Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Michal Ďorď: Klienti dětských domovů často končí na ulici

 

michal dord big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

21
března
2017

Osmadvacetiletý Michal Ďorď pochází z romské rodiny. Své dětství prožil v dětském domově ve Frýdlantu v Čechách. Následně vystudoval mezinárodní vztahy, později pracoval na Úřadě vlády ČR a v Otevřené společnosti. Dnes je členem vládního Výboru pro práva dítěte a s dalšími kolegy, kteří mají za sebou zkušenosti z dětského domova, založil před pěti lety organizaci Vteřina poté, která se snaží poměry dětí v ústavní péči zlepšit. Proč se on sám do dětského domova dostal? Jaké bylo jeho vyrůstání v takovém zařízení a jak se se svou romskou identitou vyrovnával? 

Jak ses ty sám dostal do dětského domova a měl jsi se svou rodinou nějaký kontakt?

Na mámu přišlo anonymní udání neznámého obsahu, na základě kterého se v našich dveřích objevila sociální pracovnice s pepřákem v ruce a s policistou za zády. Žili jsme v ošklivém obecním bytě, o který máma požádala s vidinou, že se z něj stane naše útočiště. Neměl ale záchod ani sprchu, ty byly na chodbě. V soudním rozhodnutí o mém umístění do ústavní péče jsem se po letech, když jsem se k němu dostal, dozvěděl, že jsem byl odebrán ze sociálních důvodů a dalších alespoň teoreticky protizákonných důvodů, které raději nebudu ani uvádět.

Co s tebou bylo potom?

Z domova mě a mého bratra převezli do dvou ústavů. Bratra do dětského domova v jednom městě, mě do kojeneckého ústavu v jiném. Z něj jsem po pár měsících putoval do dalšího kojeneckého ústavu, odkud jsem byl po dalších pár měsících přemístěn do diagnostického ústavu. Tam pak po osmi týdnech sledování a vyhodnocování mé osobnosti usoudili, že bych měl jít do dětského domova, kam jsem byl ve třech letech umístěn natrvalo.

Byl jsi s rodiči nadále v kontaktu?

Máma mě pravidelně navštěvovala. Snažila se mě i několikrát přes soud dostat zpět, ale ten ji neustále odmítal. Po několikaletém marném boji to vzdala. Vrátili jí pouze mého bratra, mě ne. Podle prvního soudu jsme doma neměli podmínky k výchově. Když se situace změnila a bratr se vrátil, máma to zkusila znovu. Tentokrát ji soud odmítl s tím, že by se nezvládla postarat o dvě děti. Zajímavé ale je, že moje máma nakonec vychovala nejen mého bratra, ale i dvě sestry, které se jí později narodily. Na třetí pokus jí soud řekl, že mě nevrátí proto, že chodím do školy a v zájmu mého vzdělávání by bylo lepší, abych zůstal v dětském domově. S tátou jsem se seznámil, když mi bylo devět. Zpočátku to bylo divné, protože jsem ho neznal. Po letech se to ale zlepšilo.

Jak se ti v dětském domově vyrůstalo?

Na první roky života mám šťastné vzpomínky. Přišlo mi, že mi nic nechybí. V tu dobu jsem ale taky neznal nic jiného než ústav. Později mi začalo vadit, že jsem jiný, že „nemám“ rodiče a že žiju v děcáku. Styděl jsem se za to. V období puberty mi u nás v děcáku začaly vadit nejrůznější věci, které tam byly roky zajeté. Dost mi vadily některé velmi striktní vychovatelky, které měly větší starost o všemožná pravidla a jejich dodržování než o nás.

dord 3

Michal v dětském domově (foto: Archiv Michala Ďordě)

Cejch děcáku a citová deprivace

Často se hovoří o citové deprivaci dětí, které v dětském domově vyrůstají, jak to vnímáš ty sám? 

Ještě donedávna jsem byl přesvědčený o tom, že na mě a můj vývoj neměla ústavní výchova žádný vliv. Poslední dobou si ale při čtení odborných studií a knih o citové deprivaci víc a víc uvědomuji, že tomu tak není. Sice jsem měl ještě před pár lety za to, že jsem jedním z dětí, které byly vůči vlivům ústavní výchovy velmi odolné. Dnes mám ale pocit, že jen v určitých ohledech. Vzpomínám si, že jsem například jako malý měl nutkavou potřebu přebíhat chodníky, po kterých naproti mně někdo šel, abych se vyhnul očnímu kontaktu lidí. Taky mi dost záleželo na mém vlastnictví a vzhledu. Vztahy s lidmi ani rodina mi nic neříkaly.

Proč k té deprivaci podle tebe dochází?

Ústavy jsou i po všech změnách za posledních pětadvacet let továrnami na deprivaci. Čím mladší se do něj dostaneš a čím více času v něm strávíš, tím je větší pravděpodobnost, že se to na tvé osobě a tvém dospělém životě projeví. To dokazuje i řada zahraničních, ale i domácích výzkumů, které mluví o negativním vlivu ústavní péče na vývoj mozku dětí, jejich fyzický růst, ale i schopnosti navazovat vztahy. Další řada výzkumů mluví o vyšší míře bezdomovectví mezi bývalými klienty ústavů, o jejich průměrně nižším dosaženém vzdělání, špatném duševním zdraví, některé pak i o posttraumatickém stresovém syndromu.

Co bys označil za největší výzvy nebo problémy, se kterými se klienti dětských domovů potýkají?

Samota, nedůvěra k lidem, nízké vzdělání, pocity méněcennosti, snížená schopnost komunikace s lidmi, špatné zacházení v některých ústavech, často nedostatečná nebo chybějící pomoc při odchodu z ústavu, sociální vyloučení, bezdomovectví…

Jak se společnost staví k lidem, kteří v domově vyrostli?

Mám za to, že většina lidí netuší, co to znamená. Někteří se k dětem z ústavů staví jako k chudáčkům, kteří místo rodiny potřebují plyšáka, jiní si o nich myslí, že se tam dostaly za trest, protože nevidí rozdíl mezi takzvaným pasťákem, tedy výchovným ústavem, a dětským domovem. Tyhle lidi by možná navíc překvapilo zjištění, že v opravdových pasťácích, tedy výchovných ústavech, jsou v 98% případů děti s nařízenou ústavní výchovou, jinými slovy děti, které nespáchaly žádnou trestnou činnost. Ano, v těchto vězeňských zařízeních, kde fungují i takzvané oddělené místnosti, nebo-li vězeňské samotky, žijí převážně děti, které tam nepatří. V mnoha případech jde o děti, které z různých často dobrých důvodů utekly z rodiny či dětského domova nebo které chodily za školu.

dord 1

Michal v kampani organizace Vteřina poté

Za branami ústavu

Jaké pro tebe byly začátky, kdy jsi zařízení opustil?

Prvních pár let bylo hodně těžkých. Bez pomoci nejrůznějších lidí a organizací bych to nezvládl. Taky jsem na rozdíl od mnoha mých kamarádů měl výhodu při osamostatňování v tom, že jsem pokračoval ve studiích. Jako student vysoké školy jsem mohl zůstat „pod křídly“ dětského domova. Podepsal jsem s tehdejším ředitelem smlouvu o dobrovolném pobytu, ale v ústavu už jsem se po jejím podepsání téměř neobjevil, což bylo dobře. Jinak bych se neosamostatnil. Potřeboval jsem se odpoutat a poznat život za zdmi děcáku, stejně tak jsem ale potřeboval podporu, minimálně finanční.

Jak jsou na tom tví vrstevníci, kteří vyrostli v tomto prostředí s tebou?

Moji vrstevníci z děcáku skončili různě, někteří jsou na tom dobře, jiní hůř, většina jich ale zažila epizody bezdomovectví, ať už klasického nebo skrytého. Podle studie z roku 2013 od organizace Naděje, která se práci s lidmi bez domova věnuje, polovina jejích klientů do šestadvaceti let má zkušenost s ústavní péčí. Hlavní příčinou toho je dodnes neexistující systém podpory pro děti, které opouštějí ústavní zařízení. Citelně například chybí možnost sociálního bydlení, tedy bydlení za dostupnou cenu.

Proč je u klientů dětských domovů větší pravděpodobnost, že skončí na ulici?

Když je dětem z ústavu osmnáct let, končí jim ústavní péče a mají jen několik málo možností, kam jít dál. Mohou se vrátit zpátky k rodině, které často nikdo ani po letech dostatečně nepomohl. Nebo, když mají zpřetrhané vazby s rodinou, mohou požádat ústav o prodloužení pobytu do devatenácti let, případně si svůj pobyt prodloužit do dokončení studií. Častá varianta ale je, že odejdou zcela bezprizorně s pár tisícikorunami, za které jsou schopny zaplatit jeden až dva nájmy s kaucí, a zkouší svůj osud. Většina z nich „volí“ poslední variantu, protože chtějí žít podle svých pravidel mimo ústav. Problém je, že jim je opravdu často jen osmnáct a žily velkou část svého života izolovaně v ústavu. Jejich vrstevníci přitom mají funkční nebo alespoň funkčnější záchrannou síť rodiny a odcházejí z domovů často až v šestadvaceti. Tak aspoň praví český statistický úřad.

dord 4

Michal založil s dalšími bývalými klienty dětských domovů organizaci Vteřina poté. (Foto: FB Vteřiny poté)

Romipen

Často se objevuje informace, že většinu dětí v dětských domovech tvoří děti romské. Je na tom něco pravdy? A čím je to případně způsobeno?

Romské děti jsou v ústavech skutečně nadreprezentovány. To každoročně dokládá statistický výkaz Ústavu zdravotnických informací a statistiky, kde je pravidelně uváděn podíl romských dětí mezi dětmi umístěnými do kojeneckých ústavů. Je to problém podobných rozměrů jako je nadreprezentace romských dětí ve speciálním vzdělávání, kde jich je asi desetinásobek toho, kolik by jich tam mělo být. Zde je to způsobeno mnohem vyšší měrou sociálního vyloučení mezi Romy – chudobou a s tím se pojícími problémy. Kolik romských dětí žije v dětských domovech, výchovných ústavech, dětských domovech se školou a diagnostických ústavech, které spadají pod Ministerstvo školství, ovšem dodnes nevíme. Statistiky máme pouze od ministerstva zdravotnictví, pod které kojenecké ústavy spadají. Ministerstvo školství totiž tento typ dat ve svých ústavech nesbírá, přestože by mohlo a mělo, aby ukázalo na rozsah problému a nasměrovalo tak například Ministerstvo práce a sociálních věcí a Agenturu pro sociální začleňování zavádět opatření, která by tento problém mohla účinně řešit. Počty romských dětí ve speciálním školství, tedy obdobný problém, školství sleduje již třetím rokem, a to s odkazem na rozsudek D.H. a ostatní vs. Česká republika a Strategii romské integrace. Druhý jmenovaný a vládou schválený dokument přitom školství zavazuje k tomu, aby počty romských dětí ve svých zařízeních sledovalo.

Ty sám pocházíš z romské rodiny. Podepisoval se tvůj původ na postoji ostatních k tobě? Řeší děti v domově to, kdo je Rom a kdo ne?

Mezi dětmi v ústavech se žádný rasismus ani jiné podobné věci neobjevují. Alespoň jsem toho nikdy nebyl svědkem. Některé děti včetně mě ale svůj původ oprávněně řešily a řeší. Minimálně proto, že ho řeší lidé mimo ústav. Má to ale ještě jeden rozměr, který se týká skutečnosti, že jsou ústavy dost asimilující. Ústavy mají jen ústavní kulturu. Děti jakéhokoliv etnika, které se do ústavu dostanou, v nich nemají moc možností identifikace, jelikož to jsou velmi izolovaná a izolující místa.

Jak sám vnímáš svoji identitu? Cítíš se jako Rom a hraje pro tebe romství nějakou roli? Jak sis k němu případně hledal cestu?

Když jsem byl v ústavu, cítil jsem se víc Čechem než Romem. Dnes je to naopak. Určitě v tom hraje roli moje sblížení s původní rodinou.

Kde je dnes tvůj domov?

Doma. U rodičů.

dord 2

Michalův příběh se stal předlohou nového komiksu Nejisté domovy.

Tam, kde je láska

Jak vnímáš z pozice člověka, který si dětským domovem prošel, debaty o adopcích dětí stejnopohlavními páry? 

Považuji je za nesmyslné. Každému malému dítěti je šumafuk, kdo jsou jeho rodiče, pokud o něj dobře pečují a dávají mu lásku. Dlouhý, široký, krátký, bystrozraký, černý, bílý, homosexuální, na tom skutečně nesejde. Ústavní péče se možná může některým zdát lepší a „tradičnější“ než adopce homosexuálními páry. To je ale hloupost hned z několika důvodů. První a hlavní je, že vychovatelky pracující v ústavech v osmihodinových směnách často odcházejí v průběhu let či měsíců do jiných zaměstnání bez ohledu na to, zda si na ně to které dítě zvyklo či ne. Dětem tedy rodiče či rodičovské postavy nenahradí a nahradit je ani nemůžou. Nedají jim lásku ani péči, kterou by potřebovaly, protože na to často jednoduše nemají kapacity. V ústavech děti totiž žijí ve skupinách po šesti až osmi. Já jsem dokonce zažil dobu, kdy nás na skupině bylo deset dětí. Není možné se v jeden čas a na jednom místě starat o deset nebo osm dětí a zároveň jim dávat to, co by jim individuálně nebo v menších skupinách byla schopna dát rodina. Ne náhodou se ústavním zařízením také říká zařízení kolektivní péče. Druhý důvod, proč je z mého hlediska nesmyslné odpírat dětem rodičovskou lásku a preferovat ústavy, je, že ústavy na tom nejsou co do diverzity pohlaví o nic lépe než homosexuální páry. Většina z nás poznala a zná pouze život s dvěma osobami stejného pohlaví, tedy s dvěma vychovatelkami. Dnes se sice častěji v ústavech objevují vychovatelé, to ale není pravidlem. A i kdyby bylo, moc by to s ohledem na věci, které jsem uvedl výše, situaci neměnilo. Ústav je instituce, ne rodina.

Jsi členem organizace Vteřina poté, proč jste ji založili a co přesně děláte?

Založili jsme ji proto, abychom upozornili na potřebu změn v ústavní péči a systému péče o ohrožené děti jako takového. Momentálně děláme na metodice pro vychovatele ústavních zařízení, která by jim měla pomoci lépe a efektivněji připravit děti na odchod z ústavu, což je pravděpodobně nejkritičtější období života dětí, které se do ústavů dostanou. Připravujeme také velkou konferenci s mezinárodní účastí, na které se budeme probírat závazky současné vlády k proměnám systému péče o ohrožené děti a jejich naplňování. V minulosti jsme na podobné konferenci upozornili Českou školní inspekci na to, že jejich inspektoři byli naposledy v ústavech na šetřeních v průměru před deseti lety a že existuje řada zařízení, kde byli před šestnácti lety nebo dokonce nikdy. Česká školní inspekce na základě naší kritiky provedla šetření v téměř sto padesáti ústavech v minulém školním roce. Do školení svých zaměstnanců navíc zapojila bývalé klienty ústavních zařízení, aby jim řekli o svých zkušenostech a k tomu ještě některé z nich vyslala do samotných zařízení na šetření. Šlo doslova a do písmene o světobornou změnu v postoji a přístupu jedné z řady institucí, které mají vliv na život dětí v ústavech. V obecné rovině se snažíme dát hlas dětem z ústavů, které nikdo neslyší. My, bývalí i současní klienti, chceme být zapojeni do věcí, které se nás týkají.

Podívejte se na rozhovor DVTV z loňského března s Michalem Ďorďem o ústavní výchově dětí.

Úvodní foto: Repro DVTV

Čtěte dále

HFFest: Pražské náměstí Republiky už počtvrté rozvibrují latinskoamerické rytmy

Ve čtvrtek 4. července začne již čtvrtý ročník oblíbeného latinskoamerického festivalu Sabor Latino Praha. Ten se od svého počátku hlásí k označení HateFree Fest a stejně jako předešlé roky přinese kousek Latinské Ameriky na náměstí Republiky v Praze. Potrvá do neděle.


HateFree Culture 29. 6. 2019

„Lidé vědí, že jim nic nehrozí,” říká komentátor Bosák. Agresi anonymů čelí často

„Lidi, neblbněte. Není to válka. Není to hladomor. Není to živelná katastrofa. Bavte se,“ říká o fotbale dlouholetý sportovní komentátor Jaromír Bosák. Emotivní odezvy na svou práci zažíval odjakživa, emoce podle něj k fotbalu a komentování patří. Nenávistné reakce se ale zhoršily s nástupem internetu a sociálních sítí. „Bylo to jiné v tom, že když píšete dopis, tak přece jen musíte vynaložit určitou námahu. Říkal jsem si, ten člověk si s tím dal alespoň nějakou práci, i když mi nadává, tak si to přečtu. Většinou jsem se tomu smál, tehdy to nebylo tak agresivní jako dneska. V dopisech se nehrozilo smrtí,“ popisuje Bosák a dodává: „Dnes můžete reagovat na kohokoli, kdykoli, jakkoli, stala se z toho najednou ta nejlehčí věc na světě. Mluví se o tom, že internet zdemokratizoval prostředí komunikace. Ale zároveň z toho udělal takové temné jezero.“ Podle něj je problémem to, že lidé nejsou och ...

HFFest: Svátek čaje stírá hranice mezi Čechy, Poláky i Slováky. Už o víkendu potěší Těšín

Už o víkendu 29. a 30. června se na zámeckém vrchu v Těšíně odehraje Svátek čaje, tradiční dvoudenní festival věnovaný tomuto nápoji a jeho různým podobám. „Je to jedinečný čajový festival s jedenáctiletou tradicí šířící čajovou kulturu, komunitní atmosféru, seberozvoj, dobrovolnictví. Stíráme hranice mezi Čechy, Poláky, Slováky a dalšími zeměmi a kulturami,” uvádí organizátoři. Festival se proto také letos hlásí k označení HateFree Fest.


HateFree Culture 26. 6. 2019

Lze s podporou ostatních překonat i nejtěžší překážky? Neviditelné vstupují do kin

Sociální pracovnice Manu, Audrey, Hélène a Angélique vedou denní centrum pro ženy bez domova na okraji francouzské metropole. Dělají vše pro to, aby se jejich klientky postavily na vlastní nohy. Mnohdy jim v tom však brání nepružný a nedostatečný systém podpory. Poté, co je jejich centrum uzavřeno, rozhodnou se porušit pravidla a pomáhat svěřenkyním na vlastní pěst. Jejich inovativní přístup tak pomůže odhalit skryté talenty a dovednosti a podpořit u žen sebevědomí a začlenění do společnosti. O tom vypráví film Neviditelné francouzského režiséra Louis-Julien Petit, který aktuálně vstoupil do českých kin.

Marie Škardová 26. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.