsou pro mě neskutečnou inspirací, a jsem rád, že je můžu znát. Životní podmínky jsou tady sice opravdu kritické, ale to, jak se třeba v naší organizaci JRS lidi snaží pomáhat ostatním, bychom mohli závidět i my v Česku.

vagai dominik 2

Pracuješ v organizaci Jesuit Refugee Service. Co dělá a proč? Pomáhá také muslimům?

JRS je mezinárodní organizace, která se především snaží poskytovat vzdělání uprchlíkům a lidem, kteří k němu nemají volný přístup. Ono se to na první pohled asi nezdá jako taková šílená věc, ale je třeba si uvědomit, že například v Afghánistánu a podobných zemích ženy stále nemají stejná práva jako muži a nemají tedy ani stejný přístup ke vzdělání. Navíc naprostá většina uprchlíků v Asii nemá vzdělání absolutně žádné a je pro ně proto nereálné se jakkoliv stát schopní uživit sebe a své rodiny. Proto JRS klade na vzdělání takový důraz. A k druhé části otázky. JRS je, jak už asi jméno napovídá, organizace vedena jezuity, ale v žádném případě to neznamená, že by cílila pouze na jedny, či druhé. Naprosto chápu, proč se na to ptáš, v dnešní Evropě jsou muslimové obrovskou věcí, ale musím říct, že tady to nikdo moc nehrotí. A vlastně je mi za nás trochu hanba. Kdykoliv se mě někdo zeptá, kolik máme doma uprchlíků my a proč máme takový strach z muslimů, je mi fakt trapně při vysvětlování a nejraději bych se propadl. Jsme přece všichni lidi a to, že někdo věří tomuhle a někdo jiný tomuhle, nehraje žádnou roli v tom, že si všichni bez rozdílu zaslouží určité životní podmínky. Takže ano, křesťanská organizace JRS pomáhá i muslimům a jsem vážně hrdý, že i já mohu.

vagai dominik 3

Má náboženství v pomoci své místo, nebo by se mělo pomáhat bez něj?

To je hodně těžká otázka. A nevím, jestli na ni umím úplně správně odpovědět. Podle mého názoru náboženství sice důležité je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj. Například tady v Indii je nejrozšířenějším náboženstvím hinduismus, takže jít za někým a hlásat mu o křesťanském Bohu je podle mě hloupost. Myslím, že je třeba si uvědomit, že naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.

Prioritou vaší pomoci jsou vzdělávání v Afghánistánu a pomoc uprchlíkům z Myanmaru. Proč?

V Afghánistánu se jedná o děti a teenagery, kteří nemají přístup ke vzdělání, a proto jim JRS nabízí několik kurzů, které jim dají potřebné znalosti a dovednosti k tomu, aby se lépe mohli zapojit do společnosti. Nabízíme například výuku angličtiny, různé kurzy práce s počítačem, livelihood skills a tak podobně. Jsou to z velké části tzv. street children, tedy děti, které získávají obživu na ulicích měst ať už legální, nebo nelegální cestou. Je důležité si také uvědomit postavení žen v tamní společnosti. Pořád nemají stejná práva jako muži a ohledně vzdělání je to pořád velmi složité. Málo z žen může studovat a JRS se tuto situaci snaží zlepšit. U lidí z Myanmaru je to trochu jiné. Jelikož politická situace v zemi donutila obrovské množství obyvatel uprchnout, spousta z nich doputovala až do Indie. Je to především proto, že Indie přijímá kohokoliv a většina lidí si myslí, že tady lehce najdou práci. Z toho důvodu je tady v Dillí obrovská komunita lidí z etnické skupiny Chinů. Jedná se z naprosté většiny o lidi, kteří nemají žádné vzdělání a kvůli tomu pracují v továrnách za absolutní almužnu a často nemají dost peněz ani na zaplacení nájmu. Těmto lidem JRS vybudovalo centrum v jejich části města, ve kterém každý den probíhá výuka čtyř kurzů - angličtiny, počítačů, šití a kurz pro budoucí kosmetičky. Ti, co projdou kurzem, získají znalosti, které jim často pomáhají vydělat dost peněz na to, aby byli schopni uživit sebe a rodinu. Navíc je vybráno 25 rodin, kterým se dává jídlo ve formě přídělů. Jedná se o základní potraviny jako rýže, olej, mouka, datle, atd. Bohužel momentálně nejsou prostředky k tomu, aby bylo takto podporováno více rodin, takže pořadník je docela zaplněný, ale doufám, že v budoucnosti se to zlepší a JRS bude moct pomoci více rodinám.

vagai dominik 8

Měl jsi možnost některé příjemce pomoci navštívit?

Sám jsem navštívil několik rodin, které takto JRS podporuje a musím říct, že to vždycky byl neskutečně silný zážitek. Byl jsem trochu skeptický ohledně dávání potravinových balíčků, ale když jsem poznal některé rodiny a viděl podmínky, ve kterých žijí, rozdal bych se sám. Hned můj první den mě vzali například za rodinou, kde rodiče pracují v továrně a dohromady si vydělají 10 000 rupií. Nájem jedné holé místnosti o velikosti asi 8x8 metrů stojí kolem 9000 rupií a zbývá jim tedy 1000 (cca 350 Kč) na to, aby uživili sebe a svých 5 dětí. Elektřina a tekoucí čistá voda jsou luxus, který si samozřejmě nemohou dovolit.

vagai dominik 6

Jaké jsou tvé osobní zkušenosti s uprchlíky a muslimy?

Naprosto skvělé. Ti lidé jsou úžasní! I přesto, v jakých shitech je jejich životní situace a celkově situace v jejich vlastní zemi, jsou odhodlaní dělat všechno pro to, aby jejich rodiny byly v pořádku a aby jejich děti mohly mít skvělé dětství. Hned v únoru jsme například slavili Chin National Day, tedy mezinárodní den lidí v Myanmaru, a tolik radosti a štěstí, co jsem viděl v těch lidech, jsem neviděl už dlouho. Samozřejmě že se najdou i takoví, kteří o pomoc nestojí, ale naprostá většina z nich ji potřebuje. A jsem moc rád, že mohu být jedním z těch, kteří jim tu pomoc mohou nabídnout. Ohledně muslimů je to stejné. V naší kanceláři dokonce dva lidi z Afghánistánu pracují a oba jsou samozřejmě muslimové. Ze začátku jsem měl trochu problém s nima mluvit a neptat se na jejich víru, ale postupem času jsme se spřátelili a já teď vidím, jak skvělí lidé to jsou. Představili mi spoustu svých známých a jsem si jistý, že by nikdo to, že se jedná o muslimy, ani nepoznal. Jsou stejní jako my. Samozřejmě - něco nejí, někdy se modlí, nosí jiné věci, ale pořád to jsou úžasní lidé jako my, jenom prostě věří něčemu jinému.

vagai dominik 4

Jaký máš prozatím pocit z rozvojové a humanitární pomoci? Lze je dělat efektivně? Měli, nebo neměli by se Češi angažovat ve světě?

Je to absolutně něco jiného, než jsem si ze začátku myslel. Rozvojovku a humanitárku jsem viděl jako jednoduché rozdávání jídla, ježdění do kempů a spoustu srandy. Ta skutečnost je ale vlastně úplně jiná. Z toho, co jsem poznal, se jedná hlavně o hodně úzký styk se zoufalstvím, bídou a strachem. Jedná se o naslouchání šíleným příběhům lidí, kteří ztratili víc, než si umíme představit. Jasný, je tady hodně papírování, porad a dalších administrativních šíleností, o kterých jsem původně neměl moc páru, ale ta realita, kterou tady každý den cítím a žiju, je sama o sobě zdrcující. Ale věřte mi, že jediný pohled kluka, který díky JRS dostal možnost jít do školy, je pro mě takovou odměnou, že víc bych snad ani nechtěl. V tom vidím asi i důkaz toho, že to jde dělat efektivně. I kdyby jenom jedna rodina mohla získat obživu a alespoň základní podmínky k životu, tak to, co děláme, má smysl. O tom, jestli by se měli Češi více angažovat, nemůže být ani debata. Myslím, že si hrozně málo uvědomujeme, v čem můžeme žít. To, že máme všichni možnost vzdělání, máme práci, neválčíme. Je toho spousta. Spousta věcí, kterých si nevážíme a přitom je tolik lidí, kteří k ničemu takovému nikdy nemusí přijít. Už jenom kvůli tomu bychom se měli více jako lidi snažit pomáhat těm, kteří to potřebují. A že takových lidí je opravdu spousta!

Foto: Archiv Dominika Vágaie

Čtěte dále

Jako první neslyšící startoval na zimní olympiádě. Jeho vášní jsou boby

Jakub Nosek se zapsal do historie jako první neslyšící sportovec, který se zúčastnil zimních olympijských her. Na ty v korejském Pchjongčchangu se dostal se sportem, kterému se věnuje necelé čtyři roky - s bobem. O sluch přišel kvůli onemocnění meningitidou ve dvou a půl letech. Přes různé sporty se dostal k atletice, která mu přirostla natrvalo k srdci. Jakuba lákalo stále něco nového, a tak objevil boby. To byl sport, kde mohl naplno využít dovednost z atletiky - rychlost.


Bára Voráčová 14. 12. 2018

Sáhnutí na zadek, pusa nebo objetí ve fotbale. Češi upozornili na diskriminaci LGBT v Rusku, získali zlato

Sáhnutí na zadek, pusa spoluhráči nebo objetí. I takové projevy emocí bývají součástí fotbalových zápasů. Podle ruského zákona proti gay propagandě mohou hráči dostat za sáhnutí na zadek až 15 dní za mřížemi, pokutu za projevení náklonnosti nebo být deportováni za pusu spoluhráči. Česká reklamní agentura Havas Prague ve spolupráci s Amnesty International proto využila mistrovství světa ve fotbale konané v Rusku, aby na absurditu zákona upozornila. A jejich kampaň nyní získala prestižní ocenění za reklamní kreativitu Epica Awards.


Marie Škardová 13. 12. 2018

V 5 letech uprchla z Ghany, otce už nikdy neviděla. Stala se první lídryní politické strany v zemi

Osmapadesátiletá Samia Nkrumah je dcerou prvního ghanského prezidenta, myslitele a bojovníka za nezávislost afrických zemí Kwameho Nkrumaha, který byl posluchači BCC roku 2000 zvolen Afričanem milénia. I proto o něm ona sama nehovoří jako o svém otci, vždy ho jmenuje celým jménem. Samia je také první ženou v zemi, která kdy stála v čele politické strany. Říká, že to mají ženy v tamní politice těžké, přestože podle ní často mají hroší kůži. „Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás,” popisuje v rozhovoru pro HFC. Sama prožila život plný zvratů. Když jí ještě nebylo šest let, došlo v Ghaně k vojenskému převratu a ona musela s matkou a sourozenci uprchnout do Egypta, odkud matka pocházela. „ Neublíži ...

„Rasismus tě degraduje na prvoka,” říká česko-romský hudebník Holubec

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. P ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.