Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Člověk s duševní nemocí není nebezpečný šílenec,“ říkají studentky bojující proti stigmatizaci

 

pribehy blaznovstvi big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
května
2018

Studentky medicíny a molekulární biologie a genetiky spojily své síly a vytvořily Příběhy bláznovství, výstavu na téma duševního zdraví a nemoci. Pomocí autentických příběhů a malovaných ilustrací se autorky snaží poukázat na mýty a stereotypy, které se pojí s některými psychickými potížemi či psychiatrickými diagnózami. „Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit,“ vysvětluje Zuzana Špačková, budoucí lékařka těsně před dokončením medicíny. Výstava předává informace a příběhy o depresi, panické poruše, Aspergerovu syndromu, bipolární poruše, schizofrenii, OCD, Alzheimerově chorobě, mentální anorexii či ADHD. „Spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi, se obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje,“ shodují se Karolína Kryštofová a Zuzana Špačková. To může představovat veliký problém, protože podle Světové zdravotnické organizace si potíže s duševním zdravím za život prožije každý čtvrtý člověk. Může to být lehčí deprese, stejně jako závislost či ve stáří demence. „Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci,“ dodávají. Podle jejich osobní zkušenosti si ale potíže často nepřiznávají ani sami lékaři: „Spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu.“ Věří nicméně, že jednoho dne bude pro všechny lidi běžné se starat stejně o svou psychiku jako o své tělo.

pribehy blaznovstvi 3

Proč chcete mluvit o duševním zdraví?

Protože vidíme, že v tom máme u nás v republice velký dluh. Máme různé zkušenosti. Někteří sami žijeme tak trochu v bublině – třeba Zuzka jako budoucí psychiatrička vnímá duševní zdraví jako stejně důležité ve srovnání s tím tělesným a nevidí důvod mít strach povídat si o příznacích deprese, stejně jako by se nestyděla se s druhým bavit o jeho zlomené noze nebo chřipce. Dobře ale víme, že tohle není standard a spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi se pak třeba obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje. A někteří z nás mají i vlastní zkušenost, jak je těžké si přiznat, že potřebuješ psychiatrickou pomoc, a to i když se člověk o duševní poruchy vždycky dost zajímal a myslel si, že se ho žádné předsudky netýkají. Ale zároveň všichni v týmu víme, jak se ti uleví, když ten strach překonáš.

O čem jsou Příběhy bláznovství?

Popisuje jednotlivá duševní onemocnění a reálné příběhy lidí, kteří se s nimi potýkají. Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit. Kromě toho výstava vysvětluje i problém stigmatizace duševních nemocí – určité nálepky, která se s nimi neprávem pojí. Že takový člověk je nebezpečný šílenec nebo nepředvídatelný blázen.

pribehy blaznovstvi 1

Kdo za nimi stojí?

Autorkou ilustrací je Karolína Kryštofová, studentka Molekulární biologie a genetiky, ale hlavně neskutečně šikovná grafička. Já jsem pak vytvořila odborné texty, které vystihnou každé onemocnění tak, aby jim porozuměl i úplný laik a spolu s Terkou Ondráčkovou jsme sehnaly příběhy a uvedly celý projekt do života. Obě letos končíme studium medicíny. Hlavním cílem ilustrací je vcítit se do člověka, který může danou nemocí trpět, takové malé cvičení v empatii. Snažily jsme se, aby obrázky nepůsobily depresivně a vyhnout se zbytečně hororovým prvkům, zároveň ale nepodlehnout romantizování duševních nemocí, což je takový opak stigmatizace, který ale péči o duševní zdraví škodí úplně stejně.

Proč Příběhy bláznovství?

Věděly jsme, že musíme zaujmout, neskromně si myslíme, že jsou Příběhy skvělý projekt a nechtěly jsme, aby zapadnul. Na druhou stranu jsme musely opatrně, aby nevhodný název naopak nepodporoval zaběhlé předsudky. Nad názvem jsme seděly hodně dlouho a bylo překvapivě těžké vybrat název, který by našemu snažení spíš neublížil. Byl to dlouhý a bolavý proces, ale nakonec jsme vybraly právě „Příběhy bláznovství“, což mně osobně přijde vystihující, ale zároveň laskavé. Nechaly jsme si poradit i od odborníků z Národního ústavu duševního zdraví, abychom si byly jisté, že nakonec neuděláme v rámci destigmatizace víc škody než užitku. Slova, která používáme ve spojení s duševními nemocemi, jsou často negativně zabarvená a neutrální výrazy mají zase sklony znít poněkud bezbarvě a klinicky, ale ve výsledku se nám z toho podle mě povedlo vybruslit dobře.

pribehy blaznovstvi 2

O jakých diagnozách výstava mluví a proč?

Zaměřily jsme se na některé z těch nejčastějších – depresi, panickou poruchu, Aspergerův syndrom, bipolární poruchu, schizofrenii, OCD, Alzheimerovu chorobu, mentální anorexii a ADHD.

Jaké příběhy vás nejvíce zaujaly?

Asi se shodneme, že paradoxně to jsou příběhy, které se k nám dostávají od chvíle, co jsme s výstavou vyrazily mezi lidi, tedy příběhy, s nimiž se nám svěřují samotní návštěvníci. No a na někoho víc než příběhy zapůsobily samotné grafiky. Panely už jsme měly v ruce nesčetněkrát, ale třeba ty zobrazující Aspergerův syndrom nebo mentální anorexii nám pořád přijdou neskutečně silné.

pribehy blaznovstvi 5

V čem jsou Příběhy bláznovství jiné oproti ostatním projektům?

Příběhy vidíme spíš jako destigmatizační projekt. Grafiky jsou nádherné, ale tvoří jenom jeden dílek skládačky a bez vysvětlujícího textu a hlavně opravdového příběhu by to nemělo ten smysl. Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci. Taky jsou Příběhy velká srdcová záležitost. I když jsme jejich přípravou i realizací akcí po republice strávily a trávíme spoustu času a práce, pořád nás to hrozně těší a vidíme v tom veliký smysl. Dál se setkáváme s odborníky i náhodnými návštěvníky, kteří nás utvrzují v tom, že se podařila dobrá věc a stojí za to ji dostat mezi co nejvíc lidí.

Někteří lidé ve vašem týmu studují medicínu, jak náročná je tahle škola psychicky?

Hodně. Množství učiva za těch 6 let je obrovské, u přijímaček vzali každého osmého a dokončí pak slabá polovina. Často je právě odolnost proti stresu a psychickému tlaku to, co rozhodne, jestli medik zůstane, nebo školu opustí. I mezi studenty ale stále panuje stigma, co se duševního zdraví a nepohody týče – spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu. Snažíme se o tom víc mluvit i mezi spolužáky a hlavně nejen mluvit, ale i něco dělat. Právě teď vzniká projekt Nevyhořím, který se snaží bojovat právě proti velmi rozšířenému burnoutu mezi mediky i mladými lékaři.

pribehy blaznovstvi 4

A jak náročné je povolání lékaře?

To si vyzkoušíme až za pár měsíců. Faktem ale je, že míra zodpovědnosti a enormní pracovní zátěž na mnohých pracovištích u nás je něco, co je náročné zvládat. Další věc je každodenní kontakt s lidmi, jejich trápením a složitými životními tématy. I proto si myslím, že by bylo skvělé, kdyby měli všichni lékaři, a to nejen ti pracující s lidskou duší, možnost pravidelné supervize – tedy konzultace s psychologem. Věřím, že se to jednou bude brát jako běžná věc. Starat se o svoji psychiku stejně tak, jako pečujeme o svoje tělo.

Foto: Archiv Příběhů bláznovství

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.