Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Tereza Růžičková: Jak přemoci svěrací kazajku v hlavě

 

prochazkova big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

28
dubna
2017

Tereza Růžičková je mladá, inteligentní, úspěšná žena. Studuje na Oxfordu. Založila hnutí Nevypusť duši. Všechno v jejím životě klape, až na jedinou věc. Tereza má těžko zvladatelné úzkosti a návaly paniky. Jak jde dohromady mládí, úspěch a duševní nemoc?

Jsi optimistka?

Myslím, že ano. Jsem, ale není to jen mým přičiněním. Mám štěstí a dobrou rodinu a lidi kolem sebe. Takže když se mi v minulosti stalo něco špatného, dostala jsem se z toho nejen díky sobě. Takže nejen proto, že chci být, ale protože mám štěstí v životě. Optimismus zakládám na svých předchozích zkušenostech a když přemýšlím nad nějakými těžkostmi, vidím příklady z minulosti, kdy se daly překonat. 

Myslíš, že jsi typická představitelka své generace?

Říct, že moje generace je taková nebo maková, je pro mě složité. Já hlavně poznávám svou generaci v Anglii, takže to jsou hodně jiné podmínky, navíc v Oxfordu, tam jsme oproti většinové populaci mnohem větší exoti (smích). Mám kolem sebe hrozně zkreslený vzorek lidí. Ale asi můžu říct, že vyhledávám určitý typ lidí, kteří mají jako hodnotu vzdělání, společenský aktivismus, poznání, ambice něco zlepšit, na něčem pracovat. Tohle je pro mě má generace a z tohoto hlediska je pro mě inspirativní, ale typičtí představitelé to asi nejsou. Jako student psychologie zkoumám lidi spíš z individuálního hlediska. Jedna věc, nad kterou často přemýšlím, je konflikt svobody. Jak je báječné, že máme všichni možnost rozhodnout se dělat, co chceme, a zároveň jak je to náročné. Protože nemáš žádnou normu, kterou bys mohl následovat. Ale asi jeden ze způsobů, jak se vyrovnávat se svobodou, je pořád hledat lidi, kteří cítí něco podobného. Ta těžká rozhodnutí ohledně svobody pak můžeš dělat s nimi.

Jak bys definovala duševní zdraví a duševní nemoc?

Tohle je zajímavá a docela kontroverzní otázka v psychologii a psychiatrii. Sama pro sebe bych duševní nemoc definovala jako míru psychických prožitků, které člověku zasahují do toho, jak by rád fungoval, nebo jak by chtěl, aby fungovaly jeho vztahy. V Nevypusť duši rádi zdůrazňujeme to, že duševní zdraví je jakási škála. Souvisí to s velkým problémem ohledně toho, že lidé často čekají, až jim bude hůř, než vyhledají pomoc - přijde jim, že to ještě není dost špatné na to, aby nedejbože šli třeba k psychiatrovi. Nechtějí překročit jakousi předpokládanou hranici mezi normalitou a šílenstvím. Přitom máme koncepty duševní nemoci hlavně k tomu účelu, aby nám nějak sloužily, aby se i lidé sami mohli orientovat v tom, co se s nimi děje, jak to vysvětlit ostatním, jak tomu porozumět. Ne, abychom se jich museli obávat. Duševní nemoc bych pak definovala prostě jako stadium, kdy už to pro člověka není příjemné a není to přijatelné. To nemusí znamenat, že je na tom hodně špatně. Já se naopak snažím lidi kolem sebe povzbuzovat, aby šli například k terapeutovi, i když se jim třeba děje něco malého. Něco, co jim prostě ztěžuje život, už jim to třeba začíná kazit spánek, studijní schopnosti nebo vztahy. Myslím, že by to mělo být jako preventivní návštěva zubaře. Ve chvíli, kdy si jednou promluvíš s terapeutem, předejdeš třeba tomu, že se v tobě bude rozvíjet něco horšího mnohem déle. 

ruzickova3

Na chvilku se zastavit

Jak pracuješ ty se svým duševním zdravím?

V posledních letech se to hodně změnilo. Teď se cítím dobře, vypěstovala jsem si takový monitoring sebe sama. Dokážu celkem rychle poznat, kdy už něco překračuje meze. Mám stanovené hranice, abych ty meze moc často nepřekračovala. Už lépe poznám, jaké věci mi můžou zdraví zhoršit. Třeba když jsem byla na hodně akcích, začínám hůře spát, jsem trochu nachlazená, tak už si radši hned další věci odepírám, protože vidím jejich dlouhodobý dopad. Samozřejmě to není vždycky dokonalé. Třeba teď jsem měla náročné zkouškové a ne vše se mi vždy dařilo dodržovat, ale v případě jakéhokoli zhoršení jsem okamžitě zpřísnila svoji psychohygienu. Takže to je o poznávání sebe sama, stanovení si limitů a jakousi práci se svými okolnostmi. Ale chci taky zdůraznit, že takhle se sebou teď můžu pracovat jen díky tomu, že jsem prošla terapií a beru léky - režim a monitoring sebe sama by mi na začátku rozhodně nestačil.

Nějaké praktické aktivity?

Snažím se meditovat každý den alespoň deset minut. Člověk se na chvilku zastaví. Když se začínám cítit úzkostně, tak mě to uklidní. Řídím se podle instrukcí Mindfulness meditací, které jsou dost důkladně prozkoumané a používají se i v terapii. Snažím se najít nějaké tiché místo a být sama. Je to hodně o vnímání vlastního dechu a těla. Mně třeba dokáže strašně rychle uklidnit, když si uvědomím své tělo - je to hrozně divné, ale mám pocit, že člověk se snadno tak silně uchytí ve svojí hlavě, že si neuvědomí, jak se cítí jeho nohy a ruce. Už jenom tohle uvědomění pomáhá. Kdyby se to v součanosti tolik nezkoumalo, asi bych se ale nepřiznala k něčemu, co zní tak ezotericky (smích). A pak se taky snažíš mít nějakou kritickou vzdálenost od svých myšlenek, snažím se pozorovat, co se mi děje v hlavě, ale jen jako nezaujatý pozorovatel. Není to tolik o tom, že se snažím ty myšlenky změnit, ale jen dělám kritickou reflexi. Někdy si uvědomím, že vlastně jen běžím na autopilota. Pomáhá mi ale taky to, co zdůrazňujeme v Nevypusť duši - mluvit sám k sobě tak, jako by člověk mluvil k dobrému příteli.

Proč by mělo být duševní zdraví důležitým tématem, když každý řeší tolik jiných věcí? 

Mělo by to být stejně důležité téma, jako fyzické zdraví. Je to základ fungování, na kterém potom člověk staví všechno ostatní - když nefunguje zdraví,  člověku to změní perspektivu pro tolik jiných věcí. Mám TO DO seznam na každý den a snažím se mít na prvním místě vždycky ty věci, které zařídí, že se ten den budu cítit klidně a až pak ty ostatní, které bych ráda udělala. Vím, že to jiným směrem nejde. Duševní zdraví je základ pro každého, aby mohl fungovat ve vztazích, v práci, ve škole. Jak říkají v letadle, že v případě pohotovosti si máš dát kyslík nejdřív ty sám a pak dáš masku ostatním. A momentálně je to zanedbané téma. 

ruzickova2

Jako svěrací kazajka

Jak vypadají tvoje potíže? 

Dokážu se strašně rychle dostat do stavu strašně intenzivní úzkosti. Jak duševně, tak fyzicky, mám pocit, že moje tělo vypne všechny normální procesy a jediné, co cítím, je intenzivní strach. První symptom je většinou pláč - což je super, hlavně na veřejnosti. Pak tunelové vidění, bolest břicha, tenze. Rozběhne se intenzivní kolotoč vystrašených myšlenek. Když nastane panická ataka, mám hodně málo možností jak si pomoct, jak to zastavit. Všechno vidím negativně. Proto hodně pracuji na prevenci. 

Napadají tě pro tenhle stav nějaké metafory?

Je to jako dušení se. Máš pocit, že se nemůžeš nadechnout. Paralýza. Tíha. Neovládáš myšlenky, ony ovládají tebe. Přijde mi to jako svěrací kazajka. Je to jako kdyby se někdo snažil vydestilovat všechny negativní emoce a dát je do jediného koktejlu a potom to někomu nalil do hlavy… Cokoliv mě jinak potkává, není tak nepříjemné. Co mi pomáhá, je taková emoční rovnice - když si třeba musím něco odepřít, řeknu si, že nic není tak nepříjemné jako tenhle stav. Tohle bylo i to, co mě přesvědčilo na rok odejít z Oxfordu. Uvědomila jsem si, že veškeré zklamání nebo srovnávání se se spolužáky vlastně stejně nebude tak nepříjemné, jako ty panické ataky, které bych tam ten rok stoprocentně měla.

Narážíš na negativní reakce okolí?

Zatím jsem asi měla hodně štěstí. Třeba pro rodinu to vůbec nebylo intuitivní a snadné, ale vždycky se snažili to se mnou řešit. Ale rozhodně to nějakou dobu bylo frustrující a nebylo pro ně právě jednoduché ty moje stavy pochopit. Nevěděli, jestli si to dělám sama nebo ‘to dělá ta nemoc’ - to je taková filozofická otázka, která se u duševních nemocí často objevuje. Pokud jde o školu, když mi začalo být nejhůř, byla jsem v Anglii. Tam naštěstí byli lidé chápaví a věděli, o co se jedná - hlavně učitelé, doktoři. Tím pádem jsem se z toho mohla i rychleji dostat. Proto mi hodně záleží na destigmatizaci a informovanosti společnosti.

Proč je v Anglii jiný přístup než u nás? 

Mají jinou historii, psychiatrický systém, mají už dlouhou dobu hodně různých kampaní a projektů, které se snaží destigmatizovat. Třeba na Oxfordu to bylo jedno z prvních témat, o kterém jsme měli studentské informační semináře. Měli jsme různé orientační programy, seznamovací aktivity, ale téma duševního zdraví bylo pro všechno průřezové. Takže nejen co máš dělat, když bude požár nebo jak funguje výuka a zkoušky. Bylo to až skoro vtipné, přišlo nám to až moc - proč do mě pořád někdo valí, že budu jednou mít deprese, když sedíme první den ve škole? Proč, když jíme buchty na svačinu, s námi mluví o sebevraždách? Ale ve chvíli, kdy člověku začne být zle, tu důležitost pochopí. Prakticky to taky pro představu vypadá tak, že dostaneš kartičku. Na ní máš telefonní čísla služeb jako policisté, hasiči, a je tam i několik čísel na služby týkajících se duševního zdraví. Taky je tam takzvaný Peer support - některé studenty vytrénují na pomoc lidem s duševními problémy. Kontakty na ně pak visí všude. Ale reflektuje to i celkově jiný přístup, jiný étos. Školy chtějí studentovi pomoct, chtějí, aby tam zůstal, nejsou vyhazovací. Nechci to prezentovat jako nějakou utopii, ale ta osvěta tam prostě je mnohem větší - často ale i kvůli katastrofám z minulosti, kdy došlo k sebevraždám studentů.

ruzickova1

Zlověstné odsouvání

Víš, co ti nemoc způsobilo?

To se asi úplně nedá říct. Půjde o kombinace různých genetických, biologických i životosprávních faktorů. Nedávno nám profesorka klinické psychologie s nadsázkou řekla, že kdyby měla za úkol uměle vytvořit duševní potíže, vzala by mladého člověka, dala ho do nového prostředí daleko od rodiny a dlohodobých přátelství, dala mu fůru stresu a ještě přidala prvky jako je genetický faktor nebo alkohol… A nakonec by dostala průměrného vysokoškoláka (smích). Měla jsem stres ze školy a moc ambicí. Proč se mi ale nemoc spustila v té době, nevím. Neměla jsem dobře nastavené hranice, špatně jsem spala, moc pracovala, neodpočívala… Ale mrzí mě, že jsem tak dlouho čekala, než jsem vyhledala nějakou léčbu. Pro mě bylo hrozně těžké to pochopit, pořád jsem to odsouvala, nechtěla jsem na to myslet.

Co po těchto zkušenostech radíš ostatním?

Důležité je být informovaný a spojit si, co se mi děje, s tím, co vím o nemocech. Mít kritérium toho, co je pro mě příjemné a co už je nepřijatelné. Zvyšovat si emoční standard toho, jak se chci cítít. Pomáhá, když se do toho pustí celá společnost. Když lidé okolo nás vědí, co se s námi může někdy dít, podporují vyhledání pomoci a nestigmatizují to. Proto by bylo fajn, kdyby i lidé, co to nezažívají, měli určitou úroveň informovanosti. Proto má Nevypusť duši za velký cíl dostat více těchto informací do škol.

Pomohlo ti o své nemoci mluvit veřejně?

Pomohlo mi to hrozně! Zažila jsem si takové roztátí sebestigmatizace. Důležité asi bylo, že jsem to dělala postupně a bezpečně rozšiřovala okruh lidí, kteří to věděli. Pomáhalo mi mluvit o tom s lidmi, kteří měli podobné problémy, probírat to s přítelem. Když jsem měla tuhle zkušenost, bylo potom jednodušší jít do toho veřejně. Pak se vlastně z nemoci stalo v mém životě normální téma. Stigma je pryč - je to součást mého příběhu. V podstatě mě fascinuje, jak je to pro mě teď banální, že mám duševní problémy a lidé o tom vědí. To bych si dřív absolutně nedokázala představit. Navíc - čím víc o tom mluvím, tím víc slyším, že někdy něco zažil každý druhý a lidé oceňují, že o tom někdo mluví. Takže to pro mě stojí zato v mnoha ohledech.

Setkala ses s nepochopením nebo i agresivní reakcí?

Většina lidí byla vděčná. Pochopili, že takové sdílení osobního příběhu má své pro a proti. Bylo i pár negativních reakcí, že to není vhodné. Moje motivace je zkusit předejít tomu, čemu jsem se sama nemohla vyhnout. Možná by mi tehdy pomohlo vědět, že tou úzkostí a záchvaty paniky prochází i někdo jiný a proč se mu to stalo. 

ruziskova5

Nedůvěra v medikaci i experty

Co ti teď pomáhá?

Čtení. Je to pro mě barometr úzkosti. Když se nedokážu soustředit na čtení, je to známka, že mám v životě moc stresu. Také terapie, kde se zklidňuju, beru léky. S přítelem se vždy, když je problém, snažíme vymyslet řešení. Večer nepracuju po šesté hodině. Mám pravidelný režim vstávání.

Co si myslíš o medikaci?

Chápu, že společnost je v tomhle rozdělená. Nemyslím si, že léky jsou dokonalé, ale zároveň ze svého oboru vím, že jsou všechny naše prožitky prostě výsledkem nějakého neurálního obvodu v mozku, a to se může porouchat. Myslím, že vědecký výzkum je poctivý, jakkoliv může být nedokonalý, a mám důvěru, že to s těmi farmakologickými firmami není až tak strašné, jak se říká. Třeba ohledně standardních antidepresiv existuje velké množství dat ohledně účinnosti, hlavně pro pokročilejší deprese a úzkosti, a to z výzkumů, které jsou naprosto nezávislé na farmaceutických firmách. Přes léto se takovému výzkumu budu na univerzitě věnovat, takže z první ruky vím, jak ten proces funguje. Sama beru standardní anti-depresiva. Je to pro mě šetrná metoda, nemám žádné vedlejší účinky a dovoluje mi to fungovat jako normální člověk.

Co si myslíš o současné nedůvěře k expertům?

Asi nedochází k dostatečnému kontaktu a porozumění. Když třeba vezmu biologickou vědu, ke které mám blízko, komunikuje se hlavně přes mainstreamová média a v tomhle procesu dochází ke zkreslení. Je to ale těžké, protože ve vědě většinu času nejsou ty snadné odpovědi, jaké by lidé chtěli slyšet. Jednou nám tvrdí, že kafe je nezdravé, potom zase, že je tomu opačně. Je to proto, že účinek kafe na celkový systém z dlouhodobého hlediska - a navíc v kombinaci s genetickými, biologickými a životosprávními faktory - individuálního člověka je zatraceně složitý. Efektivní komunikace vědy nejspíš vyžaduje jakousi pokoru před tím, jak těžké je tyhle věci zkoumat a jak je spoustu tvrzení založeno na pravděpodobnostech. Já sama nevím, jak tohle dělat, aby to zároveň dávalo pravdivé informace a přitom to lidi uspokojilo. Ale přijde mi škoda, že většina lidí moc neví, jak vůbec vědecký výzkum funguje. Potom chápu, že nevidí jasný důvod, proč by nějaký expert měl něco vědět lépe než oni.

ruzickova4

Nevypusť duši

Proč jsi založila Nevypusť duši?

Nic takového tady nebylo a mně přišlo, že tu je velký kontrast mezi Anglií a Českem. Přišlo mi, že mezi studenty tu je malá informovanost.

Co teď v Nevypusť duši děláte?

Workshopy na školách a ve firmách, organizaci dobrovolnické základny a spolupráce se spřízněnými projekty a akcemi. Velký klobouk dolů Marušce Salomonové, která Nevypusť duši vede a dělá úžasnou práci. 

Co bys poradila mladým lidem? 

Zhluboka dýchejte, mluvte k sobě vlídně - zdá se to banální, ale je to těžké. Pokud máte problém, promluvte si o tom s někým a hledejte odbornou pomoc. A když to poprvé nevyjde, hledejte dál. 

Foto: Archiv Terezy Růžičkové

Čtěte dále

Muslimové v Evropě: Islám na Balkánu

Když Viktor Orbán v nedávném rozhovoru pro německý Focus řekl, že islám nikdy do Evropy nepatřil, popřel nejen staletí mnohonáboženského života ve středověké Andalusii (711-1492) a Sicílii (948-1091), ale i něco víc: existenci evropských muslimských společností na Balkáně. Asi třetina obyvatelstva tzv. západního Balkánu jsou muslimové. Nejenže má nám blízká Evropa vlastní autochtonní muslimské obyvatelstvo, jde navíc o společnosti, jež má zkušenosti dlouhodobého soužití křesťanů s muslimy a také první zkušenosti menšinových muslimských obcí s životem v sekulárních státech. V mnohém mohou tyto zkušenosti představovat ponaučení pro dnešek.


Zora Hesová 19. 10. 2017

Ve škole i v práci zažila šikanu, začala proto znovu v Británii. A daří se jí

Kamila Plachetková se narodila a vystudovala v Brně. Její otec je Rom, což do značné míry předznamenalo její další životní dráhu, aniž by to sama kdy předpokládala. Po klidném dětství nastal první šok po nástupu do první třídy, kde se stala kvůli svému původu terčem šikany. Tehdy si také poprvé uvědomila svou odlišnost. „Spolužáci mi začali nadávat do černých sviní a držek, a já jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomíná Kamila. V dospělosti se pak opakovaně setkala se šikanou ze strany zaměstnavatele a kolegů, rozhodla se proto před pěti lety Česko opustit a nyní žije se svým synem v Manchesteru. Živí se online marketingem a IT podporou pro několik britských společností. Přestože pro ni není jako pro samoživitelku výchova syna, kterému nedávno diagnostikovali autismus, snadná, do Česka se vrátit nechce, i když ho stále považuje za svůj domov. „Už si to vůbec nedokážu představit,“ říká.< ...

Výstava HateFree? v Brně reflektuje vztah společnosti k Romům

V Muzeu romské kultury v Brně byla 12. října zahájena mezinárodní výstava s názvem Bez nenávisti? HateFree?, která navazuje na stejnojmennou loňskou výstavu v pražském centru DOX. „Je zaměřena speciálně na Romy, na jednu z menšin, jejíž kvalita života je také mimo jiné důsledkem selhávání mechanismů státu, které by měly zajistit důstojné podmínky k životu,“ uvedla při jejím zahájení ředitelka muzea Jana Horváthová. „Výstava reaguje na nárůst nenávisti vůči menšinám jakýmkoliv, u nás jsou v tomto rozměru Romové menšinou výraznou,“ dodala. Část výstavy probíhá také ve veřejném prostoru – ve výloze Café in the Ghetto nedaleko od Muzea – a HateFree Culture je jejím partnerem. Potrvá do 25. února, následně se přesune na Slovensko, do Maďarska a Polska. K výstavě je také připraven bohatý doprovodný program.


HateFree Culture 16

Debata Liberec: Čas dluhů a exekucí

Žijeme v době dluhů a exekucí. Dluhy dnes často bývají chápány jako společenská norma, zatímco jejich nesplácení jako společenské selhání. Dluhy se týkají každého z nás, zároveň každý z nás známe někoho, koho dluhy přivedly do exekuce. Od exekuce nás může dělit krůček. Koho se týká? A jak z toho ven?


HateFree Culture 15. 10. 2017

Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.  
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa.  Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není. 
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií. 
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život? 
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám. 
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše. 
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.  
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout. 
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém. 
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof. 
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka? 
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní. 
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje? 
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí. 
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“  
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam. 
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí? 
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska. 
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci. 
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu? 
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.   
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky. 
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky? 
Dosud ne. 
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní? 
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají. 
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční. 
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální. 
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.   
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí? 
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.   
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!  
Poznáváš ráda jiné kultury? 
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba. 
Poslední otázka, máš ráda hokej? 
No to ani ne! (smích)

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.