Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Předsudky o duševně nemocných mají i zdravotníci. Jejich chování k nim je někdy necitlivé,“ říká profesorka

 

bankovska motlova big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
července
2018

Profesorka Lucie Bankovská Motlová je oblíbenou pedagožkou 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. K psychiatrii ji přivedl zájem o lidské příběhy. „Ráda jsem poslouchala příběhy lidí, kteří se léčili na psychiatrii, a už během studia medicíny jsem docházela do psychiatrického kroužku.“ Její specializací je destigmatizace lidí s duševním onemocněním. Jak stigmatizace vypadá a co je její příčinou? „Pokud na vás lidé budou koukat skrz prsty, což se duševně nemocným lidem pravidelně stává, nebude vám mezi nimi dobře. Pocítíte úzkost, stud a přijdete o sebevědomí, před světem se uzavřete,” vysvětluje profesorka Bankovská Motlová. „Jednou z příčin stigmatizujícího jednání vůči lidem s duševním onemocněním je nedostatek kvalitních informací o duševních nemocech,“ pokračuje. To se snaží změnit nejen u veřejnosti, ale hlavně u studentů medicíny. Ti mají jako budoucí lékaři velký vliv na kvalitu života lidí s duševním onemocněním: „…situaci komplikuje fakt, že zdravotníci sdílejí řadu předsudků vůči duševně nemocným s obecnou veřejností a jejich reakce směrem k pacientům s duševním onemocněním jsou někdy nejen neprofesionální, ale vysloveně nevhodné a necitlivé.“

Delší dobu se podílíte na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním, co to je a co mají podle vás být její priority?

Stigma působí jako společenský stresor. Pokud na vás lidé budou koukat skrz prsty, což se duševně nemocným lidem pravidelně stává, nebude vám mezi nimi dobře. Pocítíte úzkost, stud a přijdete o sebevědomí a před světem se uzavřete. Cílem destigmatizačních intervencí je odstranit tento společenský stresor, a to je třeba dělat na mnoha úrovních. Jednou z příčin stigmatizujícího jednání je nedostatek kvalitních informací, v tomto případě o duševních nemocech. Zůstanu-li u své učitelské profese, výuka by měla mediky vést k tomu, aby vnímali duševně nemocné jako lidi s životním příběhem, nikoli jako diagnostické jednotky. Studenti se někdy pacientů bojí nebo se ostýchají, což je důsledek toho, že postrádají znalosti, ale především nemají adekvátní komunikační dovednosti, jelikož na ně se při výuce nedostává dost času. Takže z mého hlediska je prioritou destigmatizace a výchova kvalifikovaných zdravotníků, kteří si budou věřit nejen na poli diagnostiky, ale i komunikace. Pak se jim bude s duševně nemocnými lépe vycházet.

bankovska motlova 1

V životě lidí s duševními nemocemi hrají lékaři a zdravotníci velkou roli. V čem je důležité je vzdělávat, pokud jde o duševní zdraví?

Hlavně v té komunikaci. Absolvent lékařské fakulty má představu o diagnostice, příznacích a biologické terapii, tedy o lécích či operačních postupech. Pokud jde o komunikaci, umí se vyptávat, odebírat anamnézu, ale neumí pacientovi sdělit nepříznivou zprávu, čímž jej může i traumatizovat. Bohužel v rozvrhu je pro výuku sdělování špatných zpráv velmi málo hodin, ačkoli jde o základní dovednost absolventa medicíny. A na výuku správné komunikace s duševně nemocným prakticky nezbývá čas žádný. Skoro se zdá, že tvůrci kurikul zapomínají na to, že komunikace je nástroj lékaře, s nímž se musí naučit správně zacházet, má-li být využit k prospěchu pacienta. Ve vztahu k duševně nemocným pak situaci komplikuje fakt, že zdravotníci sdílejí řadu předsudků vůči duševně nemocným s obecnou veřejností a jejich reakce směrem k pacientům s duševním onemocněním jsou někdy nejen neprofesionální, ale vysloveně nevhodné a necitlivé.

Na lékařské fakultě jste velmi oblíbenou vyučující. Co je vaším návodem, jak psychiatrická a medicínská témata předat mladým lidem?

Především vás musí učení bavit. V začátku své psychiatrické kariéry jsem učila zdravotní sestry, potom pacienty a jejich blízké, mediky, praktické lékaře, nyní vzdělávám pracovníky v oblasti duševního zdraví a „chystám se“ na úředníky státní správy. Nejvíc jsem se naučila od uživatelů psychiatrické péče během psychoedukačních programů pro nemocné se schizofrenií a bipolární poruchou, jejich dotazy a reakce během skupinových setkání vždy neomylně odhalily slabá místa výkladu. Další podmínkou nutnou je vzdělávat se v didaktických dovednostech, nestačí být dobrým lékařem. Používám interaktivní metodu týmového učení, při níž jsou všichni účastníci výuky aktivně zapojeni, studenti hrají role či při výuce komunikace čtou scénáře, pracuji s videoukázkami. Psychiatrie a lékařská psychologie jsou fascinující disciplíny, takže snad ani není možné, aby to někoho nebavilo nebo alespoň nezaujalo, když témata kvalitně výukově zpracujete.

bankovska motlova 3

Věnujete se také schizofrenii. Jaké jsou největší výzvy, kterým dnes čelí lidé s tímto onemocněním?

Lidé se schizofrenií to rozhodně nemají lehké. Stigma spjaté s diagnózou schizofrenie je značné, i proto mají nemocní ztížený přístup na trh práce, i když mnozí by pracovali rádi a dobře. Ačkoli existují léky, které mohou nemocným výrazně pomoci, někdy je těžké pacienty přesvědčit, aby je užívali. Jedním z důvodů je absence náhledu na onemocnění, tedy situace, kdy se dotyčný domnívá, že je zdravý a léčbu tudíž nepotřebuje. I proto je nesmírně důležité věnovat pacientům hodně času, vysvětlovat jim, v čem jejich nemoc spočívá, k čemu jsou dobré léky a co mohou sami udělat, aby se cítili co nejlépe. Jednou z intervencí, která může pomoci, je rodinná psychoedukace.

O co v ní jde?

Psychoedukace je intervence, při níž pacienti i jejich blízcí dostanou veškeré potřebné informace o nemoci, její léčbě a rehabilitaci. Ale nejen to. Získají emoční podporu, naučí se zvládat obtížné situace a poté se lépe adaptují na život s diagnózou. Jde o intervenci založenou na důkazech, prokázalo se, že pokud ji nemocným nabídnete, dochází k výraznému snížení frekvence relapsů, tedy zhoršení onemocnění. Lektor psychoedukace by měl být dobrý pedagog, psychoterapeut a kouč. Rodinná psychoedukace se používá u řady duševních poruch, avšak v současné době je v České republice rozšířená především pro nemocné se schizofrenií. Díky projektu destigmatizace se připravují programy pro nemocné s bipolární poruchou a depresí.

bankovska motlova 2

Proč je potřeba se věnovat prevenci relapsu?

Bavíme-li se o prevenci relapsu schizofrenie, pak platí, že s každým dalším relapsem se zhoršuje prognóza onemocnění. Důvodem jsou nejen neurobiologické změny, k nimž může dojít v mozku, ale především sociální dopady relapsu: ztráta přátel, zaměstnání, narušení mezilidských vazeb.

Jaké je to být ženou ve vysoké akademické funkci, v medicíně a ve vědě? Stále se totiž jedná o mužské domény.

Naopak, medicína je doménou žen, mezi mediky na 3. lékařské fakultě je přibližně 70 % žen, podívejte se na personální složení v nemocnicích – převažují ženy – zdravotní sestry i lékařky.  Terénní péči o pacienty tedy zajišťují převážně ženy. Máte však pravdu v tom, že ve vedeních nemocnic, klinik či lékařských fakult jsou převážně muži, děkanku lékařské fakulty v České republice nemáme. Věda je úžasná disciplína, ovšem představa, že lze na vysoké úrovni zvládnout dohromady pedagogickou činnost, klinickou práci a vědu, je lichá. Na poli medicíny tento trojboj dobře nefunguje.

Dva roky jste působila na univerzitě v USA. Jaká to byla zkušenost, jaká je americká psychiatrie?

Na UC Berkeley jsem měla možnost naučit se principům péče o duševně nemocné zorným úhlem veřejného zdraví, šlo tedy o vzdělávání v teoretické oblasti. Americká psychiatrie v mnohém připomíná tu naši, rozdíly jsou v délce hospitalizací, v USA jsou kratší. Postgraduální výcvik psychiatrů je organizovanější a řekla bych, že intenzivnější než u nás.

bankovska motlova 4

Co vás vedlo k výběru psychiatričky jako svého povolání?

Rodinná tradice a zájem o lidské příběhy. Coby nemluvně jsem byla zaparkovaná v kočárku na psychiatrii v Nové Pace, kde máma pracovala, později jsem za ní chodila do dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích. Táta se specializoval na léčbu závislostí, brával mě do KLUSu, Klubu lidí usilujících o střízlivost. Ráda jsem poslouchala příběhy lidí, kteří se léčili na psychiatrii, a už během studia medicíny jsem docházela do psychiatrického kroužku, kde moji volbu zpečetil pan profesor Zvolský, úžasná osobnost naší psychiatrie a skvělý učitel.

Pamatujete si na nějaké příběhy, které vás zasáhly?

Vzpomínám na matku mladého pacienta se schizofrenií, která si během psychoedukačního programu ve skupině pro rodiče posteskla, že její syn peče buchty. To postesknutí samozřejmě překvapilo ostatní účastníky stejně jako teď vás. Dodala, že je peče v nevhodnou dobu, že je nestihnou sníst; jak by to bylo lepší, kdyby je pekl, když má přijít návštěva. Ostatní rodiče jí pomohli alespoň trochu změnit názor a navedli ji, ať syna, který v té době kvůli schizofrenii musel přerušit náročné vysokoškolské studium, a od nějž měla nerealistická očekávání, za „špatně“ načasované buchty pochválí.

 

Proč ke stigmatizaci lidí s duševním onemocněním vůbec dochází?

Stigma je proces označování, který souvisí se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, ale i s vlastními pocity studu, které u stigmatizovaného pramení z nepříznivého sociálního úsudku o vlastní osobě. Konkrétně duševní onemocnění se mohou projevovat nápadným chováním. Pokud si budete jist, že vám mimozemšťani odebírají myšlenky z hlavy, nasadíte si i v létě tři čepice jako izolační vrstvu, abyste odebírání myšlenek zabránil. Vašemu okolí bude takové chování i vzhled patrně připadat nenormální. Stanete se „deviantním“, na rozdíl od nás „normálních“ neinformovanost pak povede k tomu, že namísto aby si lidé ve vašem okolí uvědomili, že jste ztratil kontakt s realitou v důsledku psychotického onemocnění, pomůže vám antipsychotická léčba, a proto vás doprovodí na psychiatrii, většinou jim naskočí stereotyp o nebezpečných šílencích a spíše se vám vyhnou.

Co by podle vás přispělo ke zlepšení života lidí s duševní nemocí ve společnosti? K jejich lepšímu přijetí okolím?

Základním problémem je nevědomost. Lidé nemají o duševních onemocněních dostatečně hluboké, široké a aktuální informace, tudíž je třeba takové informace veřejnosti poskytovat. Dále by pomohlo vymýcení předsudků, mýtů a zkreslených představ, které jsou podhoubím diskriminace. Například lidé s diagnózou duševní nemoci velmi stojí o práci, avšak nacházejí ji obtížně, přestože řada z nich pracovat může.

Foto: Archiv Lucie Bankovské Motlové

Čtěte dále

Na Slovensku ho měli za výrostka, v Anglii nyní nastoupil k policii. Rozhodl se sloužit zdarma

Ladislav Demeter, kterému jeho okolí říká Laco, pochází z romské rodiny z východního Slovenska. V jeho útlém věku rodina odešla za lepším životem i rovným zacházením do Velké Británie. Zatímco se ve škole na Slovensku setkával se šikanou a byl podle svých slov považován proto, že se bránil, za „grázla”, v Anglii našel vášeň k učení. Od malička touží po práci policisty a za svým cílem jde stůj co stůj. Prošel vyšším vzděláním a nyní se chystá na jednu z pěti univerzit, které ho přijaly ke studiu kriminologie. Sen si ale už částečně splnil. Ještě během studia se pustil do intenzivní roční policejní přípravy a před pár týdny se stal policistou. Ke sboru nastoupil jako zvláštní konstábl, který se vyzna-čuje tím, že má téměř identické pravomoci jako ostatní kolegové, pracuje ale zdarma a na menší úva-zek. Přestože se totiž Laco chce věnovat práci u policie naplno, je pro něj na prvním ...

Jak se žije na východním Slovensku. Čtyři příběhy, které boří stereotypy

Slovenská republika je našemu srdci ze všech evropských států nejblíže, přeci jenom jsme byli jeden stát a jeden národ, máme společnou historii a nemáme jazykovou bariéru. Východní Slovensko je domovem velkého počtu Romů. Značná část odešla za lepším životem do zahraničí, ale i tak zde mnoho Romů zůstává, a to i přesto, že tzv. východ patří mezi nejchudší kraje Slovenska.


Stanislava Ondová 15. 2. 2019

Léčba rakoviny i zkoumání vesmíru. České vědkyně, které přispěly k rozvoji zdejší i světové vědy

Robosoutěž Českého vysokého učení technického měla v loňském roce nečekaného vítěze. Poprvé v historii zvítězil dívčí tým. Alena Gorčíková, Elisabet Truhlářová a Vu Hoang Anh vyhrály v konkurenci 97 týmů. „Ukazuje se, že neplatí stereotyp, že technika je jen pro kluky,“ uvedl pro server Novinky hlavní organizátor soutěže, Martin Hlinovský z ČVUT. Přesto však podle statistik UNESCO celosvětově pouze 28 % výzkumných a vědeckých pracovníků tvoří ženy. V České republice je pak žen ve vědě pouze 27 %. Zásadní úlohu žen ve vědeckém světě připomněl 11. února Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR v rámci něj prostřednictvím kampaně na sociálních sítích připomnělo vědkyně, které přispěly k rozvoji české i světové vědy. „V roce 2018 měly ženy na kontě množství důležitých a pro společno ...

Vystudoval v Česku, je světovým expertem na TBC. V Ghaně spoluzaložil český klub Czechslov

Sedmapadesátiletý Kennedy Kwasi Addo se narodil do rodiny kakaového farmáře. Ten velmi brzy zemřel a péče o početnější rodinu tak padla na bedra ovdovělé matky. Kennedy byl nejlepším studentem ze školy, prostředků na jeho další studium však matka příliš neměla. Lékaři působící v jeho rodné vesnici vystudovali v Rumunsku a právě oni ho přesvědčili, aby zažádal o stejné stipendium. Prošel a spolu s dalšími dvěma Ghaňany byl vyslán do Československa. Přestože vždy toužil studovat medicínu, byla mu po příjezdu do Prahy v roce 1984 přidělena veterina v Košicích. Vztahy se spolužáky byly sice podle něj skvělé a vzájemně si pomáhali, vztahy s lidmi mimo školu ale bývaly problematické, zejména na venkově. „Nebyli zvyklí vidět černochy,” líčí. „Křičeli: Bože moj! Preboha, čo je to?” reprodukuje ve slovenštině. Dodává, že to studenti z Afriky přijímali a rozuměli tomu. 


Jak jsi došla k nápadu založit Loono?
Ve 22 letech mi našli zhoubný nádor na vaječníku. Díky tomu, že jsem naslouchala svému tělu a navštívila doktora hned, jak jsem cítila, že je něco špatně, bylo vše odhaleno v časném stádiu. Když se ti něco takového stane v tak mladém věku, ptáš se sám sebe, proč. A tím, že jsem v té době byla už ve čtvrťáku na medicíně, tak první, co mě napadlo, bylo: „Nechci, aby se tohle stalo ještě dalším mladým holkám, ženám, lidem.” A to jsem se rozhodla také předávat dál - pokud se necítíte ve své kůži, nenechávejte nic náhodě, řešte to včas. Spolu s tím jsem zjistila, že i spousta mých vrstevníků a kamarádů vůbec netuší, jaké preventivní prohlídky by měli navštěvovat a vlastně ani to, jak se mohou o svoje tělo starat, i o tom proto na našich workshopech mluvíme. 
Jak tě ta zkušenost s nemocí změnila osobně?
Změnila mě hodně. Teď vím, že na ničem nezáleží víc než na zdraví člověka a zdraví jeho rodiny. To mi pomáhá zejména ve chvílích, kdy se objeví pracovní či osobní v uvozovkách problémy, vzpomenu si na to, že nic není tak horké a vyřeším vše s chladnou hlavou. Stejně tak, pokud se mi nakupí práce, zpomalím, protože abych mohla pomáhat ostatním, nesmím především vyčerpat sama sebe. A jakkoliv to zní jako klišé, stejně tak vím, že žiju naplno. Pomáhám lidem, cestuju, poznávám nové věci, vídám svojí rodinu i přátele, zdravě jím a spím. A myslím, že můžu s čistým svědomím říct, že i kdyby se mi měla nemoc někdy vrátit, můj život stál za to. 
Čemu se v Loonu věnujete?
Naše první kampaň Sahám si na ně každý měsíc (http://loono.cz/prsakoule/) učí, jak si správně a pravidelně vyšetřovat prsa a varlata a odhalit tak rakovinu včas. Málokdo totiž ví, že by na ně alespoň jednou měsíčně měl sáhnout správně a provádět takzvané samovyšetřování. A protože se nás na workshopech lidé neustále ptali na infarkt a mozkovou mrtvici, rozhodli jsme se druhou kampaň zaměřit právě tímto směrem a pojmenovat ji Žiješ srdcem (http://loono.cz/zijessrdcem/) – a to nejen na úrovni emocí, ale právě i toho zdravě bijícího svalu uvnitř hrudi. Ve školách, firmách i na festivalech tedy učíme, jak předcházet kardiovaskulárním onemocněním, jak je včas odhalit, ale také jak se zachovat, pokud se lidé s infarktem či mrtvicí setkají u sebe nebo u někoho ve svém okolí.  
O prevenci rakoviny prsu se mluví delší dobu, jak se daří zvýšit povědomí o rakovině varlat?
Myslím, že skvěle. Víc a víc mužů se zajímá o své zdraví či zdraví svého partnera. Ani partnerky však nezůstávají pozadu! Lidé většinou netuší, že až 30 % rakovin varlat odhalí právě ta druhá, případně druhý. Do karet nám hraje i to, že se tento typ týká převážně mladých lidí mezi 15 až 35 lety, kteří jsou dobře zasažitelní skrze sociální sítě nebo právě workshopy ve školách, univerzitách a festivalech. Soustředíme se teď taky na Live Stream. Před dvěma měsíci jsme naživo streamovali, jak na #prsakoule. Sledovanost se pohybuje v tisících a věříme, že i dál poroste. 
Na co se soustředíte v Loonu aktuálně?
V současné době rozšiřujeme tým. Nabíráme studenty lékařských oborů ze všech koutů Česka, nejen mediky, ale i sestřičky, záchranáře, fyzioterapeuty a další. Soustředíme se i na nastavování a efektivizaci procesů uvnitř organizace. S osmdesáti akcemi měsíčně už to totiž nemůže být punk (smích). Nesmím zapomenout ani na novinky na poli fundraisingu, a to sice vývoj nových produktů pro náš charitativní e-shop (https://shop.loono.cz), nově jsme i na darujme.cz (https://www.darujme.cz/organizace/1200182). 
 
Co Loono odlišuje?
Já sebe i Loono nerada porovnávám. Stejně tak, když se mě někdo zeptá, jestli je v Americe lepší zdravotní systém. Není lepší či horší, je zkrátka jiný. S organizacemi či kampaněmi to vidím podobně, jsou jinak nastavené, mají jiné mise. Myslím si ale, že naší velkou přidanou hodnotou jsou právě studenti medicínských oborů, kteří mají ty odborné znalosti a mohou lidem na workshopech odpovídat na nejrůznější otázky o lidském těle a prevenci. A spolu s tím i to, že si tak trénují své komunikační dovednosti, stávají se empatičtějšími a trpělivějšími pro svoji budoucí praxi. 
 
Ozývají se ti lidé, kterým prevence pravděpodobně zachránila život?
Ano, dnes je jich 37 skrze #prsakoule a skrze Žiješ srdcem se nám ozvali čtyři lidé. A musím říct, že mi u každého z nich ukápne slzička smutku a štěstí - z včasného záchytu - zároveň. 
 
Jakou roli ve tvé práci hraje marketing a komunikace?
Samozřejmě velkou, naše kampaně jsou hravé, pozitivní a lehce srozumitelné, což je myslím zásadní, když chcete lidem odkomunikovat věc, která z podstaty není zrovna příjemná jako je například rakovina či infarkt. Mám velkou radost, že i média mají zájem o naše kampaně a dozví se o nich tak ještě více lidí. Pod hashtagem #prsakoule najdete dnes více než 2000 zmínek a pod #zijessrdcem se blížíme tisícovce, a to za necelý rok fungování kampaně. Pro mě samotnou je vymýšlení kreativní komunikace a marketingových strategií jednou z nejoblíbenějších činností v Loono vůbec. 
 
Jakou vizi máš do budoucna?
Věřím, že o prevenci si zaslouží vědět lidé bez ohledu na původ, rasu, pohlaví či sociální statut. Což nás ale zavazuje k daleko větší misi. Už teď proto podnikáme kroky k tomu, aby si Loono mohli převzít studenti medicíny kdekoliv na světě i kdekoliv v Česku. Proto, pokud znáte nějakého medika, sestřičku či záchranáře, kteří by rádi společně s námi šířili povědomí o prevenci, ať v Česku či v zahraničí, spojte je s námi. Stejně tak budeme i nadále vymýšlet kampaně, medicínských témat v pořadí je hned několik. Mezi nimi prevence STDs, takže sexuálně přenosných chorob, včetně HIV, problematika duševního zdraví i poruch příjmu potravy. Dotknout se ale chceme i reprodukčního zdraví, plodnosti a antikoncepce. 
 
Vystudovala jsi medicínu, ale klinické medicíně se zatím nevěnuješ. Neptají se tě na to často lidé? 
Haha neustále! Ale moje odpověď je jasná – já to přeci dělám. To, že nejsem v ordinaci, neznamená, že se nevěnuju medicíně. Na stáži v USA, v Bostonu a Harvardu, jsme měli i předmět Veřejné zdraví, který mě nadchl. Je tam naprosto běžné, že se část studentů po studiu zaměří na epidemiologii, statistiku či vědeckou činnost. 
 
Jaký je pocit odrodit miminko?
Svoje nebo někomu jinému? (smích) V průběhu stáží na medicíně jsem jich odrodila šest. Byla to velká zodpovědnost i nádhera. Měla jsem tu čest stát u jedné z největších změn života žen a mužů a myslím, že pokud bych si měla vybrat obor klinické medicíny, byla by to preventivní medicína nebo právě porodnictví. Svoje zatím nemám, ale doufám, že jednou mít budu.
 
Jak mohou lidé Loono podpořit?
Podpořit nás mohou svojí účastí na některém z našich workshopů. Kdy a kde se konají, se dozví na našem Facebooku (https://www.facebook.com/loonocz/) či Instagramu (https://www.instagram.com/loonocz/?hl=cs). Přijet můžeme i k nim do firmy či školy, stačí se ozvat skrze formulář na webu naší Elišce. Stejně tak, jak už jsem zmínila, nás mohou podpořit skrze Darujme či nákupem plecháčku, brože či trička na shop.loono.cz. A last but not least se mohou lidé či firmy stát našimi mecenáši nebo dárci školících modelů (pozn. na kufříku s koulema je pak nálepka „Školíme na koulích Jirky Pasze” :-D).