Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Člověk s duševní nemocí není nebezpečný šílenec,“ říkají studentky bojující proti stigmatizaci

 

pribehy blaznovstvi big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
května
2018

Studentky medicíny a molekulární biologie a genetiky spojily své síly a vytvořily Příběhy bláznovství, výstavu na téma duševního zdraví a nemoci. Pomocí autentických příběhů a malovaných ilustrací se autorky snaží poukázat na mýty a stereotypy, které se pojí s některými psychickými potížemi či psychiatrickými diagnózami. „Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit,“ vysvětluje Zuzana Špačková, budoucí lékařka těsně před dokončením medicíny. Výstava předává informace a příběhy o depresi, panické poruše, Aspergerovu syndromu, bipolární poruše, schizofrenii, OCD, Alzheimerově chorobě, mentální anorexii či ADHD. „Spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi, se obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje,“ shodují se Karolína Kryštofová a Zuzana Špačková. To může představovat veliký problém, protože podle Světové zdravotnické organizace si potíže s duševním zdravím za život prožije každý čtvrtý člověk. Může to být lehčí deprese, stejně jako závislost či ve stáří demence. „Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci,“ dodávají. Podle jejich osobní zkušenosti si ale potíže často nepřiznávají ani sami lékaři: „Spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu.“ Věří nicméně, že jednoho dne bude pro všechny lidi běžné se starat stejně o svou psychiku jako o své tělo.

pribehy blaznovstvi 3

Proč chcete mluvit o duševním zdraví?

Protože vidíme, že v tom máme u nás v republice velký dluh. Máme různé zkušenosti. Někteří sami žijeme tak trochu v bublině – třeba Zuzka jako budoucí psychiatrička vnímá duševní zdraví jako stejně důležité ve srovnání s tím tělesným a nevidí důvod mít strach povídat si o příznacích deprese, stejně jako by se nestyděla se s druhým bavit o jeho zlomené noze nebo chřipce. Dobře ale víme, že tohle není standard a spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi se pak třeba obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje. A někteří z nás mají i vlastní zkušenost, jak je těžké si přiznat, že potřebuješ psychiatrickou pomoc, a to i když se člověk o duševní poruchy vždycky dost zajímal a myslel si, že se ho žádné předsudky netýkají. Ale zároveň všichni v týmu víme, jak se ti uleví, když ten strach překonáš.

O čem jsou Příběhy bláznovství?

Popisuje jednotlivá duševní onemocnění a reálné příběhy lidí, kteří se s nimi potýkají. Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit. Kromě toho výstava vysvětluje i problém stigmatizace duševních nemocí – určité nálepky, která se s nimi neprávem pojí. Že takový člověk je nebezpečný šílenec nebo nepředvídatelný blázen.

pribehy blaznovstvi 1

Kdo za nimi stojí?

Autorkou ilustrací je Karolína Kryštofová, studentka Molekulární biologie a genetiky, ale hlavně neskutečně šikovná grafička. Já jsem pak vytvořila odborné texty, které vystihnou každé onemocnění tak, aby jim porozuměl i úplný laik a spolu s Terkou Ondráčkovou jsme sehnaly příběhy a uvedly celý projekt do života. Obě letos končíme studium medicíny. Hlavním cílem ilustrací je vcítit se do člověka, který může danou nemocí trpět, takové malé cvičení v empatii. Snažily jsme se, aby obrázky nepůsobily depresivně a vyhnout se zbytečně hororovým prvkům, zároveň ale nepodlehnout romantizování duševních nemocí, což je takový opak stigmatizace, který ale péči o duševní zdraví škodí úplně stejně.

Proč Příběhy bláznovství?

Věděly jsme, že musíme zaujmout, neskromně si myslíme, že jsou Příběhy skvělý projekt a nechtěly jsme, aby zapadnul. Na druhou stranu jsme musely opatrně, aby nevhodný název naopak nepodporoval zaběhlé předsudky. Nad názvem jsme seděly hodně dlouho a bylo překvapivě těžké vybrat název, který by našemu snažení spíš neublížil. Byl to dlouhý a bolavý proces, ale nakonec jsme vybraly právě „Příběhy bláznovství“, což mně osobně přijde vystihující, ale zároveň laskavé. Nechaly jsme si poradit i od odborníků z Národního ústavu duševního zdraví, abychom si byly jisté, že nakonec neuděláme v rámci destigmatizace víc škody než užitku. Slova, která používáme ve spojení s duševními nemocemi, jsou často negativně zabarvená a neutrální výrazy mají zase sklony znít poněkud bezbarvě a klinicky, ale ve výsledku se nám z toho podle mě povedlo vybruslit dobře.

pribehy blaznovstvi 2

O jakých diagnozách výstava mluví a proč?

Zaměřily jsme se na některé z těch nejčastějších – depresi, panickou poruchu, Aspergerův syndrom, bipolární poruchu, schizofrenii, OCD, Alzheimerovu chorobu, mentální anorexii a ADHD.

Jaké příběhy vás nejvíce zaujaly?

Asi se shodneme, že paradoxně to jsou příběhy, které se k nám dostávají od chvíle, co jsme s výstavou vyrazily mezi lidi, tedy příběhy, s nimiž se nám svěřují samotní návštěvníci. No a na někoho víc než příběhy zapůsobily samotné grafiky. Panely už jsme měly v ruce nesčetněkrát, ale třeba ty zobrazující Aspergerův syndrom nebo mentální anorexii nám pořád přijdou neskutečně silné.

pribehy blaznovstvi 5

V čem jsou Příběhy bláznovství jiné oproti ostatním projektům?

Příběhy vidíme spíš jako destigmatizační projekt. Grafiky jsou nádherné, ale tvoří jenom jeden dílek skládačky a bez vysvětlujícího textu a hlavně opravdového příběhu by to nemělo ten smysl. Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci. Taky jsou Příběhy velká srdcová záležitost. I když jsme jejich přípravou i realizací akcí po republice strávily a trávíme spoustu času a práce, pořád nás to hrozně těší a vidíme v tom veliký smysl. Dál se setkáváme s odborníky i náhodnými návštěvníky, kteří nás utvrzují v tom, že se podařila dobrá věc a stojí za to ji dostat mezi co nejvíc lidí.

Někteří lidé ve vašem týmu studují medicínu, jak náročná je tahle škola psychicky?

Hodně. Množství učiva za těch 6 let je obrovské, u přijímaček vzali každého osmého a dokončí pak slabá polovina. Často je právě odolnost proti stresu a psychickému tlaku to, co rozhodne, jestli medik zůstane, nebo školu opustí. I mezi studenty ale stále panuje stigma, co se duševního zdraví a nepohody týče – spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu. Snažíme se o tom víc mluvit i mezi spolužáky a hlavně nejen mluvit, ale i něco dělat. Právě teď vzniká projekt Nevyhořím, který se snaží bojovat právě proti velmi rozšířenému burnoutu mezi mediky i mladými lékaři.

pribehy blaznovstvi 4

A jak náročné je povolání lékaře?

To si vyzkoušíme až za pár měsíců. Faktem ale je, že míra zodpovědnosti a enormní pracovní zátěž na mnohých pracovištích u nás je něco, co je náročné zvládat. Další věc je každodenní kontakt s lidmi, jejich trápením a složitými životními tématy. I proto si myslím, že by bylo skvělé, kdyby měli všichni lékaři, a to nejen ti pracující s lidskou duší, možnost pravidelné supervize – tedy konzultace s psychologem. Věřím, že se to jednou bude brát jako běžná věc. Starat se o svoji psychiku stejně tak, jako pečujeme o svoje tělo.

Foto: Archiv Příběhů bláznovství

Čtěte dále

Násilí ze strany partnera nebo dětí. Stále více zoufalých seniorů volá na krizovou linku

„Jsem seniorka a žiji již několik let se svým partnerem. Ten se ke mně ale nechová dobře. Stále mi nadává, chce po mně, abych všechno uklízela a vařila, i když mi není dobře. On nedělá doma nic. Několikrát už mě srazil ve vzteku na zem, měla jsem všude modřiny i v obličeji a naražená žebra. Ale já to musím nějak vydržet. Splácím dluh, který jsem hloupě udělala, a z důchodu mi zůstává jen necelých šest tisíc korun. Kam bych tak asi šla? Jsem tu jako vězeň,“ svěřuje se se svou tíživou situací paní Alena, která před časem zavolala na Linku seniorů, kterou provozuje proseniorská organizace Elpida. Každý den na ni zavolá nejméně jedna seniorka nebo senior, kteří jsou oběťmi domácího násilí. Počet volání tak meziročně narůstá. Senioři totiž splňují všechny charakteristiky potenciální oběti domácího násilí. Mají zhoršený zdravotní stav, jsou méně samostatní, nebo zcela závislí na péči ...

HOAX: Ne, uříznutý poštěváček holčičkám nechybí

Facebooková stránka Miloš Zeman - prezident ČR (není oficiální stránkou prezidenta republiky) včera zveřejnila album 23 fotografií české muslimky a členky týmu HFC Kateřiny Gamal Richterové s bublinami, na kterých jsou texty jako: „Pane doktore, vidím všude nadržené muže”, „Ne, uříznutý poštěváček holčičkám nechybí”, „Protože hákový kříž už se nosit nesmí” nebo „Děvky šátek mít nemusí”. Album je doprovozeno popiskem: „Gamal Richterová, studentka islámského radikalismu spolupracující se státem financovanou organizaci HateFree Culture.” Jedná se o fotomontáž, která vychází z fotografie Gamal Richterové z letošního sobotního vyvrcholení akce Prague Pride, kde se lidé v našem fotostánku fotili s bublinami reagujícími na některé bizarní otázky, se kterými se občas LGBT lidé setkávají. Kateřina se vyfotila s bublinou: „Ne, nemůžeš se dívat.” Tento text z ní byl ...

„Označovat dlouhodobě nezaměstnané za parazity nikam nevede. Motivovat je se vyplatí,” říká sociální pracovnice

Úřady práce evidují množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou bez práce více než půl roku a jsou v jejich evidenci opakovaně. Podle Hany Doležalové z mostecké organizace K srdci klíč, která s těmito lidmi pracuje, jim v úspěšném návratu na pracovní trh často brání různé překážky. „Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví,” říká. Vrátit je zpět do pracovního procesu možné je, je však podle ní nutné překážku odstranit a člověka motivovat. Podle ní se taková píle dlouhodobě vyplatí. „ I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti,” vysvětluje. Právě organizace, v níž Hana Doležalová působí, se snaží v rámci nového progr ...

HOAX: Migranti znásilnili dvě holčičky v Kostelci

Na Facebooku se v posledních dnech začala šířit zpráva o údajném útěku dvou migrantů z Pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí. Tito migranti měli znásilnit dvě dívky, které jsou nyní v péči psychiatra. Zpráva dále uvádí informaci o tom, že televize vše natočila, ale policie zakázala záznam odvysílat a o případu se nesmí mluvit. Zde je vyjádření Policie ČR.


HateFree Culture 5. 1. 2016

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.