Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

"Škola by neměla být izolovaným ostrovem," říká expert Hruda

 

hruda big

malaKlára Malá
Autorka

Klára Malá působí jako PR expertka Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády ČR. Vystudovala historii a společenské vědy na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

19
září
2017

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.

Jakou roli hraje při vzdělávání dítěte rodina a jakou škola?

Obě hrají zásadní roli.  Pokud jedna selhává, je celkový výsledek neporovnatelně horší. Naopak, pokud je jejich působení v souladu a odpovídá potřebám dítěte, pak je to naprosto skvělý vklad do jeho budoucího života.  Je třeba si uvědomit, že vzdělávání je daleko komplexnější proces než jen prosté předávání informací. Mnohé dovednosti, postoje a hodnoty se ani nedají předat jinak než dlouhodobým poskytováním vhodných podnětů.  Ty by měla poskytovat jak rodina, tak i škola. Jsou totiž téměř nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné fungování ve stále komplexnějším světě. 

hruda 1

Jak u nás spolupracují školy s rodiči a naopak rodiče se školou? Jak poznáme, že toto partnerství funguje?

Je to velmi různé.  A je to i jeden z velmi spolehlivých ukazatelů kvality školy.  Již z minulé otázky je zřejmé, že rodina hraje spolu se školou zásadní roli.  Pokud se tedy škola o rodiče nezajímá a dobrovolně se vzdá možnosti aktivně spolupracovat se svými „největšími spojenci“, pak tím jasně deklaruje i nezájem o výsledek svého počínání. Nejde o to dětem něco předat, jde o to mít hlavně klid. Školy, kterým děti skutečně leží na srdci, jsou s rodiči v úzkém kontaktu. Rychleji reagují, když nastane problém a umí ho i vyřešit. Partnerství funguje, když jsou obě strany aktivní. Je to důkaz, že obě strany chápou jeho hodnotu a jsou ochotny se mu věnovat. 

Má náš vzdělávací systém limity? Jakým směrem by se měl posunout?

Limity má velmi malé.  Je dobře utajovanou skutečností, že možnosti nejsou zdaleka využívány. Například Rámcový vzdělávací program dává školám obrovskou volnost, jak předepsané výstupy naplňovat.  Mnoho rodičů by se asi divilo, co všechno je možné.  Mnoho škol ale tento potenciál nevyužívá a nehledá způsoby, jak s ním pracovat.  Klíčové je posouvat se směrem k individuálnímu přístupu k jednotlivým žákům. A vnímat a brát ohled na všechny jejich osobnostní předpoklady.  Dnešní technologické možnosti jsou úžasné, už není žádný důvod, proč by se každému dítěti nemělo dostat odpovídajícího způsobu výuky.

hruda 2

V jednom rozhovoru jste hovořil o tom, že je důležité naučit se měřit změnu u dítěte, nikoliv výsledek. Jak jste to přesně myslel?

Když testem zjistíte, že nějaký žák dobře zvládá goniometrické funkce, co vám to říká?  Co když je uměl ještě dřív, než se vůbec ve škole probíraly?  Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového. Abychom mohli měřit změnu, musíme vědět, co už dítě umí a co potřebuje.  Pak mu také dáváme to, co nejvíce potřebuje a na co by mělo mít i nárok. Když budeme sledovat pokrok, pak bude každý žák jasně vidět, k čemu jeho píle vede. A to i když nebude premiant.  Rozdávání špatných známek ještě v nikom lásku ke vzdělávání neprobudilo a velmi nadané děti si zase zvykly, že dostávají jedničky, i když se vlastně vůbec neučí.  Podvědomě zjišťují, že být úspěšný je nároková záležitost nevyžadující žádné úsilí.

Jaké výhody podle Vás představuje společné vzdělávání všech dětí?

Škola by neměla být izolovaným ostrovem.  Je stále důležitější, aby odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role.  Pokud izolujeme stejné děti do uzavřených skupin, zjednodušujeme si sice práci, ale ochuzujeme je o značnou část důležitých podnětů. A protože je každé dítě jiné a má i jiné potřeby, měla by se jim přizpůsobovat i forma, jakou jim v učení škola dává. Dobrý učitel dokáže pracovat s individuálními potřebami každého žáka.  A pokud k žákům přistupujete individuálně, pak ve většině případů není žádný důvod, proč děti filtrovat podle nějakých umělých kritérií. 

hruda 3

Jak nejlépe vysvětlit široké veřejnosti podstatu inkluzivního vzdělávání?

Je to podobné jako někomu vysvětlovat, proč by měly ženy mít volební právo nebo proč by homosexuálové neměli být předmětem posměchu.  Každé dítě má právo na odpovídající způsob vzdělávání. Pokud neexistují opravdu závažné překážky, pak neexistuje žádný důvod, proč bychom je měli o tuto možnost připravovat.  Častá silně negativní odezva na inkluzivní vzdělávání ukazuje, že nefunguje ani onen „hlavní vzdělávací proud.“  Pokud si nedokáže poradit s různými nároky, tak nemůže být efektivní pro nikoho. Ani pro ty, kteří byli „uznáni“ za hodné standardního přístupu. Kolik je ale těch úplně průměrných a normálních, pro které je vše nastaveno? Naučme se pracovat s individuálními potřebami a profitovat z inkluzivního vzdělávání budou úplně všichni.

Ilustrační foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

Australský gay imám plánuje otevřít inkluzivní mešitu. Bude útočištěm LGBT lidí

Ještě před pár lety patřil k uznávaným imámům, jelikož provázel při obřadech v Melbourne v jedné z největších mešit v Austrálii. Respekt si vysloužil také za to, že byl háfizem, tedy člověkem, který se naučil korán zpaměti. To vše přišlo téměř vniveč v roce 2010, kdy se přihlásil ke své sexuální orientaci. Byl vyloučen  z náboženské obce a v mešitách už kázat nesmí. Naopak čelí výhrůžkám smrti, jelikož se z něj stal hlasitý bojovník za práva LGBT muslimů. Těm poskytuje duchovní podporu, občas i útočiště ve svém jednopokojovém bytě. Nyní si vyhlédl v centru města dům, který by za pomoci filantropů rád proměnil  v první LGBT friendly mešitu v zemi spojenou s azylovým domem pro ty, kteří po svém coming outu prchají od svých rodin.


Lukáš Houdek 19. 1. 2018

V Ostravě otevřela ordinace pro chudé a lidi bez domova

Pro lidi bez domova může být z nejrůznějších důvodů složité získat zdravotní pomoc. Jejich zdravotní stav je přitom často vzhledem k životní situaci horší než ve většinové populaci. Stále častěji se také stávají oběťmi psychického a fyzického násilí a sexuálních útoků. „Zejména při terénní práci vidíme fakt, že bezdomovectví je problém sociálně-zdravotní. Většina bezdomovců na ulici má zdravotní problémy. Buď se stali bezdomovci kvůli zdravotnímu handicapu, nebo vlivem života na ulici došlo k nevratnému poškození zdraví,” říká Andrea Pekárková, lékařka Armády spásy. V prvním týdnu letošního roku proto otevřela Armáda spásy ordinaci praktického lékaře pro chudé v Ostravě. Jejím cílem je efektivně řešit problematiku bezdomovectví v rámci komplexního přístupu.


Marie Škardová 18. ...

Český bankéř chtěl poznat realitu, Vánoce strávil mezi uprchlíky v Řecku. „Jsou jako my,“ říká

Třiačtyřicetiletý Martin Bonhard je relativně vysoce postavený bankéř žijící v Praze. Vyrostl v Rakousku a Německu jako dítě emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1968. Protože ho znepokojovala podoba zdejší společenské diskuse o tématu migrace a uprchlíků, a chtěl sám zjistit, jak je to ve skutečnosti, odhodlal se k netradičnímu kroku. Rozhodl se Vánoce a přelom roku strávit v jednom z uprchlických táborů v Řecku. K čemu došel? Jak práce dobrovolníka probíhá? A jaký příběh ho zasáhl nejvíce?


Lukáš Houdek 17. 1. 2018

Zaměstnávání cizinců v Česku: Porušování zákona a vykořisťování

Sedmašedesátiletý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Během let pracoval v různých agenturách. V dubnu 2017 utrpěl zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura, u které byl zaměstnán, s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory a skončil na ulici. Poté se ho ujali terénní pracovníci Diakonie ČCE. Jeho případ, který ukazuje na problematiku cizinců na českém trhu práce, není dodnes dořešený. S jakými formami znevýhodňování se zahraniční pracovníci setkávají a jaká řešení navrhují organizace, které řeší problematiku v praxi?