Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Body shaming má negativní dopad na zdraví člověka, říká odborník

 

jeff bodyshaming big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

13
června
2017

„Ty tlustá k*ávo, jdi zavazet někam jinam!“ Jen jedna z vybraných reakcí, se kterou se Adéla K. v průběhu svého života setkává. Během těhotenství ke svým 65 kilům přibrala dalších osmnáct, shodit se jí podařilo jen sedm. Dnes má při výšce necelých 160 centimetrů 76 kilo a bojuje s nadváhou. Denisa Z. je oproti tomu opakem. Od malička mohla sníst, co chtěla, ale nepřibrala. Během dospívání, i teď, kdy je provozní v kavárně, se setkává s narážkami, že je anorektička. „Pamatuju si, když se mi smáli, že když jdu, chrastí kosti. Kdo mě viděl jíst, tak ví, že toho sním opravdu hodně. Takže si o mně začali povídat, že jsem bulimička a vyčítali mi, že dávám svým dětem špatný příklad,“ popisuje pro HFC Denisa, která má 8letou dceru a 10letého syna. To, že se body shaming netýká jen lidí s větší hmotností, připouští v níže vedeném rozhovoru také odborník z univerzity v Los Angeles Jeffrey M. Hunger. Adéla a Denisa totiž řeší stejný problém – nezapadají do škatulky ‚normálnosti‘ po tělesné stránce.

A rozhodně nejsou samy. „Chodila jsem do posilovny, vystřídala jsem asi tři, než jsem našla nějakou, kde jsem se cítila dobře. V dámských šatnách jsem se setkala s posměchem za svoje břicho, zadek, nemluvě o řečech o mých ‚vytahaných kozách‘. Cítila jsem se hrozně, nebýt manžela, který mě ve snaze zhubnout podporoval, vzdám to,“ říká pro HFC Adéla. Denisa v dospívání chodila s mužem, o kterém později zjistila, že je na extrémní vyhublost zatížený. „Když jsem se jen zmínila, že bych chtěla přibrat, hned přispěchal s argumentem ‚co by za to jiné ženské daly‘ a já se občas cítila nevděčná,“ popisuje. Při výšce 175 centimetrů váží 50 kilo. Během obou těhotenství se dostala skoro na 60 kilo, ale rychle potom zase zhubla. „Když si vezmu tričko bez rukávů nebo upnuté kalhoty, cítím pohledy cizích lidí a necítím se ve svém těle dobře. Občas si říkám, že budu po ulici nosit v ruce pořád hamburger, aby lidi viděli, že jím,“ svěřuje se Denisa.

To, jaké má člověk tělesné proporce, ovlivňuje více faktorů – zdraví, genetika, životní styl. Přece jen se ale v Česku řeší více nadváha a obezita, podle průzkumů má u nás 50 % osob nadváhu či obezitu. Na to reaguje nejen trh s nejrůznějšími prostředky, jak zhubnout, ale také společnost, jejíž část bere nadváhu jako nepřijatelnou či méněcennou součást, proti které je třeba bojovat. A to klidně i slovními útoky. I my jsme v posledních měsících zaznamenali zvýšenou pozornost u témat, která se týkala tělesné hmotnosti. Obvinění z propagace obezity, ale i velký počet negativních komentářů na adresu osob s nadváhou, nás vedlo k bližšímu zkoumání tématu body shamingu, tedy zesměšňování osob na základě jejich tělesných proporcí. 

Jeffrey M. Hunger: Bodyshaming má vliv na psychické i fyzické zdraví lidí

O tom, co to body shaming je a jaké jsou jeho následky pro skupinu lidí i pro jednotlivce, jsme si povídali s odborníkem na tělesnou stigmatizaci a body shaming, Jeffreym M. Hungerem. Jeff působí na UCLA (University of California, Los Angeles), kde se na katedře Psychologie zabývá právě – mimo jiné – stigmatizací, diskriminací a vlivem body shamingu na fyzické a duševní zdraví. 

Body shaming je pojem, který lze vyložit jako ‚Akt diskriminace odlišných tělesných typů‘. Z vlastní zkušenosti vím, že je velkou otázkou, kdy jde o vtip a kdy jde už o diskriminaci. Existuje podle tebe nějaká obecná hranice?

Obecná hranice není. Platí, že žertování a škádlení kvůli hmotnosti může mít podobné důsledky jako diskriminace lidí kvůli jejich váze. Někteří lidé jsou na tyto formy stigmatizace citlivější, někteří méně. Rozhodně ale tyhle projevy, ať už je to jen žert, nebo jde o projev reálné diskriminace, mohou mít vliv na duševní a fyzické zdraví.

Na sociálních sítích se často setkáváme s názory a komentáři, že „Je tlustý, může si za to sám, má se sebou něco dělat.“ Setkáváme se ale také s ostřejšími a útočnějšími příspěvky. Máš podobné zkušenosti?

Myslím si, že lidé často hledají důvody, které by ospravedlnily jejich předsudky či útoky a většina z nás se domnívá, že váha je pod určitou individuální kontrolou. Takže lidé s větší hmotností jsou velmi rychle a mnohdy automaticky osočováni za to, kolik váží nebo jak vypadají. Není tam žádný mezistupeň zjištění, proč má člověk vyšší hmotnost, přichází rovnou ‚odsouzení‘. Z praxe vím, že tyhle projevy jsou mnohem škodlivější než pozitivní motivace někoho, kdo chce se svojí váhou něco dělat.

Mluvíme tu o lidech, kteří mají nadváhu nebo jsou dokonce obézní. Týká se ale body shaming i lidí, kteří mají opačný problém?

Naprosto. Jakýkoliv výkyv z ‚normálu‘ – i když tady jde taky o hodně subjektivní pohled – může být faktorem pro stigmatizaci. Je pravda, že lidé, kteří jsou velmi hubení, se s diskriminací nebo slovními útoky setkávají také. Nicméně lidé s vyšší hmotností jsou cílem drtivé většiny útoků. 

Proč tomu tak je?

Dnes jsou hubení lidé spíše privilegovanou skupinou ve srovnání s těmi silnějšími. Ale nebylo tomu tak vždycky a není tomu tak všude.

Existuje tedy jiný pohled na tělesnou hmotnost třeba v USA, Asii, Evropě a podobně?

Z větší části jsou silnější jednotlivci stigmatizováni ve většině všech částí světa. Zvláště se zvýšenou globalizací a šířením západních ideálů váhy a krásy je stále náročnější najít části světa, kde lidé váhu nestigmatizují. Jde spíše o komunity nebo o menší společenství a části zemí.

Téměř každý aktivní uživatel sociálních sítí si na svoje profily dává osobní fotografie. Je to pak online prostor obecně, kde se objevuje velká část nenávistných projevů nebo zesměšňování na základě toho, jak člověk vypadá. Čím to podle tebe je? 

Jedním faktorem je určitě anonymita, která přispívá k tomu, že se lidé častěji zapojí do nenávistných projevů a posmívání se kvůli tělu. Kromě anonymity to je ale i ten fakt, že tam vlastně cizího člověka soudí jen podle té fotky. Takže pokud si s sebou nesou diskutující jistou předpojatost vůči lidem s větší nebo i menší hmotností, tak se na sociálních sítích může projevit jednodušeji než v reálném kontaktu.

Jaké mohou být důsledky takového posmívání nebo zesměšňování?

Jak už jsem říkal, jsou lidé, kteří nad tím mávnou rukou, ale jsou i tací, pro které může zesměšňování nebo stigmatizace jejich těla mít negativní důsledky pro jejich duševní i tělesné zdraví. Když budu konkrétnější, takové projevy jsou spojeny například se zvýšenou úzkostí nebo depresemi, nízkým sebevědomím. I paradoxně s tím, že takový člověk se pak chová ke svému tělu méně zdravě, málo se hýbe a jeho tělo může být ve stresu, což s sebou nese třeba další váhový růst. Když se s takovým posměchem setkáváte dennodenně, třeba i ve veřejném prostoru nebo na místech určených pro pohyb (typicky posilovny, bazény, sportoviště, pozn.red.), je náročné odolat tlaku a vytrvat a vracet se na místa, kde se necítíte dobře. 

Existuje nějaká konkrétní stigmatizace nebo stereotypizace na základě váhy?

Tělesná stigmatizace se obecně vztahuje k devalvaci, negativním stereotypům nebo diskriminaci na základě toho, že je někdo považován za jednotlivce s nadváhou. Takže lidé s vyšší hmotností jsou v porovnání s útlejšími jedinci považováni za méněcenné a často stereotypizováni jako líní, postrádající sebeovládání. Tyto stereotypy se často používají k ospravedlnění diskriminace založené na hmotnosti. Například silnější lidé jsou diskriminováni v každém kroku v procesu pohovorů či osobních setkání. Takže je u nich třeba menší pravděpodobnost, že se dostanou na postgraduál na vysoké škole, budou povýšeni, ale například je o ně ze strany lékařů nebo dalších zdravotnických pracovníků méně pečováno. 

Je možné to nějak změnit?

Věřím, že ano. Mnoho lidí si třeba ani neuvědomí, že k té stigmatizaci, body shamingu nebo stereotypizaci přispívají. Dělají to třeba proto, že o tématu mnoho neví. O tématu je třeba mluvit, proto i odborná konference, která proběhla v Praze. Ale jsou i lidé, kteří ty nenávistné projevy dělají cíleně, sami z nich pak třeba těží. Jak už jsem zmiňoval, hodně to souvisí s kultem krásy a podoby těla. Ale i to se vyvíjí a vyvíjet bude. Stigmatizace a její dopady na konkrétní osoby jsou tu ale právě teď.

Pozn.: Denisa Z. a Adéla K. požádaly o částečné skrytí identity z důvodů ochrany soukromí. Autorka článku jejich identitu zná a setkala se s nimi osobně.

Foto: Archiv Jeffa Hungera

Čtěte dále

Australský gay imám plánuje otevřít inkluzivní mešitu. Bude útočištěm LGBT lidí

Ještě před pár lety patřil k uznávaným imámům, jelikož provázel při obřadech v Melbourne v jedné z největších mešit v Austrálii. Respekt si vysloužil také za to, že byl háfizem, tedy člověkem, který se naučil korán zpaměti. To vše přišlo téměř vniveč v roce 2010, kdy se přihlásil ke své sexuální orientaci. Byl vyloučen  z náboženské obce a v mešitách už kázat nesmí. Naopak čelí výhrůžkám smrti, jelikož se z něj stal hlasitý bojovník za práva LGBT muslimů. Těm poskytuje duchovní podporu, občas i útočiště ve svém jednopokojovém bytě. Nyní si vyhlédl v centru města dům, který by za pomoci filantropů rád proměnil  v první LGBT friendly mešitu v zemi spojenou s azylovým domem pro ty, kteří po svém coming outu prchají od svých rodin.


Lukáš Houdek 19. 1. 2018

V Ostravě otevřela ordinace pro chudé a lidi bez domova

Pro lidi bez domova může být z nejrůznějších důvodů složité získat zdravotní pomoc. Jejich zdravotní stav je přitom často vzhledem k životní situaci horší než ve většinové populaci. Stále častěji se také stávají oběťmi psychického a fyzického násilí a sexuálních útoků. „Zejména při terénní práci vidíme fakt, že bezdomovectví je problém sociálně-zdravotní. Většina bezdomovců na ulici má zdravotní problémy. Buď se stali bezdomovci kvůli zdravotnímu handicapu, nebo vlivem života na ulici došlo k nevratnému poškození zdraví,” říká Andrea Pekárková, lékařka Armády spásy. V prvním týdnu letošního roku proto otevřela Armáda spásy ordinaci praktického lékaře pro chudé v Ostravě. Jejím cílem je efektivně řešit problematiku bezdomovectví v rámci komplexního přístupu.


Marie Škardová 18. ...

Český bankéř chtěl poznat realitu, Vánoce strávil mezi uprchlíky v Řecku. „Jsou jako my,“ říká

Třiačtyřicetiletý Martin Bonhard je relativně vysoce postavený bankéř žijící v Praze. Vyrostl v Rakousku a Německu jako dítě emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1968. Protože ho znepokojovala podoba zdejší společenské diskuse o tématu migrace a uprchlíků, a chtěl sám zjistit, jak je to ve skutečnosti, odhodlal se k netradičnímu kroku. Rozhodl se Vánoce a přelom roku strávit v jednom z uprchlických táborů v Řecku. K čemu došel? Jak práce dobrovolníka probíhá? A jaký příběh ho zasáhl nejvíce?


Lukáš Houdek 17. 1. 2018

Zaměstnávání cizinců v Česku: Porušování zákona a vykořisťování

Sedmašedesátiletý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Během let pracoval v různých agenturách. V dubnu 2017 utrpěl zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura, u které byl zaměstnán, s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory a skončil na ulici. Poté se ho ujali terénní pracovníci Diakonie ČCE. Jeho případ, který ukazuje na problematiku cizinců na českém trhu práce, není dodnes dořešený. S jakými formami znevýhodňování se zahraniční pracovníci setkávají a jaká řešení navrhují organizace, které řeší problematiku v praxi?