Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Podnikat začal ve 12, dnes vyvíjí aplikace pro globální boj se šikanou

 

jan slama big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

16

dubna
2018

Osmnáctiletý Honza Sláma začal podnikat ve dvanácti. Rozbil tehdy prasátko a koupil první akcie. O dva roky později už spolu se spolužáky vyvinuli jednu z nejúspěšnějších studentských aplikací u nás – Taháky do kapsy. Protože se sám setkal se šikanou, rozhodl se těm, kteří ji zažívají i dnes, pomoci. A s přáteli vyvinuli online službu Nenech to být, skrz kterou mohou žáci anonymně nahlásit, že některého z jejich spolužáků něco trápí. Během ročního provozu eviduje více než 1000 nahlášení šikany ve školách. V sedmnácti Honza založil regulérní firmu o dvanácti lidech, kteří spolu s ním pracují na vyvinutí revoluční aplikace FaceUp.com, která se snaží globálně řešit problémy se šikanou, sexuálním obtěžováním nebo rizikem sebevražd v USA. Jak se mu daří kloubit náročnou práci se školou? Co říkají rodiče na jeho čím dál častější pracovní cesty do zámoří? A proč by rád odjel stavět školu nebo vodovod do rozvojových zemí?

Kdy jsi začal podnikat?

Já vlastně ani nevím, jestli podnikám. Dlouhou dobu jsem totiž byl spíš v dobrém slova smyslu podnikavec než podnikatel. Bavilo mě dělat projekty navíc a věci, které jsou něčím zajímavé a jiné, než ty, co dělá většina mých vrstevníků. První moment byl, když mi bylo dvanáct, čekal jsem u zubaře a v rádiu vysílali pořad o akciích. Zeptal jsem se tehdy táty, o co přesně jde. Pak jsem se rozhodl asi pět nebo šest akcií koupit. Zainvestoval jsem pár stovek z pokladničky a tím to asi všechno začalo.

Jak to pokračovalo?

Nějakou dobu jsem se tomu věnoval spíš pro srandu. Sledoval jsem vývoj akcií a tipoval jsem si, kolik bych investicí v určitou chvíli vydělal. Časem mě to ale přestalo bavit, protože to bylo jen o předvídání budoucnosti. Mě víc lákalo budoucnost tvořit. A tak jsem přišel s vlastním projektem, který jsme rozjeli s dvěma kamarády. Byla to mobilní aplikace Taháky do kapsy a byl to první projekt, který jsme pustili do světa. Měl úspěch a nás to v poměrně nízkém věku - mně s Lukášem totiž bylo 14 a Davidovi 13 - namotivovalo, abychom něco začali samostatně rozjíždět.

jan slama 1

V čem Taháky do kapsy spočívaly?

Jde o velmi jednoduchou aplikaci, pro kterou jsme napsali zápisky z různých předmětů. Do každého z nich jsme nahráli několik stovek příspěvků a studenti je mohli primárně využívat k přípravě do školy. Když třeba jedeš MHD, máš chvilku se připravit na test, ale nemáš s sebou žádné učebnice nebo sešity, tak prostě vytáhneš mobil a učíš se. Druhou věcí je, že to můžeš používat při podvádění ve škole, kdy je jednodušší vytáhnout mobil než sešit. Co jsme si ale dělali průzkumy, bylo to podvádění vedlejší. Primárně ta aplikace slouží ke studiu.

K tomu, aby člověk ve čtrnácti takové věci vyvíjel, potřebuje mimo jiné podporu okolí a zázemí. Jak tomu bylo v tvém případě?

Podpora rodičů byla zásadní. Tím ale nemyslím tu finanční, které se celý život strašně bráním. Šlo primárně o podporu mentální. A tu jsem od našich měl vždycky úplně ve všem, i když ta činnost vždy nebyla úplně správným směrem. Kdykoliv jsem přišel s tím, že bych chtěl něco zkusit, řekli: „Super, jdeme do toho.“ Pokud tam nebyla nějaká finanční bariéra, tak to šlo. Například mě hrozně bavilo rybaření a chtěl jsem vyhrávat všechny ty rybářské závody. A taťka byl pro mě schopný vstávat ve tři ráno, abychom už od čtyř seděli u rybníka a mohl se připravovat na tu soutěž. I když měl spoustu práce, protože sám řídí firmu, vždycky to pro mě udělal. A ta podpora pak byla i v podnikání.

Co vede člověka k tomu, že začne v tak útlém věku vyvíjet mobilní aplikaci?

S kamarádem Davidem jsme nastoupili na programátorský gympl, kde jsme v té době dost řešili, že bychom jednou chtěli programovat velké věci. Dnes už tedy oba programování nesnášíme, ale dříve jsme v tom viděli naši budoucnost (smích). A David přišel úplnou náhodou s tím, že bychom mohli zkusit nějakou apku udělat a já znal dalšího kamaráda Lukáše Plevače, který se v tom trochu víc orientoval. Ten prvotní impuls byl popravdě spíš z vyhecování. Ve frontě na oběd jsme se o těch plánech s Davidem bavili, slyšeli nás jiní dva kluci a začali se nám posmívat. A tak jsme ji, na rozdíl od nich, fakt udělali.

jan slama 6

Po úspěchu s první aplikací, která měla mladým lidem usnadnit studium, jste se pustili do dalších. Jedna z nich může i zachraňovat životy. Jak došlo k tomu posunu?

Po Tahácích jsem se věnoval dalším menším projektům, jejichž prodejem jsem si vydělal drobné peníze, tehdy na vánoční dárky. Protože mi ale ještě něco zbylo, rozhodl jsem se místo brigády zkusit udělat něco smysluplného. A při pinkání míčkem o zeď u dědy na chatě mě napadlo udělat aplikaci, která se bude věnovat řešení šikany ve škole. A tak vzniklo Nenech to být.

V čem to spočívá?

Jde o jednoduchou webovou stránku doplněnou o mobilní aplikaci, kde studenti mohou anonymně nahlásit, že se někdo v jejich třídě necítí dobře. Když máš tedy spolužáka, který je šikanovaný, nebo má třeba deprese, mohl bys sice jít za učitelkou a říct jí to. Jenže tomu brání řada věcí. První je, že se bojíš, aby pak nepřišla do třídy a neřekla: „Honzík mi teď říkal…“ Což by byla katastrofa, proto za tou učitelkou nepůjdeš. Zadruhé se ti nechce žalovat. Řekneš sice, že Lucka je šikanovaná, ale učitelka se tě pak logicky zeptá, kdo jí ubližuje. A tobě dojde, že v té partě pěti kluků, kteří se jí den co den posmívají pro tloušťku, je i tvůj kámoš. Takže nepůjdeš, protože ho nechceš ohrozit. Současně je nám stále vtloukáno do hlavy, že žalovat se nemá. Třetím problémem je, že i když půjdeš za svou třídní, nebude až na výjimky vědět, co s tím dělat. Řada pedagogů na to není vyškolená a stává se, že se to i snaží zamést pod koberec. Bojí se, aby se to nedostalo ven. Aby si lidé neříkali, že v jejich třídě je šikana. Takže pak třeba řekne oběti s agresorem, aby zašli k ní do kabinetu, podali si ruce a byli zase kamarádi. Správně bys měl v takovém případě jít za metodikem prevence, což je na každé škole osoba, která je aspoň minimálně proškolená, jak se v dané situaci chovat. Řada studentů ale bohužel ani netuší, že nějaká taková osoba na škole je. A proto jsme udělali apku, kde šikanu nahlašuješ anonymně. Nemusíš tedy mít strach z prozrazení. Zároveň nejsi v pozici žalobníčka, protože jen uvádíš, kdo má problém. Neříkáš ale, kdo je agresor. Ta informace je pak odeslána přímo školou pověřené osobě. K tomu navíc přidáváme metodiku a rady, jak s takovou informací pracovat.

jan slama 5

Kolik lidí Nenech to být dosud využilo?

Aktuálně máme více než tisícovku nahlášení přes aplikaci a přes pět set na testovací škole. Přestože je počet nahlášení vysoký, a už kvůli tomu to mělo celé smysl, víme, že šikany je mnohem víc. Máme proto ještě co dělat.

Máš se šikanou osobní zkušenosti? Je tohle důvod, proč ses do toho tématu pustil?

Ano. Na základce jsem rozhodně nebyl hvězda třídy, hlavně jsem ale byl vždy součástí nějaké mlčící většiny, která moc nepomohla. Sice jsem se snažil, ale jen na té bázi jít a tu oběť podpořit tím, že si s ní budu povídat a nějak se ji snažit podržet. Neměl jsem ale odvahu, abych to šel oznámit. Nedávno jsem se dozvěděl od jedné spolužačky, která byla hodně šikanovaná, že jí pomáhalo vědomí přítomnosti někoho, kdo se jí smát nebude, a naopak ji přijde utěšit. Mé jednání samozřejmě obracelo pozornost šikany i na mě samotného, časem jsem se ale naučil bránit. I tak jsem to na té škole z duše nenáviděl a těšil jsem se, až odtamtud odejdu. A že třeba někdy něco dokážu a pak některým z těch spolužáků, až je potkám, vytřu zrak.

Říkáš, že ses naučil bránit. Dokážeš poradit, co může člověk v takové situaci dělat?

Pomohlo mi myslet na to, že nejsem ten horší. Že to je naopak. Ti, kteří frajeří a dělají člověku hrozné věci, ne vždy dopadnou dobře. Ti klidnější, kteří jsou naopak terčem jejich činů, to pak zase často dotáhnou daleko. Dnes vidím, že to tak přesně v reálu být nemusí, hlavně nikdo není horší či lepší, ale pro mě bylo takové myšlení důležité. A je důležité si uvědomit, že v tom člověk není sám. Ono se to tak možná jeví při pohledu na třídu, kde se člověku většina posmívá, ale v reálu to tak není.

O svých dřívějších aktivitách vždy říkáš, že to „je jen taková blbost“. Dnes je ti ale osmnáct, máš regulérní firmu a v ní tým dvanácti lidí. To už asi jen taková blbost není, ne?

Tady se už snažím, aby to blbost nebyla. Chci už dokázat něco víc, mám velké odhodlání. A k tomu už člověk potřebuje společnost s dostatečnou finanční investicí a plány do budoucna, jak zajistit profitabilní úspěch. Nicméně nejsme klasická firma, které jde jen o zisk a prodej nějakých produktů. Spíše se snažíme přijít s něčím velkým. Je to vlastně plynulý vývoj, kdy člověk dělá pořád víc a víc. Nenech to být bylo už na hraně, protože jsme měli tým šesti lidí, který na tom dělal několik hodin denně. Což se pak samozřejmě projevilo i na mých známkách ve škole. A pak už nebylo cesty zpět. Proto jsem ve svých sedmnácti založil onen startup, získal investici od Jirky Hlavenky a začal se na vše dívat z dlouhodobějšího pohledu.

jan slama 4

A jak můžeš založit firmu v sedmnácti letech?

Já jsem svéprávný už od šestnácti. Nechal jsem se zplnoletnit.

Na čem tvá firma stojí? Čemu se aktuálně věnujete?

Chceme se věnovat šikaně globálně. Téměř tři čtvrtě roku jsme strávili vyvíjením nového projektu FaceUp.com, což je komplexní systém k zajišťování bezpečí na školách v Americe. Zároveň se snažíme rozvíjet Nenech to být a posunout ho z role apky do reálné neziskové organizace. Trochu na nás teď dopadá, že jsme udělali skvělou věc, ale nedořešili, co dál. Musíme těm dětem opravdu pomoct. Sháníme finance a dárce, díky kterým se dokážeme posunout dál. Organizovat přednášky na školách, zajišťovat prevenci, pracovat se všemi daty, která získáváme. Krom toho se ale snažíme soustředit i na další aktivity reflektující šikanu. Plánujeme rozšířit služby jako Nenech to být i do dalších států. Nyní jme v kontaktu s lidmi ve Švýcarsku, Rakousku a pochopitelně Slovensku, odkud nám děti často píší. O těchto problémech se hodně mluví, ale málo koná. My se rozhodli zapojit technologie, propojit neziskovou sféru s byznysem a začít věci posouvat. Ideálním cílem je, abychom byli schopni poskytnout v globálním kontextu řešení šikany. Zatím se daří.

Můžeš víc přiblížit fungování FaceUpu, který se nyní snažíte etablovat v USA?

Naše webová, ale hlavně mobilní aplikace má tři základní funkce, kdy už to není jen o nahlášení, ale přidali jsme k němu ještě online chat mezi studenty, kteří jsou oběťmi sexuálního obtěžování, šikany, nebo mají jiné problémy, a odborníky z jejich školy. Když se totiž například dívce na plese stane, že jí v opilosti znásilní spolužák, těžko to půjde ve škole druhý den osobně nahlásit. Aplikace by jí v tom mohla pomoci. Člověk si totiž může vybrat takovou osobu ze školy, které důvěřuje, anonymně to s ní probrat a dojít k nějakému řešení. Do mobilní aplikace jsme pak zahrnuli ještě SOS tlačítko pro přivolání pomoci v případě, že je ve škole nějaká rvačka nebo se objeví zbraň. Tím je přivolána ochranka, která často na školách v USA působí. Škola si také sama podobu té aplikace nastaví, vybere si, jaké funkce tam chce pro své studenty mít. Vše se řídí skrz propracovanou webovou administraci. Produkt už nyní dostáváme do prvních amerických škol, komunikujeme s jejich vedením a získáváme od nich zpětnou vazbu, abychom mohli službu vyladit. Jde to ale dost ztuha.

jan slama 7

Jak se k tobě spolužáci a učitelé ze základky, kde jsi sám byl terčem šikany, staví dnes?

Už s nimi moc nekomunikuju. Nedávno jsem tam byl na dni otevřených dveří. Byla sranda, jak mile se všichni chovali. Potěšilo mě to. Všichni se vyptávali na detaily, jak to bylo s tou šikanou, říkali, že je to strašně štve a jak se to snaží řešit. Bylo by fajn, kdyby následovaly nějaké činy. Vím, že tam ta šikana existuje i dnes.

Za rok tě čeká maturita. Nabízí se tedy otázka, jak zvládáš kloubit školu s firmou, kde pracuje více než 10 lidí a ty často cestuješ po celém světě?

Ve škole skoro vůbec nesedím, a proto ji nedávám. Je to můj velký problém. Asi dost riskuju, mé já ale na tom stojí, protože se snažím dělat maximum. Za týden jedu pracovně do Miami a mamka mi řekla: „Mně by vůbec nevadilo, že takto cestuješ, kdybys měl aspoň nějaký pud sebezáchovy.“ A já ho fakt nemám a platí to úplně ve všem. Střední školu se snažím dokončit, protože vím, že je vzdělání hrozně důležité, akorát vidím, že se mnohem víc vzdělávám mimo školu než v ní.

jan slama 2

Podporují tě učitelé?

Míň a míň. Když jsem zpočátku chyběl, tak se po mém návratu všichni vyptávali a drželi mi palce. To trvalo celkem dlouho. Pak jsem se ale třeba i dva měsíce neukázal, takže podpora přirozeně upadá. Je mi to líto, protože mám většinu svých učitelů celkem rád a rád s nimi pokecám. Přestože za vším, co dělám, vidí smysl, vnímají i nebezpečí toho, že třeba jednou něco většího pokazím a hodilo by se mít aspoň maturitu. Bojí se, abych se k ní vůbec dostal.

Máš nějaké tajné přání?

Láká mě vyrazit do nějakých extrémních podmínek a snažit se tam pomoci lidem, kteří pomoc opravdu potřebují. Bez vidiny nějakého zisku. Vím, že jsem duší podnikatel a většinu života jím asi budu, rád bych byl v budoucnu investorem, který bude moct financovat další zajímavé projekty. Ještě před tím mě však nejvíc ze všeho láká někde stavět školy nebo vodovody. Ty cíle mám někde jinde, než by možná hodně lidí očekávalo.

jan slama 3

Úvodní foto: Lukáš Houdek, Ostatní fotografie: Archiv Jana Slámy

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.