Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

"Škola by neměla být izolovaným ostrovem," říká expert Hruda

 

hruda big

malaKlára Malá
Autorka

Klára Malá působí jako PR expertka Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády ČR. Vystudovala historii a společenské vědy na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

19
září
2017

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.

Jakou roli hraje při vzdělávání dítěte rodina a jakou škola?

Obě hrají zásadní roli.  Pokud jedna selhává, je celkový výsledek neporovnatelně horší. Naopak, pokud je jejich působení v souladu a odpovídá potřebám dítěte, pak je to naprosto skvělý vklad do jeho budoucího života.  Je třeba si uvědomit, že vzdělávání je daleko komplexnější proces než jen prosté předávání informací. Mnohé dovednosti, postoje a hodnoty se ani nedají předat jinak než dlouhodobým poskytováním vhodných podnětů.  Ty by měla poskytovat jak rodina, tak i škola. Jsou totiž téměř nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné fungování ve stále komplexnějším světě. 

hruda 1

Jak u nás spolupracují školy s rodiči a naopak rodiče se školou? Jak poznáme, že toto partnerství funguje?

Je to velmi různé.  A je to i jeden z velmi spolehlivých ukazatelů kvality školy.  Již z minulé otázky je zřejmé, že rodina hraje spolu se školou zásadní roli.  Pokud se tedy škola o rodiče nezajímá a dobrovolně se vzdá možnosti aktivně spolupracovat se svými „největšími spojenci“, pak tím jasně deklaruje i nezájem o výsledek svého počínání. Nejde o to dětem něco předat, jde o to mít hlavně klid. Školy, kterým děti skutečně leží na srdci, jsou s rodiči v úzkém kontaktu. Rychleji reagují, když nastane problém a umí ho i vyřešit. Partnerství funguje, když jsou obě strany aktivní. Je to důkaz, že obě strany chápou jeho hodnotu a jsou ochotny se mu věnovat. 

Má náš vzdělávací systém limity? Jakým směrem by se měl posunout?

Limity má velmi malé.  Je dobře utajovanou skutečností, že možnosti nejsou zdaleka využívány. Například Rámcový vzdělávací program dává školám obrovskou volnost, jak předepsané výstupy naplňovat.  Mnoho rodičů by se asi divilo, co všechno je možné.  Mnoho škol ale tento potenciál nevyužívá a nehledá způsoby, jak s ním pracovat.  Klíčové je posouvat se směrem k individuálnímu přístupu k jednotlivým žákům. A vnímat a brát ohled na všechny jejich osobnostní předpoklady.  Dnešní technologické možnosti jsou úžasné, už není žádný důvod, proč by se každému dítěti nemělo dostat odpovídajícího způsobu výuky.

hruda 2

V jednom rozhovoru jste hovořil o tom, že je důležité naučit se měřit změnu u dítěte, nikoliv výsledek. Jak jste to přesně myslel?

Když testem zjistíte, že nějaký žák dobře zvládá goniometrické funkce, co vám to říká?  Co když je uměl ještě dřív, než se vůbec ve škole probíraly?  Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového. Abychom mohli měřit změnu, musíme vědět, co už dítě umí a co potřebuje.  Pak mu také dáváme to, co nejvíce potřebuje a na co by mělo mít i nárok. Když budeme sledovat pokrok, pak bude každý žák jasně vidět, k čemu jeho píle vede. A to i když nebude premiant.  Rozdávání špatných známek ještě v nikom lásku ke vzdělávání neprobudilo a velmi nadané děti si zase zvykly, že dostávají jedničky, i když se vlastně vůbec neučí.  Podvědomě zjišťují, že být úspěšný je nároková záležitost nevyžadující žádné úsilí.

Jaké výhody podle Vás představuje společné vzdělávání všech dětí?

Škola by neměla být izolovaným ostrovem.  Je stále důležitější, aby odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role.  Pokud izolujeme stejné děti do uzavřených skupin, zjednodušujeme si sice práci, ale ochuzujeme je o značnou část důležitých podnětů. A protože je každé dítě jiné a má i jiné potřeby, měla by se jim přizpůsobovat i forma, jakou jim v učení škola dává. Dobrý učitel dokáže pracovat s individuálními potřebami každého žáka.  A pokud k žákům přistupujete individuálně, pak ve většině případů není žádný důvod, proč děti filtrovat podle nějakých umělých kritérií. 

hruda 3

Jak nejlépe vysvětlit široké veřejnosti podstatu inkluzivního vzdělávání?

Je to podobné jako někomu vysvětlovat, proč by měly ženy mít volební právo nebo proč by homosexuálové neměli být předmětem posměchu.  Každé dítě má právo na odpovídající způsob vzdělávání. Pokud neexistují opravdu závažné překážky, pak neexistuje žádný důvod, proč bychom je měli o tuto možnost připravovat.  Častá silně negativní odezva na inkluzivní vzdělávání ukazuje, že nefunguje ani onen „hlavní vzdělávací proud.“  Pokud si nedokáže poradit s různými nároky, tak nemůže být efektivní pro nikoho. Ani pro ty, kteří byli „uznáni“ za hodné standardního přístupu. Kolik je ale těch úplně průměrných a normálních, pro které je vše nastaveno? Naučme se pracovat s individuálními potřebami a profitovat z inkluzivního vzdělávání budou úplně všichni.

Ilustrační foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

Muslimové v Evropě: Islám na Balkánu

Když Viktor Orbán v nedávném rozhovoru pro německý Focus řekl, že islám nikdy do Evropy nepatřil, popřel nejen staletí mnohonáboženského života ve středověké Andalusii (711-1492) a Sicílii (948-1091), ale i něco víc: existenci evropských muslimských společností na Balkáně. Asi třetina obyvatelstva tzv. západního Balkánu jsou muslimové. Nejenže má nám blízká Evropa vlastní autochtonní muslimské obyvatelstvo, jde navíc o společnosti, jež má zkušenosti dlouhodobého soužití křesťanů s muslimy a také první zkušenosti menšinových muslimských obcí s životem v sekulárních státech. V mnohém mohou tyto zkušenosti představovat ponaučení pro dnešek.


Zora Hesová 19. 10. 2017

Ve škole i v práci zažila šikanu, začala proto znovu v Británii. A daří se jí

Kamila Plachetková se narodila a vystudovala v Brně. Její otec je Rom, což do značné míry předznamenalo její další životní dráhu, aniž by to sama kdy předpokládala. Po klidném dětství nastal první šok po nástupu do první třídy, kde se stala kvůli svému původu terčem šikany. Tehdy si také poprvé uvědomila svou odlišnost. „Spolužáci mi začali nadávat do černých sviní a držek, a já jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomíná Kamila. V dospělosti se pak opakovaně setkala se šikanou ze strany zaměstnavatele a kolegů, rozhodla se proto před pěti lety Česko opustit a nyní žije se svým synem v Manchesteru. Živí se online marketingem a IT podporou pro několik britských společností. Přestože pro ni není jako pro samoživitelku výchova syna, kterému nedávno diagnostikovali autismus, snadná, do Česka se vrátit nechce, i když ho stále považuje za svůj domov. „Už si to vůbec nedokážu představit,“ říká.< ...

Výstava HateFree? v Brně reflektuje vztah společnosti k Romům

V Muzeu romské kultury v Brně byla 12. října zahájena mezinárodní výstava s názvem Bez nenávisti? HateFree?, která navazuje na stejnojmennou loňskou výstavu v pražském centru DOX. „Je zaměřena speciálně na Romy, na jednu z menšin, jejíž kvalita života je také mimo jiné důsledkem selhávání mechanismů státu, které by měly zajistit důstojné podmínky k životu,“ uvedla při jejím zahájení ředitelka muzea Jana Horváthová. „Výstava reaguje na nárůst nenávisti vůči menšinám jakýmkoliv, u nás jsou v tomto rozměru Romové menšinou výraznou,“ dodala. Část výstavy probíhá také ve veřejném prostoru – ve výloze Café in the Ghetto nedaleko od Muzea – a HateFree Culture je jejím partnerem. Potrvá do 25. února, následně se přesune na Slovensko, do Maďarska a Polska. K výstavě je také připraven bohatý doprovodný program.


HateFree Culture 16

Debata Liberec: Čas dluhů a exekucí

Žijeme v době dluhů a exekucí. Dluhy dnes často bývají chápány jako společenská norma, zatímco jejich nesplácení jako společenské selhání. Dluhy se týkají každého z nás, zároveň každý z nás známe někoho, koho dluhy přivedly do exekuce. Od exekuce nás může dělit krůček. Koho se týká? A jak z toho ven?


HateFree Culture 15. 10. 2017

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.