Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Lidé si v Česku hodně stěžují, jsou však pohostinní,“ říká česko-maorský tanečník

 

maorove big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

29
října
2017

Frank Tomas Grapl Junior je poloviční Maor a vyrostl na Novém Zélandu. Své kořeny má také v Česku, odkud pochází jeho otec. Je součástí maorské skupiny Whakaari Rotorua, která seznamuje publikum s domorodými zpěvy, tanci a obecně kulturou původních obyvatel Nového Zélandu. Právě je na tříměsíčním turné po Česku a zanedlouho se na koncertu skupiny Chinaski pokusí o světový rekord ve skupinovém tanci Haka. Co mají podle Franka Češi a Maorové společné? Jsou Češi k cizincům otevření? Co nám může haka dát a proč je na Novém Zélandu nejvíce sebevražd mezi mladými lidmi na světě?

 

Ze Zélandu je to hodně daleko. Jak jste se octli v Česku?

Přijeli jsme ze srdce Nového Zélandu do srdce Evropy – do Česka. Podělit se o naši kulturu a otevřít srdce, která by třeba mohla být zavřená. Jsme tu na tříměsíční tour, týden pak na Slovensku. Do Česka jezdíme co dva roky. Objeli jsme už přes třicet zemí.

Jak je možné propojit kultury, které jsou si fyzicky tak vzdálené?

Muzika a tanec jsou mezinárodní jazyky. Je to rytmus a beat, propojí těla i srdce, všichni tomu rozumí. Tak jak jsme to udělali dneska ve škole se studenty a učiteli. Tohle milujeme, protože mnoho studentů začíná hodně potichu, stydí se, ale na konci jsou nadšení a hlasití a nechtějí, abychom odešli. Za 45 minut je měníme, najednou je tu energie, cítíš to horko.

maorove 1

Ty sám jsi poloviční Čech.

Můj otec je z Brna, a já si říkám Maurovák (smích). Maminka je Maorka a je tu s námi na tour jako kytaristka a zpěvačka. Je původně z rodiny devatenácti sourozenců! Z rodiny muzikantů a tanečníků. Tak se seznámili s tátou. Zamiloval se do jejího hlasu.

Jak se seznámili?

Táta utekl z komunistického lágru v padesátých letech. Byl spojený s rodinou hraběte Kinského, pracoval pro něj jako řidič. Byl součástí odboje, kde bojoval s bratrem Alexandra Dubčeka. Kinský a Dubček pak pomohli tátovi utéct skrze Rakousko až do Austrálie. Tam se mu nelíbilo, tak sám sebe propašoval na loď, a dojel na Zéland. Mimochodem tady v tu dobu přistálo dost Čechů, legálně i jako uprchlíci.

maorove 2

Znají lidé na Zélandu naši zemi?

Moc ne, pořád je to pro ně Československo (smích). Znají ale Prahu, jako překrásné město. Ten náš projekt funguje tak, že tady učíme o Maorech a Zélandu, a doma pak lidi o Česku, o jídle, kultuře, architektuře, mentalitě Čechů a naších zkušenostech. O tom, co máme a co nemáme společného.

A co společného máme?

Rozumíme tomu, co je to být okupovaný národ, prožili jsme si kolonizaci Britů. To byla kontrola nejen země, ale i kultury. Do osmdesátých let se dokonce nesmělo mluvit ve školách maorsky. Za to jste mohli být potrestaní. Naše kultura byla oficiálně povolena teprve asi před třiceti lety. Takže si umíme představit, jaké to je, když vám někdo něco diktuje, nemáte na výběr, nemáte možnosti. Umíme si představit, jaké to je muset dělat hodně kompromisů, aby přežil národ a kultura, jako tomu bylo u vás během komunismu. A na Zélandu máme stále problém – mnoho lidí hledá svou identitu, snaží se otevřít, snaží se naučit žít v moderním světě. Během kolonizace nám řekli, abychom na svou kulturu zapomněli a stali se součástí jiné.

maorove 3

Haka je nyní globálním fenoménem. Jakou roli má v Maorské kultuře a identitě?

Haka automaticky ukáže vaši identitu. Je to pocit. Není to myšlení. A pokud cítíte něco tak silného jako Haka, ta energie z tance propojuje všechny. Může to být nejrychlejší způsob, jak ukázat ostatním vašeho ducha. Možná ani nevíte, že ho máte. Je to způsob, jak se dívat dovnitř, ne jen ven.

Jak se cítíš ty? Jako Čech nebo jako Maor?

Jsem Čech, Maor a Kiwi. Takže kombinuju tři identity, to je moje síla. Jsme asi více obeznámený s českými kořeny, ale máma mně učí hodně o maorských tradicích a historii.

maorove 4

Maorové jsou velmi starobylá kultura, jakou inspiraci můžou přinést do současného moderního světa?

Přijel k nám například Daniel Landa. Hledal se. Cítil, že musí ze své země odjet, aby se zase našel. Líbila se mu povaha našich maorských rituálů. Jak silně jsme propojeni s našimi kořeny a válečníkem uvnitř. Jak se nevzdáváme modernímu světu. Stejně tak u nás byl třeba Jarda Dušek. Důvod, proč mnoho lidí přichází o svého ducha a duši v moderním světě, a oddává se pouze penězům a konzumu, je ten, že neví, jaké jsou jejich kořeny, naučili se na ně zapomenout. Tohle můžeme předat světu, jak nezapomenout na svůj původ. Lidé jako Landa, Dušek, nebo třeba i Chinaski u nás cítí silnou energii. Pak odjedou a poví o tom dalším.

Je docela těžké si představit rozdílnější osobnosti, než je Landa a Dušek.

Landa je jako můj bratr. Lidé možná řeknou, že je to divné. Ale nikdy ho osobně nepotkali. Jiní lidé si myslí, že divný je Dušek. My se propojujeme se všema. S Čechy se propojujeme folklorem a pomocí tradic. Tam cítím propojení s Maory. A doporučuju ve folklorních tradicích, muzice a tanci hledat vaše kořeny. Pro někoho je to nuda, ale to je ostuda, protože je to součást vašeho dědictví.

maorove 5

Doslechl jsem se, že s Chinaski máte zanedlouho velké plány. Jaké to jsou?

19. listopadu chceme v O2 aréně prolomit světový rekord v tanci Haka. Bude tam něco mezi osmnácti a dvaceti tisíci lidmi. Celé je to o sdílení, o tom být na chvíli jako jedna bytost. Předat si navzájem pozitivní energii. Chinaski jsou z toho nadšení.

Jak jste se potkali?

Pozvali jsme je na maorskou výstavu slavného malíře Bohumír Lindauera, původem z Plzně. V té době natáčeli na Zélandu novou desku. My jsme tam tančili. Pak nás pozvali do studia, a já pro ně natočil úvod v Maorštině. Zamilovali se do nás a pozvali nás na poslední koncert svého turné.

maorove 6

Haka na první pohled vypadá jako agresivní tanec válečníků, známe ji hlavně ze zápasů ragby týmu All Blacks. Jak může spojovat lidi?

Tanců Haka je hodně druhů, stovky, možná tisíce. Ta slavná verze je před bitvou. A jo, má vystrašit protivníka. Tanečníci vyplazují jazyk, poulí oči, zastrašují. Ukazují protivníkovi: „Nejprve tě zabijeme, pak tě sníme a zbytek budeme nosit kolem krku, jako talisman síly. Nezačínejte si s námi.“ A ty jiné formy? Každý má v sobě oheň. Viděl jsem úplně klidné lidi a pak při tanci se úplně rozdivočeli. Je to způsob, jak zebe dostat oheň ven.

Jak se cítíš ty osobně, když tančíš?

Svoboda. Plná svoboda. Můžeš mít nejhorší nebo nejlepší den života, tančíš haku a cítíš se svobodný. Úplně se zblázníš (smích). Soustředíš se jen na ten moment. Všichni myslí na budoucnost, na minulost. Haka tě dostane do přítomnosti. K tomu potřebuješ příležitost, vyjádřit se, cítit se silný, odvážný. Ten efekt pak přetrvává do běžného života.

maorove 7

Jsou mezi Čechy a Maory nějaké rozdíly?

Lidi tu jsou více stydliví, uzavření, rezervovaní. My si obecně moc neděláme starosti. Pak nás ale hned okupují Britové (smích). Všiml jsem si, že když jsme my tady hodně přátelští od začátku, jsou zdejší lidé trochu podezřívaví. Co od nás chcou? Něco musí chtít, když jsou tak přátelští. Pak se ale otevřou, když si ověří, že ti můžou důvěřovat. Za tím jsou všechny ty vaše zkušenosti s Rakousko-Uherskem, nacismem, komunismem. Minulost. Je tu hodně zakořeněný strach. Trvá pak několik generací, než se to zlepší. Potkáváme tu ale hodně lidí, kteří jsou otevření, pohostinní, umí se dělit, a o tom se tady dost nemluví. Většina Čechů ti řekne, že to tady neexistuje. My jsme ale procestovali celé Česko a přesvědčili jsme se, že to není pravda. Rád bych, aby si to uvědomovali i sami Češi.

Takže se to tu vyvíjí dobře?

Lidi si tu hodně stěžují. Hlavně v hospodách. Tam je každý politik. Hlavně chlapi. Každý je hned prezident. Každý všechno ví. Vyvíjí se to tu ale skvěle. Mladá generace možná trochu nerozumí tomu, jak velké štěstí mají. Že můžou cestovat, že jsou pro ně otevřené hranice. To jejich rodiče a prarodiče neměli. Pamatuju si, jak jsem sem přijel s rodinou poprvé, byly mi čtyři a museli jsme do fronty na jídlo před obchodem. To mně už tehdy šokovalo. Pamatuju si, že tehdy se všechno zdálo mnohem více temné, depresivní, šedé. Teď je tu mnohem více barev, úsměvů. To mě osobně učí, že nesmíme svobodu brát jako samozřejmou.

 

Jakým výzvám Maorové na Novém Zélandu čelí?

Rozkolům mezi kmeny, ty mají dlouhou historii. Jsme sice propojení, pod jednou střechou, u nás spíše říkáme na jedné obří kánoi, zatím se ale prostě nedokážeme všichni domluvit. Já jsem snad nejoptimističtější člověk na světě, ale tohle se asi nikdy nestane. Je v tom moc ega, každý chce něco pro sebe. Maorové se taky ještě pořád vzpamatovávají z kolonizace. Mnoho z nás žije v chudobě, nemají na jídlo pro své děti. Máme problémy s alkoholem, protože Maorové nikdy nepili, nemáme obranné mechanismy. Tohle je podobné na Tahiti, Samoe, Tonze… Byla to součást britské strategie podrobení domorodých národů. Stále se také pereme za některá území, která nám nelegálně vzali.

V českých médiích se nedávno objevila zpráva, že lidé na Novém Zélandu mají poměrně velké problémy s duševním zdravím. Čím to je?

Nový Zéland je nyní číslo jedna v míře sebevražd v mladé populaci. Mnoho lidí se ptá proč? Jak to vyřešit a jak těm lidem pomoci? Potíží je, že se bojíme mluvit o problémech s duševním zdravím. Protože to vypadá, jako že je člověk slabý. Ale ty chceš, aby si lidé mysleli, že jsi vždycky silný. Pokud řekneš lidem o svých problémech, často ti řeknou, ale co, nějak se z toho dostaň. Lidé se stydí to říct i svým přátelům, rodině. Nasadí „happy face“, jsou příliš hrdí, cítí vinu. Snažíme se to změnit.

Foto: Jiří Pasz

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.