Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Na zastupitelstvo chodí od 10 let, dnes upozorňuje na přešlapy města

 

jakub cech big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

2

července
2018

Osmnáctiletý Jakub Čech z Prostějova boří snad všechny stereotypy o teenagerech. Už od dětství se zajímá o politiku i veřejné dění ve svém rodném městě. V deseti letech byl poprvé na městském zastupitelstvu a postupně začal do dění v obci i aktivně zasahovat. Jeho velmi nízký věk mu byl nejprve podle jeho slov spíše hendikepem, protože ho neopravňoval ke všemu, současně byl často upozorňován, že jeho akce budou mít negativní dopad na rodiče, kteří za něj zodpovídali. Později se však jeho nízký věk ukázal naopak jako výhoda. „Zejména ve vztahu k médiím. V momentě, kdy si mě média všimla, tak věci, které by nebyly normálně zajímavé, byly zajímavé proto, že se týkaly člověka ve věku patnácti nebo šestnácti let,” říká. Svým upozorňováním na nesrovnalosti na prostějovské radnici například napomohl plošnému zvýšení platů tamních úředníků. Jeho aktivity však budí kontroverze. Aktuálně vede několik sporů s vedením města a je také častým terčem urážek jak ze strany internetových diskutérů, tak některých politiků. Václav Klaus mladší ho například nedávno přirovnal k ruskému chlapci Pavlíku Morozovi, který měl udat svého otce úřadům jako kulaka. „Musím ale říct, že to většinou nevybočuje z hranic veřejné diskuse a je to něco, s čím se musím smířit a co patří do veřejné debaty,” přiznává. Jakub maturuje příští rok a rád by pokračoval studiem práv.

Kdy jsi začal být občansky aktivní a proč?

Zajímalo mě dění kolem sebe, dění ve městě. Že tamhle pokáceli nějaký strom, tam se změnil obchod, tam zrušili koupaliště. Časem jsem pochopil, že ty věci, které ve městě potkávám, mají nějaké politické konsekvence. Že to, že uprostřed náměstí stojí pítko, které nikdy nefungovalo a fungovat ani nebude, protože k němu nebyl přivedený vodovod, má nějaký důvod. Někdo to musel schválit, vynaložit na to peníze, nějaká firma to musela postavit a nějaký člověk to musel naprojektovat. Že věci, které se ve městě dějí, mají své politické příčiny. A když jsem to pochopil, začal jsem číst noviny a začal jsem chodit na zastupitelstva, když mi noviny přestávaly informačně stačit. A jak jsem to sledoval, začal jsem do toho i aktivně vstupovat.

Kolik ti bylo, když jsi začal na zastupitelstva chodit?

Poprvé jsem na něm byl ve svých deseti letech.

Byl jsi tam s rodiči? Nebo jak dítě v deseti letech přijde na zastupitelstvo?

Chodil jsem sám. Ani jeden z mých rodičů na zastupitelstvu nikdy nebyl, protože často probíhá brzy po poledni, a to jsou naši v práci.

Jak se na aktivitu tak mladého člověka dívalo okolí? Zejména pokud přihlédnu k tomu, že o volném čase teenagerů panují různé představy.

Například moje babička si z toho vždycky dělala srandu. Ptala se: „Proč si nehraješ někde s děckama? Ty chodíš za mými vrstevníky na politická jednání. Já jsem ve svých sedmdesáti letech nikdy nebyla na zastupitelstvu, a co z toho máš ty? Chodíš tam za tetama a strécama poslouchat jejich řeči. To je divné, ne?” Takže většina lidí to vnímala jako něco divného. Na zastupitelstvu si na to po čase asi zvykli, protože v každém městě jsou takové místní figurky a já jsem byl jednou z nich. Byli ale asi překvapeni, když jim tam přišlo desetileté děcko.

Dnes jsi poměrně čerstvě plnoletý. Byl ale dříve právě tvůj velmi nízký věk v tvých aktivitách hendikepem?

Rozhodně. Protože mi vždy bylo dáváno najevo, že cokoliv udělám, bude kladeno k tíži mým rodičům. A že nemám práva, jaká bych měl, kdybych byl plnoletý. Pořád mi říkali: „To nemůžeš, protože nemáš osmnáct, protože nemáš patnáct.” Pořád dokola. Postupem času se to ale ukázalo i jako výhoda - zejména ve vztahu k médiím. V momentě, kdy si mě média všimla, tak věci, které by nebyly normálně zajímavé, byly zajímavé proto, že se týkaly člověka ve věku patnácti nebo šestnácti let.

Kdy tě začali lidé brát vážně?

Nevím, jestli mě berou vážně dosud.

Řada lidí asi dnes uznává, že dokážeš upozornit na různé neplechy, něco rozhýbat.

Je pravda, že třeba pro moji babičku byl obrovský zvrat můj rozhovor v DVTV. My jsme jí to tajili, protože tím, že mé aktivity nikdy nepodporovala a vnímala je jako riziko pro rodinu, tak jsme jí ani mou přítomnost v médiích neprozrazovali. Ona ale byla počítačově zdatná, hledala něco na internetu a k tomu rozhovoru tak došla sama. A musím říct, že v té době obrátila. „Umíš něco říct, umíš se obhájit v médiích a je to zajímavé i pro lidi mimo tohle město, obstál jsi u Veselovského.” Na radnici mě zase začali brát vážně, asi když jsem se dal do svých sólových aktivit. Už jsem nebyl jen členem nějakého spolku, ale začal jsem být někdo, kdo je osobně aktivní, sám dělá něco, co jim není úplně po chuti. Dokladem toho, že mě začali brát vážně, by mohl být způsob, jak se proti mně bránili. Od jisté doby totiž proti mně začali používat právní nástroje, začali podávat trestní oznámení, přestupková řízení. Najednou útočili oni na mě. Mysleli si, že mě tak zastraší.

Proč tě, podle tebe, zastrašovali?

Protože ta podání, včetně předžalobní výzvy, kterou poslali mým rodičům, byla tak absurdními konstrukcemi, že jediné, co tím mohli sledovat, bylo mě zastrašit.

Proč by ale měli potřebu tě zastrašovat?

Aby ode mě měli klid a možná aby mě zaměstnali. Protože když budu muset trávit čas obhajobou svých vlastních kroků a vyjádření, nebudu mít čas dělat nic jiného.

Jaké věci jsi zpracovával, že radnice k takové strategii přistoupila?

Začal jsem zveřejňovat informace, které veřejné být neměly. Nebýt mě, zřejmě by zveřejněné nebyly nikdy. Což je například kauza tajemníka magistrátu, kde se ukázalo, že měl nepovolený vedlejšák v městském podniku, nebo kauza platových tříd pracovníků radnice. Ti se sice nějak vzbouřili a dosáhli toho, že jim město začalo zvedat plat na částky, na jaké měli podle předpisů nárok, ale já jsem to vytáhl na světlo. Kdybych o tom nenapsal já, tak by o tom v médiích nikdy asi nic nebylo.

Kde je hranice občanské angažovanosti a šikany úřadů? Není už to, co děláš, příliš?

Rád bych opravil jeden mýtus, který o mně panuje. A to, že bojuju s úřady. Mně úřady nevadí, já je naopak často používám jako svůj nástroj. Já bojuji s těmi politiky, s politickou mocí, jejíž jsou někteří zdejší úředníci nedílnou součástí. Ale řekl bych, že mi mnoho řadových úředníků radnice naopak fandí. Někteří mi byli vděční, když jsem upozornil na tu aféru s platy. Protože pak začali dostávat víc peněz. Je otázka, zda, kdyby to nešlo ven, by ke zvýšení platových tříd došlo všude, kde mělo. Nebo zda by se to opět zametlo pod koberec jako mnohokrát před tím. A jestli se nejedná o šikanu těch lidí? Myslím, že když je někdo ve veřejné funkci, tak úplné minimum, co po něm můžeme chtít, je, aby dodržoval zákony. Mně to nepřipadá jako nepřiměřený požadavek. Dokonce jsem přesvědčen, že bychom po politicích měli chtít mnohem víc. Dodržování zákonů by měla být samozřejmost. Já současně jdu po smyslu těch problémů. Chci, aby se například řešilo, že je politik ve střetu zájmů a nahrává svému byznysu. Jenže to nejde samo o sobě nijak právně řešit. Řešit ale jde, pokud tento střet zájmů neoznámil. A to je jen jeden z těch průvodních jevů, který lze jasně právně kvalifikovat jako přestupek. Jsou ale věci, co takto řešit prostě nejdou, například že město uzavře nějakou nevýhodnou smlouvu, třeba na nájem prostor. Tam není arbitr, který by to mohl posoudit. A pokud se nějaký politik ve veřejné funkci dopustí přestupku, má být za něj potrestán.

Stále ještě chodíš na střední školu, maturuješ příští rok. Jsi spíš outsider, nebo jsi součástí kolektivu? Lidé, kteří jsou velmi aktivní, často z třídního kolektivu vybočují.

Se spolužáky vycházím úplně v pohodě. Má aktivita se tam nijak neřeší, takže outsider určitě nejsem. Občas s nimi politická témata i řeším. Zrovna včera jsem například vydal článek o tom, že jeden z autorů antisemitských a rasistických prostějovských novin má na sobě řadu exekucí. Ten článek vznikl na námět mé spolužačky. Myslím ale, že drtivé většině lidí ve třídě je to úplně jedno. Někdo rád nakupuje, někdo hraje hry, někdo chodí do fastfoodu a já řeším politiku.

Byl jsi takhle aktivní i ve škole?

Vždycky mi hrozně vadila jakákoliv nespravedlnost. Třeba už na základce jsem hrozně řešil to, že ti, co chodili do školní družiny, mohli chodit na oběd do jídelny dřív než ostatní. Řešil jsem to tehdy i se zástupkyní ředitele. Takže nějak aktivní ve škole jsem byl, ale vždycky člověk musí dávat pozor, aby se mu to nevymstilo. Jednou jsem se ale také na škole musel obrátit na školní inspekci, protože byl porušován Rámcový vzdělávací program kvůli nerovným podmínkám pro klasifikaci žáků. A inspekce mi dala za pravdu. Jinak jsem průměrný student. Pravdou ale je, že se často setkávám s tím, že například někdo ze spolužáků s učitelkou nesouhlasí a ona řekne: „No tak si klidně stěžujte!” A při tom se podívá na mě (smích). Musím říct, že to není úplně příjemné. Zvlášť když mně je ta konkrétní situace úplně ukradená, natož abych si stěžoval.

Nyní vedeš s prostějovskou radnicí několik sporů. Co je pro tebe ten ideál, ke kterému chceš dojít?

Dřív jsem si myslel, že chci dosáhnout změny na radnici v tom smyslu, aby skončila stávající koalice. Musím říct, že čím víc se blíží komunální volby, tím jsem k tomu cíli skeptičtější. Na druhou stranu, když to zobecním, bych byl rád, kdyby mělo město slušné vedení, které ho bude posouvat dál. Že se bude dbát na spravedlnost, budou se dodržovat zákony, nebudou se trestat političtí oponenti, bude nějaká politická kultura a nebude se rušit, co funguje. Nebudou se kácet stromy, které ničemu nevadí, bude koncepce toho, jak má město vypadat, nebudou se vyhazovat peníze. Nevím, jestli to všechno není moc ambiciózní, ale to by mi pro začátek stačilo.

Pokud tě člověk sleduje, nelze přehlédnout, že jsi poměrně častým terčem urážek - jak ze strany internetových diskutérů, tak některých politiků - právě proto, co děláš. Obtěžuje tě to?

Musím říct, že mi moc výhružných zpráv nechodí. Nevím, čím si to vysvětlit. Myslím, že jsem lidem mimo Prostějov lhostejný. A někteří, kterým ležím v žaludku, vědí, že by mi tím jen nahráli. Udělali by ze mě oběť vyhrožování. Pár zkušeností však bylo. Setkávám se s tím ale poměrně často v diskusích na Facebooku nebo zpravodajských webech. Tam jsem označován různě. Tím, že jsem z Prostějova zvyklý na ledacos, mě to nezaskočí.

Na paškále jsi ale poměrně často. Václav Klaus mladší tě například nedávno nazval novodobým Pavlíkem Morozovem. Pro některé lidi by tohle, zejména od tak sledovaného člověka, mohl být poměrně stresující moment.

Jistý pan náměstek prostějovské primátorky Fišer mě například v úředním podání nazývá udavačem. Aktuálně je za to nepravomocně potrestán pokutou od Komise pro projednávání přestupků Statutárního města Olomouce. Musím ale říct, že to většinou nevybočuje z hranic veřejné diskuse a je to něco, s čím se musím smířit a co patří do veřejné debaty. Což je i případ pana poslance Klause. Měl jsem z něj spíš srandu.

Co děláš aktuálně? Příští rok skládáš maturitu, kam se po ní chystáš?

Teď jsme na sklonku školního roku a tento týden mám ještě dost nabitý. Byly nějaké diskuse a čeká mě ještě jeden rozhovor. Pak si plánuju v první fázi prázdnin co nejvíce odpočinout. O prázdninách se chci ale věnovat několika rozdělaným případům, které potřebují delší práci, protože člověk například musí do archivu. Píšu pro Tiscali.cz a také pro Hanácký Večerník. Příští rok budu maturovat a dělat přijímací zkoušky na vysokou školu. Rád bych na práva.

Foto: Miloš Nejezchleb

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.