Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Pokud jste duševně nemocný, býváte vyloučen,“ říká Dán s bipolární poruchou. Bojuje proti stigmatizaci

 

mads big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

12
června
2018

Dvaačtyřicetiletý Mads Trier Bloom je ambasadorem dánské kampaně Jeden z nás (En af Os), která destigmatizuje lidi s duševním onemocněním. Svůj život považuje za svého druhu provazochodectví, jeho prioritou je udržet si balanc. Mads má diagnostikovanou bipolární poruchu, která s sebou nese období manické aktivity střídané obdobími deprese. „Cítil jsem se osamělý, nevěděl jsem, jestli dělám dost dobře svoji práci,“ líčí začátky svých potíží. „Když se objevily první problémy, tak jsem se styděl, nechtěl jsem je sdílet s nikým zvenčí a nechával jsem si je pro sebe,“ pokračuje Mads. Lidem na základě své zkušenosti především radí, aby se nebáli pomoc vyhledat včas. „Mám zkušenosti s tím, že problémy mají tendenci růst uvnitř vás v tichosti. Stávají se většími a většími,“ říká. Jemu samotnému dnes nejvíce pomáhá o nemoci mluvit, sdílet svůj životní příběh veřejně, být akceptován, být součástí komunity a systematicky si budovat odolnost vůči stresu. „Mám různé strategie, jak se vyrovnat se stresem. Promluvím si se šéfem a vezmu si den volna, vezmu si více léků, léky na spaní, které jsou dobrým pomocníkem, pokud jsou potřeba.“

Nazýváte sám sebe provazochodcem. Proč?

Protože se stejně jako provazochodec snažím najít balanc. V mém případě jde o balanc mezi mánií a depresí, mezi nemocí a zdravím. Mám diagnostikovanou takzvanou bipolární poruchu, která patří mezi poruchy nálad. Diagnózu jsem získal v roce 2004, ale první epizodu jsem měl už o dva roky dříve, kdy jsem trpěl akutní psychózou a kdy jsem byl poprvé hospitalizován. To mi bylo dvacet sedm let.

mads 3

To byla první zkušenost s psychickým onemocněním?

Začal jsem se cítit špatně, už když mi bylo možná dvacet pět nebo dvacet šest let, ale symptomy jsem přecházel a nepožádal o pomoc po dobu asi čtrnácti měsíců. Cítil jsem se osamělý, nevěděl jsem, jestli dělám dost dobře svoji práci. Cítil jsem se hodně nejistý sám sebou a měl jsem nízké sebevědomí. Když se objevily první problémy, styděl jsem se, nechtěl jsem problémy sdílet s nikým zvenčí a nechával jsem si je pro sebe. A myslím, že se z toho vyvinula deprese, ale já jsem si ani tak neřekl o pomoc a pokusil jsem se s tím vypořádat sám. To bylo hodně obtížné. Takto jsem strávil asi rok a půl.

Takže jste byl i hospitalizován?

Hospitalizovaný jsem byl třikrát. V roce 2002 s akutní psychózou, podruhé v roce 2004, kdy mi byla diagnostikována bipolární porucha a naposledy v roce 2010. Od té doby jsem hospitalizován nebyl, teď tomu je už osm let. Obvykle popisuji sám sebe jako alergického na stres. Když jsem hodně ve stresu, začnu být manický a depresivní. Ve skutečnosti si ale myslím, že každý člověk je alergický na stres. Lišíme se v genech, v tom jak se vyrovnáváme se stresem a jaké jsou naše reakce na něj. Mou reakcí je být manický a depresivní, jiní mají třeba průjem, migrénu nebo cokoliv jiného. Ale všichni lidé jsou na stres alergičtí. Jak jsem řekl, říkám si provazochodec. A provazochodec neumí létat, ale spoléhá se na hůl a umí dobře balancovat a vyhýbat se pádu. Takže teď jsem velmi dobrý ve vyhýbání se ztrátě kontroly nad svým životem, a to je můj trik – vyhnout se ztrátě kontroly.

mads 5

Foto: Rasmus Cornelius s MTB 

Co si představíte, když se řekne duševní onemocnění?

Myslím si, že je pro mne smysluplnější chápat duševní onemocnění tak, že každý z nás má určité osobnostní charakteristiky a schopnosti. Tyto schopnosti nám mohou umožnit vykonávat určitou činnost. Možná máte kreativní část nebo jste velmi perfekcionistický a děláte všechno velmi pečlivě, možná máte dobrou představivost nebo máte tendenci vidět obrazy místo slov, to je jedno. Všechny tyto schopnosti mohou fungovat dohromady. Pokud tomu tak není, tak vám komplikují život a vy máte dobrý důvod zajít k lékaři a zeptat se ho, jestli vám s tímto problémem může pomoct. Myslím si tedy, že je smysluplnější vidět nemoc jako určité schopnosti, které máte. Určité stránky vaší osobnosti, vaše rysy. Pokud vám tyto schopnosti a charakteristiky způsobují problémy tak velké, aby zničily váš život, tak možná trpíte psychickým onemocněním.

Jaká je vaše rada pro ty, kteří se necítí dobře, stejně jako jste se necítil vy?

Mám jednu radu pro mladé lidi. Mám zkušenosti s tím, že problémy mají tendenci růst uvnitř vás v tichosti. Stávají se většími a většími. Pokud máte problémy a obavy, měli byste je vždy sdílet s kamarády a získat další pohled na věc. Existuje jedno africké rčení: „Když sdílíš problém s přítelem, musíš z něj nést jen polovic.“ Což je velmi poetický způsob, jak to popsat, ale je opravdu velmi důležité požádat někoho o pomoc. Může to být lékař, může to být rodič, může to být přítel nebo učitel. Ale neneste problémy sami. Problémy v tichu narůstají.

mads 7

Nepožádal jste o pomoc, jelikož jste se bál reakce? Nebo jste nebyl dobře informován o tom, co byste měl dělat?

Bál jsem se reakce. Myslím si, že z naší podstaty máme velmi silnou potřebu náležet do určité skupiny a často, pokud máte psychické onemocnění, do této skupiny nepatříte. Je to skoro jako byste už ani nebyl člověkem. To se může týkat zaměstnání, jelikož se často stává, že pokud jste psychicky nemocní, tak o práci přijdete. Může to být skupina přátel, mezi které nepatříte, pokud jste nemocný. Jako mladý fyzioterapeut jsem se necítil dost dobrý na to, abych byl fyzioterapeutem. Je to pocit ztráty, pocit nepatřičnosti, a to cítíte až v morku kostí. Já jsem ale rovněž našel komunitu okolo nemoci, mezi lidmi se stejnou diagnózou, a jsem teď lidskou bytostí stejně jako oni. Sdílíme mezi sebou problémy a já se necítím na problémy sám, v tom vidím smysl. V roce 2011 jsem začal vyprávět svůj příběh a dělat veřejné přednášky. A lidé mi naslouchají a já se cítím součástí nové komunity, a to díky mému příběhu.

Takže to není jen o tom pracovat v kampani.

Je v tom významný sociální element. Cítíte se, že sem patříte. Myslím si, že pro člověka je velmi důležité cítit, že někam patří. A tím je kampaň pro ambasadory.

mads 2

Někteří lidé si mohou myslet, že byste měl být v psychiatrické léčebně, pokud máte bipolární poruchu.

Ve skutečnosti si myslím, že to může být pravda. Psychicky nemocní lidé mohou být sem tam nebezpeční a tomu lidé věří proto, že o tom někde slyšeli. Takže to musí být pravda. Ale neslyšeli příběhy o lidech s duševním onemocněním, kteří jsou přínosem pro společnost a pomáhají jí. Proto je důležité takové příběhy šířit. Pokud slyšíte pouze příběhy o tom, jak jsou lidé s duševním onemocněním nebezpeční, tak si to o nich také myslíte. Máme tendenci vidět svět černobíle, kde lidé jsou buď velmi dobří, nebo velmi špatní. A obvykle je pravda někde mezi tím. Vidím to v mé metafoře provazochodce. Mohl bych spadnout buď na temnou stranu, nebo na stranu „světla“. Ale uměním je balancovat ve středu, mezi barvami a jejich odstíny, mezi černou a bílou.

Co si myslíte, že je tím nejlepším mechanismem, který vám balancovat pomáhá?

Být si vědom každodenního života. Pokud se nevyspím dobře, tak jsem méně odolný vůči stresu, jsem více nevyrovnaný a jsem více podrážděný s dětmi, jsem více frustrovaný a dělám špatná rozhodnutí. Když tyto změny cítím, mám způsoby, které mi pomáhají relaxovat - promluvím se šéfem a vezmu si den volna, vezmu si více léků, léky na spaní, které jsou dobrým pomocníkem, pokud jsou potřeba. Mám tedy různé strategie, jak se vyrovnat se stresem.

mads 6

Co lidé okolo vás?

Myslím si, že nejpodstatnější věc je, že o tom doma můžeme mluvit. Moje žena mi může říct: „Myslím si, že se chováš nějak jinak. Cítíš se nevyrovnaně?“ Beru to. Můžu být podrážděný, pokud mi to řekne někdo jiný, ale mezi námi je v pořádku o tom mluvit, stejně jako mezi kolegy a s mým šéfem.

Takže otevřenost lidí kolem vás je pro vás důležitá?

Ano a taky je to způsob, jak předat příběh lidem, kteří nevěří, že psychicky nemocní lidé nejsou nebezpeční, jelikož potkají mě a musí změnit svou představu o lidech s bipolární poruchou. Ale možná bych mohl být nebezpečný. A myslím si, že největší pravděpodobnost, že budu nebezpečný, by nastala, kdyby lidé očekávali, že nebezpečný budu. Je to sebenaplňující se proroctví, kdy média zprostředkovávají pouze příběhy o tom, že lidé s psychickým onemocněním jsou nebezpeční, musíme je zamknout a chovat se k nim špatně a očekávat, že budou nebezpeční.

Někteří lidé si nedovedou představit, že byste mohl mít normální život. Máte rodinu a pracujete?

Jsem vystudovaný fyzioterapeut a mám manželku. Seznámili jsme se na škole v roce 1997 a máme dvě děti. Dcera se jmenuje Liv a má deset let, syn Rune má osm. V současnosti již nepracuji jako fyzioterapeut, ale působím v psychiatrii v rámci kampaně „One of us“. Myslím si, že je zajímavé, jak jsem se vypořádal se svou diagnózou a znevýhodněnou situací. Ve své práci jsem to přeměnil ve svou dovednost. 

mads 8

Foto: Jiří Pasz

O co jde v kampani One of us?

Kampaň byla spuštěna v roce 2011. Cílem je odstranit mlčení, pochybnosti a tabu okolo psychického onemocnění. Takže se snažíme přinést barvy a odstíny mezi černobíle příběhy, které kolují světem, a ukázat nové příběhy o tom, jak lidé mohou vnímat duševní onemocnění. To děláme pomocí sdílení příběhů ambasadorů. V minulém roce jsme měli v Dánsku 270 ambasadorů, kteří, pokud si dobře vzpomínám, sdíleli své příběhy 300 krát s více než 30 000 lidmi. Chodíme do škol, firem, za politiky, za policií. Prostě za kýmkoliv, kdo chce slyšet náš příběh. Ambasadoři sdílejí ty z vlastního života. Můžeme do světa dodat více pravdivých informací.

Takže pro vás už není obtížné být otevřený?

Ne. Vlastně si to užívám (smích). Domnívám se, že často mluvíme o stigmatu a předsudcích, ale podle mě je to špatně, je to nedorozumění. Myslím si, že je fér myslet si, že lidé s duševním onemocněním jsou nebezpeční, pokud neznáte žádné lidi s psychickým onemocněním, kteří prokazují opak. Podle mě není správné nazývat to předsudkem. Myslím si, že je přirozená reakce očekávat, že psychicky nemocný člověk je nebezpečný, pokud je to jediný příběh, který slýcháme v médiích a mezi přáteli. Proto to vnímám jako mou životní misi – sdílet jiné příběhy, které nejsou o nebezpečných lidech, ale laskavých a milujících.

Je možné říci, že onemocnění přineslo do vašeho života i něco pozitivního?

Určitě ano. Myslím si, že jsem teď mnohem šťastnější, jelikož žiji vyrovnaněji a snažím se vyhýbat stresujícím situacím. Považuji svůj život za mnohem smysluplnější, protože můžu mít větší vliv na společnost, než bych měl jako fyzioterapeut, kdy bych někomu masíroval krk (smích). Uvědomuji si, že mám mnohem větší potenciál, a to je určitě velká výhoda. Často přemýšlím nad tím, že bychom měli redefinovat onemocnění. Vnímáme nemoc jako něco špatného. Já věřím, že pokud se s nemocí dokážeme vypořádat, tak se často staneme určitým způsobem silnějšími. Dokonce i v případě obyčejné chřipky, kdy si my – muži - myslíme, že zemřeme, tak pokud to překonáme, je náš imunitní systém aktualizován, abychom už nikdy nepodlehli stejnému typu chřipky. Takže jsme aktualizováni jako osoba a stáváme se silnějšími. A já si myslím, že je to stejné s psychickým onemocněním. Když se naučíte žít se svým onemocněním, žijete lepší život.

Ale jestli tomu správně rozumím, tak zde musí fungovat určitá spolupráce. Lidé to těžko zvládnou sami.

Přesně tak. Určitě je potřeba podpora ze strany společnosti, přátel a rodiny. Jelikož si myslím, že velmi zásadní roli má sebevědomí. Když máte nízké sebevědomí, můžete být hodnocen odlišně. Jedině oceněním jiných lidí. Takže pokud vás ocení jiní lidé, můžete vaši sebehodnotu zase nabýt. Je to kombinace. Člověk s psychickým onemocněním musí být ochoten něco riskovat a zároveň jej musí někdo podržet a ocenit jej.

Spoluautorka rozhovoru: Adéla Plechatá

Foto: SØREN OSGOOD

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.