Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Člověk s duševní nemocí není nebezpečný šílenec,“ říkají studentky bojující proti stigmatizaci

 

pribehy blaznovstvi big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
května
2018

Studentky medicíny a molekulární biologie a genetiky spojily své síly a vytvořily Příběhy bláznovství, výstavu na téma duševního zdraví a nemoci. Pomocí autentických příběhů a malovaných ilustrací se autorky snaží poukázat na mýty a stereotypy, které se pojí s některými psychickými potížemi či psychiatrickými diagnózami. „Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit,“ vysvětluje Zuzana Špačková, budoucí lékařka těsně před dokončením medicíny. Výstava předává informace a příběhy o depresi, panické poruše, Aspergerovu syndromu, bipolární poruše, schizofrenii, OCD, Alzheimerově chorobě, mentální anorexii či ADHD. „Spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi, se obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje,“ shodují se Karolína Kryštofová a Zuzana Špačková. To může představovat veliký problém, protože podle Světové zdravotnické organizace si potíže s duševním zdravím za život prožije každý čtvrtý člověk. Může to být lehčí deprese, stejně jako závislost či ve stáří demence. „Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci,“ dodávají. Podle jejich osobní zkušenosti si ale potíže často nepřiznávají ani sami lékaři: „Spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu.“ Věří nicméně, že jednoho dne bude pro všechny lidi běžné se starat stejně o svou psychiku jako o své tělo.

pribehy blaznovstvi 3

Proč chcete mluvit o duševním zdraví?

Protože vidíme, že v tom máme u nás v republice velký dluh. Máme různé zkušenosti. Někteří sami žijeme tak trochu v bublině – třeba Zuzka jako budoucí psychiatrička vnímá duševní zdraví jako stejně důležité ve srovnání s tím tělesným a nevidí důvod mít strach povídat si o příznacích deprese, stejně jako by se nestyděla se s druhým bavit o jeho zlomené noze nebo chřipce. Dobře ale víme, že tohle není standard a spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi se pak třeba obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje. A někteří z nás mají i vlastní zkušenost, jak je těžké si přiznat, že potřebuješ psychiatrickou pomoc, a to i když se člověk o duševní poruchy vždycky dost zajímal a myslel si, že se ho žádné předsudky netýkají. Ale zároveň všichni v týmu víme, jak se ti uleví, když ten strach překonáš.

O čem jsou Příběhy bláznovství?

Popisuje jednotlivá duševní onemocnění a reálné příběhy lidí, kteří se s nimi potýkají. Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit. Kromě toho výstava vysvětluje i problém stigmatizace duševních nemocí – určité nálepky, která se s nimi neprávem pojí. Že takový člověk je nebezpečný šílenec nebo nepředvídatelný blázen.

pribehy blaznovstvi 1

Kdo za nimi stojí?

Autorkou ilustrací je Karolína Kryštofová, studentka Molekulární biologie a genetiky, ale hlavně neskutečně šikovná grafička. Já jsem pak vytvořila odborné texty, které vystihnou každé onemocnění tak, aby jim porozuměl i úplný laik a spolu s Terkou Ondráčkovou jsme sehnaly příběhy a uvedly celý projekt do života. Obě letos končíme studium medicíny. Hlavním cílem ilustrací je vcítit se do člověka, který může danou nemocí trpět, takové malé cvičení v empatii. Snažily jsme se, aby obrázky nepůsobily depresivně a vyhnout se zbytečně hororovým prvkům, zároveň ale nepodlehnout romantizování duševních nemocí, což je takový opak stigmatizace, který ale péči o duševní zdraví škodí úplně stejně.

Proč Příběhy bláznovství?

Věděly jsme, že musíme zaujmout, neskromně si myslíme, že jsou Příběhy skvělý projekt a nechtěly jsme, aby zapadnul. Na druhou stranu jsme musely opatrně, aby nevhodný název naopak nepodporoval zaběhlé předsudky. Nad názvem jsme seděly hodně dlouho a bylo překvapivě těžké vybrat název, který by našemu snažení spíš neublížil. Byl to dlouhý a bolavý proces, ale nakonec jsme vybraly právě „Příběhy bláznovství“, což mně osobně přijde vystihující, ale zároveň laskavé. Nechaly jsme si poradit i od odborníků z Národního ústavu duševního zdraví, abychom si byly jisté, že nakonec neuděláme v rámci destigmatizace víc škody než užitku. Slova, která používáme ve spojení s duševními nemocemi, jsou často negativně zabarvená a neutrální výrazy mají zase sklony znít poněkud bezbarvě a klinicky, ale ve výsledku se nám z toho podle mě povedlo vybruslit dobře.

pribehy blaznovstvi 2

O jakých diagnozách výstava mluví a proč?

Zaměřily jsme se na některé z těch nejčastějších – depresi, panickou poruchu, Aspergerův syndrom, bipolární poruchu, schizofrenii, OCD, Alzheimerovu chorobu, mentální anorexii a ADHD.

Jaké příběhy vás nejvíce zaujaly?

Asi se shodneme, že paradoxně to jsou příběhy, které se k nám dostávají od chvíle, co jsme s výstavou vyrazily mezi lidi, tedy příběhy, s nimiž se nám svěřují samotní návštěvníci. No a na někoho víc než příběhy zapůsobily samotné grafiky. Panely už jsme měly v ruce nesčetněkrát, ale třeba ty zobrazující Aspergerův syndrom nebo mentální anorexii nám pořád přijdou neskutečně silné.

pribehy blaznovstvi 5

V čem jsou Příběhy bláznovství jiné oproti ostatním projektům?

Příběhy vidíme spíš jako destigmatizační projekt. Grafiky jsou nádherné, ale tvoří jenom jeden dílek skládačky a bez vysvětlujícího textu a hlavně opravdového příběhu by to nemělo ten smysl. Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci. Taky jsou Příběhy velká srdcová záležitost. I když jsme jejich přípravou i realizací akcí po republice strávily a trávíme spoustu času a práce, pořád nás to hrozně těší a vidíme v tom veliký smysl. Dál se setkáváme s odborníky i náhodnými návštěvníky, kteří nás utvrzují v tom, že se podařila dobrá věc a stojí za to ji dostat mezi co nejvíc lidí.

Někteří lidé ve vašem týmu studují medicínu, jak náročná je tahle škola psychicky?

Hodně. Množství učiva za těch 6 let je obrovské, u přijímaček vzali každého osmého a dokončí pak slabá polovina. Často je právě odolnost proti stresu a psychickému tlaku to, co rozhodne, jestli medik zůstane, nebo školu opustí. I mezi studenty ale stále panuje stigma, co se duševního zdraví a nepohody týče – spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu. Snažíme se o tom víc mluvit i mezi spolužáky a hlavně nejen mluvit, ale i něco dělat. Právě teď vzniká projekt Nevyhořím, který se snaží bojovat právě proti velmi rozšířenému burnoutu mezi mediky i mladými lékaři.

pribehy blaznovstvi 4

A jak náročné je povolání lékaře?

To si vyzkoušíme až za pár měsíců. Faktem ale je, že míra zodpovědnosti a enormní pracovní zátěž na mnohých pracovištích u nás je něco, co je náročné zvládat. Další věc je každodenní kontakt s lidmi, jejich trápením a složitými životními tématy. I proto si myslím, že by bylo skvělé, kdyby měli všichni lékaři, a to nejen ti pracující s lidskou duší, možnost pravidelné supervize – tedy konzultace s psychologem. Věřím, že se to jednou bude brát jako běžná věc. Starat se o svoji psychiku stejně tak, jako pečujeme o svoje tělo.

Foto: Archiv Příběhů bláznovství

Čtěte dále

„Češi bývali nejmilejší národ v Evropě. Dnes je ovlivňuje populismus,“ říká Egypťan žijící v Praze

Abdalla Gamal je šestatřicetiletý Egypťan žijící kousek za Prahou. Narodil se do vzdělané rodiny ve městě Zagazig na severu země. Jeho otec působí jako veterinář v Rijádu v Saúdské Arábii, bratr pracuje pro tamní magistrát v IT oblasti a jeho sestra je lékařkou. Maminka je v domácnosti. Abdalla prožil v Saúdské Arábii s rodinou šest let, chodil tam na střední gymnázium. Později vystudoval češtinu na prestižní káhirské fakultě Al Alsun. V rámci studií se dostal na rok do Prahy, která ho okamžitě uchvátila. O pár let později se tu rozhodl oženit a založit rodinu. Jak vnímá silné protimuslimské nálady v české společnosti a jak se dotýkají jeho rodiny? Proč studoval právě češtinu a jaká místa má v Praze nejraději?


Lukáš Houdek 22. 5. 2018

„Češi si často lebedí v roli oběti,“ říká cestovatel Petr Horký

Petr Horký je jedním z nejvýznamnějších českých cestovatelů současnosti. Nejprve se prosadil v televizi moderováním pořadů Hip Hap Hop, Pyramida nebo Studio 6. Jako cestovatel, dokumentarista a spisovatel pak navštívil desítky zemí. K rozhodnutí cestovat mu pomohlo mládí prožité za komunistického režimu. „Navenek všichni vypadali stejně, ale uvnitř byla podezřívavost, ublížení, strach… jako mladý jsem přesně věděl, co mi nejvíc chybí: svoboda a cestování,“ popisuje svou motivaci. Na začátku bojoval s vlastními předsudky. „Můj stereotyp byl úplně stejný, jako má většina lidí, než poprvé někam odjedou, a sice připadal jsem si chytře a přemýšlel jsem, proč ti kolem jsou tak blbí, že žijí jinak.“


Jiří Pasz 22. 5. 2018

Otec egyptské lesby prošel nečekanou přeměnou. Od homofobie k toleranci

Gayové a lesby z Blízkého východu a severní Afriky často čelí velké diskriminaci jak na společenské, tak i na státní úrovni. Příběh Dalie, lesby z Egypta, a dalších LGBT aktivistů ale ukazuje, že je jejich okolí přesto mnohdy pochopilo a podpořilo. Nová kampaň od Human Rights Watch a Arab Foundation for Freedoms and Equality vyzdvihuje kreativní snahy těchto aktivistů v regionu a dodává naději do budoucna v otázce práv LGBT osob.


Nina Djukanovićová 20. 5. 2018

Zdravotní sestra změnila po misích v Jordánsku a Iráku názory. „Jsou to lidé jako my,“ říká

Zdravotnický humanitární program MEDEVAC začal během války v Jugoslávii evakuacemi raněných civilistů do českých nemocnic. Postupně se rozrostl a nyní především jezdí čeští lékaři do zahraničí, kde ročně provedou více než 800 operací. Některé z nich zachraňují životy lidem v různých oblastech zasažených krizí. „Jsou to humanitární krize, přírodní katastrofy, ozbrojené konflikty, pomáháme lidem v místech, kde není dostupná zdravotnická péče,“ říká Lukáš Němec, jeden z koordinátorů programu. Komu přesně čeští lékaři pomáhají? „Představte si maminku, mladou ženu, jakou můžete běžně potkat na ulici, na zastávce, cestou do práce… akorát žije na Ukrajině, v Iráku, v Jordánsku. V noci na její barák spadne bomba. Pomáháme obyčejným lidem, kteří si ne vlastní vinou nemohou dovolit životně důležitou lékařskou péči,“ popisuje Němec. Pacienti do programu jsou pečlivě vybíráni za ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.