Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Způsobil smrt při autonehodě. Z vězení ho dostal dědeček oběti. Dnes zachraňuje životy

 

yorgui big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

7
listopadu
2017

Před jedenácti lety Yorgui Teyrouz zavinil autonehodu, při které jeden člověk zemřel. Skončil ve vězení, z něhož ho překvapivě dostal dědeček oběti. Ten pět dní nato skončil na operaci v nemocnici s akutní potřebou dárce krve, které je v Libanonu nedostatek. A právě Yorgui mu ji daroval. Napadlo ho také oslovit množství dalších dárců z řad svých přátel. „A on to přežil. Pak jsem si řekl, že právě tohle by mělo být mé životní poslání,“ vzpomíná Yorgui. A tak se píší začátky úspěšné libanonské organizace Donner Sang Compter (Dávej, aniž čekáš odměnu), která kreativním a zábavným způsobem motivuje zejména mladé lidi k dárcovství. Vytváří z něj životní styl a pomohla už více než 75 000 lidí. A protože se přirozeně zapojují vedle sebe lidé z různých, občas znesvářených, náboženských skupin, klube se v Yorguiho hlavě další plán. „Chceme propojit dárcovství s kampaní za smíření. Chci, aby dárcovství překonávalo to, co lidi rozděluje,“ dodává v rozhovoru.

yorgui 5

Co tě k angažování se v propagaci darování krve přivedlo?

Když jsem šel do školy, moje máma mě strkala do skauta. Musel jsem tam chodit. Ale po třech, čtyřech setkáních jsem byl totálně závislý. Líbily se mi ty principy, odpovědnost, atmosféra, hodnoty. Ve skautu musíš brát nejprve ostatní, až pak sebe. V roce 2003 jsem se přidal k libanonskému Červenému kříži. Dělal jsem rychlou pomoc a bylo to hodně vzrušující. Všiml jsem si ale, že je málo koordinace mezi nemocnicemi a krevními bankami. Pak se stalo, že dědeček jednoho skauta umřel, protože pro něj nebyli schopni najít dost krve na transfúzi. Žijeme v 21. století a lidé pořád takhle zbytečně umírají. To mě hrozně frustrovalo.

Souvisí s tím také nějak tvůj osobní příběh, který je sám o sobě hodně dramatický?

Měl jsem velkou bouračku, což skončilo smrtí člověka. Šel jsem do vězení. Tahle zkušenost ve mně otřásla úplně vším. Člověk, který mě nakonec z vězení dostal, byl dědeček člověka, který při bouračce umřel. A pět dní po tom byl na operaci a potřeboval krev. Tak jsem daroval tu svou a sehnal i od přátel. A on přežil. Pak jsem si řekl, že právě tohle by mělo být mé životní poslání.

yorgui 2

Jak ses s takovou zkušeností vyrovnal ty sám?

Mám štěstí, že mám přátele, kteří mě hodně podporují. Taky, že jsem skaut. Dva měsíce po té nehodě, v roce 2006, jsem mluvil ke skautům a jejich rodičům. A řekl jsem: „Udělal jsem něco hodně špatného, přiznávám to.“ Jel jsem rychle, špatně jsem předjížděl, zavinil jsem bouračku. Byla to moje chyba, moje auto, přijímám za to zodpovědnost. Měli bychom být opatrnější, bouračka se může stát během vteřiny. Později jsem měl možnost tuhle tragédii transformovat v obrovskou životní lekci. Mohl jsem s tím žít jako s něčím, co mě ovlivní negativně, nebo k tomu naopak přistoupit pozitivně.

Dá se taková tragédie transformovat v něco pozitivního?

Nikdy jsem si nemyslel, že založíme organizaci. Prostě jsem si řekl, že zkusíme pomáhat lidem okolo. Takže kamkoliv jsem šel, ptal jsem se lidí na jejich krevní skupinu. Číšníků, univerzitních učitelů, studentů. Byla z toho posedlost. Psal jsem si to do mobilu, s kontakty na ty lidi: jméno, adresa, krevní skupina. O šest měsíců později vypukla Druhá libanonská válka. Začal jsem brát kamarády a kamarádky do krevních bank, aby darovali krev. Cítili jsme, že můžeme udělat něco pro svoji zemi. Pomohli jsme lidem, kteří byli v nouzi.

yorgui 3

Dnes hodně využíváš sociální sítě. Jak tomu bylo na začátku?

V té době se právě objevil Facebook. A já si řekl, že pokud ho využijeme pro sociální aktivity a „dobro“, můžeme možná oslovit miliony lidí a mít opravdu velký dopad. Tak jsem tam založil skupinu a nazval jsem ji Donner Sang Compter. Strategické bylo zahrnout také skautské hnutí. Když ve skautu mluvíš s jedním člověkem, ten pak mluví s dalšími padesáti. A ti pak s tisíci. Díky skautům jsme měli obrovskou odezvu. A pak jsem taky začal budovat stánky na univerzitách.

Dostalo se vám podpory od libanonské vlády?

Nikdy. Trvalo jim rok a půl, než jsem dostal licenci, což normálně trvá dva, tři měsíce. Musel jsem to hnutí už ale nějak formalizovat, začalo růst. V roce 2011 jsme začali dělat velké fundraisingové akce, vyvíjet značku, založili call centrum, databázi, všechno bylo najednou o hodně serióznější. Pak jsme našli peníze na malý autobus, dělali jsme kampaň po celé zemi, měli jsme stan, trička, dobrovolníky. Kampaň nesla název „Krev máme všichni stejnou“. Ukazovali jsme, kolik lidí – jeden ze čtyř – potřebuje dárce krve. Bylo to hodně o marketingu a o tom, jak přitáhnout mladé lidi k dárcovství. Zapojily se i celebrity a po nějaké době jsme byli schopní zajistit mobilní dárcovskou jednotku.

yorgui 4

Kolika lidem jste už pomohli?

Za těch sedm let to bude kolem 75 tisíc lidí. V Libanonu máme 120 nemocnic, většina z nich má svou krevní banku. Pokud ne, spoléhají výhradně na Červený kříž, ten má 13 center. Máme tu „náhradní“ systém, což znamená, že jako pacient, kterému byla poskytnuta krev, ji musíš nahradit. Je jedno jak. Jestli to zkusíš v kostelích, na Facebooku, u kohokoliv z tvého okolí. Dárce pak dostaneš do nemocnice a polovinu z nich odmítnou.

Takže dobrovolné dárcovství neexistuje?

Asi jen 4 % byly od dobrovolných dárců. Za poslední tři roky jsme to pomohli zvednout na 11 %. Ale to samozřejmě pořád nestačí. Ale lidé nám hodně fandí. Děláme, co můžeme s minimálními zdroji.

yorgui 7

Co stojí za vaším úspěchem?

Myslím, že hodně pomáhá budování značky. Nemluvíme o jehlách a krvi, mluvíme o životě a smrti. Nevydíráme. Nikdy jsme nepoužili obrázky někoho, kdo umírá, a žebrali o pomoc. Tohle nesnáším. Tady v Libanonu se to dost zneužívá, lidem se hraje na city. Mně se víc líbí ten hrdinský aspekt. To mě naučil skaut. Jdi nejdřív příkladem ostatním. Nemůžeš o něčem mluvit a sám to nedělat. My se teď snažíme používat aspekt toho, že vás darování krve může bavit. Lidi dávají svoje fotky z darování na Facebook. Tvoji přátelé se podívají a řeknou si: To chci udělat taky! I kdyby to bylo jedno procento, stojí to za to. Pokud pomoc není také zábava a není kreativní, lidé nepřijdou.

Znamená to tedy, že jsou lidé z tlaku, aby pomáhali, unavení?

Ano. Jak jsem řekl, my se snažíme, aby pomoc ostatním byla i zábava. Dříve o dárcovství krve nikdo nevtipkoval, nikdo z toho neudělal kreativní činnost. My žijeme v zemi, která je multikulturní, velmi rozdělená v mnoha věcech. A já teď mám jeden velký sen a není to jen projekt. Chceme propojit dárcovství s kampaní za smíření a mír. Chci, aby dárcovství v sobě mělo vyšší smysl, aby překonávalo to, co lidi rozděluje. Zkus si představit, že máš rozdělenou vesnici, lidi v konfliktu, dvě různá náboženství. Minulý měsíc jsme organizovali dárcovství na ulici, kde dávali lidi z obou stran konfliktu vedle sebe. A to je věc, kterou chceme zdůraznit. Je to něco, čím bychom rádi pomohli téhle zemi, a nakonec nejen tady. Dárcovství krve jako nástroj usmíření.

yorgui 6

V čem jsou Libanonci specifičtí?

Měli jsme tu 17 let občanskou válku. Na území Libanonu nás žijí asi 4 miliony a asi 16 milionů žije v zahraničí. Máme tu aktivní lidi, velkou různorodost, francouzskou, britskou i americkou kulturní tradici. Je pro nás jednoduché cestovat, většina z nás mluví třemi jazyky. Vždycky si najdeme cestu. Jsme kreativní a umíme věci řešit. Jsme také mostem do arabského světa. Jak řekl papež Jan Pavel II. – Libanon je zprávou pro celý svět. Není jiná země, která by byla tak rovnoměrně rozdělena. Máme tu třetinu křesťanů, třetinu šíitů a třetinu sunnitů. Musíme mít proto vybalancovaný systém, který tohle zvládne.

V Evropě je řada lidí, kteří se nyní bojí muslimů. Co bys jim vzkázal?

Bojíme se všeho, co neznáme. Tak se poznejme, potkávejme se. Pak, myslím, každý uvidí, že není možné generalizovat. Všichni jsme lidi a snažíme se v tomhle světě přežít. Všichni vidíme, že teror není cesta. Je potřeba ale pochopit, odkud a proč se bere. Musí být řešení, ale nepřijde přes noc. Myslím, že je důležité se spolu bavit. Nemusíme hned přijmout vše, co říká ten druhý. Ale je důležité se snažit vzájemně pochopit.

yorgui 1

Foto: Archiv Donner Sang Compter

Čtěte dále

Manipulace: Nově mohou volit cizinci bez českého občanství. Umožnil to Hamáček

Tomio Okamura v neděli zveřejnil na svém facebookovém profilu nové video, ve kterém uvádí, že nově budou mít možnost v České republice volit a být voleni i cizinci bez českého občanství. Ve videu dále tvrdí, že poté, co se předseda ČSSD Jan Hamáček stal ministrem vnitra, umožnil, aby již v letošních říjnových komunálních volbách mohli v České republice takoví cizinci volit. Skandální na celé věci je dle něj především to, že „tyto návrhy k nám tlačí EU, jelikož nechce zachování národních států, ale vytvoření jednoho centrálního evropského superstátu pod diktátem Bruselu”.


HateFree Culture 17. 7. 2018

„Česká společnost je citlivější k nacismu než komunismu,” domnívá se vnitro

Na facebookové stránce HateFree Culture proběhla v nedávné době bouřlivá diskuze o tom, zda je propagace či podpora nacistických hnutí v praxi více řešena a potlačována než u hnutí komunistických a zda je i ve společnosti vyšší citlivost vůči nacismu než vůči komunismu. „Zákonná úprava nikterak nerozlišuje mezi zločiny spáchanými tou či onou formou totality. Výslovně je to uvedeno v § 405 trestního zákoníku, který postihuje schvalování, zpochybňování, popírání či ospravedlňování těchto zločinů. Je však třeba říci, že orgány činné v trestním řízení se v současnosti více zaměřují na problematiku kriminality pravicových extremistů, kterou považují za větší hrozbu pro bezpečnost a demokracii České republiky,“ uvádí v rozhovoru pro HFC Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra. „Ve společnosti přetrvává vyšší citlivost vůči nacismu než vůči komunismu. Nac ...

V 60 udělala řidičák, v 65 odmaturovala. Je idolem mnohých Romů

Olga Fečová se narodila za války do silných romských rodů na východním Slovensku. Tam zažila tradiční život, ze kterého čerpá dodnes, přestože se rodina po válce přestěhovala do Prahy za prací. Pochází ze vzdělané muzikantské rodiny, hudba i škola byla tedy v jejím životě všudypřítomná. Ona sama ale v mládí dokončila jen základní vzdělání, chtěla především pečovat o blaho svých blízkých, zatímco oni sami studovali nebo se věnovali kariéře. „Já jsem se vždycky vlastně starala o ostatní a na sebe jsem furt neměla čas,” říká. Když odrostly i její děti, rozhodla se to změnit. „V šedesáti jsem si pak řekla: ,Holka, už bys sis mohla taky udělat čas na sebe.` A udělala jsem si řidičák,” směje se a s ironií dodává, že nyní funguje v systému pětiletek. V 65 letech složila maturitu, v 70 se naučila na housle a v 75 letech začala malovat. Vedle celoživotní práce v továrnách a úklidu se však s ...

Ukaž, že je Česko super. Vyfoť to!

V rámci oslav stého výročí vzniku Československa a 51. ročníku Mezinárodního filmového festivalu filmů s cestovatelskou tematikou Tourfilm probíhá soutěž o nejlepší fotografii. Účastnit soutěže se může každý, fotografie vyjadřující národní hrdost ale musí vzniknout v České republice, každý může přihlásit právě jeden snímek. Cílem soutěže je zvýšit povědomí o letošním jubileu založení Československa. HateFree Culture je jejím partnerem.


HateFree Culture 12. 7. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.