Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Když zákazníky požádám, aby rodičům netykali, jsou uražení,“ říká Tran Hong Van

 

van big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

9

dubna
2018

Tran Hong Van je studentka 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Narodila se v Praze, své dětství prožila na sídlišti v Letňanech. Její rodiče pocházejí z Vietnamu, odkud do Česka přišli počátkem 90. let za lepším životem. Jak vypadá banánové dítě? Rozumí si vietnamská mládež se svými rodiči? A setkávají se Vietnamci žijící v Česku jen s pozitivními stereotypy?

Kde se cítíš doma?

Nemám domov specifikovaný místem. Cítím se doma tam, kde mám kolem sebe přátele a rodinu. Takže momentálně je to ve Vršovicích.

Kde to bylo předtím? Jsi z Prahy?

Narodila jsem se v Praze v nemocnici v Krči. Dokonce tam prý dlouho visela i má fotka, která upozorňovala na to, že tam rodila vietnamská maminka (smích). Můj domov byl předtím na okraji Prahy, kde jsem vyrůstala. Tam jsem měla i většinu svých kamarádů a to právě pro mě vytvářelo ten pocit domova spíš než to, že jsem tam prožila dětství a chodila tam do školy.

Jsi Češka, na první pohled je však zřejmé, že máš kořeny někde jinde.

Oba moji rodiče pocházejí z Hanoje, takže mám vietnamské kořeny.

Proč sem z Vietnamu odešli?

Můj táta se rozhodl přijít v rámci RVHP tuším v devadesátém roce a maminka přicestovala asi dva nebo tři roky po něm. Přijela už s mou sestrou, které byly tehdy tři roky, a posléze jsem se narodila já. Táta měl od svých kamarádů na Československo velmi dobré reference. Říkali, že to už je ten Západ, který nám přinese lepší a zářivější budoucnost. Že se tam uživí lépe než ve Vietnamu. Přijel sem tedy pracovat do továrny, za nějakou dobu ušetřil na letenky pro mámu se ségrou. Odešli sem tedy za lepším životem.

Co rodiče ve Vietnamu dělali a jakou práci si našli tady v Česku?

Táta byl podnikatelem už ve Vietnamu. Máma pracovala jako vychovatelka v mateřské školce. Když pak ale přijeli sem, táta dělal v továrně za Prahou. Jakmile přijela máma se sestrou, otevřeli si společně kamenný obchod. To bylo docela novum, protože většina Vietnamců tady v Praze měla stánky v Sapě. Šlo o obchod se smíšeným zbožím – textilie, v menší míře cigarety a alkohol. Máma k tomu měla ještě zverimex, což u Vietnamců moc obvyklé nebylo. Táta pak ještě prodával převážně elektroniku a oblečení.

van 3

Jaké byly začátky v Česku? Jak k vám tehdejší Pražané přistupovali?

Pamatuji si, že se na nás lidé koukali často se zaujetím nebo zvědavostí. Setkali jsme se ale také s útoky – nejen s nadávkami, ale i s fyzickým napadáním. Tátu dvakrát přepadli v obchodě, kde mu i rasisticky nadávali. Pak se to stejné stalo i mámě. Já jsem u toho zrovna byla a mám na to opravdu nepříjemnou vzpomínku. Mámě se o tom bavit pochopitelně vůbec nechce.

Myslíš, že se rodičům povedlo stát se součástí české společnosti?

Myslím si, že moji rodiče se moc nechtějí integrovat. Berou to tu jako přestupní stanici a sami plánují, že se jednou vrátí do Hanoje. Že sem přijeli pro ty lepší zítřky, aby nám tu mohli vybudovat budoucnost. Věděli totiž, že v Hanoji nefunguje školství ani zdravotnictví, a chtěli pro nás to nejlepší. Ale doma se tady rozhodně necítí. A to, že se vlastně nechtějí integrovat, se zároveň odráží v tom, že tu jsou přes dvacet let a odmítají se učit česky. Moje máma se česky naučila víceméně jen díky lidem, kteří k ní chodili. Má obchod na sídlišti na okraji Prahy, kam chodí buď různé paní, nebo dělníci, kteří si u ní kupují krabicák a cigára. Takže osciluje mezi „hej vole“ a „bodejžto“. Na tu běžnou komunikaci se zákazníky v obchodě jí to stačí. Rodiče ale nemají rádi, když spolu se ségrou mluvíme česky doma. Pořád nám opakují, že jsme Vietnamky, také nám proto přejí vietnamské ženichy (smích).

Cítíš se jako banánové dítě?

Banán je hodně skloňovaný v mladé vietnamské komunitě (smích). Když jsem poprvé jela do Vietnamu, mohlo mi být tak osm nebo devět. Přišla jsem na to, že jsem vychovaná jinou společností, jinou kulturou, a že ač mluvíme stejným jazykem, je tam spousta věcí jinak. Zjistila jsem, že zatímco Češi například strašně milují sarkasmus, mezi Vietnamci ho moc neuplatním. Takže jo, cítím se jako banánové dítě.

Co to tedy přesně znamená?

Jednoduše řečeno: navenek žlutá, uvnitř bílá. Neseš fyzické znaky toho, že pocházíš odjinud, jsi ale odchovaná českou společností, kulturou, chodíš do českých škol. Ta kultura tě hodně formuje. Já vlastně, i když jsem sama dospívala, jsem si sama musela něco dočítat o vietnamské historii, dějinách, kolikrát jsem neznala některé vietnamské zvyky a zdaleka jsem neznala tolik vietnamských pohádek, jako znám těch českých. Takže jsem naprostý banán (smích).

van 1

V poslední době se mluví také o konfliktech mezi generacemi vietnamských rodičů a jejich dětí. Zažíváš něco podobného také ty sama?

Určitě. Rodiče kladou vzdělání na první místo. S tím já třeba souhlasím, ale někdy byla výchova až příliš tvrdá. Neexistovalo, abychom spolu jeli někam na dovolenou nebo abych šla odpoledne po škole s kamarády ven, protože jsem se musela učit. Rodiče také nezkousli, že mám přítele Čecha. Představovali si, že mi nějakého budoucího manžela vyberou oni, dokonce to už měli domluvené. Pořád u nich funguje představa, že oni jako rodiče jsou absolutní autorita, a tak se s nimi o některých věcech vůbec nedá diskutovat. Když jsem maturovala, dali mi například na výběr, že můžu jít buď na ekonomku, práva nebo na medicínu. Takové ty hrozné stereotypy o asijských rodičích. Fakt na nich něco je (smích), já jsem si je všechny sama odžila. A musím říct, že když jsem se od rodičů před poměrně nedávnem odstěhovala, hodně se mi ulevilo. Oni už teď pochopili, že to je můj život a budu si ho žít po svém. Pořád na nich ale vidím, že s tím, jak ho vedu, nejsou moc spokojení.

Co jsi tedy nakonec vystudovala na základě tohoto ultimáta?

Studuji fyzioterapii na 2. lékařské fakultě v Motole, na Karlově univerzitě. Teď mám před státnicemi. A ačkoliv dělám ve zdravotnictví a v té velké slavné nemocnici Motol, jak vždycky říká moje máma, není úplně spokojená, protože když už člověk dělá ve zdravotnictví, má být alespoň doktor. Takže jsem se měla učit líp (smích). To už je holt něco, na co si člověk musí z vietnamské rodiny zvyknout.

Často se o Vietnamcích objevují pozitivní stereotypy, že jsou poctiví a pracovití. Jak je vnímáš?

Mě to zasáhlo víceméně negativně. Ta pracovitost, píle a vytrvalost, kterými ti Vietnamci prý oplývají, se mnohdy obrátily proti mně. Například v práci, kde jsem měla hodně přesčasů, jsem jednou řekla, že bych už šla ráda domů. A najednou se objevilo zklamání a nejistota, co se to děje. Prý na mě dostali samá dobrá doporučení a já si teď stěžuju, že pracuju příliš. Bylo znát, že očekávali, že budu tím pracovitým Vietnamcem. Podobné je to i se stereotypy ve škole, že Vietnamci jsou dobří v matice a fyzice. Já jsem v tom byla vždycky úplně tragická. A lidi byli nepříjemně překvapení.

A co negativní předsudky? Obecně panuje představa, že se Vietnamci s rasismem nepotýkají.

Určitě jsou. Ono to zní jako vtip, ale já sama jsem měla psa a když jsem ho venčila mimo naše sídliště, tak jsem slýchávala, jestli si ho jdu uvařit, nebo: „Bobika! Jdeš si ho šoupnout do polívky?“ Což sice není nic závažného, ale je to nepříjemné. Setkávám se s tím i při své praxi na lůžkách v nemocnici. Lidé často neví, co přesně fyzioterapeut je, a velmi často se mi stává, že se mě pacienti, asi díky mému vzezření, ptají: „A tantrické nebo thajské masáže neděláte?“ Tak jim vždy odpovídám s úsměvem, že si asi spletli salón. Případně jsem to viděla, když jsem pomáhala v krámě u rodičů. Je velmi časté, že někteří lidé mají tendence přijít do obchodu a začít Vietnamcům tykat. Nedokážu těm lidem vysvětlit, proč je to nezdvořilé. A když jsem se ohradila, byli uražení. Dokonce se do toho vložila i moje máma, že jí to nevadí a nemám do toho zasahovat, protože přijde o zisk.

van 2

Jak se ti dařilo zapadnout do školního kolektivu?

Musím říct, že mě šikanovali. Začalo to už v mateřské školce, kde se se mnou děti moc nebavily. Byla jsem taková ta zakřiknutá vietnamská holčička, protože jsem prošla klasickou vietnamskou výchovou: „Jsi holka, tak budeš sedět a držet hubu a krok.“ Většinou jsem si sama hrála někde v rohu. Děti si na mě ukazovaly a říkaly, že jsem divná. Na prvním stupni u nás na sídlišti pak už přišly silné nadávky, takže jsem byla ťing ťang ťong, ťamanka ale i horší. A pak už to bylo hodně nepříjemné, protože mi kluci kradli věci z batohu nebo se mi posmívali, že mám šikmé oči a ničemu nerozumím. Pak to vygradovalo, když jsem si na jednoho kluka, který mi donekonečna velmi vulgárně nadával, stěžovala u třídní učitelky. A ona mi nevěřila. Ten kluk měl totiž vždycky dobré známky, seděl v první lavici a vůbec se na první pohled nezdálo, že by byl něčeho takového schopen. Takže mi řekla, že si to máme vyřešit mezi sebou a ona se nebude zabývat každou kravinou. A ten kluk si mě pak vzal jednou stranou za školu, házel po mně různé věci, vytahoval mi sešity z tašky a začal je přede mnou trhat. Já jsem se ozvala, že to tak nenechám a najednou se objevili další kluci, tahali mě za vlasy a házeli po mně bláto. Takže na mě pak všichni řvali a nazývali mě rasistickými jmény a s tím odešli. A to bylo hodně nepříjemné. Stává se mi ale i dnes v centru Prahy, že na mě lidé volají, ať táhnu, odkud jsem přišla. Já na to vždy s úsměvem odpovídám, že jsem z Prahy a nevím tedy, kam mám jít. Občas si na mě lidé ukazují, že jsem opice a podobně. Musím ale říct, že už je to lepší. Jak jsem se odstěhovala z Letňan a pohybuju se v centru, kde je i více cizinců, tak je to mnohem lepší.

Kde v Praze žiješ?

Bydlím ve Vršovicích a nemůžu si to vynachválit. Kamarádi se mi občas smějí, že jsem se konečně přestěhovala domů, protože jsem tam i do té doby byla pečená vařená. Oblíbené místo mám v Havlíčkových sadech a mám tam i podniky, kam často chodím a kde si mě obsluha už pamatuje. Je hrozně fajn bydlet mezi svými.

V čem přesně?

Že tam mám ty své lidi. A můžeme si zavolat třeba ve tři ráno, že nemůžeme spát, a někam spolu vyrazíme. Mám tam také svá místa plná vzpomínek. S kamarády hodně chodíme do Café Sladkovský, kde jsem s kamarády řešila vše možné – od plánování svatby, přes slavení úspěšných zkoušek nebo promocí, po osvojení si nových psů. Je to tam hrozně fajn, mají otevřeno asi do jedné, takže to tam žije, a pak se vždy jdeme projít cestou domů po nočních Vršovicích.

Co máš na Praze ráda?

Je taková různorodá. Co čtvrť, to jiná architektura, žijí v nich různí lidé a přitom to vše pořád k sobě tak nějak ladí. Miluju ty malé křivolaké uličky v centru. Líbí se mi také, jak Praha postupně vyrůstala, aniž by byla nějak plánovaně vykonstruovaná. Takže v ní najdete staré malé domečky a vedle nich developerské zrůdičky. To je ale právě to hezké, že je Praha rozmanitá. A i na okrajích. Tam máme například Prokopské údolí, kde je kus krásné přírody, máme tu Divokou Šárku a každý si prostě v Praze najde, co chce. I rodiny s dětmi, mladí rebelové nebo senioři.

Je něco, co bys na Praze změnila?

Dala bych do centra víc zeleně. Někde mi to totiž přijde jako betonová čtvrť, jako například na Žižkově. Ale to jsou takové drobnosti. Jinak to tu je moc fajn.

Chtěla bys v Praze zůstat, nebo máš plány na útěk?

Hodně lidí se mě ptá, jestli tu chci zůstat, nebo na stará kolena odejít do Vietnamu (smích). A můj třídní to třeba hrozně řešil. Po maturáku si mě například odchytl a zeptal se: „Van, vy pořád řešíte tu palčivou otázku se stěhováním a budováním života ve Vietnamu, že?“ A já jsem mu musela říct, že mě nikdy nic takového ani nenapadlo, natož abych to plánovala. Možná zkusím na pár let vycestovat za prací, ale myslím, že tu zůstanu. Není to jen o tom městě, ale i o lidech, které mám. Je to prostě krásné místo.

Foto: Lukáš Houdek

Rozhovor vyšel na portálu Praha - Metropole všech

Čtěte dále

„Exekuce se dotýkají téměř čtvrtiny Čechů,“ říká vládní dluhová expertka

Být dlužníkem je ve společnosti přetrvávající stigma. Přesto je ale podle listopadových čísel v exekuci téměř 900 tisíc Čechů. Ti mají nezřídka rodiny a jiné blízké. Podle Barbary Halířové, dluhové expertky Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády, se tak může tato problematika dotýkat až 3 milionů lidí. Problémem je rostoucí počet lidí žijící na nebo pod hranicí chudoby. Čím dál více Čechů si tak nemůže dovolit neočekávaný výdaj. Právě ty je pak často ženou do dluhové pasti a nejvíce ohroženými skupinami lidí jsou ti, kteří zůstali sami - tedy lidé po rozvodu, matky samoživitelky nebo senioři. Proč počet exekucí stále narůstá? V čem by měla přinést změnu chystaná novela zákona a je vůbec nějaká cesta ven?


Lukáš Houdek 18. 4. 2018

Týrání u nás sužuje pětinu seniorů. Postaví se mu běžci v červených šatech

Paní Věra po smrti manžela věnovala dům synovi, který slíbil, že se o ni postará. Syn ale o 68letou matku nijak nepečuje. Snacha jí navíc zakazuje pohyb po společné zahradě a zahrnuje ji výčitkami a sprostými nadávkami. S příběhem paní Věry se setkali pracovníci krizové telefonní linky Senior telefon, kteří ročně řeší až 15 tisíc případů seniorů v nouzi. „Nejčastějším problémem, se kterým lidé na Senior telefon volají, je samota. Výjimečné nejsou ani případy týrání a zanedbávání péče. Jen v minulém roce jsme řešili přes 150 telefonátů osob se sebevražednými tendencemi a 334 hovorů s problematikou domácího násilí nebo týrání,“ říká Jan Lorman z organizace Život 90, která krizovou linku provozuje a již 27 let se v České republice stará o seniory. Na problematiku stále rostoucího počtu týraných seniorů letos upozorní třetí ročník charitativního Red Dress Run nebol ...

HOAX: Selfie Angely Merkelové s Usámou bin Ládinem

V posledních dnech se na sociální síti Facebook šíří fotografie, na které se spolu fotí německá kancléřka Angela Merkel a zakladatel teroristické organizace al-Káida Usáma bin Ládin. Snímek se šíří s komentářem: “TOHLE JE ZAKAZANA FOTKA, FACEBOOK UZ JI NEKOLIKRAT SMAZAL, NESMI SE TO DOSTAT MEZI LIDI, SDILEJTE AT VSICHNI VIDI PRAVDU!!!! RYCHLE NEZ TO ZASE SMAZOU!!!!”. Fotografie má v současnosti přes 4 tisíce sdílení.


HateFree Culture 16. 4. 2018

Podnikat začal ve 12, dnes vyvíjí aplikace pro globální boj se šikanou

Osmnáctiletý Honza Sláma začal podnikat ve dvanácti. Rozbil tehdy prasátko a koupil první akcie. O dva roky později už spolu se spolužáky vyvinuli jednu z nejúspěšnějších studentských aplikací u nás – Taháky do kapsy. Protože se sám setkal se šikanou, rozhodl se těm, kteří ji zažívají i dnes, pomoci. A s přáteli vyvinuli online službu Nenech to být, skrz kterou mohou žáci anonymně nahlásit, že některého z jejich spolužáků něco trápí. Během ročního provozu eviduje více než 1000 nahlášení šikany ve školách. V sedmnácti Honza založil regulérní firmu o dvanácti lidech, kteří spolu s ním pracují na vyvinutí revoluční aplikace FaceUp, která se snaží globálně řešit problémy se šikanou, sexuálním obtěžováním nebo rizikem sebevražd v USA. Jak se mu daří kloubit náročnou práci se školou? Co říkají rodiče na jeho čím dál častější pracovní cesty do zámoří? A proč by rád odjel stavět ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.