Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Umění a Alzheimer: Obrazy jako maják v krajině bez vzpomínek

 

umeni alzheimer big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

5
ledna
2018

„Paradoxem je, že naši klienti často nevědí, jaký je den nebo že mají nějakého příbuzného, ale dokáží si vzpomenout, že přijde Alžběta, že jsou dneska obrazy,” říká Jakub Sobotka, vedoucí Denního stacionáře pro seniory Národního ústavu duševního zdraví. Tento rok zde totiž společně s kurátorkou Alžbětou Petřinovou začali zkoušet překvapivý koncept terapie Umění a Alzheimer převážně pro seniory trpící demencí. Vyrážejí mimo jiné společně do Národní galerie v Praze, kde se snaží prostřednictvím obrazů přimět seniory k probuzení vzpomínek a aktivního zapojení mysli při diskusích nad tím, co právě viděli. „To, co mě zajímá, jsou jejich pocity, jejich vzpomínky a každý může mít na umělecké dílo svůj vlastní názor. To, že se jich ptám, jaké mají emoce, co jim ten obraz připomíná, je velice důležité. Klienti tak mají pocit, že je jejich názor brán vážně. Tímto vším vyvíjejí nějakou intelektuální činnost a je s nimi zacházeno jako s dospělými, inteligentními bytostmi,“ popisuje ve dvojrozhovoru Alžběta Petřinová.

Co si může, Jakube, člověk představit pod denním stacionářem pro seniory?

Denní stacionář pro seniory se v NUDZ nachází na oddělení kognitivních poruch, kde se řeší problémy a otázky týkající se Alzheimerovy a jiných druhů demence. Jde o takovou docházkovou skupinu, 10 klientů na den, pro které je uzpůsoben program zaměřený hlavně na kognitivní trénink a trénování paměti.

Jak to funguje v praxi?

V praxi to vypadá tak, že do stacionáře dorazí klienti mezi 7 a půl 9, kdy začínají snídaní. Po deváté půl hodiny cvičí na židlích, to je povinné. Pak je relaxace a svačina. Po svačině mají formou různých testů, zábavných cvičení, kvízů, rébusů, říkanek a her pod vedením psychologů kognitivní trénink, ergoterapii, nebo trénování paměti. Pak je oběd, po kterém mají klienti zhruba hodinu pauzu s poledním klidem. Odpoledne je další program, který už je lehčí. Třeba je to muzikoterapie, společenské hry, koukání na filmy anebo četba. Po programu odcházejí domů.

Je denní stacionář v něčem speciální?

Všechno se děje každý den ve stejný čas. Pro seniory je tahle pravidelnost důležitá. Jedině ta je dokáže udržet v jejich přirozeném rytmu tak, že vlastně dokážou fungovat. Je také pravda, že rodiny někdy nechtějí svého nemocného blízkého k čemukoliv pustit, ať už je to utírání nádobí, luxování nebo žehlení a věšení prádla. U nás to mají všechno dovolené. Tady je k tomu naopak povzbuzujeme, takže když se vypere, tak se to prádlo musí pověsit a potom vyžehlit. Nádobí se také musí umýt. Je to součást terapie.

umeni alzheimer 1

Vidíte sám nějaké výsledky?

Určitě. Třeba ohledně stravy. Ta je pestrá a pravidelná. Zprvu klienti hodně přibírali, ale teď jdou s tou váhou lehce dolů. Stávalo se také, že sem přišli lidi i s tím, že nebudou jíst a stačí jim jedno jídlo denně, ale teď si i sami řeknou, že mají hlad. A to lidé s Alzheimerovou demencí nemívají pocit hladu a pocit žízně. Doma si pak i sami řeknou, že mají hlad a že jdou a nají se.

Pořádáte ale také další aktivity. Proč?

Jezdíme na výlety, protože klienti už tady občas trpí ponorkou. Jsou tady každý den, znají se, kolikrát už si například nemají co říct, nebo nemají náladu, a tak je třeba změnit prostředí. Výlet se většinou plánuje na míru tak, aby sedl klientům i nám. Děláme různé další akce jako jsou letní slavnosti nebo teď před Vánoci jsme tvořili adventní věnce a pekli cukroví. Je to pro ně zpestření života, protože každá taková akce v nich vyvolá vzpomínky. Pozvedne je to a mají dobrou náladu a těží z toho poměrně dlouhou dobu. Navíc je to také dobrý způsob cvičení jemné motoriky.

Plánujete ještě něco navíc?

Chtěl bych vzít na jaře všechny klienty společně s naší dětskou skupinou Neuronek na týden na hory. Mám už i vybrané místo a teď jen dávám dohromady aktivity, který by se tam s nimi daly dělat a vytvořit tady mezigenerační setkávání malých dětí a našich seniorů.

umeni alzheimer 2

Bude to fungovat?

Určitě, protože některé děti nemají prarodiče a měly by poznat, že jsou i starší lidé-senioři. Naproti tomu senioři vnímají děti neskutečně pozitivně a hned mají lepší náladu a vybavují si to, co dělaly jejich děti. Takže si myslím, že propojit naše aktivity s dětmi je hodně pozitivní pro obě dvě strany.

Pracujete také s rodinami, které o své blízké pečují?

Každý měsíc se scházíme s pečujícími v rámci semináře, který je důležitý jak pro pečující, tak pro nás, abychom zmapovali rodinnou situaci a zjistili, co ty rodiny vědí, v čem potřebují pomoc, jak fungují. Pečujícím se tak snažíme poskytnout odbornou pomoc, protože péče o seniora s Alzheimerovou demencí nebo jiným typem demence je často dostává až na dno jejich sil, protože ty rodiny pracují, mají svoje starosti. Zároveň zde nastavíme i pravidla, u kterých je velmi důležité, aby je dodržovala i rodina doma. Třeba během situace v létě, kdy máme zavřeno 14 dnů, tak všichni dostanou na každý den úkoly tak, aby nevypadli ze svého rytmu. Musí to tak být, jinak by byla naše půlroční práce takřka pryč a mohli bychom začít od znova. Péče o pacienty s demencí je tedy nutná komplexní a na všech úrovních.

Co byste hodnotil jako největší výzvu současnosti v péči o lidi s Alzheimerem a dalšími formami demence?

Lepší informování rodin o možnostech, které jim může stát nebo jiné neziskové organizace a nemocnice nabídnout. Hodně důležitá je osvěta v tom, co se má dělat, na koho se obrátit, kdo má zkušenosti a kdo může poradit.

umeni alzheimer 3

Alžběto, jak jste se k nápadu skloubit umění a péči o lidi s Alzheimerovou demencí dostala?

Už delší dobu mě zajímají senioři a chtěla jsem se zapojit do nějakého charitativního projektu. Bydlím v Klecanech, kde funguje Národní ústav duševního zdraví, tak mě přirozeně lákalo se nějak zapojit do jeho aktivit. Napadlo mě, že by se možná dalo zkombinovat moje uměleckohistorické vzdělání a práce se seniory. Začala jsem se pídit po dalších informacích a objevila jsem, že v Americe nebo Austrálii to už dávno funguje. Navázala jsem kontakt s Adriane Boag, která má na starosti podobný program v Austrálii, v Národní galerii v Canbeře. Po nějakém čase jsem oslovila NUDZ, kam jsem přišla už s hotovým programem, a od začátku loňského roku spolupracujeme s denním stacionářem.

Jak program funguje?

Praktikuju dvě formy tohoto programu. Buď ukazuji klientům obrazy na velké obrazovce přímo ve stacionáři a kladu jim základní otázky typu kolik postav na obraze vidí, jaký z něj mají prvotní dojem, v jaké roční době se asi odehrává scéna, která je na něm zachycená, které barvy dominují, jak se asi postavy na obraze cítí, zda také někdy dělali to, co je na obraze namalované atd.... Většinou to jsou maximálně čtyři obrazy na hodinu, někdy stihneme probrat jenom dva nebo si obdobnou formou povídáme o dílech přímo v Národní galerii. Tomu předchází překvapivě dlouhá příprava těch obrazů, protože ne každý je třeba vhodný pro takovou skupinu. Snažím se vybrat takový, u kterého lze rozvinout určitou debatu, který nám sděluje nějaký příběh nebo je zajímavý rozmanitými detaily.

Program jste se rozhodla rozšířit o výlety do Národní galerie. Proč?

Národní galerie přináší úplně jiný zážitek. Pro klienty je to společenská událost. Samotná galerie přináší ještě obohacení o trojrozměrná díla, která si můžou klienti prohlédnout ze všech stran, a které jim nemohu zprostředkovat promítáním na obrazovku ve stacionáři. Velkou podporu máme i od samotné Národní galerie, která nám poskytuje vstupné zdarma a vychází nám všemožně vstříc. Máme připraveny židličky před obrazy, vždycky se domluvíme, aby tam nebyla jiná školní skupina, která by byla pro naše klienty velmi rušivá atd.

umeni alzheimer 6

Jak se vám podařilo získat pro projekt peníze?

Rozhodla jsem se, že je vyběhám, a protože běhám pravidelně půlmaratony, tak jsem zjistila, že se dá běhat jako dobroběžec a vybírat tak peníze na určitý projekt. Různí známí a kamarádi, ale i naprosto cizí lidé, mě podpořili a ve spolupráci s Nadačním fondem Alzheimer jsem tohle jaro v Karlových Varech běžela přímo pro náš projekt Umění a Alzheimer. Vybralo se víc, než byla stanovená cílová částka 36 000 Kč. Nakonec se vybralo něco přes 40 tisíc. Díky těmto penězům teď budeme schopni jezdit do Národní galerie pravděpodobně déle než jeden rok.

Jak na díla v galerii reagují samotní senioři?

Na každé dílo, které jsem jim představila, byli schopni nějak reagovat. U žádného díla se komunikace nezastavila tak, aby se klienti nedokázali zapojit do debaty. A to jsme se třeba bavili i o takové poloabstraktní soše. Občas se sama obávám výběru, který jsem připravila, ale nakonec jsem vždycky velice příjemně překvapená. Když vidím, že klienti reagují, jak se jim rozzáří oči, že se smějí. Anebo že se dokážou mezi sebou i lehce pohádat (smích), vím, že ten program má smysl.

Jak si to vysvětlujete?

Je to program, během kterého lidé nemusejí mít strach, že udělají něco špatně, protože umění se dá interpretovat různými způsoby. Většina klientů se výtvarným uměním v minulosti nějak zvlášť nezaobírala. Předchozí zkušenost s uměním není vůbec podstatná. To, co mě zajímá, jsou jejich pocity, jejich vzpomínky a každý může mít na umělecké dílo svůj vlastní názor. To, že se jich ptám, jaké mají emoce, co jim ten obraz připomíná, je velice důležité. Klienti tak mají pocit, že je jejich názor brán vážně. Tímto vším vyvíjejí nějakou intelektuální činnost a je s nimi zacházeno jako s dospělými, inteligentními bytostmi.

umeni alzheimer 4

Zůstal vám nějaký moment z těchto výletů v paměti?

Nejvíc mi v hlavě uvízla reakce jedné klientky, která během jednoho našeho sezení vypadala, že pospává, ale protože se snažím všechny klienty zapojit do debaty, tak jsem se jí konkrétně zeptala, co si myslí o obraze, na který jsme se dívali. Byl to obraz od Paula Klee Zlatá rybka. Ona se z toho spánku úplně probudila a řekla, že to zná, protože to viděla v Austrálii, že je to taková velká ryba, která od sebe odhání ty velké. A opravdu na tom obraze byly menší rybky kolem jedné velké zlaté. Byla jsem z toho úplně konsternovaná, protože to krásně vystihla a tzv. oficiální interpretace tohoto obrazu jsou totožné. Skvělá interpretace a na povrch vypluly cenné vlastní vzpomínky, které by jinak zůstaly hluboko zasuté.

Práce kterých malířů ještě v terapii využíváte?

Snažím se o určitou pestrost. Téměř každý obraz je od jiného autora. Vybírám jak české, tak světové umělce z různých období. Ve stacionáři jsme si prohlíželi díla např. od Botticelliho, Rembrandta, Constabla, Degase aj. a přímo v galerii např. od Van Gogha, Gauguina, Renoira, Lhotáka, Zrzavého, Čapka a dalších. Určující je pro mě námět, a tak při výběru děl často narazím i na méně známé autory, a tím tak obohatím i samu sebe.

Proč vás zajímá práce se seniory?

Tak nějak přirozeně to vychází ze mě. Přijde mi, že je to skupina, která je širší společností trošku ignorovaná. Je ve mně touha jim život obohatit. Navíc mě baví jim tímto způsobem zprostředkovávat umění. Spousta lidí se umění bojí s tím, že je to pro ně něco nepochopitelného, že je to moc intelektuálně náročné. Když se ale umění správně podá a doplní nějakými zajímavými informacemi a dá se mu čas, dokáže promlouvat ke každému.

umeni alzheimer 5

Proč myslíte, že se na seniory zapomíná, přestože stáří čeká nás všechny?

Možná si lidé myslí, že senioři už nemají co nabídnout. Možná je to i strach z vlastního stáří. Myslím si, že to je taky nedostatek času, protože lidi jsou dneska opravdu vytížení. Obstát v takovéto společnosti vyžaduje velké úsilí, i bez péče o seniora. Spousta lidí má ve stejnou dobu stárnoucí rodiče i malé děti, je hodně náročné vše skloubit a pak jde zájem o seniory trošku do pozadí.

Co tenhle projekt nabízí vám osobně?

Mě to neuvěřitelně nabíjí a mám radost, že někomu jinému dávám radost. Těší mě, když se mi daří zprostředkovat pozitivní zážitek z umění někomu, kdo by se s uměním v takovéto formě už asi těžko setkal. Je to takové, v uvozovkách, intelektuální dětské hřiště. Umění nám mimo jiné nabízí mnoho zábavy a když se ho lidé bojí, ochuzují se o úžasné zážitky.

Spoluautorem rozhovoru je Matěj Kučera

Foto: Jiří Pasz

Čtěte dále

Australský gay imám plánuje otevřít inkluzivní mešitu. Bude útočištěm LGBT lidí

Ještě před pár lety patřil k uznávaným imámům, jelikož provázel při obřadech v Melbourne v jedné z největších mešit v Austrálii. Respekt si vysloužil také za to, že byl háfizem, tedy člověkem, který se naučil korán zpaměti. To vše přišlo téměř vniveč v roce 2010, kdy se přihlásil ke své sexuální orientaci. Byl vyloučen  z náboženské obce a v mešitách už kázat nesmí. Naopak čelí výhrůžkám smrti, jelikož se z něj stal hlasitý bojovník za práva LGBT muslimů. Těm poskytuje duchovní podporu, občas i útočiště ve svém jednopokojovém bytě. Nyní si vyhlédl v centru města dům, který by za pomoci filantropů rád proměnil  v první LGBT friendly mešitu v zemi spojenou s azylovým domem pro ty, kteří po svém coming outu prchají od svých rodin.


Lukáš Houdek 19. 1. 2018

V Ostravě otevřela ordinace pro chudé a lidi bez domova

Pro lidi bez domova může být z nejrůznějších důvodů složité získat zdravotní pomoc. Jejich zdravotní stav je přitom často vzhledem k životní situaci horší než ve většinové populaci. Stále častěji se také stávají oběťmi psychického a fyzického násilí a sexuálních útoků. „Zejména při terénní práci vidíme fakt, že bezdomovectví je problém sociálně-zdravotní. Většina bezdomovců na ulici má zdravotní problémy. Buď se stali bezdomovci kvůli zdravotnímu handicapu, nebo vlivem života na ulici došlo k nevratnému poškození zdraví,” říká Andrea Pekárková, lékařka Armády spásy. V prvním týdnu letošního roku proto otevřela Armáda spásy ordinaci praktického lékaře pro chudé v Ostravě. Jejím cílem je efektivně řešit problematiku bezdomovectví v rámci komplexního přístupu.


Marie Škardová 18. ...

Český bankéř chtěl poznat realitu, Vánoce strávil mezi uprchlíky v Řecku. „Jsou jako my,“ říká

Třiačtyřicetiletý Martin Bonhard je relativně vysoce postavený bankéř žijící v Praze. Vyrostl v Rakousku a Německu jako dítě emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1968. Protože ho znepokojovala podoba zdejší společenské diskuse o tématu migrace a uprchlíků, a chtěl sám zjistit, jak je to ve skutečnosti, odhodlal se k netradičnímu kroku. Rozhodl se Vánoce a přelom roku strávit v jednom z uprchlických táborů v Řecku. K čemu došel? Jak práce dobrovolníka probíhá? A jaký příběh ho zasáhl nejvíce?


Lukáš Houdek 17. 1. 2018

Zaměstnávání cizinců v Česku: Porušování zákona a vykořisťování

Sedmašedesátiletý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Během let pracoval v různých agenturách. V dubnu 2017 utrpěl zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura, u které byl zaměstnán, s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory a skončil na ulici. Poté se ho ujali terénní pracovníci Diakonie ČCE. Jeho případ, který ukazuje na problematiku cizinců na českém trhu práce, není dodnes dořešený. S jakými formami znevýhodňování se zahraniční pracovníci setkávají a jaká řešení navrhují organizace, které řeší problematiku v praxi?