Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Způsobil smrt při autonehodě. Z vězení ho dostal dědeček oběti. Dnes zachraňuje životy

 

yorgui big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

7
listopadu
2017

Před jedenácti lety Yorgui Teyrouz zavinil autonehodu, při které jeden člověk zemřel. Skončil ve vězení, z něhož ho překvapivě dostal dědeček oběti. Ten pět dní nato skončil na operaci v nemocnici s akutní potřebou dárce krve, které je v Libanonu nedostatek. A právě Yorgui mu ji daroval. Napadlo ho také oslovit množství dalších dárců z řad svých přátel. „A on to přežil. Pak jsem si řekl, že právě tohle by mělo být mé životní poslání,“ vzpomíná Yorgui. A tak se píší začátky úspěšné libanonské organizace Donner Sang Compter (Dávej, aniž čekáš odměnu), která kreativním a zábavným způsobem motivuje zejména mladé lidi k dárcovství. Vytváří z něj životní styl a pomohla už více než 75 000 lidí. A protože se přirozeně zapojují vedle sebe lidé z různých, občas znesvářených, náboženských skupin, klube se v Yorguiho hlavě další plán. „Chceme propojit dárcovství s kampaní za smíření. Chci, aby dárcovství překonávalo to, co lidi rozděluje,“ dodává v rozhovoru.

yorgui 5

Co tě k angažování se v propagaci darování krve přivedlo?

Když jsem šel do školy, moje máma mě strkala do skauta. Musel jsem tam chodit. Ale po třech, čtyřech setkáních jsem byl totálně závislý. Líbily se mi ty principy, odpovědnost, atmosféra, hodnoty. Ve skautu musíš brát nejprve ostatní, až pak sebe. V roce 2003 jsem se přidal k libanonskému Červenému kříži. Dělal jsem rychlou pomoc a bylo to hodně vzrušující. Všiml jsem si ale, že je málo koordinace mezi nemocnicemi a krevními bankami. Pak se stalo, že dědeček jednoho skauta umřel, protože pro něj nebyli schopni najít dost krve na transfúzi. Žijeme v 21. století a lidé pořád takhle zbytečně umírají. To mě hrozně frustrovalo.

Souvisí s tím také nějak tvůj osobní příběh, který je sám o sobě hodně dramatický?

Měl jsem velkou bouračku, což skončilo smrtí člověka. Šel jsem do vězení. Tahle zkušenost ve mně otřásla úplně vším. Člověk, který mě nakonec z vězení dostal, byl dědeček člověka, který při bouračce umřel. A pět dní po tom byl na operaci a potřeboval krev. Tak jsem daroval tu svou a sehnal i od přátel. A on přežil. Pak jsem si řekl, že právě tohle by mělo být mé životní poslání.

yorgui 2

Jak ses s takovou zkušeností vyrovnal ty sám?

Mám štěstí, že mám přátele, kteří mě hodně podporují. Taky, že jsem skaut. Dva měsíce po té nehodě, v roce 2006, jsem mluvil ke skautům a jejich rodičům. A řekl jsem: „Udělal jsem něco hodně špatného, přiznávám to.“ Jel jsem rychle, špatně jsem předjížděl, zavinil jsem bouračku. Byla to moje chyba, moje auto, přijímám za to zodpovědnost. Měli bychom být opatrnější, bouračka se může stát během vteřiny. Později jsem měl možnost tuhle tragédii transformovat v obrovskou životní lekci. Mohl jsem s tím žít jako s něčím, co mě ovlivní negativně, nebo k tomu naopak přistoupit pozitivně.

Dá se taková tragédie transformovat v něco pozitivního?

Nikdy jsem si nemyslel, že založíme organizaci. Prostě jsem si řekl, že zkusíme pomáhat lidem okolo. Takže kamkoliv jsem šel, ptal jsem se lidí na jejich krevní skupinu. Číšníků, univerzitních učitelů, studentů. Byla z toho posedlost. Psal jsem si to do mobilu, s kontakty na ty lidi: jméno, adresa, krevní skupina. O šest měsíců později vypukla Druhá libanonská válka. Začal jsem brát kamarády a kamarádky do krevních bank, aby darovali krev. Cítili jsme, že můžeme udělat něco pro svoji zemi. Pomohli jsme lidem, kteří byli v nouzi.

yorgui 3

Dnes hodně využíváš sociální sítě. Jak tomu bylo na začátku?

V té době se právě objevil Facebook. A já si řekl, že pokud ho využijeme pro sociální aktivity a „dobro“, můžeme možná oslovit miliony lidí a mít opravdu velký dopad. Tak jsem tam založil skupinu a nazval jsem ji Donner Sang Compter. Strategické bylo zahrnout také skautské hnutí. Když ve skautu mluvíš s jedním člověkem, ten pak mluví s dalšími padesáti. A ti pak s tisíci. Díky skautům jsme měli obrovskou odezvu. A pak jsem taky začal budovat stánky na univerzitách.

Dostalo se vám podpory od libanonské vlády?

Nikdy. Trvalo jim rok a půl, než jsem dostal licenci, což normálně trvá dva, tři měsíce. Musel jsem to hnutí už ale nějak formalizovat, začalo růst. V roce 2011 jsme začali dělat velké fundraisingové akce, vyvíjet značku, založili call centrum, databázi, všechno bylo najednou o hodně serióznější. Pak jsme našli peníze na malý autobus, dělali jsme kampaň po celé zemi, měli jsme stan, trička, dobrovolníky. Kampaň nesla název „Krev máme všichni stejnou“. Ukazovali jsme, kolik lidí – jeden ze čtyř – potřebuje dárce krve. Bylo to hodně o marketingu a o tom, jak přitáhnout mladé lidi k dárcovství. Zapojily se i celebrity a po nějaké době jsme byli schopní zajistit mobilní dárcovskou jednotku.

yorgui 4

Kolika lidem jste už pomohli?

Za těch sedm let to bude kolem 75 tisíc lidí. V Libanonu máme 120 nemocnic, většina z nich má svou krevní banku. Pokud ne, spoléhají výhradně na Červený kříž, ten má 13 center. Máme tu „náhradní“ systém, což znamená, že jako pacient, kterému byla poskytnuta krev, ji musíš nahradit. Je jedno jak. Jestli to zkusíš v kostelích, na Facebooku, u kohokoliv z tvého okolí. Dárce pak dostaneš do nemocnice a polovinu z nich odmítnou.

Takže dobrovolné dárcovství neexistuje?

Asi jen 4 % byly od dobrovolných dárců. Za poslední tři roky jsme to pomohli zvednout na 11 %. Ale to samozřejmě pořád nestačí. Ale lidé nám hodně fandí. Děláme, co můžeme s minimálními zdroji.

yorgui 7

Co stojí za vaším úspěchem?

Myslím, že hodně pomáhá budování značky. Nemluvíme o jehlách a krvi, mluvíme o životě a smrti. Nevydíráme. Nikdy jsme nepoužili obrázky někoho, kdo umírá, a žebrali o pomoc. Tohle nesnáším. Tady v Libanonu se to dost zneužívá, lidem se hraje na city. Mně se víc líbí ten hrdinský aspekt. To mě naučil skaut. Jdi nejdřív příkladem ostatním. Nemůžeš o něčem mluvit a sám to nedělat. My se teď snažíme používat aspekt toho, že vás darování krve může bavit. Lidi dávají svoje fotky z darování na Facebook. Tvoji přátelé se podívají a řeknou si: To chci udělat taky! I kdyby to bylo jedno procento, stojí to za to. Pokud pomoc není také zábava a není kreativní, lidé nepřijdou.

Znamená to tedy, že jsou lidé z tlaku, aby pomáhali, unavení?

Ano. Jak jsem řekl, my se snažíme, aby pomoc ostatním byla i zábava. Dříve o dárcovství krve nikdo nevtipkoval, nikdo z toho neudělal kreativní činnost. My žijeme v zemi, která je multikulturní, velmi rozdělená v mnoha věcech. A já teď mám jeden velký sen a není to jen projekt. Chceme propojit dárcovství s kampaní za smíření a mír. Chci, aby dárcovství v sobě mělo vyšší smysl, aby překonávalo to, co lidi rozděluje. Zkus si představit, že máš rozdělenou vesnici, lidi v konfliktu, dvě různá náboženství. Minulý měsíc jsme organizovali dárcovství na ulici, kde dávali lidi z obou stran konfliktu vedle sebe. A to je věc, kterou chceme zdůraznit. Je to něco, čím bychom rádi pomohli téhle zemi, a nakonec nejen tady. Dárcovství krve jako nástroj usmíření.

yorgui 6

V čem jsou Libanonci specifičtí?

Měli jsme tu 17 let občanskou válku. Na území Libanonu nás žijí asi 4 miliony a asi 16 milionů žije v zahraničí. Máme tu aktivní lidi, velkou různorodost, francouzskou, britskou i americkou kulturní tradici. Je pro nás jednoduché cestovat, většina z nás mluví třemi jazyky. Vždycky si najdeme cestu. Jsme kreativní a umíme věci řešit. Jsme také mostem do arabského světa. Jak řekl papež Jan Pavel II. – Libanon je zprávou pro celý svět. Není jiná země, která by byla tak rovnoměrně rozdělena. Máme tu třetinu křesťanů, třetinu šíitů a třetinu sunnitů. Musíme mít proto vybalancovaný systém, který tohle zvládne.

V Evropě je řada lidí, kteří se nyní bojí muslimů. Co bys jim vzkázal?

Bojíme se všeho, co neznáme. Tak se poznejme, potkávejme se. Pak, myslím, každý uvidí, že není možné generalizovat. Všichni jsme lidi a snažíme se v tomhle světě přežít. Všichni vidíme, že teror není cesta. Je potřeba ale pochopit, odkud a proč se bere. Musí být řešení, ale nepřijde přes noc. Myslím, že je důležité se spolu bavit. Nemusíme hned přijmout vše, co říká ten druhý. Ale je důležité se snažit vzájemně pochopit.

yorgui 1

Foto: Archiv Donner Sang Compter

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.