Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Člověk s duševní nemocí není nebezpečný šílenec,“ říkají studentky bojující proti stigmatizaci

 

pribehy blaznovstvi big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
května
2018

Studentky medicíny a molekulární biologie a genetiky spojily své síly a vytvořily Příběhy bláznovství, výstavu na téma duševního zdraví a nemoci. Pomocí autentických příběhů a malovaných ilustrací se autorky snaží poukázat na mýty a stereotypy, které se pojí s některými psychickými potížemi či psychiatrickými diagnózami. „Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit,“ vysvětluje Zuzana Špačková, budoucí lékařka těsně před dokončením medicíny. Výstava předává informace a příběhy o depresi, panické poruše, Aspergerovu syndromu, bipolární poruše, schizofrenii, OCD, Alzheimerově chorobě, mentální anorexii či ADHD. „Spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi, se obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje,“ shodují se Karolína Kryštofová a Zuzana Špačková. To může představovat veliký problém, protože podle Světové zdravotnické organizace si potíže s duševním zdravím za život prožije každý čtvrtý člověk. Může to být lehčí deprese, stejně jako závislost či ve stáří demence. „Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci,“ dodávají. Podle jejich osobní zkušenosti si ale potíže často nepřiznávají ani sami lékaři: „Spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu.“ Věří nicméně, že jednoho dne bude pro všechny lidi běžné se starat stejně o svou psychiku jako o své tělo.

pribehy blaznovstvi 3

Proč chcete mluvit o duševním zdraví?

Protože vidíme, že v tom máme u nás v republice velký dluh. Máme různé zkušenosti. Někteří sami žijeme tak trochu v bublině – třeba Zuzka jako budoucí psychiatrička vnímá duševní zdraví jako stejně důležité ve srovnání s tím tělesným a nevidí důvod mít strach povídat si o příznacích deprese, stejně jako by se nestyděla se s druhým bavit o jeho zlomené noze nebo chřipce. Dobře ale víme, že tohle není standard a spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi se pak třeba obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje. A někteří z nás mají i vlastní zkušenost, jak je těžké si přiznat, že potřebuješ psychiatrickou pomoc, a to i když se člověk o duševní poruchy vždycky dost zajímal a myslel si, že se ho žádné předsudky netýkají. Ale zároveň všichni v týmu víme, jak se ti uleví, když ten strach překonáš.

O čem jsou Příběhy bláznovství?

Popisuje jednotlivá duševní onemocnění a reálné příběhy lidí, kteří se s nimi potýkají. Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit. Kromě toho výstava vysvětluje i problém stigmatizace duševních nemocí – určité nálepky, která se s nimi neprávem pojí. Že takový člověk je nebezpečný šílenec nebo nepředvídatelný blázen.

pribehy blaznovstvi 1

Kdo za nimi stojí?

Autorkou ilustrací je Karolína Kryštofová, studentka Molekulární biologie a genetiky, ale hlavně neskutečně šikovná grafička. Já jsem pak vytvořila odborné texty, které vystihnou každé onemocnění tak, aby jim porozuměl i úplný laik a spolu s Terkou Ondráčkovou jsme sehnaly příběhy a uvedly celý projekt do života. Obě letos končíme studium medicíny. Hlavním cílem ilustrací je vcítit se do člověka, který může danou nemocí trpět, takové malé cvičení v empatii. Snažily jsme se, aby obrázky nepůsobily depresivně a vyhnout se zbytečně hororovým prvkům, zároveň ale nepodlehnout romantizování duševních nemocí, což je takový opak stigmatizace, který ale péči o duševní zdraví škodí úplně stejně.

Proč Příběhy bláznovství?

Věděly jsme, že musíme zaujmout, neskromně si myslíme, že jsou Příběhy skvělý projekt a nechtěly jsme, aby zapadnul. Na druhou stranu jsme musely opatrně, aby nevhodný název naopak nepodporoval zaběhlé předsudky. Nad názvem jsme seděly hodně dlouho a bylo překvapivě těžké vybrat název, který by našemu snažení spíš neublížil. Byl to dlouhý a bolavý proces, ale nakonec jsme vybraly právě „Příběhy bláznovství“, což mně osobně přijde vystihující, ale zároveň laskavé. Nechaly jsme si poradit i od odborníků z Národního ústavu duševního zdraví, abychom si byly jisté, že nakonec neuděláme v rámci destigmatizace víc škody než užitku. Slova, která používáme ve spojení s duševními nemocemi, jsou často negativně zabarvená a neutrální výrazy mají zase sklony znít poněkud bezbarvě a klinicky, ale ve výsledku se nám z toho podle mě povedlo vybruslit dobře.

pribehy blaznovstvi 2

O jakých diagnozách výstava mluví a proč?

Zaměřily jsme se na některé z těch nejčastějších – depresi, panickou poruchu, Aspergerův syndrom, bipolární poruchu, schizofrenii, OCD, Alzheimerovu chorobu, mentální anorexii a ADHD.

Jaké příběhy vás nejvíce zaujaly?

Asi se shodneme, že paradoxně to jsou příběhy, které se k nám dostávají od chvíle, co jsme s výstavou vyrazily mezi lidi, tedy příběhy, s nimiž se nám svěřují samotní návštěvníci. No a na někoho víc než příběhy zapůsobily samotné grafiky. Panely už jsme měly v ruce nesčetněkrát, ale třeba ty zobrazující Aspergerův syndrom nebo mentální anorexii nám pořád přijdou neskutečně silné.

pribehy blaznovstvi 5

V čem jsou Příběhy bláznovství jiné oproti ostatním projektům?

Příběhy vidíme spíš jako destigmatizační projekt. Grafiky jsou nádherné, ale tvoří jenom jeden dílek skládačky a bez vysvětlujícího textu a hlavně opravdového příběhu by to nemělo ten smysl. Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci. Taky jsou Příběhy velká srdcová záležitost. I když jsme jejich přípravou i realizací akcí po republice strávily a trávíme spoustu času a práce, pořád nás to hrozně těší a vidíme v tom veliký smysl. Dál se setkáváme s odborníky i náhodnými návštěvníky, kteří nás utvrzují v tom, že se podařila dobrá věc a stojí za to ji dostat mezi co nejvíc lidí.

Někteří lidé ve vašem týmu studují medicínu, jak náročná je tahle škola psychicky?

Hodně. Množství učiva za těch 6 let je obrovské, u přijímaček vzali každého osmého a dokončí pak slabá polovina. Často je právě odolnost proti stresu a psychickému tlaku to, co rozhodne, jestli medik zůstane, nebo školu opustí. I mezi studenty ale stále panuje stigma, co se duševního zdraví a nepohody týče – spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu. Snažíme se o tom víc mluvit i mezi spolužáky a hlavně nejen mluvit, ale i něco dělat. Právě teď vzniká projekt Nevyhořím, který se snaží bojovat právě proti velmi rozšířenému burnoutu mezi mediky i mladými lékaři.

pribehy blaznovstvi 4

A jak náročné je povolání lékaře?

To si vyzkoušíme až za pár měsíců. Faktem ale je, že míra zodpovědnosti a enormní pracovní zátěž na mnohých pracovištích u nás je něco, co je náročné zvládat. Další věc je každodenní kontakt s lidmi, jejich trápením a složitými životními tématy. I proto si myslím, že by bylo skvělé, kdyby měli všichni lékaři, a to nejen ti pracující s lidskou duší, možnost pravidelné supervize – tedy konzultace s psychologem. Věřím, že se to jednou bude brát jako běžná věc. Starat se o svoji psychiku stejně tak, jako pečujeme o svoje tělo.

Foto: Archiv Příběhů bláznovství

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.