Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský: Šikana si nevybírá

 

porubsky big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

2
května
2017

Peter Porubský je vedoucím Linky bezpečí. Jejím posláním je poskytovat kvalitní a snadno dostupnou pomoc dětem, studentům a všem, kteří jednají v jejich zájmu. Své služby nabízí po telefonu, chatu nebo emailu. Jak její práce probíhá a jakým způsobem pracuje s oběťmi šikany? Dochází s rozvojem nových technologií ke změnám i v projevech šikany? A je skutečně homofobie v životě dospívajících reliktem minulosti?

 

Kolik přijímáte hovorů na Lince a jaké povahy jsou nejčastěji?

Nejnázornější je přiblížit, jak vypadá na Lince bezpečí jeden den. Přijmeme kolem 500 hovorů, do e-mailové poradny Linky bezpečí dorazí přibližně 10 dotazů a v provozních hodinách chatu (4 hodiny denně, 8 hodin denně o víkendu) naše chatovací místnosti navštíví minimálně 3 děti. Linka má velmi široký záběr věcí, se kterými se na nás mohou děti obrátit. Stejně jako my dospělí i děti nejčastěji řeší vztahy – v rodině, s kamarády i vztahy partnerské. Dalšími velmi častými tématy jsou osobní a psychické obtíže, jako jsou úzkosti, strachy, závislosti a podobně. Dále se zabýváme sexuální problematikou v souvislosti s dospíváním, graviditou, antikoncepcí nebo sexuální orientací. V neposlední řadě se dotazy týkají potíží ve škole.

Jak velkou část telefonátů tvoří problémy volajících se šikanou?

Tématu šikany je věnovaná na Lince bezpečí velká pozornost. Každý den je to přibližně pět nebo šest hovorů.

porubsky3

Mění se nějak povaha telefonátů týkajících se šikany v čase? Objevují se nějaké nové trendy?

V minulém roce jsme přijali nejvíce hovorů o šikaně od roku 2013. S rozvojem informačních a komunikačních technologií se čím dál více případů šikany objevuje na internetu – mluvíme o kyberšikaně. Ta se na rozdíl od fyzické šikany, jako například bití, ničení věcí a podobně, odehrává on-line a prostřednictvím mobilů. Nejčastější je zveřejňování fotek, koláží, videí nebo falešných profilů, které mají oběť zesměšnit a ponížit. Na internetu pak má takovéto video nebo fotka mnohem větší „publikum“ a velmi zraňující je pak následné sdílení tohoto obsahu a nenávistné a rádobyvtipné komentáře od lidí, kteří se s obětí nikdy osobně nesetkali.

Kvůli čemu jsou volající šikanováni nejčastěji? Dochází také zde k nějakému vývoji?

Šikana si nevybírá. Pokud bychom totiž hledali důvody šikany u obětí, mohlo by to vyznít, že si za šikanu mohou sami. A tak to není, obětí šikany se může stát kdokoliv.  K fyzické šikaně si často agresoři vybírají slabší nebo méně obratné děti, nad kterými mohou získat velmi rychle převahu. U kyberšikany to může být ale úplně naopak. 

Jakým způsobem volajícím pomáháte?

Nástrojů, které pro pomoc využíváme, je více. V první řadě je to ale empaticky vedený rozhovor. Od dětí často slýcháme, že o šikaně řekly rodičům, ti jim ale jenom odsekli, že to nějak zvládnou nebo v drsnějším případě, že je v životě čekají mnohem horší věci. Dítě, které k nám volá, hledá podporu a zájem. Často zmiňují velký strach a jsou vydírány agresory, aby nikomu nic neřekly. Snažíme se najít s dítětem řešení, jak se se šikanou vypořádat, přičemž ho informujeme o obecných postupech z praxe, o povinnosti školy šikaně zabránit a o jeho právech na ochranu. Do doby, než se šikana začne řešit, vytvoříme plán, jak se dítě může jednoduchými kroky ochránit před dalším násilím – například že se o přestávkách bude zdržovat u sborovny. Vždy hledáme osoby z blízkého okolí, které dítě může požádat o pomoc. Pro nás je důležité společné plánování dalších kroků, které dítě na základě svých zkušeností a vlastností dokáže skutečně realizovat. Často je to taková titěrná práce s motivováním dítěte udělat první krok a šikanu oznámit.

 

Máte možnost pracovat následně i s rodiči nebo okolím dítěte?

Linka bezpečí má také Rodičovskou linku, na kterou se právě mohou obrátit dospělé osoby, které mají starost o dítě. Na Rodičovské lince se téma šikany dokonce vyskytuje ještě častěji – je to zhruba každý desátý hovor.

Často se setkávám s názorem, že homosexualita v Česku a její přijetí ze strany okolí už není takový problém. Reflektují to i vaše zkušenosti?

Možná jsou to názory z Prahy, kde je obecně liberálnější nálada. Nicméně homofobie je v naší zemi pořád silná. Ročně přijmeme kolem 600 hovorů o sexuální orientaci nebo identitě a jedním z nejčastějších témat v těchto hovorech je samozřejmě coming out a strach z toho, jak okolí jejich odlišnost přijme nebo nepřijme. Každý rok řešíme také několik případů, kde se dítě potká s velmi negativní reakcí od své rodiny.

porubsky2

Jak vážným problémem může šikana být? Může mít trvalé následky?

Závisí to od více faktorů, přičemž ten hlavní jsou forma a intenzita šikany a následná péče o oběť. Následky se objevují jak v psychické rovině (úzkosti, poruchy spánku, nízké sebevědomí, posttraumatická stresová porucha, závislosti…), tak v sociální rovině (nedůvěra k lidem, ovlivněná schopnost navazovat vztahy…). Následky přitom nemusí nést jenom oběť šikany, ale také její svědci.

Dochází v osvětě ohledně šikany k nějakému posunu? Jsou děti na řešení takové situace více připraveny?

Za posledních deset let se udělal neuvěřitelný posun v systémové podpoře prevence šikany. Existuje propracovaný systém primární prevence – od obecné primární prevence až po speciálně zaměřené intervenční programy. Oblast, které by se mělo dál věnovat nejvíce pozornosti, je vzdělávání učitelů. Ti totiž plní klíčovou roli při včasném odhalení šikany. Pro děti teď například vznikl velmi bezpečný on-line nástroj, jak pedagogy ve škole anonymně upozornit na probíhající šikanu. Projekt Nenech to být zapojuje hlavně mlčící většinu – svědky šikany.

 

Foto: Archiv Petera Porubského

Čtěte dále

„Měl by shořet v pekle. Pořád je pro mě ale i tím hodným dědečkem,” říká výtvarnice Toy Box

„Celý život se potýkám s psychickými problémy. Plynou z toho, že jsem byla ve čtyřech letech zneužita nevlastním dědečkem a nebylo to zpracované,” říká známá česká výtvarnice Toy Box. Ve své tvorbě se i proto věnuje těm, jejichž hlas není slyšet. Stejně jako nebyl slyšet ten její, když byla malá. „Traumatický je celý tvůj život. Já jsem jako malá měla deprese odjakživa. Pamatuju si, jak jsem koukala na ségru a přemýšlela, proč je ona dobrá, když já jsem takhle zlá,” popisuje následky zneužití. „Když jsem dospívala, měla jsem hrozné deprese, sebevražedné stavy a doteď, když je mi špatně, mám co dělat, abych si nemyslela, že jsem zlá. A že všechny problémy zmizí, když se zabiju.” Kvůli svým psychickým problémům, které vyústily v hospitalizaci v psychiatrické léčebně, čelí řadě předsudků. 

 


 

Luká ...

Český středoškolák vozí seniory na místa, kam se vždy toužili podívat. Pomocí brýlí

Devatenáctiletý Adam Skokan je studentem maturitního ročníku Smíchovské střední průmyslové školy. Kromě studia zvládá řadu aktivit. Díky svým znalostem virtuální reality například pomáhá seniorům. „Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život,” přibližuje pro HFC. Tato mezigenerační setkávání přinášejí mnohé zkušenosti i jemu samotnému. „Co mi přijde obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet,” říká Adam, který je také členem mezinárodních týmů a projektů. Věnuje se tak prosazování práv studentů učňovských oborů na mezinárodní úrovni i organizaci festivalů. Za svoji aktivitu a přínos ...

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.