Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Dát lidem střechu nad hlavou může být odrazový můstek z ulice

 

sedlacek big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

8
listopadu
2016

„Člověk na ulici bez prostředků je vždycky nějakým způsobem zraněný, ze sociálního pohledu dokonce zraněný těžce. Je s podivem, v kolika případech poměrně malá pomoc stačí, aby nepadl do trvalého bezdomovectví, ale postavil se na vlastní nohy a odešel po svých,“ říká Vojtěch Sedláček, patron a iniciátor projektu Nejdřív střecha.

Hradčany bezdomovecké tábořiště na baště

Ilustrační foto: Tábořiště lidí bez domova na Hradčanské (Wikipedia)

Vojtěch Sedláček vysvětluje, že jeho projekt pro lidi zdravotně či sociálně postižené, je založen na předpokladu, že budou pracovat na činnostech, které si, byť jen taktak, ale perspektivně, na sebe mohou vydělat. „Nejde o žádné zaměstnávání, které by vyžadovalo trvalou charitativní či tomu podobnou podporu. Provozuji pouze pomoc účinnou, tedy takovou, jejíž cílem je dosažení pracovní a osobnostní ‚svéprávnosti‘ každého, kdo má ochotu ke vstřícné komunikaci a spolupráci,“ popisuje základ projektu.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste pomáhal právě lidem bez domova?

Před šesti lety se na mne obrátili přátelé z Naděje, zda bych zaměstnal člověka bez domova, který po několikaletém léčení opustil zdravotní ústavy a nechtěl se vrátit na ulici. Vážná zranění mu způsobila parta grázlů, která se ho pokusila v Barrandovském lese upálit. Osvědčil se jako noční vrátný, a nakonec odešel podobnou službu vykonávat k jednomu soukromníkovi. Byla to ale výjimka, s žádným dalším bezdomovcem se mi nic podobného nezdařilo. Výjimka zřejmě proto, že nenastupoval do práce přímo z ulice, což bývá prakticky pro každého tak velkou překážkou, že se mu nedaří udržovat základní disciplínu nutnou pro každé zaměstnání.

K čemu vám tahle zkušenost nebo podobné zkušenosti byla?

Blízká zkušenost s osobami z ulice ukázala na některé z nich, kterým by tou účinnou pomocí mohlo být zdánlivě málo. Totiž, že by stačilo, aby bez jakýchkoliv předběžných závazků či podmínek (v tom je to novum) alespoň na několik týdnů dostali střechu nad hlavu, pravidelné jídlo, čisté prádlo a možnost, aby se jim věnoval sociální pracovník. Že by to mohlo stačit k tomu, aby se sami v sobě tolik neztráceli a zorientovali se natolik, že by mohli odejít po svých. Podaří se to kupodivu většině z nich.

Proč jste se chtěl věnovat právě těmto lidem?

Protože jsem se k nim dostal tak blízko.

Homeless Man

Ilustrační foto: Wikipedia

Jak byste popsal vztah Čechů a Češek k lidem bez domova?

Znám sice dost Čechů a Češek, ale určitě ne tolik, abych mohl zobecňovat. Proto prosím tohle berte s odstupem. Moji známí jsou většinou z lidí bez domova poněkud na rozpacích, nevědí, co mají tváří v tvář k „lidským troskám“ smysluplně dělat. Zřejmě cítí, že lítost sama znamená ‚nemohu pomoct‘, příspěvek pak jim připadá jako něco, co kořen problému neřeší. Prostě to, že potkáváme na ulici vážně zraněné lidi, sociálně vzato dokonce zraněné těžce, nám stále nějak nedochází.

Projekt Nejdřív střecha funguje už přes 2 roky a podle informací na vašem webu pomohl více než 404 lidem. Sledujete jejich osudy dál, jestli se jim opravdu podařilo postavit se na vlastní nohy nebo mají tendence sklouznout zpět na ulici?

Přehledy, které uvádíme, vycházejí z reálného stavu. Dlouhodobější sledování však přesahuje naše možnosti. Proto jsme před časem navázali kontakt s oborníky ze Sociologického ústavu. Přislíbili navrhnout metodiku, jak objektivizovat dlouhodobější statistiky.

Je nějaký příběh, který je podle vás speciální, něčím výjimečný?

Příběhy jsou často, jak tomu koneckonců v životě bývá, neodhadnutelné. Mohu uvést případ třiadvacetiletého Martina, který přišel s tím, že se s ním rozešla přítelkyně kvůli jeho problémům s drogami. Od přítelkyně se odstěhoval a ocitl se na ulici, kde hrozilo, že se jeho problémy s drogami ještě zhorší. Martin se ukázal jako motivovaný se svou situací něco udělat. Dohodl si léčení přes psychologa NADĚJE a byl zařazen do projektu Nejdřív střecha. V době, kdy bydlel na noclehárně, abstinoval. Klient na léčení nastoupil a s přítelkyní se dali znovu dohromady. Stačilo na to 11 dní.
Jsem přesvědčen, že tomu, kdo to potřebuje, má smysl podat pomocnou ruku vždycky a nelitovat, pokud to nevyjde.

HF VS 1

Infografika: Nejdrivstrecha.cz

Spolupracujete s Nadějí, ta spolupráce byla přirozená nebo jste musel dlouho hledat nějakého "parťáka"?

S Nadějí byla a je radost spolupracovat. Tedy přirozená, parťáci se tam našli hned. Začali jsme s Jakubem Markem, ten později přešel do Nového prostoru. Pokračujeme s Janem Kadlecem a Ondrou Vondruškou. Bez nich by to vůbec nešlo rozjet.

Střechy „rostou“ už i mimo Prahu

Na základě pozitivních zkušeností v Praze se projekt Nejdřív střecha rozšířil i do dalších měst. První se připojily Litoměřice. V tamním azylovém domě jsou již první ubytovaní, klientka a dvě rodiny s dětmi. Projekt dále působí i v Jablonci nad Nisou, Liberci, Plzni, Písku a Klášterci nad Ohří. Pomoc mohou využít jak jednotlivci, tak rodiny. Nejdřív střecha bude dále růst a rozšiřovat se. Například o celodenní bydlení v azylových domech nebo v bytech s podporou sociálního pracovníka.

Nejdřív střecha už ‚expandoval‘ mimo Prahu. Jak takové rozšíření probíhá, ozve se někdo vám nebo vy oslovujete lidi z dalších měst?

Většinou oslovíme my. Ale moc práce s navázáním spolupráce nebývá. Ve městech, kde působí Naděje, to jde samo. S Armádou spásy, R-Mosty či Charitou bylo podepsání dohod otázkou málo měsíců. Organizace pak mohou čerpat peníze z našeho „fondu“, stačí aby se dodržovala dohodnutá pravidla.

Co je to první, co musí člověk udělat, když chce takto pomáhat určité skupině lidí?

Účinně pomáhat skupině? S krajní opatrností! Jak říká Charles Bukowski: ‚Když chcete zachránit svět, musíte zachraňovat lidi po jednom, cokoliv jiného je buď romantickej úlet, anebo politika.‘

Setkal jste se někdy s negativním ohlasem na to, co děláte? Myslím tím, jestli vás někdo někdy napadl (slovně nebo fyzicky) za to, že se snažíte pomáhat lidem?

Přímo jsem se se slovním ani fyzickým napadením kvůli pomáháním nesetkal. Většina reakcí, až mne to překvapuje, je pozitivních.

via bona 170

Vojtěch Sedláček obdržel v roce 2015 za svoji práci Cenu Via Bona v kategorii Otevírání nových cest. Na cenu ho nominovali lidé z Naděje, se kterými spolupracuje. O svém projektu se rozpovídal už dříve také v rozhovoru s Martinem Veselovským v DVTV.

Úvodní foto: Repro DVTV

Čtěte dále

Sní o novém životě, v táboře je drží nad vodou sport a aktivity. Pomáhají i Češi

Shan pochází z Kábulu. Hlavní město Afghánistánu je bombardováno, dochází zde k vraždám, únosům a dalším násilnostem. Shanova rodina proto na takovém místě již nevidí svoji budoucnost. Nejprve odešel starší bratr a později i Shan začal hledat své místo ve světě. Nyní žije v uzavřených prostorách rozlehlého utečeneckého tábora v Srbsku. Mluví plynně anglicky a učí se srbsky. Jeho snem je vystudovat ekonomii, v Afghánistánu však školy bombardovali a studenty unášeli z přednášek. Poté by si chtěl otevřít kancelář a pomáhat mladým migrantům, jako je on. O svých snech mluví s úsměvem a věří, že se mu splní.


Marie Škardová 22. 6. 2018

HFFest: Family Fest v Malých Karpatech na Slovensku. Nocování v chatkách i kvalitní hudba

Family fest je eko-geek open air festival při Smolencích v lesním prostředí Malých Karpat v rekreačním středisku Záruby – Jahodník. 22. a 23. června se uskuteční už čtvrtý ročník a očekává účast 500-600 lidí. Rodinná atmosféra, kvalitní domácí i zahraniční hudba, přednášky a množství doprovodného programu - to vše k němu už neodmyslitelně patří. Letos se festival hlásí k označení HateFree Fest. 


HateFree Culture 20. 6. 2018

Mučení a tresty smrti. Aktivita tisíců lidí ročně osvobodí stovky nespravedlivě vězněných

Egyptský student Mahmoud Hussein byl v roce 2014 uvězněný za nošení trička s nápisem „Nation Without Torture" (Národ bez mučení). Bez soudu nakonec strávil za mřížemi více než dva roky. Byl propuštěn díky intervenci organizace Amnesty International, která se celosvětově staví za práva nespravedlivě odsouzených a mučených osob a utlačovaných skupin. V roce 2016 se organizaci za pomoci lidí z celého světa povedlo osvobodit více než 650 nespravedlivě a často i násilně vězněných lidí. „Zlepšit jejich situaci nebo dosáhnout úplného osvobození se nám dlouhodobě daří ve 30-40 % případů!” uvádějí na svých stránkách. „Jsem tak vděčný vám, příznivcům Amnesty, kteří jste zahájili kampaň na mou podporu. Naplnilo mě to velkou nadějí a cítil jsem skutečnou podporu, protože i když jsem byl zavřen bez jakéhokoli kontaktu, na hřbitově života, byl jsem stále živý v myšlenkách j ...

„Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela,“ říká filmař Janíček

Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie.


Jiří Pa ...