Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Každá genocida začala nálepkováním,“ říká novinářka Kutilová

 

kutilova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

8

března
2018

Markéta Kutilová je česká novinářka, která se v posledních letech společně s Lenkou Klicperovou věnuje zejména válce v Sýrii a jejímu vlivu na život civilistů. Působila také jako humanitární pracovnice na zahraničních misích Člověka v tísni v Íránu, Srí Lance nebo Haiti. V Demokratické republice Kongo pak zakládala projekty na pomoc znásilněným ženám. K čemu před pár týdny došla při mapování migračních mechanismů v západoafrické Gambii? Měl by Čechy zajímat konflikt v Sýrii? Proč vnímá jako nebezpečné nálepkování a jakým nenávistným projevům ona sama pro svou práci čelí?

kutilova 3

Myslíš, že má tvá práce nějaký smysl?

Určitě. Kdybych v tom smysl neviděla, nestálo by mi to za to. Myslím, že smysl je hlavně v tom, že tady pomáháme osvětě o věcech, o kterých veřejnost diskutuje a možná v nich i tápe. Protože relevantních informací o tomhle tématu je málo. Válka v Sýrii, islámský terorismus, ISIS, migrace, uprchlíci... Doufám, že se nám daří situaci trochu objasňovat a ukazovat pohled přímo z místa, kde se to děje. Snažíme se přinášet příběhy lidí, kterých se to týká. Jezdíme do míst, odkud uprchlíci nebo imigranti přicházejí. Teď jsem se vrátila z Gambie, kde jsem mapovala, kudy se vydávají migranti tou lybijskou cestou ze západní Afriky, kde jde vyloženě o ekonomickou migraci. Myslím, že je potřeba o tom informovat. Nemůžeme říkat, že všichni, kdo do Evropy přicházejí, jdou z války a my jim musíme pomáhat. Jako novinářka cítím zodpovědnost ukazovat realitu, i když třeba nemusí být po chuti určité skupině lidí. Myslím, že my novináři nemůžeme dělat z lidí blbce, že musíme ukazovat pravdu, byť je jiná, než by bylo někomu příjemné.

kutilova 4

Markéta Kutilová s Lenkou Klicperovou

Proč je podle tebe ekonomická migrace vnímaná tak negativně? Proč ji řada lidí odsuzuje?

Mě to asi poprvé zarazilo, když jsem viděla, jak se sdílí na sociálních sítích takové ty potápějící se lodě plující z Libye do Evropy a někteří lidé v Česku to oslavovali a říkali: „Hurá! Zase jich je o pár míň. Tihle už sem nedoplujou.“ Vyloženě to oslavovali. Vadí mi, jak se tady říká: „Jo, tak tohle je ta černá invaze. A to jsou ti, kteří nás tady chtějí vyžrat, jedou sem kvůli dávkám. Ty černý huby tady nechceme!“ A to mě zarazilo. Vadí mi, že se těm lidem říká masa. Ano, ta trasa z Libye je obrovský problém. Je to aktuálně největší migrační trasa do Evropy. Za loňský rok to bylo 115 tisíc lidí a většina z nich, podle těch nejnovějších statistik, jsou skutečně lidé, kteří jsou ze zemí, kde není válka. A je potřeba o tom začít mluvit. Válečná vlna v podstatě skončila a teď sem jdou zejména lidé, kteří odcházejí ze zemí jako je Guinea, Pobřeží slonoviny, Gambie, Senegal nebo Nigérie. Až na poslední jmenovanou jsou to země, řekla bych, stabilní, relativně demokratické. Je tam samozřejmě chudoba, ale na africké poměry jsou to poměrně fungující země.

kutilova 2

Markéta Kutilová se svou dcerou v Africe

Proč ses tam vydala?

Viděla jsem potřebu ukázat příběhy konkrétních lidí a proč vlastně mají ten evropský sen. Zjistila jsem, že tam je jasná paralela se situací u nás po revoluci. I tady byla spousta lidí, kteří měli americký sen a jen od nás z města to byly desítky lidí, kteří odjeli do Ameriky nebo do Anglie. Prostě na ten Západ, vydělávat peníze, někam se v životě posunout, něco dokázat, zajistit lepší život rodině. Doma si nikdy nevydělali na nový dům, v Evropě za pár měsíců. Tenkrát u nás byl plat 2500 korun, kdežto tam si mohli vydělat to samé, ale v dolarech. To samé se teď děje v západní Africe. Ti lidé tam vědí, že si vydělají 150 Euro, ale za stejnou práci v Evropě dostanou desetkrát tolik. Jsou to mladí kluci, kteří se prostě jen chtějí mít líp. Chtějí, aby se měla líp jejich rodina a nechtějí nám tady škodit. Oni tu opravdu chtějí pracovat, chtějí posílat peníze domů. Nemusíme z nich dělat válečné uprchlíky, brečet nad jejich osudy. Oni se tak prostě rozhodli a zaplatili za cestu. Vadí mi ale to, jak z nich tady a priori děláme něco ošklivého. Přitom jediné, čeho se dopustili, je, že se chtějí mít líp. A jelikož je to teď možné se do Evropy ilegálně dostat, zkouší štěstí, byť vědí, že riskují životy.

kutilova 6

Jak je ta cesta náročná?

Zhruba deset procent z nich cestu nepřežije. Buď se utopí na lodi, zemřou cestou libyjskou pouští, padnou do otroctví, nebo je zajmou některé z libyjských milicí. Libye je velký chaos a černoši tam neznamenají nic. Je tam i trh s otroky. Prostě chtějí jen jejich peníze. Spousta rodin těch, kteří se vydají na cestu, je pak zadlužena do konce života. Pokud takový člověk cestou zemře, je to pro ně doživotní tragédie. V Gambii je několik kampaní proti migraci a hodně lidí začíná chápat, že je to fakt o život. Ale sen táhne dál.

Proč jsi začala jezdit do krizových míst?

Rozhodla jsem se už v sedmnácti letech, kdy pro mě byla velkým vzorem novinářka Petra Procházková, a myslím, že část svého života jsem se snažila ji následovat. Po jejím vzoru jsem nastoupila v roce 2002 do Lidových novin a chtěla jsem být jako ona válečná novinářka. Ale ne proto, že bych toužila být někde v boji, to netoužím ani dneska. Primárním důvodem bylo to, že jsem chápala, že skutečnými oběťmi války jsou vždy civilisti. A většina médií informuje o tom, jak jdou boje, kdo koho porazil, ale hrozně málo prostoru je dáváno civilistům. Takže už tehdy jsem si řekla, že chci být novinářka proto, abych byla hlasem těch trpících. Pak jsem také v těchto místech šest let pracovala pro Člověka v tísni. Po tom, co jsem odkojila dítě, jsem se vrátila zpátky k novinařině a začala válka v Sýrii. Takže bylo logické, že jsem chtěla právě tam.

kutilova 7

Jak to s dcerou, a obecně s rodinou, zvládáš? Musí to být pro ně emocionálně těžké.

Pro mou rodinu bylo těžké i to, když jsem žila v Kongu nebo Íránu, případně když jsem řekla, že jedu na Haiti po zemětřesení. Už to jsou pro ně exotické nebezpečné země. Myslím, že si nikdy nezvykli. Ale když jsem jela poprvé do Sýrie, bylo to těžké. Teď, když tam jezdím opakovaně, mamka říká: „Já vím, kam jedeš, ale neříkej mi to. Já to nechci slyšet.“ (smích) A já s tím už nechci nikoho zatěžovat, říkám to proto jen nezbytně nutnému okruhu lidí. Spíš to oznámím, až když se vrátím. Myslím, že je zbytečné to okolí stresovat. Kde to ale jde, beru dceru s sebou. Teď jsem ji měla v Gambii, vloni v Tanzánii. Pokud je to země relativně bezpečná, beru ji s sebou, aby nemusela být u babičky. A ona to už chápe. Dnes se mě třeba ptala: „A mami, ty tedy jedeš do Konga? A na jak dlouho? A je to východní, nebo západní Afrika?“ Už v těch pěti letech má o světě trochu přehled. Tím, že ji beru s sebou, doufám, že mi bude jednou rozumět.

kutilova 5

Proč by nás měla ta situace v Sýrii zajímat?

V Sýrii už dávno není občanská válka. Ono to tak začalo, jako boj proti režimu Bašára Asada. Za ty roky se to ale překlopilo de facto do malé světové války, do níž je dnes zapojeno mnoho světových i regionálních mocností. Už tam vůbec nejde o Syřany, ti už tam ani nebojují. Každá z těch znepřátelených stran má vlastní sponzory, na kterých závisí. A každá z nich je dnes v podstatě tvořena zahraničními žoldáky. Sýrie je už vyčerpaná, tam už není kde brát. Na severu, kam jezdíme nejčastěji, je v armádách také mnoho dětí. Před pár lety člověk ještě dítě se zbraní neviděl. Dneska tam jsou čtrnáctiletí a patnáctiletí kluci i holky. Sýrie má půl milionu mrtvých, z toho ale 400 tisíc tvoří bojovníci. Ti, co nechtěli bojovat, utekli. Za koho by taky bojovali? Není tam žádné jedno dobro. Dnes už je to boj zla proti zlu. A mezitím žijí civilisté, kteří si přejí jen mír, ať už pod nadvládou kohokoliv. V Asadově armádě jsou žoldáci ze šíitských zemí, bojuje tam íránská armáda, žoldáci z Afghánistánu, Iráku, libanonští vojáci z Hizballáhu. Je tam spousta šíitských milic. A jen jádro té syrské armády tvoří Syřané. Pak jsou džihádistické skupiny, které jsou v Gítě nebo Idlíbu, což jsou podle odhadů ze 40 % žoldáci z celého světa. Islámský stát, který se dnes už jen smrskl na malé území, tvoří zahraniční bojovníci z 80 %. U Kurdů na severu Sýrie to jsou Kurdové i z jiných Kurdistánů spolu se zahraničními dobrovolníky. Když se na to pak podíváme z globálu, tak Asadův režim závisí na Rusku a Íránu, džihádistické milice jsou podporované Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem, Kurdové pak mají podporu USA. A právě teď máme také tureckou armádu, která zabírá území na severu Sýrie. V pozadí toho všeho je ještě sunnitsko-šíitský konflikt. Jedna strana totiž podporuje šíitskou osu, druhá strana sunnitskou. Kde je tedy ta syrská občanská válka? V té válce jde vlastně o strategické území, které Sýrie má, protože disponuje přístupem k moři. Nemá významná ložiska ropy a plynu, ale právě ropovody a plynovody z Blízkého východu musí vést přes její území, aby se dostaly do Evropy. A jde tam tedy o to, kdo to bude ovládat, jestli šíité nebo sunnité. Jde o porcování syrského medvěda.

kutilova 1

Rakka, donedávna bašta Islámského státu

A proč by to všechno mělo zajímat Čechy?

No protože tam jsou koncentrované zájmy celého světa. Vůbec tam nejde o Sýrii. Nyní tam už máme angažované dva státy NATO – USA a Turecko – každý na opačné straně barikády. Ale také proto, že Česká republika je v současné chvíli jedinou zemí, která má v Sýrii svou ambasádu a je to jediná země EU, která oficiálně uznává režim Bašára Asada. A i proto, že víme, že milion Syřanů odešel do Evropy a zhruba 500 Syřanů je i v České republice. Sledovat to je dobré i z toho důvodu, že tam je dobře vidět, jak snadno a rychle může začít válka. Navíc ta syrská, která se zatím ještě drží uvnitř hranic, může přerůst snadno i ven.

kutilova 11

Proč zrovna v Česku téma migrační krize a muslimů tolik rezonuje? Možná více než jinde?

To téma je u nás tak trochu uměle vytvořené a živené. Každý soudný člověk ví, že Česká republika není cílovou zemí pro uprchlíky ani migranty. Není tu ta komunita, oni sem vlastně nechtějí. Když to sleduji, tak jsem přesvědčená, že spousta lidí a politiků si to vzala jako takové sexy marketingové téma. Vědí, že tím dokáží trochu manipulovat masy. Dokáží strašit. A když z něčeho vyvoláváte strach, společnost je pak manipulovatelná. Myslím, že jsme to viděli na příkladu několika posledních voleb. Zářným příkladem je Tomio Okamura, kterému se na strachu z uprchlíků podařilo udělat svůj politický byznys. Nebýt toho, neuspěl by. Když současně vyvoláte strach z něčeho, byť imaginárního, dokážete zakrýt skutečné problémy. Lidé se budou bát něčeho, co neexistuje, a nevšimnou si, že to skutečné nebezpečí třeba přichází odjinud a možná páchá daleko větší škody.

kutilova 8

V diskusích o migraci často zaznívají argumenty o sexuálním násilí ze strany uprchlíků. Není to v kontextu země, kde sexuální obtěžování zažila každá třetí žena, pokrytecké?

Jsem přesvědčená o tom, že sexuální násilí není problém nějaké kultury nebo rasy. Je to vždy problém konkrétních lidí. V každé společnosti je určité množství těch, kteří budou to sexuální násilí páchat – jak v Česku, tak v Sýrii nebo kdekoliv jinde. V České republice je sexuální násilí nebo obtěžování obrovský problém, o němž se moc nemluvilo do té doby, než tu diskusi rozvířila kampaň #MeToo. Pokud jde o sexuální obtěžování nebo násilí, které s sebou mají přinést lidé z jiných kultur, tak jsem zatím neviděla relevantní zprávu nebo statistiky, které by opravdu dokládaly souvislost mezi nárůstem sexuálního násilí a nárůstem počtu migrantů. V tomhle bude asi nejzajímavější sledovat vývoj ve Švédsku nebo Německu. Samozřejmě se takové případy dějí, ale pořád jde o jednotlivosti. Ale samozřejmě je pravda, že když přicházejí mladí kluci bez manželky, bez rodin, tak tam určitě vyšší míra sexuální frustrace je a oni se musí naučit pochopit, jak to v té zemi funguje. Že když tam chodí dívky v minisukni, neznamená to, že je tím vyzývají, ale že to je v té kultuře normální.

kutilova 9

V současné době se objevují další skupiny, vůči kterým se někteří lidé nenávistně projevují – ať už to jsou zaměstnanci neziskových organizací nebo novináři. Proč myslíš, že k tomu dochází?

To je to, co mě u nás děsí asi úplně nejvíc. Stačí se podívat do historie. Také holocaust začal nálepkováním, které je vždy nebezpečné. Protože jakmile je někdo takhle označován, je pak také snadno identifikovatelný. Obzvlášť když ty nálepky rozdávají lidé, kteří společnost řídí - například politici. Že máme určitou skupinu lidí, která má dělat něco špatného, a já budu mít to právo s ní po svém zatočit. Stačí si tedy vzpomenout na druhou světovou válku, kdy si určitá skupina lidí vybíjela svou frustraci na jiné nálepkované – ať už žlutou hvězdou, nebo po válce Němce. Každá genocida v historii začala nálepkováním. Jde o třetí nebo čtvrtý stupeň z deseti definovaných, které genocidě předcházejí. A my se tam už někde pohybujeme. Už se tady nálepkujeme a ti, co vládnou, vyzývají k nenávisti k nálepkovaným skupinám. Velké nebezpečí vidím v tom, že se to týká i novinářů, že někteří politici říkají, že novináři jsou svoloč nebo by se měli eliminovat. A já to skutečně pociťuji, když člověk někde řekne, že je novinář. Nebo skrz množství nenávistných mailů a zpráv, které dostávám.

kutilova 10

Co ti chodí a v jaké intenzitě?

Záleží, k čemu se zrovna vyjadřuji. Když sílila uprchlická krize a jezdili jsme v té době do Sýrie, byla to vyloženě záplava nenávistných zpráv. Desítky lidí nám psaly, že nám přejí, ať nám někdo uřízne hlavu. Že jezdíme mezi tu svoloč a chceme je tahat do Evropy, že jsme vítačky. Už jen tím, že jsme o nich psaly. Lidé mi přáli, aby mě už konečně znásilnili nějací arabští samci. Měli pocit, že si to zasloužíme, když tam jezdíme. Abychom změnily názor. Tohle teď pominulo. Ale v souvislosti s kampaní #MeToo, kde jsem sama nějaký příběh zveřejnila, mi zase chodilo strašně moc výhrůžek ve stylu: „Ty prašivá feno! Ty zasraná sluníčkářko.“ A zase tu máme ty nálepky.

C0228T01

Odrazuje tě to od práce? Dá se na takové zprávy zvyknout?

Nejdřív jsem se tomu smála. Pak bylo období, kdy jsem se na nějakou dobu stáhla a fakt jsem přemýšlela, že s tím seknu. Už toho bylo moc. Pak jsem se zase nechala přesvědčit, mám ale hranici. V momentě, kdy budou vyhrožovat zabitím mého dítěte, tak už to předám policii nebo se tím začnu víc zabývat. My teď v poslední době kritizujeme Turecko, džihádistické skupiny a chodí mi teď výhrůžky právě i od Turků, kteří jsou proerdoganovští. A to, co se teď stalo na Slovensku, mě opravdu vyděsilo. Protože pak když vidím všechny ty výhrůžky, co mi chodí, a jak je pak snadné někoho odpravit, přestává legrace. Bojím se právě toho, že budu mít nálepku novinářky nebo „zasrané sluníčkářky“ a společnost dospěje do stádia, kdy bude chtít vzít spravedlnost do vlastních rukou. Nikdo neví, kam se to vyvine. Musíme o tom mluvit a brát si příklady z historie. V roce 1938 snad ani sami židé nepředpokládali, kam se to může ještě zvrtnout. Jakmile budu tedy cítit, že je situace na hraně, jsem připravená odejít. Nebudu čekat, až mě někdo zabije, protože jsem sluníčkářka. Když ani nevím, co to znamená.

Podívejte se na reportáže Markéty Kutilové z publicistického pořadu Reportéři ČT Královny Chalífátu, V zajetí džihádistů nebo Kobání povstává z popela.

Úvodní foto: Lukáš Houdek

Ostatní fotografie: Markéta Kutilová a její archiv

Čtěte dále

Jako první neslyšící startoval na zimní olympiádě. Jeho vášní jsou boby

Jakub Nosek se zapsal do historie jako první neslyšící sportovec, který se zúčastnil zimních olympijských her. Na ty v korejském Pchjongčchangu se dostal se sportem, kterému se věnuje necelé čtyři roky - s bobem. O sluch přišel kvůli onemocnění meningitidou ve dvou a půl letech. Přes různé sporty se dostal k atletice, která mu přirostla natrvalo k srdci. Jakuba lákalo stále něco nového, a tak objevil boby. To byl sport, kde mohl naplno využít dovednost z atletiky - rychlost.


Bára Voráčová 14. 12. 2018

Sáhnutí na zadek, pusa nebo objetí ve fotbale. Češi upozornili na diskriminaci LGBT v Rusku, získali zlato

Sáhnutí na zadek, pusa spoluhráči nebo objetí. I takové projevy emocí bývají součástí fotbalových zápasů. Podle ruského zákona proti gay propagandě mohou hráči dostat za sáhnutí na zadek až 15 dní za mřížemi, pokutu za projevení náklonnosti nebo být deportováni za pusu spoluhráči. Česká reklamní agentura Havas Prague ve spolupráci s Amnesty International proto využila mistrovství světa ve fotbale konané v Rusku, aby na absurditu zákona upozornila. A jejich kampaň nyní získala prestižní ocenění za reklamní kreativitu Epica Awards.


Marie Škardová 13. 12. 2018

V 5 letech uprchla z Ghany, otce už nikdy neviděla. Stala se první lídryní politické strany v zemi

Osmapadesátiletá Samia Nkrumah je dcerou prvního ghanského prezidenta, myslitele a bojovníka za nezávislost afrických zemí Kwameho Nkrumaha, který byl posluchači BCC roku 2000 zvolen Afričanem milénia. I proto o něm ona sama nehovoří jako o svém otci, vždy ho jmenuje celým jménem. Samia je také první ženou v zemi, která kdy stála v čele politické strany. Říká, že to mají ženy v tamní politice těžké, přestože podle ní často mají hroší kůži. „Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás,” popisuje v rozhovoru pro HFC. Sama prožila život plný zvratů. Když jí ještě nebylo šest let, došlo v Ghaně k vojenskému převratu a ona musela s matkou a sourozenci uprchnout do Egypta, odkud matka pocházela. „ Neublíži ...

„Rasismus tě degraduje na prvoka,” říká česko-romský hudebník Holubec

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. P ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.