Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Na sídlišti jsem byla 'černá, ale naše',“ říká Juanita Kansil

 

juanita big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

3

dubna
2018

Juanita Kansil pochází z muslimsko-křesťanské rodiny. Narodila se v Praze indonéským rodičům, kteří v 60. letech odjeli do sovětské části Evropy za studiem, poznali se v Československu. Po vypuknutí konfliktu ve své domovině se však už vrátit nemohli, čekala by je téměř jistá smrt. Rozhodli se tu proto zůstat. Jelikož odmítli spolupráci s StB, žili zde až do roku 1992 bez občanství, v permanentním strachu z vyhoštění. A rodina byla pod drobnohledem. „Člověk je tou jinakostí postižený, ať chce, nebo ne. Strašně jsme si dávali pozor na to, jak se chováme, jak vypadáme, jestli se nesměju moc nahlas. Člověka poznamená, když je všude hned vidět,“ popisuje Juanita. V patnácti odjela na tři roky ke své rodině na Jávu. A byl to pro ni zpočátku šok. „Myslela jsem si, že konečně budu někde, kde na mě lidi nebudou čumět. Ale blbost. Čuměli na mě stejně (smích). Protože jsem chodila příliš rychle, třískala dveřmi, jedla jsem za chůze a utíkala na autobus,“ vzpomíná. S napětím sleduje současné negativní nálady vůči migrantům, i ona sama se s nepříjemnostmi setkala. „Nejvíc mě asi zasáhlo, když jsem na Zbraslavi vešla do toho krásného kostelíčku a přišla ke mně nějaká paní a říká: ‚Zabíráte nám všechny náměstí se svýma trhama a ještě nám lezete do kostela!‘ Juanita se proto snaží stavět mosty mezi lidmi. V pražských Vršovicích provozuje indonéskou restauraci, kde vaří recepty své maminky. A pracují tam vedle sebe muslimové, křesťané, Češi i cizinci. „A často to není vůbec lehké, mnohdy se mezi sebou lidé horkotěžko domluví. Ale protože vědí, že musí spolupracovat, tak se vždycky domluví a vyjdou si vstříc. A to je podle mě ta nejlepší integrace,“ dodává.

Mluvíš perfektně česky, ale jako Češka úplně nevypadáš. Čím to je?

Jsem Indonésanka jako oba moji rodiče. Tatínek sem přijel studovat v roce 1961 a maminka studovala v Bulharsku. Potkali se tady a museli tu zůstat.

Nemohli se vrátit?

Indonésie byla 350 let kolonizovaná Holandskem. Během 2. světové války to Holanďané měli těžké, přijeli místo nich Japonci a Indonésii zabrali. Zhruba od 20. let také probíhala snaha o svržení kolonizátorů. Po Hirošimě a Nagasaki, 17. srpna 1945, Indonésani vyhlásili nezávislost. OSN ji uznalo později, Holandsko až v roce 1949. Nakonec jsme se stali nezávislou republikou. Mezi prvními zeměmi, které indonéskou svrchovanost uznaly, byly země sovětského bloku. Protože samozřejmě chtěly mít svoji sféru vlivu. Indonésani, v čele s naším prvním prezidentem Sukarnem, si mysleli, že oni budou tou další mocností v Pacifiku. Měli dobře našlápnuto. Země východního bloku nabídly také stipendia a prezident, který koketoval jak se západem, tak s východem, na ta stipendia samozřejmě vyslal spoustu studentů. A mezi nimi i mé rodiče. Indonésani tehdy neměli vlastně žádnou ideologii, spíš takovou tu vlasteneckou. Tím byli tehdy lidé úplně prodchnutí. Je tam přes 17 tisíc ostrovů, 300 jazyků a hrozně moc kmenů. A všichni věřili, že se pod tou jednou vlajkou spojí a budou moderní zemí. A jak to tak bývá, po odchodu kolonialistů se ta země ekonomicky začala hroutit a navrch se dostal komunismus. Ty nejnižší vrstvy byly hodně komunistické. V roce 1965 tam nastal pokus o puč, který byl potlačen. Moci se chopila vojenská junta z jednoho javánského kmene a začal hon na komunisty. Nakonec nastala občanská válka a zemřelo více než půl milionu lidí. Všichni studenti z východního bloku dostali nařízeno se vrátit. Ty, kteří se vrátili, často rovnou zastřelili a jejich české ženy poslali zpět. Moji rodiče se proto báli odjet, tak tu zůstali a čekali, co bude.

juanita 2

Čeho se dočkali?

Indonésani jim na ambasádě sdělili, že už s nimi nepočítají a vedou je jako persony non grata, protože jsou určitě komunisti. Byly jim tedy odebrány pasy, do Indonésie už nesměli. Československá vláda jim tehdy nabídla občanství, ale samozřejmě se počítalo s tím, že budou spolupracovat s StB. To odmítli, takže byli až do roku 1992 bez občanství, byli trpěni. V tom jsem na Zahradním městě vyrůstala.

Jaký to mělo na život tvých rodičů vliv? Muselo to s sebou nést spoustu komplikací.

Neměli žádné zastání. Nemohli jsme se skoro nikam podívat. A tím, že je člověk trpěný, má pořád strach, že ho někam vyhostí. Najít práci bylo také těžké. Pamatuju si, že probíhaly i takové výhružné telefonáty. Tatínek pracoval dlouho jako dělník v Technometře a nějak se skamarádil s farářem Schillerem. A ten ho zřejmě přivedl do evangelického kostela u Salvátora. Pamatuju si, že takový první pocit bezpečí byl poté, co jsme se začali stýkat s lidmi odtamtud.

Pro své sousedy na pražském panelákovém sídlišti jste museli být poměrně exotičtí. Jak vás vnímali?

U nás na sídlišti si pamatuju ještě jednu rodinu ze Súdánu. Ale s těma jsme se nekamarádili, protože maminka říkala, že jsou komunisti (smích). Bylo to různé. Maminka na tu situaci reagovala tak, že se od všeho odstřihla. Od společnosti, protože jí byla nesympatická a vlastně se jí bála. Kdežto tatínek má jinou povahu a ten byl se všemi kamarád. Tudíž si velice brzo našel bujaré známé ze sousedství, se kterými se dodnes stýkáme. Ale já odmalička vím, jaké to je, když je někde člověk jedinej černej. A dokonce jsem si sama jednou říkala, to mi bylo asi 11 let, že jsem z toho už asi blázen. Byla jsem totiž v samoobsluze na nákupu a tam spadla na zem houska. I když jsem věděla, že jsem to neudělala, říkala jsem si, že si všichni budou myslet, že jsem to určitě byla já. A tak jsem tu housku sebrala, dala si ji do košíku a koupila ji. Ten člověk je tou jinakostí postižený, ať chce, nebo ne. Strašně jsme si dávali pozor na to, jak se chováme, jak vypadáme, jestli se nesměju moc nahlas. To člověka poznamená, když je všude hned vidět. Byla to velká škola.

Zažívala jsi ve škole šikanu?

Já jsem do české školy chodila jen do druhé třídy. Potom na indonéské ambasádě nastala nějaká obleva a vzali tam maminku jako učitelku matematiky. Nesměla však učit nic jiného. Tehdy byly v Evropě tuším čtyři školy, aby děti diplomatů chodily do indonéských, při naší ambasádě – v západním Německu, Holandsku, v Praze a Budapešti. Od třetí třidy jsem do té pražské chodila. Ale naučila jsem se tam, moji indonéští učitelé prominou, kulový. A nenaučila jsem se proto ani naši českou gramatiku. Mám ji spíš načtenou. S ústrky jsem se setkávala spíše u takových výrostků venku na sídlišti, když se šlo k nám na Zahraďák do samoobsluhy. Vždycky jsem byla neklidná, když jsem musela jít kolem většího shluku místní mládeže. To nebylo vždy příjemné, skoro vždy spíš nepříjemné.

Jak to probíhalo?

Vždycky tam bylo nějaké pokřikování, ale šlo spíš o posměch vůči nějaké raritě. Tatínek mi vždy říkal, ať se nepohoršuju, že oni jsou chudáci blbí. A to mi vlastně zůstalo. Že se člověk na ty lidi zlobit může, ale nesmí to přerůst v nějakou nenávist. Protože prostě jen nejsou informovaní. Horší je, když jsou pak zlí. To je otázka překročení tabu, nějaké společenské normy, což může nastat, když je ten člověk anonymní. To tehdy nebylo, ale dnes to vidíme například na sociálních sítích. Tam jsou dnes lidé na věci, za které by se dříve styděli, hrdí, a to až tak, že z té anonymity vystupují.

juanita 7

Máš českého manžela. Jak tu skutečnost vnímali rodiče? Byli rádi, že si bereš Čecha, nebo měli jinou představu?

Měli naprosto jinou představu (smích). Můj manžel je zaprvé o dost starší, což jim samozřejmě vadilo, a zadruhé chtěli, aby si jejich dcery vzaly Indonésany. To jim žádná nesplnila. Každá jsme si vzala úplně supr Čecha. Maminka je Javánka, což je jedna z nejvyspělejších kultur, které znám. Tam každé gesto a pohled má nějaký význam. A člověk je vychováván k tomu, aby se choval jemně. Je tam etiketa, ohleduplnost a striktní řád. Ona si vzala tatínka, který byl z rodu mořeplavců, takže to vždy bylo dost velké drama (smích). Proto si maminka přála, abychom si vzaly někoho jemného. A to ona Čechy za jemné nikdy nepovažovala. Často plakala. Pamatuju si, že nejvíc mě to ranilo, když byla spartakiáda. Bylo vedro a ty ženské v autobuse jely s těmi dlouhými zpocenými chlupy v podpaží a ona seděla a plakala, protože to pro ni bylo tak hrozné. Já jsem to na jednu stranu chápala, na druhou jsem byla naštvaná, proč se nemůže přemoct, že jí to tak hrozně vadí. A od té doby jsem se modlila každý večer, ať jsou na tu další spartakiádu už v Indonésii (smích). A to vyšlo až za dvě spartakiády.

Mám tomu rozumět tak, že se nikdy neintegrovala?

Ona se bála. Pořád se ještě bojí. Nemá žádné kamarádky. Strašně moc čte, je zvídavý studijní typ. Je vystudovaná elektroinženýrka na vodní elektrárny. V Indonésii i v Bulharsku byla jednou z nejlepších studentek. No a ani jedna z jejích dcer jsme nedostudovaly. Jedna potupa za druhou (smích). Rodina mého tatínka byla úplně jiná. Měli celý jeden ostrov, byli jeho vládci, ale byli to mořeplavci, piráti. Úplně jiná energie. Maminka je ze starého patricijského rodu. A když jsem byla od 15 do 18 v Indonésii, nemohla jsem si ani sama udělat čaj, musela ho udělat služka. A když s ním přišla, zastavila se tak čtyři metry přede mnou, klekla si a pak se s ním ke mně šourala po kolenou. Úplně něco jiného. A maminka zřejmě byla příliš šokovaná na to, aby se tu o něco pokoušela. Uzavřela se. Vždy je přívětivá, mluví rozkošně česky, usmívá se na všechny, ale mám pocit, že se integrovala povrchně. To je tak ale také u Indonésanů v Holandsku, kde jsou snad nejoblíbenější menšinou, protože s nimi nejsou žádné problémy. Jsou milí, hned rozeznají místní vzorce chování a návyky. Chovají se tak, aby hlavně nikdo nemohl říct, že něco udělali špatně.

Proč jsi byla v pubertě tak dlouho v Indonésii?

Byla jsem taky bez občanství a v 15 letech tu bylo povinné zažádat o občanský průkaz. A moji rodiče nechtěli, abych dostala československý, protože říkali, že se už v životě nikam nepodívám. A tak se mě vzdali a adoptovala mě babička z Indonésie. A já jsem s rodiči nesměla mít tři roky kontakt. V patnácti jsem tam tedy odletěla a musela jsem tam po tu dobu zůstat, než jsem dostala indonéské občanství.

juanita 3

Jaké to bylo? Nikdy před tím jsi tam nebyla. Nikdy jsi ani neviděla svou tamní rodinu, že?

Myslela jsem si, že konečně budu někde, kde na mě lidi nebudou čumět. Ale blbost. Čuměli na mě stejně (smích). Protože jsem chodila příliš rychle, třískala dveřmi a jedla jsem za chůze a utíkala na autobus, což utíká jen zloděj nebo blázen. Mluvila jsem nahlas a dívala jsem se vzpurně lidem do očí. Když jsi na Jávě, musíš se dívat do země, jak mluvíš s někým starším. To já jsem všechno nevěděla. Takže ten první rok byl krušný, ale pak to už bylo skvělé. A to proto, že jsem se uchýlila k takovému charismatickému protestantismu a ten pocit toho patřit někam, do malého klubka, sundat ze sebe to břímě a dát ho někomu jinému, tomu pánubohu, a mít důvěru v ty přátele, byl skvělý.

Indonésie je z většiny muslimská. Jak to bylo v případě tvé rodiny?

Bydlela jsem u rodiny mojí maminky a tam jsou všichni muslimové. Tehdy to bylo tak, jak bys řekl, že piješ čaj Assam a někdo jiný Cejlon. Nedělaly se s tím cavyky. Když jsem pak šla u protestantů ke konfirmaci, něco jako u katolíků biřmování, tak mi ty bílé rukavičky štrikovala moje muslimská tetička, celá zahalená. Samozřejmě šli všichni se mnou do kostela, kde jsem měla proklamovat svou víru. Křesťanská rodina mého tatínka byla daleko.

Jak v souvislosti se svým původem a vzezřením vnímáš současnou situaci v Česku co se týče nálad vůči migrantům, zejména těm islámského vyznání?

Mě to hrozně bolí. Současně mě bolí, že slovo migrant má dnes pejorativní význam. A vždycky, když vidím nějakou muslimku na ulici, mám o ni strach.

Proč?

Bojím se, aby jí někdo něco neudělal, něco na ni neřval nebo do ní nešťouchl. A dotýká se mě to opravdu hrozně moc. I když mě ty šátky třeba vůbec nebaví. Ale když to někdo chce nosit, tak ať si to nosí. Když je ten člověk sám přesvědčený, že je to dobré, tak ať. Jako když je někdo pokérovaný. Mně se to nelíbí vůbec, ale když to někdo chce, tak ať to má.

juanita 5

Ty sama se s tím na vlastní kůži potýkáš?

Věci se občas děly, teď už tolik ne, protože teď se prezentuju jako vypiplaná luxusní panička (smích). Je to tak bezpečnější. Nejvíc mě asi zasáhlo, když jsem byla na Zbraslavi a vešla jsem do toho krásného kostelíčku na Zbraslavském náměstí. Přišla ke mně nějaká paní a říká: „Zabíráte nám všechny náměstí se svýma trhama a ještě nám lezete do kostela!“ To jsou ty situace, kdy si člověk může leda tak říct, že je ta paní hloupá a neinformovaná. Je to smutné. Pak bylo i různé plivání z auta, což bylo evidentně kvůli barvě pleti, ale to jsou věci, které se dějí kvůli frustraci lidí. Horší spíš bylo, když zmlátili moji sestru v metru.

Jsi česká vlastenka?

Určitě. Mě to vlastenectví hrozně bere. Já, kdybych nebyla tak tmavá, tak bych v těch diskusích o vlastenectví vystupovala, ale takhle mi to přijde trochu hloupé. Češi mají být na co hrdí. Je hrozně moc hrdinů z téhle malé země, například Wichterle, generál Píka, Eliáš, Přemysl Pitter, Smetana nebo Dvořák. I ta země je nádherná, vzniká tu skvělé umění. Problém je, že se tu ta představa vlastenectví často zvrtne do nějakého pochodování, kde člověk křičí, že je vlastenec, a napodobuje esesáky. Že ten pojem vlastenectví je na jednu stranu pejorativní, na druhou pokroucený. To přece není tak, že když je člověk vlastenec, už nemůže být kosmopolita.

Jak bys ho tedy definovala?

Pro mě je vlastenectví určitý postoj pramenící z povědomí, že historický a geografický vývoj zrovna této kotliny zplodil něco, co já teď asi z fleku úplně definovat neumím. Dobře to lze ale cítit třeba z české hudby, výtvarných děl nebo literatury. Je to taková zadumanost, přemýšlivost, na druhou stranu pragmatičnost, takový zvláštní koktejl, který ale má cenu udržovat a ke kterému má cenu se hlásit.

juanita 1

Jak se tvé vlastenectví projevuje v každodenním životě?

Že nosím šaty od české návrhářky (smích). Že se snažím v tom českém světě najít to nejkvalitnější, co tu ti lidé dokáží vyrobit a na co můžeme být hrdí a to používat. Hledat tu kvalitu. A já jsem přesvědčená, že tu ta kvalita je.

Ve Vršovicích provozuješ indonéskou restauraci Javánka and Co. Proč ses do ní pustila? A je v něčem specifická?

Vždycky jsem chtěla potkávat lidi. Dělali jsme doma různé sedánky s přáteli a známými, ale chodí pořád ti samí a ty už víš, co budou říkat. Chtěla jsem něco nového, udělat nějaký salón, kde se budou lidé potkávat a z očí do očí mluvit s někým, koho neznají. Všude po realitkách, kde jsem chodila a řekla, že hledám prostor pro otevření salónu, si mysleli, že jsem buď blázen, nebo chci otevřít bordel (smích). Až má známá mi navrhla udělat společně kavárnu. Tu jsme nakonec neotevřely, protože ten prostor byl moc malý, tak jsme udělaly bistro. Věděla jsem, že recepty mojí maminky jsou skvělé a že je tu nikdo nezná. A tak děláme její javánská jídla. Po dvou letech od otevření jsme dostali možnost prostor zvětšit a nyní je z toho kavárna a restaurace.

juanita 6

Povedlo se ti povídat s různorodými lidmi, jak jsi plánovala?

Samozřejmě jsem tam na to vůbec neměla prostor. Ale náhodou jsem získala malé studio v Krymské ulici, které jsem dva roky provozovala. Vždy jsem seděla za oknem a čekala, jestli někdo přijde a ten dotyčný si pak se mnou musel povídat (smích). A já k tomu vařila nějaká jídla. Bylo to ale moc pěkné prostředí, takový středostavovský salón. A lidi chodili hodně.

V restauraci pracují velmi různorodí lidé. Jak spolupracujete?

V Javánce pracují lidé všech možných národností. A často to není vůbec lehké, mnohdy se mezi sebou lidé horkotěžko domluví. Ale protože vědí, že musí spolupracovat, protože jedině tak bude ten podnik prosperovat a oni taky, tak se vždycky domluví a vyjdou si vstříc. A to je podle mě ta nejlepší integrace. Nějakým společným cílem a prací na něm. Každý člověk není v pozici, kdy něco jen dostává, ale jde o reciprocitu. Ta je alfa a omega. Aby nikdo neměl pocit ukřivděnosti. Naše šéfkuchařka je například muslimka. Když k nám přišla, ve svých devatenácti letech, byla zakuklená od hlavy k patě. Kolegyně má psa a toho se strašně bála. Ale protože tam byla i jiná muslimka, která pochází z velkého města, tak to přes tenhle most začalo vše tát a ona se začala otevírat. Ten most mezi světy je nesmírně důležitý. A tím jsem si vždy přála být.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Tři mladíci byli před 36 lety křivě obviněni z vraždy a odsouzeni na doživotí. Propuštěni byli až nyní

Osmiletý Daniel Hunt z Tennessee byl koncem srpna svědkem požáru domu, v němž bydlel se svou rodinou. Plameny kromě jiného nemilosrdně pohltily i veškeré Danielovy hračky. „Požár začal v kuchyni. Nevím, jak k tomu došlo. Některé drobnosti šly ještě zachránit, třeba můj snubní prstýnek požár přežil, ale nic jiného,“ popsala pro CNN požár Danielova matka Kristen Wilburn.


Kateřina Gamal Richterová 5. 12. 2019

„Místo konzervace Chanova bychom měli podpořit obyvatele v odchodu do města,” říká expert

Už několik měsíců probíhají vypjaté debaty mezi vedením Mostu a Agenturou pro sociální začleňování a řešení situace v Chanově, který je od svého vzniku na konci 70. let sociálně vyloučenou lokalitou. Neshody byly také oficiálně důvodem, proč v říjnu Ústecký kraj vypověděl memorandum o spolupráci s vládní Agenturou, která pomáhá obcím a městům vyloučení některých obyvatel na jejich území řešit. „To znamená, že nesouhlasíme s postupem města, kdy chce udělat v Chanově další výstavbu formou unimobuněk, zvýšit tam tak počet bytových jednotek a tím to místo dál udržovat jako sociálně vyloučenou lokalitu,” říká Michal Kratochvíl, vedoucí Regionálního centra Západ, které pod Agenturu spadá. „Navrhujeme městu jinou variantu řešení, aby v horizontu desítek let využila trend, který v Chanově už nějakou dobu je.


 

Lukáš Houdek ...

„Lidé si myslí, že nepracujeme, jsme blbí a žijeme na jejich úkor,” říká muž bez domova

Šestašedesátiletý Libor Jelínek, přezdívaný Jelen, žije už přes 10 let střídavě na ulici, v ubytovnách či holobytech. „Štve mě, že nás hážou všechny do jednoho pytle. Dělají to s Romama a náma taky. Každý člověk je jiný,“ říká Jelen, který se na ulici dostal po rozchodu s manželkou a dodává, že na ulici se může dostat každý. „Stačí nějaká blbost, třeba dvakrát nezaplatit nájem, exekuce, rozvod… Cokoliv. Jednoho krásného letního večera jsem přijel domů a manželka s dětma byla pryč. Byt byl prodaný, já jsem tam našel cizí lidi, skončil jsem na ulici,“ popisuje Jelen začátek příběhu. 

Jiří Pasz 4. 12. 2019

Pomoc lidem bez domova, seniorům i zvířatům. Studenti burcují Čechy k dobrým skutkům

Pátého prosince loňského roku navštívila skupina dobrovolníků v převlecích anděla, čerta a Mikuláše mateřské školy a nízkoprahová zařízení v Ústeckém kraji, aby udělala radost dětem. Tak začala loňská Prosincová výzva dobrých skutků, kterou organizují studenti Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Tomáš Nejedlý a Kamila Petrová. „Rozhodl jsem se, že v prosinci udělám každý týden dobrý skutek, který se bude týkat dětí, zvířat, lidí bez přístřeší a seniorů. Rád bych tímto motivoval ostatní ke konání dobrých skutků, ať už jsou jakkoliv veliké,” říká Tomáš. Projekt Dělám dobré skutky, který vymyslel, má tak za cíl motivovat co nejvíce lidí k zapojení a dobrovolnictví. Letošní prosincové dobré skutky začínají již zítra.

Marie Škardová 3. 1 ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.