Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Na Bermudách se ti kluci otevřeně líbit nemohou. Praze vděčím za mnohé,“ říká Bermuďan žijící v Česku

 

blake big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

dubna
2018

Pětadvacetiletý Blake Sonnenfeld pochází z Bermud, které sám označuje za velmi konzervativní. Velkou roli hraje v každodenním životě většiny obyvatel náboženství. Do roku 1994 byla homosexualita na ostrově nelegální, což se do značné míry podepisuje na životě tamní LGBT komunity, která žije dodnes v undergroundu. Ostrovy letos také zrušily necelý rok platný zákon umožňující sňatky osob stejného pohlaví. „Lidé to vnímají jako něco proti přírodě a jako rouhání. Současně to není jen tvá ostuda, ale celé rodiny, zejména rodičů. Myslí si, že pokud je někdo gay, museli jeho rodiče udělat něco špatně,“ popisuje. „Na Bermudách jsem neměl nikoho, za kým bych se mohl jít zeptat. Hlavně si pamatuju ten pocit, že jsem úplně sám. Máš strach to říct narovinu i kamarádům,“ dodává. Ve svých dvaceti letech proto odjel do Prahy, na druhou stranu světa, kde ho nikdo nezná. „Když jsem vystoupil z letadla v Praze, věděl jsem, že je čas objevit, kdo jsem. Prožil jsem tu skoro šest neskutečných let, miluju Prahu. Je místem, které mě obrovským způsobem formovalo,“ hodnotí. Za dva týdny však z Česka odjíždí. Jedním z důvodů je také měnící se společenské klima. „Praha, do které jsem přišel, byla úplně jiná než Praha, ze které odcházím. Klima se tu prostě mění, není to tu tak přátelské jako dřív. Lidé se nyní nestydí říct věci, které druhým ubližují,“ dodává.

Jak ses objevil v Praze?

Přijel jsem sem náhodou. Pocházím z Bermud, už dříve jsem ale odletěl na dva roky studovat jinam. Pak jsem se vrátil domů a po čase jsem měl odjet na vysokou do Kanady. To ale padlo kvůli penězům, a proto jsem googloval, kam bych mohl jet učit angličtinu. Jako první výsledek ve vyhledávači byla Praha. V té době jsem o Česku vůbec nic nevěděl. Neměl jsem tušení, co je tu za jazyk nebo za měnu. Pak jsem zjistil, že jste v unii, takže tu jako Bermuďan být můžu, protože jsme pod správou Velké Británie.

Proč jsi z Bermud odjel?

Jsou sice krásné, ale malinké. Celkově mají 54 čtverečních kilometrů a 65 tisíc obyvatel. Takže se postavíš na skálu na jednom konci a vidíš na druhý. V pohádce je to sice krásné, ale pro život je to docela trapné. Když je to místo, kde ses narodil a vyrostl, je to ještě trapnější. Všichni se znají a společnost je tam v mnoha ohledech pozadu. Přistěhovalci z Anglie mají vtip, že když letí na Bermudy, tak se vrací v čase 4 hodiny a 50 let (smích). A musím říct, že to tak je. Je to silně nábožensky založená společnost, a i proto se názory od těch v Evropě liší hodně.

Jaké náboženství převládá?

Křesťanství, ale všechny odnože, které si jen dokážeš představit – Adventisté sedmého dne, Svědci Jehovovi, Anglikánská, Skotská i Etiopská církev, ortodoxní a řada dalších. Jsou tam i katolíci, ale většinu tvoří protestanti.

blake 2

Jakým způsobem se promítá do života člověka?

Ve všem. Přijde mi, že lidé obecně ze sebe dělají úplně bezmocné bytosti. Myslí si, že se za všechno mohou modlit. Nebo že pokud někdo žije jinak, než si oni myslí a co říká Bible, že je správné, tak jde o rouhání. Je to hrozně dogmatické. Lidé se tam vůbec nestydí recitovat slova z Bible v běžné konverzaci mezi lidmi. Je to úplně všude i na úrovni vlády. A já myslím, že právě proto, že má náboženství na Bermudách tak velký vliv, nedochází k žádnému názorovému pokroku.

Ty sám pocházíš z křesťanské rodiny?

Řekl bych, že ano. Do osmi let jsem musel chodit do sobotní školy, protože rodiče byli adventisté. Pak jsem už nemusel, protože prababička zemřela a máma se rozhodla, že se jí už do kostela nechce. A jsem za to vděčný. Myslím, že jsem se díky tomu vyhnul spoustě dalších trápení. Každý člen naší rodiny ti ale nemá problém kázat, přednášet o Ježíši a o Bohu. Když mi bylo asi devět nebo deset, máma koukala na televizi. Tam byly zprávy, kde mluvili o HIV a ona řekla: „HIV je trest Boží gayům.“ A dodnes se nestydí něco takového říct. I když do kostela nechodí a Bibli nečte.

Jaký mělo vyrůstání v takovém prostředí vliv na tvůj soukromý život? Neodešel jsi právě kvůli tomu?

Určitě velikánský. Když se blížíš tomu věku, když máš sám na sebe otázky, když slyšíš zvenčí krystalizovanou představu o tom, jak to musí být a nemáš žádnou možnost pro zpochybnění, tak se s tím samozřejmě srovnáváš velmi špatně. Na Bermudách jsem neměl nikoho, za kým bych se mohl jít zeptat. Hlavně si pamatuju ten pocit, že jsem úplně sám. Jako bych byl ve vajíčku. Máš strach to říct narovinu i kamarádům. U nás posloucháme velké hvězdy z Jamajky nebo dalších ostrovů, včetně Bermud, a vůbec není tabu slyšet od nich velmi homofobní hlášky přímo na jevišti. A lidé jim tleskají. To samé v klubu, když DJ zahlásí nějakou výzvu k nenávisti vůči gayům, je to naprostý top.

blake 1

Proč je na Bermudách taková homofobie?

Lidé to vnímají jako něco proti přírodě a jako rouhání. Současně to není jen tvá ostuda, ale celé rodiny, zejména rodičů. Není to jako v Praze, kde je anonymita. Myslí si, že pokud je někdo gay, museli jeho rodiče udělat něco špatně. Nebo že ten člověk měl nějakou zkušenost, která ho takto přepnula. A to je i na dalších místech u nás v Karibiku. Podle mě za to může kolonialismus. Tyto ostrovy mají početnou černošskou populaci, která má původ v otroctví. A jeden z hlavních způsobů ovládání otroků bylo jejich znásilňování – jak ze strany majitelů, tak nucením mužů v otroctví znásilnit jiné mužské otroky. Když pak otroctví skončilo, Británie měla velmi silné protihomosexuální zákony, tedy ty kriminalizující takzvanou sodomii přísnými tresty. A i tam, kde kolonialismus skončil, se tyto zákony zachovaly. Na mnohých místech se ještě zpřísnily nebo se po zrušení znovuzavedly. Na Bermudách byl zákon proti sodomii zrušen až v roce 1994. Na některých dalších místech je to stále nelegální. Lidé si současně myslí, že jde o věc výběru.

Kdy sis uvědomil, že jsi gay? Jak ses s tím srovnával?

Až celkem pozdě. Byly dokonce časy, kdy jsem byl homofobní. Když vyrůstáš obklopen lidmi, kteří mluví homofobně, jsi k tomu učen a slyšíš pořád věci jako „zasraná buzna“, bereš to jako dané. U mě to uvědomování začalo někdy kolem čtrnácti nebo patnácti, kdy jsem začal sledovat bisexuální porno. Byla to forma obrany, abych se nemusel onálepkovat ani jednou z těch definitivních stran. Protože kdybych připustil, že se mi líbí jen muži, bylo by to pro mě vnitřně hrozně ponižující. V šestnácti letech jsem pak měl možnost jet na dva roky dokončit střední školu do Svazijska v jižní Africe. A tam byli lidé z celého světa. Byla to taková otevřená skupina lidí, která neměla problém mluvit ani o lidech, kteří mají nevyhraněnou genderovou identitu. A pro mě to bylo něco úplně cizího. Já jsem se v té době pořád díval na bi porno, randil jsem s holkama a vlastně mě i přitahovaly. Ale nikdy mě nebraly po sexuální stránce. Nerozuměl jsem tomu. Vždy, když po mně holka vyjela, oklepal jsem se a odstrčil ji. Byl jsem v panice. A právě v té době v jižní Africe jsem měl ty homofobní poznámky a prohlášení, případně jsem rozděloval lidi na „my“ a „oni“.

Kdy se to změnilo?

Trvalo mi poměrně dost let si uvědomit, že nenávist není kulturní záležitostí. A i pokud je, tak kultura, z níž vycházíš, není omluvou pro to, jak se k ostatním lidem chováš. Po maturitě jsem se vrátil na Bermudy a jedna z mých prvních zkušeností byla tam. Je to totiž úplné tabu. Rozhlížíš se na internetu, objevuješ své možnosti a prostě stojíš o jakýkoliv kontakt, jen abys to vyzkoušel. Prožíváš ale peklo, protože se bojíš, že se ti to třeba skutečně zalíbí. U nás to byl úplný underground. Člověk byl odkázán na nějaké seznamky, aby pak zažil věci jako sraz v jednu v noci v nějakém parku za skálou, zatímco jsou oba absolutně paranoidní, jeden z těch dvou případně ženatý. Neustálý strach z prozrazení.

blake 3

Jak tvou orientaci rodiče, kteří z takového prostředí vycházejí, přijímají?

Oni tento aspekt mé osobnosti úplně ignorují. Jako by nebyla platná. Je to dost neuctivé, ale já jsem udělal, co jsem mohl. Když jsem byl na Bermudách naposledy, měli jsme s rodiči moc pěkný rozhovor. A já jsem jim najednou řekl, jestli se nechtějí bavit o tom velkém slonu v pokoji. A oni, že neví, o čem mluvím. Navrhl jsem jim, že se mohou zeptat na cokoliv chtějí. A odpověď mojí matky byla, že se nebude bavit o něčem, co stejně její názor nezmění. Na to jsem jí řekl, že pokud si zformuje názor bez další diskuse, pak nejde o vyrovnaný postoj, ale o dogma. Můj táta se mnou o tom mluvil jen dvakrát. Jednou se zeptal, v jakém věku jsem se rozhodl, že se mi budou líbit kluci. Tak jsem se ho zeptal: „A v kolika ses ty rozhodl, že se ti budou líbit holky?“ A pak naopak popíral, že jsme o tom kdy mluvili. Na Bermudách si totiž stále mnoho lidí myslí, že se homosexualita může léčit modlením, nebo že takoví lidé mohou podstoupit terapii, která je přiměje žít heterosexuální život. Nezřídka je LGBT komunita terčem fyzických i verbálních napadení.

Kdy jsi svou orientaci přijal?

Když jsem vystoupil z letadla v Praze. Věděl jsem, že je čas objevit, kdo jsem. Byla to pro mě má osobní sexuální revoluce. I tak jsem ale první měsíce říkal ostatním, že jsem pansexuál nebo bisexuál. Dnes můžu přesvědčivě říct, že mentálně dokážu mít velmi hluboký vztah se ženou, ale ze sexuálního hlediska jsem si naprosto jistý tím, že jsem gay. A Q café, kde teď sedíme, byl první gay podnik, kde jsem ve svém životě byl. Pamatuju si, jak pro mě bylo neskutečné, když jsem viděl, že existuje místo, kam můžete přijít, posedět a cítit se příjemně. Místo, kde se muži normálně objímají a dají si i polibek a je to normální. Už jen být tu bylo vzrušující, zajímavé, jiné. Praha byla, podle mě, tím nejlepším místem, kam jsem mohl jít. I přesto, že jsem ho zpočátku vůbec neznal.

Jsi v tom otevřený navenek? Co coming out?

Vždy jsem byl toho názoru, že člověk má odněkud vyjít (pozn. come out), pokud je někde zavřený. Nikomu nic nedlužím, nikde se neskrývám. Proto jsem vůči coming outu trochu rezervovaný, protože tě staví do pozice, kdy se musíš obhajovat, někomu něco vysvětlovat. A já si nemyslím, že to kdokoliv z nás musí dělat.

blake 4

Některým lidem ale v takové pozici není příjemně.

Pak je to samozřejmě na nich. Já jsem k tomu přistoupil u svých přátel z dětství tak, že jsem se jim nikdy nevyoutoval. Poslal jsem jim ale zprávu z Prahy, že tu je všechno super a že jsem se do někoho zakoukal. No a oni samozřejmě chtěli, abych jim ukázal, o koho jde. Tak jsem jim poslal jeho profil na Facebooku a někteří zareagovali: „Neposlal jsi nám špatný profil? To je nějaký kluk.“ A já jsem zareagoval, že nespletl. Přestože byli překvapeni, nikdo z nich nezareagoval negativně. Tito přátelé ale většinou nebyli původem z Bermud. Moji přátelé z Bermud to tuší, ale nikdy nic neřeknou. Když mluvíme například o vztazích nebo sexu, neužívám zájmena. A jsme s tím v pohodě já i oni. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem gay, vždy odpovím: „Ne, já jsem Blake.“ Nechci totiž nosit růžový trojúhelník. To, koho miluju a s kým spím, je mou součástí, ale není to to jediné, co mě definuje. Stejně tak jsem to udělal v případě 82letého dědečka, který je můj nejoblíbenější člen rodiny. Byl za mnou v Praze několikrát. A já jsem se rozhodl, že když jede za mnou, do mého života, pak nebudu nic hrát a budu se chovat tak, jak se chovám obvykle. A tak můj děda dokonce seděl támhle v tom křesle obklopen mými přáteli (pozn. v queer podniku Q café). A nic neříkal. Možná byl až příliš zklamaný. Nevím. Mně ale nikdy nic neřekl.

Proč odjíždíš z Prahy?

Prožil jsem tu skoro šest neskutečných let, miluju Prahu. Přijel jsem sem, když mi bylo dvacet, teď je mi pětadvacet a Praha je místem, které mě obrovským způsobem formovalo. Hlavní důvod je osobní. Nevidím tu pro sebe žádnou budoucnost. Přestože mě práce v barech baví, mám už dost toho, že dělám na někoho jiného. Rád bych také šel konečně na univerzitu. Za tu dobu, co tu jsem, jsem několikrát přemýšlel, že bych už měl odjet. Ale pak jsem si vždycky řekl, že jsem ještě nestihl všechno, co jsem chtěl. Měl jsem několik cílů, kterých jsem chtěl dosáhnout: mluvit česky, mít vztah, navštívit spoustu koncertů a festivalů. A teď jsem v bodě, kdy jsem toho všeho dostál. A rád bych se někam posunul. Druhým důvodem je, že Praha, do které jsem přišel, byla úplně jiná než Praha, ze které odcházím. Během posledních měsíců tu narostl populismus, roste i konzervatismus i extrémní pravice. Když jsem sem přišel, slovo „sluníčkář“ neexistovalo. Klima se tu prostě mění, není to tu tak přátelské jako dřív. Lidé se nyní nestydí říct věci, které druhým ubližují. To ale nic nemění na tom, že jsem tu zažil nejlepší léta svého života a jsem Praze moc vděčný. Miluju Čechy i češtinu. Ale je čas.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.