Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„#MeToo byla revoluce. Česká média z ní udělala legraci, jak českého 'joudu' naučit dvořit se," říká výzkumnice

 

rena androvicova big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

12
července
2018

Jak se dívá věda na lidské dvoření? Co je sexuální obtěžování a co sexuální násilí? Rena Androvičová je výzkumnicí Laboratoře evoluční sexuologie Národního ústavu duševního zdraví. Ve své práci se zabývá lidskou sexualitou, tím, co se děje v mozku a v těle během různých dílčích kroků vedoucích k souloži, potažmo k orgasmu, a jaké poruchy a překážky se můžou na této cestě vyskytnout. „Pro oba partnery je důležité věřit svému protějšku,“ popisuje základ funkčních sexuálních vztahů Androvičová. Vysvětluje, že v říši savců kolem sebe „tančí“ mnoho druhů a že v poznávání druhého a rituálech svádění jde o synchronizaci a získání důvěry. „Většina lidí nechce nikoho sexuálně obtěžovat,” tvrdí Androvičová. Kampaň #MeToo podle ní byla revoluční, nicméně jako každá revoluce měla své nevinné oběti. Velkým problémem je absence kvalitní sexuální výchovy na školách. „Přehlížení problému, mlčení o věcech, tutlání nebo zostuzování charakteru člověka kvůli sexuální zvláštnosti pak vede k vlastnímu popírání, neřešení a následně k protestu tohoto typu, který smete jako velká voda i ty nevinné,“ líčí Androvičová.

Jak se v současnosti věda dívá na pravidla dvoření u lidí? Jak rozeznat dvoření od obtěžování?

Společenská pravidla vychází z lidské přirozenosti. Dvoří se ptáci, savci, ryby. Řada druhů kolem sebe krouží a „tančí” spolu, než si dovolí přiblížit se. Jde zároveň o ukazování kvalit, kompatibility a zároveň o ujišťování toho druhého, že mu neublížím, že se nemusí bát. V lidské říši jde v posledku o synchronizaci dvou lidí, ať už na jednu noc, nebo na celý život. Je to potřeba, protože během koitu je člověk extrémně zranitelný. Mužům „vypíná“ mozek téměř a ženám zcela, a to nemyslím obrazně, ale doslova, protože díky soudobé neurovědě víme, co se v něm děje během soulože, vyvrcholení a krátce poté. Během soulože, a pak orgasmu, jsme naprosto zranitelní, neschopní odrazit útok. Pro oba partnery je proto důležité věřit svému protějšku. Společnost samozřejmě tyto přirozené tance reflektuje a někdy sebevědomě „institucionalizuje“, protože si myslí, že už zná všechny ty „sbližovací tance“. Tanců je ale mnoho, v lidské říši určitě. Jsou ženy, které milují, když se muži před nimi naparují a poté přebírají iniciativu, běhají za nimi, ukecávají je na rande, předvádějí se před nima, „čepíří“ jako pávi. Ale jsou i takové, které na toto nereagují, samy uchopují iniciativu, předvádějí se a loví a dobývání ze strany mužů jim není příjemné. Pak jsou ženy, které o muže vůbec nestojí, ale chtějí se eroticky sbližovat se ženami, a pak takové, které se jenom přátelí, necítí erotický chtíč. To samé přes kopírák můžete zhruba říct o mužích. Kolik procent jaké skupiny máme, to se zatím ví jenom zhruba. Nejvíc je těch, co mají rády „klasické“ dvoření, když muž dobývá, krouží kolem ženy a snaží se získat její přízeň. Dvoření od obtěžování poznáte snadno a těžko zároveň. Protože to, co jedné ženě může vyhovovat a může to vnímat jako přitažlivou urputnost muže v namlouvání, může být druhé bytostně nepříjemné. A to samé muži. Nezbývá než říci, že tohle nenápadné, často i nevědomé, domlouvání funguje většinou velmi dobře. Každý člověk má nevědomý radar, kterým dokáže velmi přesně odhadnout zájem druhého a dokonce často i určitou kompatibilitu. Není to žádná ezoterika, jde o vnímání očních pohybů, náklonů hlavy, úsměvu, držení těla. „Výpočet” probíhá bleskově a nevědomky. Zrovna na přesnost odhadu zájmu teď dělala studii kolegyně Zikánová ze Sexlabu. Zjistila, že muži jsou na toto citliví a vnímají to velmi přesně. Ale i každý sebelepší systém má svůj „margin of error”, neboli možnost chyby v odhadu. Nezbývá než být vnímavý k druhému, následovat svůj „radar” a nemyslet si, že to, jak to cítím já, v každém případě koresponduje s tím, jak to cítí ten druhý.

rena androvicova 2

Existuje nějaký způsob, jak co nejvíce omezit sexuální obtěžování – na pracovišti, ve školách, na ulici?

Je potřeba si uvědomit, že zde s ním většina lidí nemá přílišné zkušenosti, proto hnutí i vyvolávalo tak ambivalentní pocity. Na jednu stranu bylo dobře, že se otevřela tabuizovaná témata jako sexuální vykořisťování z pozice moci - například v pracovním kontextu, na stranu druhou většině lidí není potřeba kázat, ať sexuálně neobtěžují, protože to prostě nedělají. Prostě je to nebaví a nezajímá, chtějí se sbližovat s člověkem, co to cítí stejně. Nejsou zde ani příliš časté takzvané catcalls, tedy nevyžádané projevy sexuální náklonnosti třeba na ulici. Nicméně pokud se tedy budeme bavit o prevenci rizik, nejlepší je začít ve školách a obohatit sexuální výchovu o kapitolu Dvoření, námluvy, vztahy, která doposud byla myslím v kurikulu naprosto marginální, protože se myslelo, že toto k sexualitě nepatří. Chyba lávky. To, jakým způsobem se přibližujete k člověku, který vás přitahuje, je klíčová součást sexuality a řada sexuálních problémů vyvstává z problémů v této fázi. Sexuální dospívání má totiž dvě části – pubertu a adolescenci. V pubertě jde především o produkci gamet (pohlavních buněk), v adolescenci pak o behaviorální prostředky, jak samčí a samičí gametu přivést dohromady (čili o dvoření). Obě fáze jsou silně kontrolovány autonomními procesy, my je můžeme jenom lehce modulovat. Představa, že dvoření je nějaká umělá společenská konvence je naprosto lichá. Škola může svým dílem přispět k určité kultivaci projevů dvoření a námluv. Například, že poklonu lze vyjádřit i jinak než popiskováním, případně různými jinými bručivými zvuky. Také by se mohlo vysvětlit, že když vás nebaví či přímo děsí „klasické“ dvoření a namlouvání, neznamená to, že máte volat pohotovost či se za sebe stydět. Prostě budete tančit jiný sbližovací tanec. Také může taková výuka povzbudit oběti, svědky a dokonce i pachatele, aby svoje problémy nezametali pod koberec, ale poradili se, netvářili se, že je vše v pořádku, když není. Jsem proti jakékoli institucionalizaci nebo regulaci těchto věcí, ale rozhodně ne proti jejich kultivaci, ideálně už na škole.

Proč je stále v české společnosti poměrně časté přičítání viny za sexuální obtěžování nebo násilí oběti? Kde to má své základy?

Protože lidé nevědí, co to znásilnění je. Většina lidí by nikdy nedokázala znásilnit. Lidi si často myslí, že třeba ve válce se znásilňuje jedna radost. To není pravda. Lidé, co si s tím dali práci a dokumentovali jeho výskyt, podávají report o průměrně 10 znásilněních na 100 žen versus 3 na mírový stav. Lidé si rovněž myslí, že domorodci, kteří mají jiné společenské zřízení, znásilňují. To také není pravda, naopak. Často vyměřují krutější tresty za znásilnění než naše společnost. Když se tudíž mluví o znásilnění, každý se to snaží připodobnit tomu, co sám zná a co by sám dokázal udělat. A proto se vždycky spletou, protože to nedokáží udělat. Lidé si myslí, že znásilnění je, když hezká atraktivní holka obleče minisukni, vyrazí večer ven a pak se nemůže zbavit nápadníků, občas některý z nich překročí hranici a sápe se na ni. Tohle znásilnění není, tohle je obtěžování. Obtěžování je nepříjemné, ale drtivá většina z nás si s ním dokáže poradit. Vyjádření sympatií a náklonnosti někdy nepříjemné je, znásilnění to ale není. Znásilnění má mnoho podob a lze je kategorizovat do mnoha typů. V posledku ale jde o to, že někomu někdo vnutí intimitu - penetraci nebo osahávání, aniž by ten druhý o to stál. Odborně řečeno jde o totální asynchronizaci mentálních stavů dvou lidí. Ten druhý, co vnucuje intimitu, většinou dobře chápe asymetričnost té situace, ale nepřipouští si ji. Buď takovou asymetričnost preferuje, nebo mu to je jedno, nebo jde o jednorázový omyl. Většina lidí totiž preferuje erotickou synchronii. Ke znásilnění může dojít v kontextu „rande“ stejně tak jako v zcela anonymním kontextu u veřejných záchodků. Lidi si myslí, že když žena nebo muž jdou k někomu na byt, znamená to automaticky, že s tím člověkem bude spát. To je nesmysl. Znamená to jediné, že daná osoba má zájem o toho člověka a chce ho poznávat dál. Když pak taková osoba chce z bytu odejít, ten druhý člověk jí v tom zabrání a začne v něm vzbuzovat strach, který vyústí v to, že začne ze sebezáchovných motivů plnit požadavky toho člověka, jde o znásilnění. Ne každý z nás dokáže na hrozbu reagovat protiútokem. Spousta lidí prostě jenom ustrne a zamrzne. Začnou automaticky plnit požadavky agresora.

rena androvicova 3

Jak vážným problémem u nás sexuální obtěžování a násilí je? Je nějaké srovnání se zahraničím?

Lze si vyjet na toto téma statistické ročenky, většinou běžně dostupné na internetu. Údaje jsou shromážďovány jak na národní tak nadnárodní úrovni. Díky OSN a WHO jsou dostupné údaje i z rozvojových zemí. Potíž je ale v tom, že se dostanete pouze k údajům o reportovaných znásilněních, skutečný počet tedy zůstává neznámy. Co se obtěžování na pracovišti týče, v ČR ho zažilo přibližně 5 % mužů a 13 % žen. Co se týče znásilnění, každoročně se vyšetřuje kolem 800 případů. Při srovnatelné populaci nahlašují Švédové ročně 5000 znásilnění. Nemyslím, že by se ve Švédsku víc znásilňovalo, ale určitě se víc reportuje a právní definice může být širší.

V čem vidíte největší přínos kampaně #MeToo? Rezonovala podle vás i v Česku?

Rezonovala, ale většinou ne příliš sympaticky. Přitom ten prvotní záměr exponovat sexuální vykořisťování v situacích, kdy jste zcela nebo částečně závislí, například když sháníte práci, nebyl vůbec špatný. Zdejší média to často překroutila na legraci, kde českého „joudu“ učila dvořit se. O tom to vůbec nebylo a divím se novinářům, že naskočili na tento narativ, který se během kampaně začal objevovat jako takový její spin-off.

Jsou nějaké aspekty, ve kterých naopak kampaň měla trhliny, případně byla vyloženě nebezpečná?

Každá taková masová kampaň zákonitě semele i nevinné lidi, hlava nehlava. Každá taková kampaň vidí černobíle. Nenazvala bych to trhlinou, ale prostě daností masového hnutí. Pokud by nemělo tyto parametry, pak by to už nebylo masové hnutí, ale nenápadné hnutí, které se povalí, nebo spíš poplazí, bez povšimnutí. Kampaň vytahovala kostlivce ze skříně, prala špinavé prádlo, veřejně, bez ostychu. V každém svém momentu byla nebezpečná a v každém svém momentu mohla být přínosná. Mně osobně bylo dost nepříjemně ve chvílích, kdy vzbudila dojem války žen proti mužům, přičemž toto bylo mimo její původní agendu. Pak začala také přecházet do takové filozofické debaty o všem, kde se řešilo, jestli on(a) už chtěl(a), nebo ještě nechtěl(a), ale už vypadal(a), že chtěl(a). Co už nelze, kdo má pravdu a kde je hranice. To je pro debatu o sexuálním zneužívání, nátlaku a násilí dost kontraproduktivní, protože tyto subtilnosti existují teoreticky, ale v reálu jsou karty rozdány většinou jasně.

rena androvicova 1

Někteří známí herci v souvislosti s kampaní přišli o pracovní příležitosti. Jak se na taková vyústění díváte?

Neznám pozadí těch případů, těžko se mi k tomu vyjadřuje. Nevím, nakolik byly závažné, a nevím, zda konsekvence odpovídaly jejich závažnosti. Nevím, zda se vůbec staly. Nevylučuju, že to tvrdě „semlelo” i lidi, jejichž delikt byl drobný. To je daň za revoluci. #MeToo byla revoluce, kdy se spravedlnost bere do vlastních rukou a místo toho, aby se vyráželo do ulic, se vyráží na internet. Nevím, jestli lze revoluci dělat v rukavičkách a elegantně. Řada komentátorů hnutí se ptala, proč se mlčelo tak dlouho, proč se nehlásilo na policii. To mě také napadalo, ale je otázka, zda si umíme realisticky představit prostředí, ze kterého ta vlna protestu vzešla. Je možné, že se zde skutečně za pracovní nabídku platilo sexem, což je sexuální vykořisťování a mělo by být exponováno. A že to bylo v rámci této subkultury tolerováno nebo úmyslně přehlíženo. To se pak těžko nahlašuje, těžko se hledají svědci, těžko se za vás někdo postaví. Předpokládám, že ženy, které hnutí iniciovaly, mohly být v takové situaci. Na druhou stranu, je dobré, aby sexuální zvláštnost vedla k celospolečenskému házení kamenem a lynči člověka? Sexualita je jenom jedním jeho aspektem a může být hodně problematická i u jinak velmi kvalitního, zodpovědného i altruistického člověka. Vzhledem k tomu, že na školách nefunguje kvalitní sexuální výchova, lidé, kteří mají problém, si ho často uvědomí až v momentu, kdy se něco semele. Je chyba myslet si, že nevhodné sexuální chování je s úmyslem ublížit druhému. Někdy ano, ale často vůbec ne. Mnohdy jde prostě o totální nekoordinaci stavů dvou lidí bez úmyslu někoho zranit. Ta schopnost koordinace není něco, co je příliš pod volní kontrolou. I nejbrutálnější gauner může být schopen sexuální synchronizace bez problému, zatímco nejhodnější altruista může v tomto kulhat. Přehlížení problému, mlčení o věcech, tutlání nebo zostuzování charakteru člověka kvůli sexuální zvláštnosti pak vede k vlastnímu popírání, neřešení a následně k protestu tohoto typu. Který smete jako velká voda i ty nevinné.

Myslíš, že chování, které #MeToo exponovalo, bylo o sexuálních zvláštnostech pachatelů? Já měl dojem, že šlo o kritiku společenského nastavení.

To je výborná připomínka. Vlastně mne to nasměrovalo k tomu, co jsem chtěla, ale zapomněla říci. Myslím, že hnutí vlastně dost matoucím způsobem směšovalo dohromady dvě témata: za prvé přehlížení a tichou toleranci sexuálně zvláštního chování v situaci, kdy pachatel je ve význačné společenské pozici a za druhé, kam až může člověk respektive skupina lidí zajít ve veřejném vyjadřování sexuálního zájmu (to může dle společenského úzu variovat od příjemné obdivné poklony přes neurvalé popiskování či houkání, až po plácání po zadku). První téma bylo primárně sexuologické a společnost do něj vstoupila až v momentu „tutlání“. Druhé téma bylo kulturní a ne tak zcela snadno přenosné geograficky – to, na co si ženy stěžují v přelidněných ulicích New Yorku či Dílí, zde v českých podmínkách vůbec nemusí být časté. To první téma, sexuologické, je naopak velmi dobře přenosné geograficky. Tutlání sexuálního násilí či obtěžování páchaného osobami v dobrém společenském postavení se děje všude, kde se ustavuje společenská hierarchie, tzn. vlastně všude. Je potřeba odlišit, co je sexuologický problém, co společenský problém a co problém kultury potažmo kultivovanosti. Bez toho ta debata povede všude a nikam.

rena androvicova 4

O sexuálním násilí se často mluví ve spojitosti se ženami, o mužích v roli obětí se téměř nemluví. Proč?

Zaprvé je dospělých mužů v roli oběti několikanásobně méně. U znásilnění je 90 % obětí žen, 10 % mužů a 99 % pachatelů jsou muži, 1 % ženy. Zadruhé stud musí být enormní, muži nahlašují ještě méně často než ženy. Příliš se o této tématice zatím neví, ale myslím, že je pouze otázkou času, než se o tom mluvit začne.

Feminismus je aktuálně slovem, které dokáže řadu lidí rozezlít. Proč k tomu dochází? Bylo tomu tak vždy?

Kampaň #MeToo jsem vnímala primárně jako protest proti sexuálnímu vykořisťování na pracovišti, ne jako feministické hnutí. Ozývali se rovněž muži, a to nejenom v rolích obětí, ale rovněž ze solidarity. Jediný důvod, proč ten pomyslný prapor nesly ženy, byl ten, že se v takové situaci octnou častěji. To, že to postupem času nabylo politický puch, je osud každé takové masové akce. Pro mě to hnutí ale nebylo primárně politickým vzedmutím. Je jenom otázkou času, než začnou proti sexuálnímu nátlaku vystupovat i muži. Pak už k tomu opravdu nebude možné přistupovat jako k genderové záležitosti. K tvojí otázce – myslím, že lidi rozezlí jakékoli slovo, které odkazuje ke společenskému aktivismu, a že tomu tak vždy bylo a bude. Aktivismus totiž řadu věcí problematizuje, nabourává se do statutu quo, ukazuje prstem, vyzývá do konfrontace. Lidi štve, že jim někdo bere klid a věci dělá složitými. A často jako velká voda semele lidi, o jejichž vině, nebo nevině lze dlouho diskutovat. Jak jinak ale chceš rozvířit stojaté vody? Existuje vůbec klidnější a mírnější způsob, jak to udělat? Asi ano, prostřednictvím edukace, osvěty, pomalé změny myšlení a postojů. Teď už jenom záleží, jestli jsou lidé ochotni čekat.

Foto: Jiří Pasz a archiv Reny Androvičové

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.