Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Body shaming má negativní dopad na zdraví člověka, říká odborník

 

jeff bodyshaming big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

13
června
2017

„Ty tlustá k*ávo, jdi zavazet někam jinam!“ Jen jedna z vybraných reakcí, se kterou se Adéla K. v průběhu svého života setkává. Během těhotenství ke svým 65 kilům přibrala dalších osmnáct, shodit se jí podařilo jen sedm. Dnes má při výšce necelých 160 centimetrů 76 kilo a bojuje s nadváhou. Denisa Z. je oproti tomu opakem. Od malička mohla sníst, co chtěla, ale nepřibrala. Během dospívání, i teď, kdy je provozní v kavárně, se setkává s narážkami, že je anorektička. „Pamatuju si, když se mi smáli, že když jdu, chrastí kosti. Kdo mě viděl jíst, tak ví, že toho sním opravdu hodně. Takže si o mně začali povídat, že jsem bulimička a vyčítali mi, že dávám svým dětem špatný příklad,“ popisuje pro HFC Denisa, která má 8letou dceru a 10letého syna. To, že se body shaming netýká jen lidí s větší hmotností, připouští v níže vedeném rozhovoru také odborník z univerzity v Los Angeles Jeffrey M. Hunger. Adéla a Denisa totiž řeší stejný problém – nezapadají do škatulky ‚normálnosti‘ po tělesné stránce.

A rozhodně nejsou samy. „Chodila jsem do posilovny, vystřídala jsem asi tři, než jsem našla nějakou, kde jsem se cítila dobře. V dámských šatnách jsem se setkala s posměchem za svoje břicho, zadek, nemluvě o řečech o mých ‚vytahaných kozách‘. Cítila jsem se hrozně, nebýt manžela, který mě ve snaze zhubnout podporoval, vzdám to,“ říká pro HFC Adéla. Denisa v dospívání chodila s mužem, o kterém později zjistila, že je na extrémní vyhublost zatížený. „Když jsem se jen zmínila, že bych chtěla přibrat, hned přispěchal s argumentem ‚co by za to jiné ženské daly‘ a já se občas cítila nevděčná,“ popisuje. Při výšce 175 centimetrů váží 50 kilo. Během obou těhotenství se dostala skoro na 60 kilo, ale rychle potom zase zhubla. „Když si vezmu tričko bez rukávů nebo upnuté kalhoty, cítím pohledy cizích lidí a necítím se ve svém těle dobře. Občas si říkám, že budu po ulici nosit v ruce pořád hamburger, aby lidi viděli, že jím,“ svěřuje se Denisa.

To, jaké má člověk tělesné proporce, ovlivňuje více faktorů – zdraví, genetika, životní styl. Přece jen se ale v Česku řeší více nadváha a obezita, podle průzkumů má u nás 50 % osob nadváhu či obezitu. Na to reaguje nejen trh s nejrůznějšími prostředky, jak zhubnout, ale také společnost, jejíž část bere nadváhu jako nepřijatelnou či méněcennou součást, proti které je třeba bojovat. A to klidně i slovními útoky. I my jsme v posledních měsících zaznamenali zvýšenou pozornost u témat, která se týkala tělesné hmotnosti. Obvinění z propagace obezity, ale i velký počet negativních komentářů na adresu osob s nadváhou, nás vedlo k bližšímu zkoumání tématu body shamingu, tedy zesměšňování osob na základě jejich tělesných proporcí. 

Jeffrey M. Hunger: Bodyshaming má vliv na psychické i fyzické zdraví lidí

O tom, co to body shaming je a jaké jsou jeho následky pro skupinu lidí i pro jednotlivce, jsme si povídali s odborníkem na tělesnou stigmatizaci a body shaming, Jeffreym M. Hungerem. Jeff působí na UCLA (University of California, Los Angeles), kde se na katedře Psychologie zabývá právě – mimo jiné – stigmatizací, diskriminací a vlivem body shamingu na fyzické a duševní zdraví. 

Body shaming je pojem, který lze vyložit jako ‚Akt diskriminace odlišných tělesných typů‘. Z vlastní zkušenosti vím, že je velkou otázkou, kdy jde o vtip a kdy jde už o diskriminaci. Existuje podle tebe nějaká obecná hranice?

Obecná hranice není. Platí, že žertování a škádlení kvůli hmotnosti může mít podobné důsledky jako diskriminace lidí kvůli jejich váze. Někteří lidé jsou na tyto formy stigmatizace citlivější, někteří méně. Rozhodně ale tyhle projevy, ať už je to jen žert, nebo jde o projev reálné diskriminace, mohou mít vliv na duševní a fyzické zdraví.

Na sociálních sítích se často setkáváme s názory a komentáři, že „Je tlustý, může si za to sám, má se sebou něco dělat.“ Setkáváme se ale také s ostřejšími a útočnějšími příspěvky. Máš podobné zkušenosti?

Myslím si, že lidé často hledají důvody, které by ospravedlnily jejich předsudky či útoky a většina z nás se domnívá, že váha je pod určitou individuální kontrolou. Takže lidé s větší hmotností jsou velmi rychle a mnohdy automaticky osočováni za to, kolik váží nebo jak vypadají. Není tam žádný mezistupeň zjištění, proč má člověk vyšší hmotnost, přichází rovnou ‚odsouzení‘. Z praxe vím, že tyhle projevy jsou mnohem škodlivější než pozitivní motivace někoho, kdo chce se svojí váhou něco dělat.

Mluvíme tu o lidech, kteří mají nadváhu nebo jsou dokonce obézní. Týká se ale body shaming i lidí, kteří mají opačný problém?

Naprosto. Jakýkoliv výkyv z ‚normálu‘ – i když tady jde taky o hodně subjektivní pohled – může být faktorem pro stigmatizaci. Je pravda, že lidé, kteří jsou velmi hubení, se s diskriminací nebo slovními útoky setkávají také. Nicméně lidé s vyšší hmotností jsou cílem drtivé většiny útoků. 

Proč tomu tak je?

Dnes jsou hubení lidé spíše privilegovanou skupinou ve srovnání s těmi silnějšími. Ale nebylo tomu tak vždycky a není tomu tak všude.

Existuje tedy jiný pohled na tělesnou hmotnost třeba v USA, Asii, Evropě a podobně?

Z větší části jsou silnější jednotlivci stigmatizováni ve většině všech částí světa. Zvláště se zvýšenou globalizací a šířením západních ideálů váhy a krásy je stále náročnější najít části světa, kde lidé váhu nestigmatizují. Jde spíše o komunity nebo o menší společenství a části zemí.

Téměř každý aktivní uživatel sociálních sítí si na svoje profily dává osobní fotografie. Je to pak online prostor obecně, kde se objevuje velká část nenávistných projevů nebo zesměšňování na základě toho, jak člověk vypadá. Čím to podle tebe je? 

Jedním faktorem je určitě anonymita, která přispívá k tomu, že se lidé častěji zapojí do nenávistných projevů a posmívání se kvůli tělu. Kromě anonymity to je ale i ten fakt, že tam vlastně cizího člověka soudí jen podle té fotky. Takže pokud si s sebou nesou diskutující jistou předpojatost vůči lidem s větší nebo i menší hmotností, tak se na sociálních sítích může projevit jednodušeji než v reálném kontaktu.

Jaké mohou být důsledky takového posmívání nebo zesměšňování?

Jak už jsem říkal, jsou lidé, kteří nad tím mávnou rukou, ale jsou i tací, pro které může zesměšňování nebo stigmatizace jejich těla mít negativní důsledky pro jejich duševní i tělesné zdraví. Když budu konkrétnější, takové projevy jsou spojeny například se zvýšenou úzkostí nebo depresemi, nízkým sebevědomím. I paradoxně s tím, že takový člověk se pak chová ke svému tělu méně zdravě, málo se hýbe a jeho tělo může být ve stresu, což s sebou nese třeba další váhový růst. Když se s takovým posměchem setkáváte dennodenně, třeba i ve veřejném prostoru nebo na místech určených pro pohyb (typicky posilovny, bazény, sportoviště, pozn.red.), je náročné odolat tlaku a vytrvat a vracet se na místa, kde se necítíte dobře. 

Existuje nějaká konkrétní stigmatizace nebo stereotypizace na základě váhy?

Tělesná stigmatizace se obecně vztahuje k devalvaci, negativním stereotypům nebo diskriminaci na základě toho, že je někdo považován za jednotlivce s nadváhou. Takže lidé s vyšší hmotností jsou v porovnání s útlejšími jedinci považováni za méněcenné a často stereotypizováni jako líní, postrádající sebeovládání. Tyto stereotypy se často používají k ospravedlnění diskriminace založené na hmotnosti. Například silnější lidé jsou diskriminováni v každém kroku v procesu pohovorů či osobních setkání. Takže je u nich třeba menší pravděpodobnost, že se dostanou na postgraduál na vysoké škole, budou povýšeni, ale například je o ně ze strany lékařů nebo dalších zdravotnických pracovníků méně pečováno. 

Je možné to nějak změnit?

Věřím, že ano. Mnoho lidí si třeba ani neuvědomí, že k té stigmatizaci, body shamingu nebo stereotypizaci přispívají. Dělají to třeba proto, že o tématu mnoho neví. O tématu je třeba mluvit, proto i odborná konference, která proběhla v Praze. Ale jsou i lidé, kteří ty nenávistné projevy dělají cíleně, sami z nich pak třeba těží. Jak už jsem zmiňoval, hodně to souvisí s kultem krásy a podoby těla. Ale i to se vyvíjí a vyvíjet bude. Stigmatizace a její dopady na konkrétní osoby jsou tu ale právě teď.

Pozn.: Denisa Z. a Adéla K. požádaly o částečné skrytí identity z důvodů ochrany soukromí. Autorka článku jejich identitu zná a setkala se s nimi osobně.

Foto: Archiv Jeffa Hungera

Čtěte dále

„Uprchl jsem před radikály. Zde mě považují za jednoho z nich,“ říká jezídský umělec

Pětadvacetiletý umělec Dachil Sado pochází ze severního Iráku z pronásledované komunity Jezídů. Po sérii útoků a poprav ve svém okolí se rozhodl vlast opustit. Do Berlína přišel v lednu 2015 a Německo mu udělilo azyl. Po příjezdu do Evropy ho však překvapily postoje části veřejnosti: „Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů.“ Dachil se v Německu začal věnovat umění a v říjnu nastupuje na prestižní uměleckou školu Weissensee. Aktuálně má do 21. září výstavu v brněnské Galerii Klubovna. Jak se žije Jezídům v Iráku a proč jsou napříč historií pronásledovaní? Jaké byly Dachilovy začátky v novém domově? Proč se začal věnovat umění a z jakého důvodu mu vadí označení „uprchlík“? I o tom je následující rozhovor.


Lukáš Houdek 2 ...

Vyrůstala s afroamerickými bratry. “Nežila jsem s barvami,” říká

Elenini rodiče, kteří byli běloši, v roce 1969 adoptovali dva čtyřměsíční chlapce afroamerického původu. Elena Kennedy se narodila o rok později. Rodina tak vznikla jen dva roky poté, kdy byly zrušeny zákony zakazující mezirasová manželství, a pouhých pět let od přijetí zákona o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy a rasovou diskriminaci ve školách. „Mnoho lidí se mě za ta léta ptalo, jaké to bylo vyrůstat s afroamerickými bratry. Nudná pravda je, že moje rodina byla úplně normální. Jenom já jsem bílá. Moji adoptovaní bratři jsou černí,“ říká Elena. Přiznává ale, že ačkoliv jsou sourozenci, nedívá se na ně společnost stejně a stále se objevuje řada situací, kde je na její bratry pohlíženo odlišně.


Marie Škardová 20. 9. 2017

"Škola by neměla být izolovaným ostrovem," říká expert Hruda

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.


Klára Malá 19. 9. 2017

...

HateFree Zone: Síť míst bez násilí a nenávisti!

HateFree Culture představuje vznikající síť zón bez násilí a nenávisti. Ty vznikají po celé České republice pod značkou HateFree Zone.


HateFree Culture 11. 2. 2015

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.